Již pár týdnů po loňském neúspěchu jsme si s Jirkou řekli, že pokud to bude jen trochu možné, dáme si letos plnotučnou Beskydskou sedmičku ve své nejdrsnější podobě ještě jednou. Takže jsem se koncem srpna částečně nemohl dočkat a částečně měl hodně sevřený žaludek, protože mít druhé DNF za sebou by byla… no, hodně nepěkná věc. Jen z toho počasí jsem měl obavy. Velké obavy…
Již počtvrté za posledních pět let stojím začátkem září na třineckém náměstí Svobody a upírám oči k časomíře, která odpočítává poslední vteřiny do startu. Společnost mi dělá historicky třetí parťačka Míša, se kterou mám v plánu i napodruhé projít celou trasu „short“ včetně zacházky do Ráztoky. A poprvé cítím před závodem silnou nervozitu…
Rok s rokem se sešel a máme tady další Beskydskou sedmičku, pro mě osobně vrchol sezóny. Stejně jako všechny ostatní letošní pochody dvojic stojím na startu s Karlem alias Kódlem a doufám, že i tentokrát dorazíme až do cíle!
I když letos Beskydská sedmička oslavila své teprve páté narozeniny, nejen pro mě se jedná o naprostý vrchol sezóny v kategorii turisticko-pobíhacích horských závodů. Proto jsem moc rád, že jsem se po roční odmlce mohl tohoto podniku nejen zúčastnit, ale dokonce i zdárně dojít do cíle.
A je to za námi! V nohách máme přes 85 kilometrů a téměř 5000 výškových metrů, bolí ruce, nohy, záda i hlava, ale úkol byl splněn a my došli za 27 a půl hodiny od startu do cíle! A tady je zpráva o našem putování z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm přes 7 beskydských vrcholů vyšších než 1000 metrů, přes městečka, řeky a říčky, přes lesy a louky…