Za 23 hodin (!!!) jsme zdolali Beskydskou sedmičku 2014!

by | Sep 9, 2014 | Beskydská sedmička | 1 comment

I když letos Beskydská sedmička oslavila své teprve páté narozeniny, nejen pro mě se jedná o naprostý vrchol sezóny v kategorii turisticko-pobíhacích horských závodů. Není sice ani nejdelší a možná ani nejnáročnější, ale svou atmosférou, lokalitou a počtem účastníků je to prostě to nejlepší, co lze v našich končinách zažít. Proto jsem moc rád, že jsem se po roční odmlce mohl tohoto podniku nejen zúčastnit, ale dokonce i zdárně dojít do cíle. A to všechno ve fantastickém čase těsně přes 23 hodin. 🙂

Ještě před týdnem to ale vypadalo všelijak. Můj současný turisticko-pobíhací parťák Roman si přivodil výron v kotníku a bylo téměř jisté, že se do startu B7 nedokáže dát dohromady. Začal jsem tedy hledat náhradu. V mém okolí však není zrovna moc lidí schopných (a ochotných) pobíhat po horách s čelovkou na hlavě a zdolávat desítky kilometrů po špatných a ještě horších cestách, takže se nad mojí účastní začala stahovat temná mračna. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, protože jsme si virtuálně plácli s Hankou (ano, TOU Hankou;) ) a začali na poslední chvíli společnou přípravu na závod. Nikoliv po stránce sportovní, ale organizační, na víc nebyl čas. Nechtěli jsme nic ponechat náhodě, proto jsme si sehnali ubytování přímo ve Frenštátu pod Radhoštěm, abychom si mohli před závodem odpočinout a po něm se někde vzpamatovat.

Na místo registrace a cíle jsme se přesunuli vlakem už ve čtvrtek večer. Na nádraží nečekal žádný taxík, tak jsme došli na náměstí v centru, prohlédli si cílový prostor závodu s pódiem a stylizovanou dřevěnou K2, a odvoz si zavolali mobilem. Sympatický pan taxikář měl trochu problém s nalezením cíle, ale nakonec jsme Areál U Můstku našli. Pan správce už na nás čekal, ubytoval nás a ukázal nám všechno potřebné včetně infrasauny a masážní vany; pro sportovce vybavení vskutku luxusní. Po večeři v restauraci Zebra jsme ho hned otestovali a pak šli na kutě.

Ráno jsme se vyspali víc než dosytosti. Po pečlivé přípravě batohů (po zkušenostech z roku 2012 jsme zvolili poněkud kompaktnější a hlavně lehčí modely) jsme vyrazili do města. Cestou k registraci jsme se ještě zastavili na jídlo, po vzoru profesionálních sportovců těstoviny s kuřecím masem, ale pak už proběhlo rychlé převzetí startovních čísel, čipů a reklamních předmětů. S plnou igelitkou jsme se vrátili na pokoj, kde následoval další odpočinek.

Stejně jako před dvěma lety byl i tentokrát start závodu v Třinci, do kterého nás spolu s dalšími stovkami závodníků měl převézt jeden ze dvou speciálních vlaků. Ty se kousek před Třincem měly spojit do jednoho ultradlouhého, ale vzhledem k nespecifikovaným problémům na trati k tomu nedošlo. Do Třince jsme dorazili samostatně a s výrazným zpožděním proti plánu. Nikomu ve vlaku ale poněkud delší cesta nevadila, navíc jsme si pěkně z blízka mohli prohlédnout i ředitele závodu Libora Uhra. Je to borec, na kolenou má svaly větší než já na rukách! 🙂 Příjemným překvapením byla nová zastávka, odkud jsme se na Náměstí Svobody přesunuli pěšky skoro bez námahy. Oficiální program včetně skutečné svatby dvou účastníků zasnoubivších se na stejné akci přesně před rokem byl kvůli našemu zpoždění velmi zhuštěný a atmosféře nepomohla ani technická závada na přístrojích. Před dvěma lety to bylo prostě tak nějak hezčí… To hlavní ale nastalo ve tři čtvrtě na jedenáct večer, kdy se za zvuku znělky Pevnosti Boyard a světla ohňostroje závod odstartoval!

Dlouho a pečlivě připravovaná taktika, pracovně nazvaná “držet se vepředu a nepropadnout se hned na konec startovního pole”, vzala za své ještě před průchodem startovní branou. Když se obrovská masa závodníků dala do pohybu, nastala tlačenice jak v Tokijském metru ve špičce, a za pár okamžiků se mi Hanka ztratila v davu někde přede mnou. Po průchodu branou jsem proto na prvním volném místě zastavil, vybalil předpisově zabalený a vypnutý telefon, zapnul ho a doufal, že moje souputnice bude mít stejný nápad. Než mi můj starý dobrý iPhone nastartoval a chytil signál, začalo startovní pole řídnout, a když jsme konečně navázali spojení, byl jsem beznadějně poslední. Po krátké domluvě jsem proto vyrazil svižným tempem kupředu, a po opětovném shledání jsme se začali prodírat davem 2800 závodníků kupředu společně. Šlo to však hodně špatně, volného místa k předbíhání bylo pomálu. Na první sjezdovku vedoucí na Malý Javorový jsme proto dorazili a začali se drápat mezi posledními.

Cesta nahoru byla výživná, jen co je pravda. Ale byli jsme na to duševně připraveni, tak jsme se začali svým tempem sunout kupředu. Na několika místech jsme si dali krátkou pauzu, jinak jsme byli neustále v pohybu. Jen občas jsme se otočili a pokochali světelnou hrou čelovek a odrazek na svahu. Když jsme po hodině stáli na vrcholku plném fandících lidí, lilo z nás jak z konve. Počasí, které posledních 14 dnů zdárně trénovalo na podzimní deštivé a studené plískanice, se totiž dva dny před startem téměř zázračně umoudřilo, a tak bylo po celý závod naprosto ideální. V noci příjemných 15 stupňů, přes den sluníčko a k tomu mírný větřík, prostě paráda. Na odstranění následků předchozích lijáků to ale ani zdaleka nestačilo, o čemž jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit hned vzápětí.

Hřebenovka na Velký Javorový ještě byla relativně v pohodě, ale následný sestup do Řeky, od letošního ročníku povinný pro obě kategorie, byl doslova pekelný. Na některých místech bylo bahna nad kotníky, takže se klopýtalo, padalo a klouzalo, jedním slovem extrém nad extrémy. A jako by tato nadmíru obtížná a vyčerpávající pasáž nestačila sama o sobě, připravili si pro nás organizátoři hned několik ohavných “zkratek” skrz lesní porost s sklonem 45 stupňů (odhadem) pokrytým namoklým listím. Soukromě jsem si to nazval “Pomsta Libora Uhra”. Pohled na ostatní závodníky padající na nos, jezdící po zadku, válející sudy či jinak se snažící v jednom kuse dostat dolů připomínal němou grotesku. Bez hůlek bych byl ztracen, občas mi doslova “zachránily zadek”, ale ani já nakonec neustál všechno. Vrcholem všeho byl očividně dobře se bavící kameraman týmu B7, který si všechno pěkně zaznamenával a aktéry obzvlášť povedených kaskadérských prvků vítal dole otázkou “Chcete něco vzkázat Liborovi”? Většinu odpovědí nelze reprodukovat ani po 22. hodině… 🙂

Není divu, že po takové cestě to na první občerstvovací stanici v Řece vypadalo jak v polním lazaretu. My naštěstí dopadli dobře, kromě nečekaně vysokého úbytku sil jsme cestu přežili ve zdraví. K dispozci tu byla jen voda a iontový nápoj, tak jsme se napili, doplnili vaky a pokračovali dál. Místo slibované sjezdovky vedla cesta nahoru po silnici, což sice nebyla žádná lázeň pro nohy, ale pohodlnější, byť velmi prudká cesta, nám přišla vhod. Nahoře na Ropici jsme si odpípnuli chipovým náramkem průchod a bez zastavení pokračovali dolů k první klasické občerstvovačce v Morávce. Už jsme začínali mít docela hlad. Cesta byla opět hodně rozbahněná, ale kromě jednoho zaškobrtnutí jsme ji oba zvládli bez větších problémů.

V Morávce byla občerstvovací stanice umístěna o kus jinde, než před dvěma roky. Bylo tu sice víc místa, ale horší zásobování. Kromě ovoce a musli bylo všechno ostatní vyjedené. Ve stánku se sice dal koupit nějaký párek či podobná lehká strava, ale to jsme rozhodně nechtěli riskovat. Zkusili jsme se tedy zasytit melounem kombinovaným s banánem a já jen doufal, že se s tím moje střeva nějak poperou. Hned za vesnicí totiž trasa závodu pokračovala nepříjemnou sjezdovkou a představa střevních problémů mně malinko děsila. Nedostatek jídla i vody naštěstí můj organizmus donutil chovat se k dodaným živinám zodpovědně. A na Travný jsme vystoupali bez jediného zastavení.

Tedy na Travný… Sjezdovka končila uprostřed kopce a dál se cesta hobíků lišila od cesty sporťáků. Zatímco sportovci si vyšlápli až na vrchol, méně zdatní závodníci traverzovali kopec pár stovek metrů pod ním. Jednak z důvodu ochrany přírody, a pak také kvůli neuspokojivé možnosti hromadného sestupu, jak jsme si to ostatně sami zažili před dvěma lety. Z technického hlediska se jednalo asi o nejpříjemnější část cesty, na které se dalo nabrat zpět trochu sil. Na další občerstvovačku v Krásné jsme proto dorazili s mnohem lepší náladou než do Řeky. Navíc už za světla.

Ani zde jsme se moc nezdrželi, najíst (měli tu navíc alespoň Tatranky), napít, doplnit vak a jde se na Lysou! Se svými 1324 metry se jednalo o nejvyšší bod naší cesty, ale mně se překvapivě šlo nejlépe z dosavadního průběhu závodu. Dokonce ani poslední část těsně pod vrcholkem nás moc nezpomalila, protože místo kolmého stoupání jsme na novém kamenitém chodníku šplhali pěkně cik-cak, pozvolna ze strany na stranu. Pět minut po osmé ráno jsme si tak mohli ze seznamu v klidu odškrtnou čtvrtý kopec, z pohledu sedmi vrcholů jsme byli v polovině. Počasí nám stále maximálně přálo, byla modrá obloha, sluníčko, výborná viditelnost. Zato cesta dolů už tak příjemná nebyla. Nejen, že byla rozježděná od těžké techniky budující chaty na vrcholku, ale navíc občas spíš než pěšinku připomínala horský potok. Z počátku jsme se snažili nejhlubším kalužím vyhýbat, ale po čase jsme rezignovali a ťapali dolů do Ostravice co nejkratší cestou.

V Ostravici v místní škole, kde byla stejně jako posledně umístěna občerstvovací stanice, jsme si udělali první krátkou přestávku. Chvilku jsme si odpočinuli na sluníčku, které začínalo docela slušně pálit, a pochutnali si na horké a slané polévce. Následovalo tradiční krmení melouny, doplnění vody, a pak zase zpátky na cestu, tentokrát na Smrk. S rostoucí teplotou se nám šlo hůř a hůř, naštěstí vedla většina cesty lesem pod stromy. Nejen zde bylo možné přímo z cesty najít doslova desítky nejrůznějších jedlých hub, vzhledem ke zbývajícím desítkám kilometrů jsme je ale nechali na místě. U prudkého stoupání k rozcestí Nad Holubčankou to však bylo úplně jedno, na tomto krátkém, ale strmém úseku bychom se koupali v potu i v prosinci. Místo sladké odměny následovaly dva kilometry po úbočí kopce po velmi obtížné stezce plné bahna a kluzkých kamenů, kde stačil jeden chybný krok a člověk se kutálel až zpátky do vesnice. Nakonec na nás čekal ostrý obrat a závěrečný úsek až nahoru na samotný vrchol Smrku.

Čím byl výstup na Smrk obtížnější, tím byl sestup nudnější. Cesta zase nic moc, samé bahno, spousta vody, ale to už jsme ani nevnímali. Horší to bylo s hladem a potažmo morálkou, především na mě začínala přicházet krize. V jednu chvíli, to když se na ukazateli vzdálenosti dalšího kontrolního bodu objevilo místo plánovaných 3 kilometrů kilometrů hned 5, jsem si musel na chvíli sednout, protože hlava odmítala jít dál. Naštěstí ji pár minut v sedě a jeden energetický lomcovák od Nutrendu přesvědčil, že lépe se bude regenerovat na občerstvovačce v Čeladné. Kam jsme také ve dvě hodiny odpoledne dorazili.

A skutečně, výborné telecí párky s chlebem, Kofola, zázvorový Birell, trocha Voltarenu na kolena a půl hodiny na lavičce udělalo s naší morálkou divy. Cíl už se nezdál být tak vzdálený a i sil jsme měli na rozdávání. Bez zbytečných odkladů jsme proto vyrazili na Pustevny. Úsek na kopec nazvaný Čertův mlýn patřil zase k těm snadnějším, větší část cesty se šla po zpevněné cestě, teprve ke konci jsme se zase začali brodit bahnem a zakopávat o kořeny. Tady jsme také potkali nějakého závodníka, který očividně nebyl spokojen s trasou, a dával to VELMI HLASITĚ NAJEVO. Stejně jako u Řeky ani zde není možné obsah jeho slov tlumočit… 🙂 Ale jak on, tak o pár minut později i my jsme dorazili až na vrchol a mohli si ze seznamu kopců odškrtnout další položku.

Zbývající 3 kilometry na Pustevny vedly přes Tanečnici. Nejednalo se sice o velké převýšení, ale nešlo se nám moc dobře, kvalita cesty byla opět spíš podprůměrná. Především prudké klesání kousek před etapovým cílem dalo našim kolenům zabrat. Ale jakmile se v dálce ozvalo silné zahřmění, upalovali jsme zase na plný plyn. Vzhledem k možným povětrnostním komplikacím jsme se zde ani nechtěli zdržovat, což málem vedlo k fatálnímu omylu vydat se na prodlouženou trasu do Ráztoky. Naštěstí mě Hanka nasměrovala správným směrem a my mohli, s hromy a blesky v zádech, vyrazit na Radhošť, poslední “oficiální” kopec Beskydské sedmičky. Cesta k němu byla pohodlná, byť dost zvlněná, ale za slabou hodinku jsme se už mohli fotit před kostelíkem.

Pomalu se začínalo šeřit. Z předloňského závodu jsem měl obavy z finálního sestupu do údolí, které bylo hodně prudké a hodně kluzké, ale naštěstí se v tomto případě organizátoři rozhodli vést cestu oklikou, proto jsme na poslední občerstvovací stanici na trati dorazili v klidu a v pohodě ještě za světla. Jako malý bonus pro závodníky se tady rozdávalo i pečivo se salámem, takže jsme se pořádně najedli a napili. S plnými pupky i vaky na vodu jsme se pak vydali na posledních 10 kilometrů tohoto výletu.

Jakmile jsme vešli do lesa, museli jsme zapnout čelovky, druhá noc byla za dveřmi. Dostatečně nasyceni jsme měli energii na to zdolat bez větších problémů několik nepříjemných stoupání a v půl desáté večer tak mohli konečně stanout na Velkém Javorníku, odkud už vedla jen jedna cesta – cesta dolů do Frenštátu. Posledních 5 kilometrů po zelené značce ale rozhodně nebylo jen vycházkových, velmi dlouhé a prudké klesání podél sjezdovky nám dalo pořádně zabrat. Až jsem se občas neubránil myšlence, že chlapec od Čertova Mlýna měl trochu pravdu… 🙂 Ale i tuto poslední překážku jsme úspěšně zdolali a v půl desáté se přiblížili k náměstí, kde naše putování mělo skončit. Lidí bylo kolem cesty o poznání víc, než před dvěma lety, takže jsme se vybičovali k prvnímu a zároveň poslednímu popoběhnutí na letošní Beskydské sedmičce.

Po 23 hodinách a 2 minutách na cestě, po zdolání 92 kilometrů a 5000 výškových metrů jsme byli konečně v cíli!!! S pocitem vítězů jsme mohli vystoupat na symbolickou dřevěnou K2, kde nás na vrcholku vyfotili pro srovnání “před” a “po”, vrátili jsme chipy a startovní čísla, dostali pamětní náramek a zázvorového Birella. Chvilku jsme si sedli na lavičku a vychutnávali blažený pocit vítězů, ale únava se rychle začala hlásit o slovo, proto jsme se vyfotili na památku a taxíkem vyrazili k penzionu. Tam jsme si dali první pomoc rozbolavěnému tělu v podobě vířivky spolu s vítězným přípitkem a přesně 3,4 vteřiny po ulehnutí do postele jsme usnuli tvrdým a bezesným spánkem.

Ráno jsme se probudili relativně odpočatí, únava se ještě neměla čas rozležet. Předali jsme pokoj, hodinku se poflakovali na sluníčku vedle můstku a pak se vydali do centra Frenštátu na vyhlášení výsledků a tombolu. Po schodech, kterých bylo asi 420! Volným tempem jsme na náměstí dorazili ve čtvrt na jednu, dali si pivo a čekali, až se začne losovat. Já si brousil zuby na nového iPada, Hanka na výbavu Adidas za 20 tisíc, ale vcelku podle očekávání jsme nevyhráli ani náhradní baterku k mobilu. Náladu nám to ale nijak nezkazilo a tak jsme šli podařený víkend oslavit do pizzerie vedle nádraží, odkud jsme se následně přes Ostravu dostali do Olomouce a pak do Prahy. A tím náš náročný, ale povedený sportovní víkend definitivně skončil.

Kromě samotného závodu mě osobně potěšilo úžasné počasí, které jako by bylo předplacené, meloun na občerstvovačce, skvělé boty Adidas Kanadia TR5, díky kterým jsem měl po takové dálce jediný puchýř (a to ještě na horní straně malíčku z nějakého švu na ponožce) a hodinky Garmin Forerunner 910XT, které na jeden zátah zvládly změřit a zaznamenat celých 23 hodin cesty. Sice o prsa (v baterii zbyla asi 3 procenta), ale je to tam. 🙂

A na závěr zase něco ze statistického soudku se spolupráci s Garmin Connect. Během závodu Beskydská sedmička 2017 jsme ušli celkem 92,13 kilometrů a nastoupali 4.986 metrů. Celkový čas na trati byl 23 hodin 2 minuty, z toho jsme se sunuli vpřed 20 hodin 26 minut průměrnou rychlostí 4,5 km/h. Z celkového počtu 1052 družstev v kategorii hobby jsme se umístili na krásném 378. místě, 450 týmů závod nedokončilo. Přímo v naší kategorii mix do 40-ti let jsme byli z 187 týmů 58.

P.S. I když jsme se letos přes výrazně horší podmínky o dost zlepšili, stejně mi pořád nejde do hlavy, jak jsme to před dvěma roky, s minimálním tréningem, nesmyslně těžkými batohy a s mnohem menším odpočinkem mohli dojít až do cíle…

Pin It on Pinterest