Konečně kopečky. A bez lidí! (La Pared -> Toto)
Den 3. — Pláže, písek, duny a další proprietky letní dovolené na Kanárech jsou krásné, ale už by to chtělo trochu změnu. Třeba nějaké kopečky. Ty zdejší sice nejsou papírově nějak závratně vysoké, navíc na tom nejvyšším jsem byl už v den příletu. Ale je nutné mít neustále na paměti, že všude kolem je moře a tedy výchozí nadmořská výška rovna nule. Podle těch několika cestopisů, které jsem před odletem četl, by navíc hřebenovka mezi městečky Cardón a Pájara patřit k tomu nejlepšímu, co Fuerteventura nabízí. Takže vzhůru na cestu!
Budím se v 7. Vyspal jsem se celkem fajn, i když v noci byl zatím asi nejsilnější vítr, co jsem tu zažil. Občas dělal docela kravál. A bylo mi horko. Ale pomalu si zvykám. Takže jedinou starost mi dělá ani ne tak lehce připečený krk, jako spíš zezadu celkem dost připečená kolena. Že budu mít sluníčko pořád v zádech je sice dobré pro moje oči, ale neustále ohýbaná a propocená kolena to cítí jinak. A protože jsem nakonec nechal dlouhé kalhoty doma, je třeba být trochu kreativní. Estetický dojem sice není valný, ale v mém věku už mě názory ostatních zajímají výrazně míň, než mé pohodlí.
V 9 hodin se jdu rozloučit do recepce a odhlásit z pokoje. Vracím bazénový ručník, dostávám zpátky 15 éček zálohu a ještě, než zapnu hodinky, jdu se ještě jednou podívat do místní sámošky. Kupuju trochu studeného pití a pár tyčinek, pak se vracím před hotel. Dnešní etapa může začít. Procházím malým parkem s palmami a kovovými uměleckými díly, pak křížím hlavní silnici a La Pared nechávám svému osudu.
Krajina je tu černá, sopečná, drsná a suchá. Nepřestávají mě překvapovat jen tak položené vodovodní hadice vedle silnice. Občas netěsní a kolem malého rybníčku to kypí zelení a životem, ale nevím, jestli to není jen užitková voda, tak si jen namočím nákrčník a jdu dál. Je skoro azůro a i když je teprve deset hodin, je mi dost horko. Mimo jiné i proto, že na rozdíl od noci už zase fouká jen minimálně.
Kolem silnice jsou rodinné domy se zahradami i nějaké zemědělské usedlosti. V jedné z nich je kozí farma, před kterou právě u takové prasklé hadice vyplaším čtveřici velkých ptáků, možná dropů velkých. Ale jsou dost daleko a než stačím zareagovat, mizí v dálce. Kdyby nebyla neděle, mohl bych si v prodejně u farmy Quesería la Pastora koupit trochu sýra, ale teď je tu zavřeno. Obecně kromě jednoho auta a jedné paní venčící psa jsem za hodinu na cestě nepotkal ani živáčka.
V minivesničce Las Hermosas si naproti fotbalovému hřišti prohlížím malý kostelík a trochu se napiju. Jsem docela vyprahlý. Od rána jdu vlastně jen do kopce, ve štěrku a horku. Pozvolna, ale vytrvale, už mám v nohách asi 160 výškových metrů. Ještě chvilku pokračuju po cestě vedle hlavní silnice, ale pak se obě cesty sbíhají a dál to je zhruba 2 kilometry po silnici s řídkým, ale přeci jen existujícím provozem. Značená trasa sice občas vede i mimo, ale většinou je to jen taková z nouze ctnost – buď je to nesmyslně do kopce a/nebo z kopce, nebo je kvůli ušetřeným 100 metrům silnice nutno ujít asi 4x tolik metrů po štěrku vedle. Konzultuju na telefonu Mapy.cz a rozhodnu se jít až k finální odbočce jen po silnici. A když jede v protisměru auto, prostě uhnu na krajnici.
Konečně přicházím k rozcestníku, od kterého po celý zbytek dnešní etapy půjdu už jen mimo silnici. Značená stezka opět vede po upravené cestě ohraničené většími či menšími kusy lávy. Největší překážkou je občasný kamenný žlab pro snadný odtok dešťové vody v případě, že by se Příroda rozhodla trochu to tu zalít. Jinak je to ale na pohodu a navíc začíná kochačka pro oči, vedle mě se totiž objeví trojice vrcholů přes 600 metrů vysokých, přičemž nejvyšší z nich, kopec Cardón, má bez pěti metrů rovných 700.
Tak nahoru se ale zatím nepodrápu. Naopak, trasa vede téměř po vrstevnici, stoupání i klesání jsou neznatelné. Kromě přírodních krás mohu obdivovat i krásy technické, vedle stezky stojí hned několik vrtulí větrné elektrárny. Přičemž ta nebližší je v jednom bodě ode mě vzdálena snad jen 100 metrů. Vzhledem k velikosti tří lopatek otáčejících se za nepříjemného svištění hodně rychle kolem dokola ve mě nevzbuzuje zrovna příjemné pocity, tak raději za rytmického vssss, vssss, vssss proženu kolem a brzy nechám ekologický zdroj elektrické energie daleko za sebou.
Blížím se k vesnici Cardón. Už ji vidím. Ale protože je poledne, využiju místní pohostinnost a v půlkruhovém přístřešku poobědvám lahodné menu sestávajícího se z plechovky tuňáka, sucharů pečených na olivovém oleji, Fanty a vody. Před přístřeškem stojí vana, která asi vzhledem k nedostatku vody plní funkci ohniště pro gril, ale mě ke štěstí stačí sedět ve stínu, pojídat skromné zásoby a koukat na točící se větrníky.
Po obědě pokračuju do centra vesnice. Je to z kopce. Cestou se zatáhne obloha a z nebe spadne pár kapek. Sice jen 5, ale je to vážně příjemné osvěžení. Minimálně přestalo pálit sluníčko. V centru vesnice tak přehodnotím svůj záměr udělat si odbočku na do místní sámošky s tím, že si věci dokoupím v Pájaře. Bylo by to navíc asi 800 metrů a to se mi moc nechce. Budu litovat, ale to zatím nevím…
Podle rozcestníku mám za sebou asi 12,5 kilometru, do Pájary je to dalších 11. Ale mezitím mě čeká hřebenovka plná krásných kopečků! Ještě chvilku pokračuju po široké štěrkové cestě posledními staveními vesnice. V půl jedné přicházím k dalšímu přístřešku, který tu očividně staví podle stejné šablony. Tady se ale nezdržím, jen kolem projdu a začínám stoupat do relativně prudkého kopce. Je to tu, hřebenovka začíná!
Stoupání je dlouhé jen pár stovek metrů, ale i tak ten výhled stojí za to. Na obě strany je vidět kilometry daleko, mraky jsou pryč a viditelnost je znovu skvělá. Dělám si selfí, pak se chvilku kochám. Ale bude toho k vidění ještě víc, musím jít dál. A stále do kopce. Stezka se navíc občas vede i po skále nebo kamenech. Obtížnost sice pořád nízká, tak 2/5, ale s krosnou je to přeci jen náročnější.
Přicházím pod vrchol kopce Morro de Moralito. Je tu rozcestník a dvojice stolů / lavic. To už jsem v nadmořské výšce 400 metrů. Výhledy jsou parádní, fotím jednu fotku za druhou. Některé úseky jsou snadnější, některé jsou náročnější, ale pořád to není žádná divočina. O pár minut později mě předběhne běžec. Chvíli se ho držím na dohled, ale je přeci jen rychlejší a za 10 minut mi mizí z dohledu. Trasa vede chvilku nahoru, chvilku dolů. Ale baví mě to. A trochu tu fouká, takže se sice peču, ale je to snesitelné. Chrániče kolen fungují překvapivě dobře, zatím jsem si je ani jednou nemusel rovnat!
Zdolávám další sedlo, Degollada del Risco. Za kamenem na mě vybafne odpočívající běžec. Ten se má! Pozdravím ho a pokračuju dál. Je to zase dolů, sešup je to dost prudký. Po chvilce míjím dalšího sportovce, tentokrát běžkyni. Že by tu měli vrcholové rande? Zdá se, že ano. Když se potkají, rozhodně to nevypadá na náhodné setkání. Dopřeju jim tedy soukromí a lezu dál.
Teď zas nahoru, čeká mě nejvyšší bod dnešní etapy, 482 metrů vysoký kopec Pasos. Na něm je tradiční španělský (?) válec, tak si ho taky blejsknu. Další stovky metrů intenzita stoupání a klesání klesá na minimum, po vyšlapané cestě vzdálenost rychle narůstá. V sedle Honda nacházím několik kamenných ohrádek, ve kterých by se klidně mohlo přenocovat – jsou upravené a podlaha je krásně čistá, bez kamenů a keřů. Ale protože jsou teprve dvě odpoledne, zaháním myšlenku na spaní a jdu dál.
Zahajuji dlouhý, postupný sestup. Výhledy jsou okouzlující, ale některé úseky cesty dost náročné, raději si koukám víc pod nohy než do dálky. U starých kamenných ohrad si dávám malou pauzu, pak pokračuju dál. U rozcestníků je občas i několik informačních tabulí, ale už na nich dost zapracoval zub času. Doma mi AI pomůže s luštěním a vypadá to, že ty ohrady, co jsem si myslel, že jsou na dobytek, byly ve skutečnosti malé přehrady na zachytávání vody. Zajímavé!
Pájara se blíží, už je jen 3 kilometry daleko. Tedy, možná. Už po několikáté si všimnu, že na rozcestníku udávaná vzdálenost může být po 10 minutách svižné chůze vyšší, než byla na rozcestníku předchozím…. Moc mě to netrápí, mám pro případ potřeby hodinky i mobil, ale přijde mi to zajímavé. Ještě před městečkem mě vítá další půlkruhový přístřešek a informační tabule o historii zpracování vápence na ostrově.
Jsem ve městě. Skoro by se dalo říct ve městě duchů, protože provoz aut i lidí je tu naprosto minimální. Začínám mít nepříjemný pocit, že tady zásoby moc nedoplním. A skutečně, v neděli odpoledne tu není otevřeného vůbec nic. A to by tu byl výběr docela bohatý, kromě dvou obchodů je tu i několik restaurací a barů. Ale teď, prostě smůla. Sednu si proto alespoň ve stínu na lavičku, pořádně se napiju a dám si proteinovou tyčinku. Mají to tady hezký, to beze sporu, ale já bych všechny kostely, budovy a kaktusy vyměnil za jedno vychlazený pivo…
No nic, až příště budu míjet nějaký otevřený obchod (Cardón), raději se nebudu dvakrát rozmýšlet a doplním zásoby hned. Teď je ale pozdě bycha honit, dávám si batoh zase na záda. Na cestě zase do kopců mě čeká průchod ještě jedním městečkem Toto, ale i když naděje umírá poslední, že tam najdu něco otevřeného nevěřím ani já sám. A je tomu skutečně tak. Místo otevřeného obchodu potkám jen čtveřici asi desetiletých, ve fotbalových dresech oblečených kluků. Když mě vidí, začnou na mě volat „dieciocho, dieciocho!“. Jsem zmatený, ukazuji jim hodinky, že je jsou teprve 4 odpoledne, ale oni jen opakují „dieciocho“ a ukazují na mojí ruku. Pak mi to dojde – mám v ní iPhona a oni se ptají, jestli je to „osmnáctka“. Volám na ně, že to je jen sedumnáctka, ale Pro a Max k tomu. Ale jejich zájem mizí, stejně rychle jako moje naděje na studené pivo k večeři.
Opouštím Toto, blíží se závěr mého dnešního putování. Stezka GR 131 je zde opravená, informační cedule nové, navíc obsahují QR kódy pro další informace. Ale mě spíš zajímá, kde budu spát. Můj plán je ve stejném přístřešku, v jakém jsem dnes obědval. Stoupám krásnou cestičkou mírně do kopce podél vyschlého potoka a vyhlížím přístřešek. Konečně se objeví v dálce, ale k mému překvapení k němu z druhé strany míří osoba s batohem. A podle všeho se zdá, že má v plánu se tu ubytovat také. To jsou věci!
Zdravíme se a dáváme se do řeči. Spát zde chceme oba, dělíme si prostor na půl. Já mám jen spacák, Valentýn z Francie (opravdu:), co chodí po různých kanárských ostrovech už asi měsíc a ještě jeden by tu chtěl jeden strávit, si staví stan. Než máme hotovo, spustí se desetiminutový prudký liják, který ukáže, že střecha opravdu netěsní. Moje karimatka má v mžiku na několika místech slušný rybníček. Vzápětí přiběhne pětice promoklých výletníků, kteří si na krátkou procházku z Pájary nevybrali zrovna nejlepší chvíli. Ale jakmile přestane pršet, seberou se a jdou pryč. Snad sem na nás nenadelegují nějaké strážce pořádku…
Postupně se smráká. Valentýn si vaří těstoviny s kozím sýrem. Kousek sýra mi nabídne k ochutnání – je to fakt síla! Já si dám proteinovou tyčinku, trochu suchého pečeného müsli a skoro litr vody. Počasí se naštěstí umoudřilo. Neprší, obloha se rozjasnila a proti občasným poryvům větrů nás chrání bytelná kamenná zeď.
V 8 už je skoro tma, lezeme do spacáků. Frantík má skoro stejný zranění, jako já, jen měl klíční kost zlomenu – ještě má modřinu! Já jako tradičně nemůžu moc spát, ale Valentin je na tom asi dost podobně. Do půlnoci se převalujeme a střídavě chodíme na záchod, pak teprve usínáme. V mezičase se dívám na oblohu – tolik padajících hvězd už jsem dlouho neviděl! Skoro mi došla přání… 🙂 Ale nakonec se mi usnout podaří a do šesti do rána si nechávám zdát o všem možném.
Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil něco přes 30 kilometrů, nastoupal 1.272 metrů a klesnul 954 metrů. Na cestě jsem strávil necelých 8 hodin, z toho v pohybu o dvě hodiny méně, během čehož jsem spálil 3.114 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.