Kudy chodili trempové 2026 aneb jedna ruka (už zase) tleská

Stejně jako B7 se mi loni nepovedly ani Pikovice. Naopak to bylo ještě větší fiasko, konec závodění nastal už po 12 kilometrech. Takže mám trempíkům co vracet! Vzhledem k mému současnému zdravotnímu rozpoložení to nicméně hodlám provést jen velmi opatrně, nerad bych se s dosud velmi úspěšnou léčbou ramene vrátil na začátek.

I proto upozadím své soutěžní ego a místo na osmou, kdy je naplánovaný hromadný start běhu o poháry, vyrážím do Pikovic tak, aby mě ani omylem nenapadlo pojmout to závodně. Což se bez problémů daří, ve čtvrt na osm už sjíždím na parkoviště kousek od startu.

Tedy na parkoviště… Velké bílé „P“ v modrém poli u silnice chybí, v dálce je v místě ještě loni přítomné travnaté plochy pro plechové miláčky jasně viditelný plot. Očividně se tam bude stavět. A nejen tam. Na druhé straně je prostor rozparcelován a nová silnice dává tušit, že příští rok sem už asi budu muset jet vlakem…

Problém s parkováním příští rok ale přenechám svému budoucímu „já“, teď si rychle připravím novou běžeckou vestu Osprey Duro Pro 10 v tajuplné bílé barvě a sejdu na start. Po 13 letech jsem se rozhodl dát vale Salomonu, poslední vesty neoplývaly zrovna vysokou kvalitou provedení, tak snad nebudu litovat. 

Na startu jsem skoro sám. Platím 80 korun a na oplátku dostávám itinerář sloužící zároveň jako kontrolní karta. Trasu mám v hodinkách, tak jen procházím jednotlivé řádky a hledám kontroly – na rozdíl od trasy nejsou známé dopředu. Čekají mě 4 samokontroly, kde se většinou musí zjistit nějaká informace typu rok v instalace turistického ukazatele, a pak 4 klasické kontroly s razítky.

Pár minut po půl osmé zapínám hodinky a vyrážím na trasu závodu. První kontrola je zhruba po 4 kilometrech na vrcholu Medníku. Takže to asi bude do kopce… Procházím Pikovicemi a mířím na Hradišťko. Na to, že je sobota brzo ráno, potkávám relativně dost lidí. Míjím krásnou novou školu a konečně opouštím asfalt.

Blížím se k Medníku. A něco mi tu nehraje. Podle itineráře je kontrola až na vrcholku kopce, ale trasa v hodinkách vede jen na cestě pod ním. Navíc mám už teď v nohách skoro 5 kilometrů zatímco dle itineráře je první samokontrola necelé 4 kilometry od startu. Chvíli to porovnávám a je jasné, že trasa na webu a itinerář si prostě navzájem odporují. Ale to je fuk, stejně nezávodím.

Poslední úsek až na vrchol je výživný. Sluníčko je sice za mraky a teplota je tak kolem 23 stupňů, ale po včerejší přeháňce je snad 100% vlhkost vzduchu – pot ze mě leje, z trička mi už odkapávají kapičky potu. Na vrcholku chvilku luštím, co si vlastně mám napsat do karty. Tak to nakonec jen vyfotím a jdu dál, tentokrát z kopce dolů. 

V Třebsíně, kam pohodlně vyklusávám, potkám několik dalších pochodníků. O kousek dál na první živé kontrole v restauraci Zvonička dostanu razítko. Na cestě jsem už 67 minut, zatím je to nečekaně náročné. A bude hůř!

Blížím se k Vltavě, respektive Štěchovické nádrži. Míjím několik informačních cedulí, že Smetanova vyhlídka je uzavřena. Ještě, že tu není jediná. V klidu vyklusávám a u rozcestníku před osadou Proudy se dávám vpravo. O 200 metrů později mě hodinky upozorní, že to mělo být vlevo. Nadávám a vracím se na turistickou značku, sejít jsem z ní měl až o kousek později.

Napodruhé se trefím a můžu si začít užívat krásné výhledy. Jako první vyberu vyhlídku Myšák, ale co naplat, vyhlídka Máj je prostě nejhezčí. Jelikož nezávodím, můžu si v klidu sešplhat trochu níž a pořídit pár povedených fotek. A trochu se vydýchat, takhle náročný Trilobit už dlouho nebyl! Jsem teprve na 12. kilometru a už jsem nastoupal 600 výškových metrů!

Na odchodu z vyhlídky zaslechnu hovor tří pochodníků, kteří podle všeho vzpomínají na Pražskou stovku 2018, náledí a přemístěnou kontrolu nad zledovatělou skálu. Hrůza, jak to letí. Na rozjímání ale není čas, musím do kontrolní karty v místě SK2 opsat jméno dvou zde se vyskytujících motýlů.

Následující seběh do Teletína mi moc nechutná, jsem vážně grogy. Nečekal jsem, že mi úvodních 12 kilometrů bude trvat skoro 2 hodiny. Za Teletínem se charakter trati mění. Není tak náročný, ale zato hodně technický. Na odbočce mě předběhne vousatý závodník, tak tak si ho stihnu vyfotit. A hned poté je krátké, ale prudké klesání. Hodně mě to zpomalí – pád je něco, co si vážně nemůžu dovolit. Lehce se snažím přidržet pravou rukou, ale pokud mi to podjede, bude zle.

I další stovky metrů běžím především opatrně. Moje Speedgoaty sice drží na suchém i mokrém stejně perfektně, ale zabránit zakopnutí o kořen nebo ostružiník už nedokáží. I zde je hodně vlhko, navíc teplota roste, dneska je to prostě vše jiné, než na pohodu. 

U Teletínských vodopádů klesání končí. Žlutá značka se stáčí ostře vlevo a začíná další stoupání. Pexův Luh, Rabyně. Zelená značka vede chvilku po silnici, pak se stáčí do lesa. U vstupu je ale červeno-bílá páska se zákazem vstupu a dost výhružným upozorněním, že zde probíhá těžba dřeva a že je tu životu nebezpečno. Ale neslyším žádný kravál, tak to risknu a kolem velkým hald kulatiny se nořím do lesa.

Brzy své odvahy začínám litovat. Těžba dřeva je zde očividně vynucena polomy naprosto obludných rozměrů. Nevím, která bouřka to má na svědomí, ale přímo na cestě leží pokácené desítky stromů. A každý se musí obejít. Naštěstí už jsou kolem docela viditelně vyšlapané cestičky, ale i tak mi ten kilometr trvá 2x tak dlouho, než normálně. Teprve před osadou Stromeč se situace uklidní a dál už je cesta zase průchozí.

Silnice vedoucí Měřínem je sice asfaltová a pak z dlažebních kostek, ale mě to je jedno, trailu mám dost. Stále z mírného kopce vyklusávám, až se přede mnou otevře velká Slapská přehrada. Na břehu si dávám další gel, pořádně si omyju obličej a namočím vlasy. Je sice jen půl dvanácté, ale teplota stále roste.

Další stoupání a znovu dost prudké. Míjím další samokontrolu (jako že jsem ji nenašel), pak i pomník zbloudilého cyklisty. Trasa je pořád trailová, krásná, ale mám toho plné kecky. Těším se do civilizace a ideálně na něco dobrého do půllitru. 

V obci Jablonná u druhé živé kontroly se dočkám. Kontrola je přímo ve vinárně Na Kovárně, kde si kromě razítka objednávám i Plzeň a grepovou limonádu. Vypít litr chladivé tekutiny mi netrvá ani pět minut, ale ten pocit! Ten je k nezaplacení. Vracím půllitry dovnitř a loučím se s obsluhou.

Kousek se vracím a dál pokračuju po žluté značce. Cítím se jako znovuzrozený, což má za následek, že se přestanu soustředit a zase malinko zakufruju. Procházím Blaženice a Dalešice. Trasa teď vede často po silnici. Před sebou vidím dalšího padesátkaře, ale když mě spatří, přidá, takže jsme jak na gumě.

U vesnice Tuchyně vede trasa po zelené mimo silnici. Kolega si toho ale nevšimne a peláší dál. Jelikož mi právě zmizel za stromy, ani na něj nepískám a nechám ho být. 300 metrů šplhám do dalšího kopce, pak je to až do Netvořic z pěkně běhatelného kopečka. Ale s rostoucí únavou roste i obava z pádu, proto běžím jen pomalu a hodně soustředěně.

V Netvořicích na náměstí má být v hospodě Na Radnici kontrola. Uvnitř si mě ale nikdo nevšímá, paní vrchní má napilno. Trpělivě čekám, až na mě dojde řada, ale asi to bude na dlouho. Naštěstí na mě zavolá dvojice štamgastů, že jestli hledám razítko, je na zábradlí před vchodem. Děkuji jim, opouštím lokál a skutečně, je tam na zábradlí.

Kromě restaurace na náměstí je i tradiční večerka, kde si kupuju velkou minerálku na doplnění flasků v batohu a jeden velký Snickers na hlad. S lahví se zbývající vodou v ruce vyrážím na závěrečných 15 kilometrů. Teď už by to mělo být v pohodě.. Rameno zatím drží a celkově se cítím lépe, než bych čekal. 

Kousek za vesnicí, tedy pardon, „městysem“ Netvořice, docvaknu mého známého padesátkařem. Chvilku si povídáme, je to jeho první padesátka. Dneska už to ale prý jen dojde. Loučím se a zařazuji vyšší rychlostní stupeň. Bohužel možná až příliš vysoký, protože o chvilku později zase blbě odbočím. Naštěstí se to dá střihnout přes pole, nemusím se vracet…

Blíží se Nová Ves, za další 2 kilometry pak i Hostěradice. A v nich i poslední kontrola. Dostávám poslední razítko, o kousek dál si pak za 30 korun kupuji ledově vychlazenou Fantu. A jak ji tak v ostrém sluníčku za chůze upíjím, uvědomím si, že jsem se zapomněl namazat krémem na opalování. No, co se dá dělat, teď už to snad doklepu až do cíle. Zatím to na spáleniny nevypadá.

Při cestě do Rakousů zahlédnu v dálce Žampach a jeho známý železniční viadukt, pak začnu finální klesání až k Sázavě. U Ovčínských vodopádů se napojuji na červenou turistickou značku, která mě dovede až do cíle. Je to tam něco přes 6 kilometrů, za tři čtvrtě hodiny bych to mohl dát.

U řeky pod stromy je docela příjemně, až na výjimky běžím. Tedy spíš vyklusávám, ale kilometry naskakují sympaticky rychle. Občas musím zpomalit, to když doženu nějakou větší skupinku turistů, kteří se nemají k tomu mě pustit. Ale nehrotím to, závěr dnešního pochodu si užívám. Stále se cítím překvapivě dobře, rameno funguje, nohy taky.

Na schodišti na dohled Luk pod Medníkem mi zatrne, na jednom schodu se ozve pravé stehno. Zvolním, naštěstí to byla jen chvilková indispozice. Vezmu si pro jistotu poslední hořčíkovou tabletku a pod schody se zase rozběhnu. Držím tempo kolem 7 minut na kilometr, nádhera!

Na okraji Pikovic to do cíle mám poslední necelé 2 kilometry. Pokouší se o mě krize, docela jsem to napálil a už nemám, kde brát. Na sluníčku je navíc asi 1000 stupňů. Vaří se mi mozek. Chci to mít za sebou co nejdřív, ale nohy se brání. Popobíhám, ale častěji jen jdu. Na mostu přes Sázavu už vím, že stačí vyšplhat posledních pár výškových metrů a jsem tam, kde jsem chtěl být – v cíli!

U stolku s organizátory odevzdávám kartičku a za odměnu dostanu nejen diplom a medaili, ale i krásný pohár, od sponzora. Dneska ho prý dostanou všichni padesátkaři! Děkuji a jdu si koupit něco chladivého pro osvěžení. V okénku se na mě zubí organizátor Václav, tak mu pochválím trasu. Chvilku si povídáme, ale pak se musím na chvilku posadit, rozklepaly se mi nohy. Raději si spíš lehnu na lavičku a dnešní pochod pro mě končí. Hodně úspěšně!

Co dodat? Z hlediska pochodu jsem byl velmi příjemně překvapen. Trasa byla vážně nádherná a nabídla toho na Trilobití pochod nečekaně hodně – náročný terén, trailové seběhy, krásné vyhlídky, drsná stoupání s nečekaným celkovým stoupáním, vyčerpávající rovinky a dostatek míst k osvěžení. Navíc v parném letním počasí. Malinké mínus dnes dostanou za nesoulad trasy a itineráře, i když jako ne-závodníkovi mě to vlastně mohlo být jedno. Ale celkově to byla fakt pecka.

Pokud jde o mě, jsem zase o dost optimističtější. Všechno dopadlo líp, než jsem čekal. Rameno vydrželo a i druhý den je sice unavené a takové líné, ale podle všeho nebude mít moje sobotní dobrodružství žádné trvalé následky. Stejně tak se se zátěží bez ztráty kytičky vypořádaly i nohy – nové boty nenechaly na mých nohách ani puchýřek a nové trailové trenky seděly jak ulité. A to vše bez jakékoliv vazelíny! Stejně tak i vestička zdá se být dobrou koupí, vybavení prostě dneska zafungovalo na jedničku.

Takže, nechci to zakřiknout, ale snad bych letos mohl složit reparát nejen v Pikovicích, ale i v Beskydech. Tak uvidíme za měsíc!