Beskydská sedmička 2015 pokořena ve skvělém čase 20h26m!

by | Sep 4, 2015 | Beskydská sedmička | 0 comments

Rok s rokem se sešel a máme tady další Beskydskou sedmičku, pro mě osobně vrchol sezóny. Stejně jako všechny ostatní letošní pochody dvojic stojím na startu s Karlem alias Kódlem a doufám, že i tentokrát dorazíme až do cíle. Udělali jsme pro to maximum – přijeli o den dřív, přespali v kempu přímo ve Frenštátu, v poklidu se zaregistrovali ve Frýdlantu nad Ostravicí (letos to bylo s organizací před závodem kvůli výluce na trati komplikovanější), po obědě si ještě trochu zdřímnuli a nakonec ve volném tempu autobusem a vlakem dorazili až sem na náměstí Svobody v centru Třince, kde bude letošní ročník B7 za chvíli odstartován.

Ještě poslední foto na památku a přesně v deset večer se celá masa přibližně 2800 závodníků a pochodníků dává za zvuku znělky z pořadu Pevnost Boyard a záblesků slavnostního ohňostroje do pohybu. A to včetně prvního nevidomého účastníka pochodu! Zatímco sporťáci (závodníci z kategorie Sport) mizí v dáli, my hobíci (pochodníci z kategorie Hobby) se teprve pomalu posunujeme až pod startovní bránu, ale za pár minut už závod začíná i pro nás.

První úsek trasy až pod sjezdovku na Malý Javorový vede okrajovými částmi Třince. Míjíme spousty hlasitě povzbuzujících fanoušků, kteří na rozdíl od nás tento večer nemusí abstinovat, počasí nám přeje a v pelotonu vládne uvolněná atmosféra. Cestou se kocháme pohledem na světelný had na úbočí Javorového tvořený čelovkami rychlejších závodníků a po hodině svižné chůze začínáme šplhat i my. Máme natrénováno, takže nás pomalejší jedinci trochu brzdí, ale nijak se tím nestresujeme a krok za krokem míříme k vrcholku. Nekloužeme, protože i přes včerejší silný déšť je sjezdovka téměř suchá. Naštěstí.

Na vrcholku Malého Javorového se v nadmořské výšce 945 metrů moc nezdržujeme a po hřebeni pokračujeme k prvnímu oficiálnímu kopci B7, Velkému Javorovému (1031 m). Poprvé si odpípneme na čipové kontrole a bez zastavení začínáme sestupovat do Řeky. Na rozdíl od loňska se jde po silnici s příjemným sklonem (stejnou cestou se vloni šlo nahoru na hřeben), takže to s Kódlem nakopneme a část úseku běžíme. V Řece je další čipová kontrola a pití, takže ani tady nekempujeme moc dlouho a hurá na sjezdovku číslo 2. Její parametry jsou úctyhodné – délka 1300 metrů, převýšení 390 metrů a průměrný sklon 30°. I tady je stále příliš lidí na to jít vlastním tempem. Předbíhat se nedá, jelikož je ve vysokém maliní vyšlapána jen jedna, výjimečně dvě cestičky, tak alespoň šetříme síly na později. Za půl hodiny jsme nahoře a po krátké procházce po vrstevnici nás sličné organizátorky směrují na cestu vedoucí dolů do Morávky, zatímco sporťáci to berou přes samotný vrchol Ropice. Cesta dolů je relativně v pohodě, chvíli jdeme, chvíli běžíme, ale terén je náročný, kamení, kořeny a trocha toho bláta, takže jsme docela rádi, když se před námi ve dvě ráno objeví první občerstvovací stanice v Morávce.

Na rozdíl od loňska je umístěna přímo na parkovišti ještě před mostem. V nabídce je oříškové müsli, sušenky, pomeranče, banány a hlavně naprosto luxusní, sladké červené melouny. Dávám si jich pořádnou nálož a po pár minutách jsem připraven na další kopec. Tím je Travný a nahoru se jde po sjezdovce. Pro změnu. V porovnání s předchozí dvojicí už ale není ani tak dlouhá, ani tak prudká, takže jedinou nepříjemností je silná rosa v trávě, která nám mírně máčí boty i ponožky. O pár metrů dál následuje další rozdělení tras; sporťáci jsou nahoru až na vrchol Travného, my ostatní traverzujeme kopec pár stovek metrů pod vrcholem. Asfaltka je trochu nezáživná, napřed se jde dlouho do mírného kopce nahoru, a když si pípneme na další časové kontrole, začneme padat do údolí k obci Krásná. Je tma, skoro jasno a příjemná teplota, počasí pro B7 téměř ideální. I proto jsme v Krásné už v půl čtvrté ráno. Následuje klasická sekvence čipová kontrola, občerstvení, záchod a znovu na další úsek, tentokrát vedoucí na Lysou Horu (1324 m). Čeká nás 6 kilometrů s převýšením 850 metrů po lesních cestách a cestičkách s cílem na nejvyšší hoře moravskoslezských Beskyd. Jdeme strojovým tempem a bez jediné přestávky. Předbíháme spousty závodníků, jeden z nich kousek pod vrcholkem zvrací. Za 90 minut jsme nahoře. Z vrcholové fotky však nic nebude, je pořád tma jak v pytli…

Nahoře to trochu fouká, proto bez otálení pokračujeme dál kolem nově postavené Bezručovy chaty až na červenou značku vedoucí do Ostravice. Sestup je náročný nejen převýšením, které činí více jak 900 výškových metrů, ale i terénem. Tradiční kamenitou cestu nahradil uměle zbudovaný kamenný chodník, ve kterém jsou ale kameny naskládány tak nějak divně „na výšku“, zasekávají se do nich hůlky a chodidla trpí. Když docházíme do Ostravice, začínáme pociťovat první příznaky únavy. A navíc začíná pršet…

Kódl je na tom trochu hůř, takže si lehá na papírový karton a já zajišťuju občerstvení. K dispozici je i polévka, která je na unavený žaludek krmený od večera jen melouny a vodou hotovým balzámem. Nakonec se v místní škole zdržíme 45 minut, během kterých se Kódl namasíruje, vzpamatuje a téměř zázračně obživne. Což se nedá říct o mě, po pár minutách chůze jsem na ručník já. Cestou na Smrk usínám, bolí mě hlava, a i když neprší, mé myšlenky jsou černé jak noc. Mít tu možnost, lehnu si do postele a B7 ať vezme ďas.

Trasa na Smrk (1276 m), druhou nejvyšší horu dnešního „výletu“, není rozhodně ani lehká, ani příjemná. Chvilku vede po cestě, pak se začneme prodírat nepříjemným terénem. Kvůli nedávné dešťové přeháňce je půda trochu promáčená a rozbahněná, což vynikne především v nejtěžším úseku Pod Holubčankou, kde během jednoho kilometru nastoupáme asi 250 výškových metrů. Ale ani následující výstup po úbočí Smrku plný kluzkých kamenů a kořenů není pro čajíčky. Pereme se s tím ale statečně, a když po 11 hodinách na trati konečně zdoláme vrchol, naše nadšení nezná mezí. Bohužel nám ho opět kazí houstnoucí déšť doprovázený silným a hodně studeným větrem, takže rychle pípnout, obléknout bundu a vzhůru dolů!

Cesta do Čeladné, dalšího záchytného bodu, je dlouhá, náročná a ubíjející. Začínáme cítit kolena, a i svaly na stehnech začínají pomalu tuhnout. Morálka je obecně zatím sice stále vysoká, ale do řeči je málokomu a do zpěvu už téměř nikomu. Když si Kódl zanotuje písničku „Je to fajn fajn fajn, je to fajn, fajnový“, je jiným závodníkem dokonce hrubě okřiknut. V Čeladné hodlám doplnit energii vyzkoušenou kombinací Malinovky a vařenými párky. Kódl se sice tváří podezřívavě, ale pak si kousek dá taky, a po ošetření drobného puchýře na jeho noze jsme připraveni na kopec číslo 6 nazvaný Čertův Mlýn (1205 m). Na vrchol už to nejde tak snadno, jako ze začátku, ale mnohem horší je několik prudkých, po sobě jdoucích kopečků nahoru a dolů, které nám dosud pevnou morálku řádně nahlodají.

Když konečně dorazíme až na Pustevny, uvelebíme se na trávě a po návštěvě žlutých kadibudek řešíme, co dál. Jsme více méně rozhodnuti nepokoušet kolena a Osud a pokračovat zkrácenou trasou přímo na Radhošť, když tu kolem nás prochází jeden z mnoha závodníků. A prý, jestli půjdeme dolů do Ráztoky. Na naši zamítavou odpověď reaguje slovy, že je to blbost tam nejít, že vloni jeho kamarád kulhal už od Lysé a stejně to dal. A že to v cíli oceníme, až budeme ve výsledcích pěkně nahoře. Což nás nahlodá tak, že po krátké válečné poradě měníme ještě jednou a s konečnou platností plán a rozhodujeme se jít celou trasu HOBBY FULL. U stánku si kupujeme Kofolu a párek, na občerstvovačce o kus dál to zajíme melounem, chlebem se škvarky a banánem, a chvilku před druhou hodinou vycházíme směr Ráztoka.

O pár minut později už našeho rozhodnutí litujeme, to když se silnice mění v prudkou lesní cestu plnou kamení, kořenů a sypké hlíny. Kódl se slovy „bolí mě kolena, musím to seběhnout“ mizí v dáli a já ho poloviční rychlostí následuju. Kolena bolí, ale drží, takže se vlastně neděje nic hrozného; nadávám jen občas. Pod kopcem je, hned vedle lanovky zpátky nahoru, další čipová kontrola a malý stánek, kde si kupujeme pro změnu sladkou Vineu. Ještě chvilku pokračujeme po silnici, pak následuje další prudký a doslova nekonečný kopec nahoru. Pot z nás stříká na všechny strany a hřeben vedoucí na Radhošť v nedohlednu. Vydrápat se nahoru nám trvá necelou hodinu, ale i tuto překážku zdoláváme, což oslavíme další Kofolou u stánku Radhošť. O pár minut později si u další kontroly na Radhošti (1129 m), posledním to oficiálním vrcholu B7, odpípneme čas a já pozvolna začínám věřit tomu, že i letošní ročník dotáhneme až do cíle. Chybí nám k tomu už jen 16 kilometrů a jeden jediný kopec.

Předtím se ale musíme svalit dolů do Pinduly, kde leží poslední občerstvovací stanice. S vidinou blížícího se cíle nám to nedělá problém, občas popoběhneme, ale raději to moc nepřeháníme; tělo už začíná být dost unavené a pro neslavný konec závodu stačí jediný chybný krok. Ve čtvrt na pět jsme dole. Dáváme si něco málo k jídlu a zapíjíme to Kofolou, která nám zase dodá cukr do žil. Vzhůru na Javorník!

Cestu na poslední vrchol, vzhledem ke své výšce necelých 1000 metrů již „mimosoutěžní“, prožíváme tak trochu v euforii. Bez zastavení zhruba v polovině zdoláváme i poslední skutečně prudký výšlap a v půl šesté před námi máme jen poslední bod itineráře, cíl ve Frenštátu pod Radhoštěm. Závěrečný úsek jdu poprvé za světla a připadá mi nějaký lehčí, než když jsem ho šel dvakrát už za tmy. Z počátku, když scházíme podél sjezdovky, je sice dost prudký, ale jakmile se dostaneme na pevnou silnici, máme vyhráno. Průchod parčíkem a příchod do města je záležitostí pár minut a pak už si můžeme vychutnat ovace fandících diváků i pořadatelů. JSME V CÍLI!!!

Za úžasných 20 hodin a 26 minut jsme zdolali 88 900 metrů s převýšením 4 900 metrů. Dokončili jsme nejen rychleji, než plánovaných 22 hodin, ale dokonce jsme do Frenštátu dorazili ještě za světla za 20 hodin 26 minut. Ze všech 962 týmů bez rozdílu věku a pohlaví, které se v kategorii Hobby postavily na start, jsme obsadili úžasné 201. místo. Odměnou za tuto neskutečnou dřinu nám je, samozřejmě kromě skvělého pocitu a milých vzpomínek, slavnostní medaile, diplom, náramek na ruku a pamětní tričko. A také neurčitý pocit, že bychom si to ještě někdy mohli zopakovat.

P.S. Nevidomý závodník to se svým vodičem zvládli ještě o 15 minut rychleji, než my. Respekt!!!

Část fotek je použita s laskavým svolením Lukáše Budínského.

Pin It on Pinterest