Beskydská sedmička 2016 pokořena i na čtvrtý pokus!

by | Sep 2, 2016 | Beskydská sedmička | 3 comments

Již počtvrté za posledních pět let stojím začátkem září na třineckém náměstí Svobody a upírám oči k časomíře, která odpočítává poslední vteřiny do startu. Společnost mi dělá historicky třetí parťačka Míša, se kterou mám v plánu i napodruhé projít celou trasu “short” včetně zacházky do Ráztoky. A poprvé cítím před závodem silnou nervozitu, protože bych si nerad pokazil dosud stoprocentní úspěšnost. Ale chmury stranou, jdeme na to! Beskydská sedmička 2016 je právě odstartována!

Ať už si o tomto závodu myslíte cokoliv, jedna věc se “duchovnímu otci” závodu a hlavnímu organizátorovi upřít nedá. Za pouhých sedm let vytvořil Libor Uher akci, na kterou je několik tisíc registrací vyprodáno během okamžiku, ze které naše veřejnoprávní televize přenáší živé vstupy v hlavním zpravodajském pořadu a která pro velkou část účastníků představuje jednoznačný vrchol sezóny. Jak asi tušíte, jsem jeden z nich.

Vzhledem k důležitosti, jakou Beskydské sedmičce přikládám, jsem se pár dnů před startem dokázal sice zbytečně, zato docela slušně vystresovat, až se o mě začala pokoušet nějaká ta zákeřná rýmička. Naordinoval jsem si proto klid a Paralen, a stejně jako loni vyrazil na cestu o den dříve, protože to od nás z Prahy máme do Beskyd docela daleko. Společnost mi dělala Míša, moje nová, horskými ultrapochody dosud (až na jednu ne zcela povedenou výjimku) nepolíbená parťačka. Azyl jsme opět nalezli v útulném kempu kousek od centra Franštátu a měli tak skoro celý pátek na přípravu a načerpání sil.

Po tradiční páteční odpolední akreditaci v místní sokolovně spojené s vydáním kontrolních čipů a hodně povedených funkčních triček jsme se nechali vyfotit pro srovnávací foto, čímž se aktivovaly i naše čipy na zápěstí. Pak jsme si v místním Albertu nakoupili něco málo k jídlu a vrátili se zpátky do kempu, kde jsme až do pěti hodin lenošili, maximálně se trochu protáhli. Po páté následovalo oblékání, mazání, balení, dolévání vody a další nezbytné přípravné činnosti, a pak už jen rychle na vlak, ať nám to neujede.

Po příjezdu první ze dvou vlakových souprav určených k přepravě celého startovního pole do centra Třince jsme si vyhlédli místo k sezení a pohodlně se usadili. Shodou okolností to bylo hned vedle dvojice, kterou Míša znala z práce, tak nám v nezávazném tlachání alespoň rychleji uběhl čas do odjezdu. S mírným zpožděním jsme v půl osmé vyrazili na cestu směr Ostrava a pak Třinec.

Cestou se mi Míša svěřila, že má jen “obyčejné” ponožky místo funkčních, trápí ji velký hlad a že má asi vybitou čelovku. Což se vzápětí potvrdilo, takže na řadu přišly záložní baterie. Po zjištění, že světlo vydávané čelovkou je pak ještě slabší, než bylo před výměnou, se o mě začaly pokoušet mrákoty. Bylo mi jasné, že pokud bude před startem vylosován tým určený pro kontrolu povinné výbavy, bude mít číslo 1513. A stejně tak jsem v živých barvách viděl, jak nám Libor Uher se znechuceným úšklebkem odebírá startovní čísla, abychom následně za pohrdavého bučení lépe vybavených závodníků zmizeli v temných třineckých uličkách…

V Třinci jsme proto místo nasávání předstartovní atmosféry na náměstí nejdříve hledali nějaký bufet, kde Míša ukojila svůj akutní hlad párkem v rohlíku, abychom pak v místním supermarketu dokoupili druhý chod, něco málo na doplnění tekutin a zbrusu nové baterie do čelovky. Najedený a o dost klidnější jsme se s Míšou asi 5 minut před desátou přesunuli na náměstí, kde jsme tak akorát stihli předstartovní foto, poslechnout si hymnu a odpočítat poslední vteřiny před startem. 5… 4… 3… 2… START!

Je odstartováno, sedmý ročník Beskydské sedmičky právě začal! Aspiranti na stupně vítězů vyráží rychle kupředu, my ostatní se volným krokem přesouváme do úzkého průchodu, který nás teprve přivede na startovní čáru. Je tu tradiční tlačenice, tak se snažíme nerozdělit a nějak to přežít. Chvilku tu panuje zvláštní ticho, protože zvuková aparatura si vylámala magnety na hlasitě reprodukované znělce Pevnosti Boyard, ale organizátorům se to rychle daří opravit. Takže když po pěti minutách překračujeme startovní čáru, má to zase tu správnou šťávu.

První metry závodu ukrajujeme poklidným tempem obklopeni mohutnou řekou tvořenou lidskými těly. Tři tisícovky závodníků možná na papíře nepůsobí tak velkolepě, ale opak je pravdou; je to prostě obrovský dav! Není proto divu, že se na křížení trasy závodu se silnicí kousek po startu, z důvodu bezpečnosti hlídané městskou i státní policií, jeden z řidičů s neskrývaným zoufalstvím v hlase ptá “proboha, kolik vás ještě bude”? Odpověď “hodně” mu asi přijde mnohem méně legrační, než nám…

Naprostá většina diváků má však pro závodníky pochopení a nadšeně fandí. Osobně neznám jiný závod mimo město, který by měl tak vydatnou a tak skvělou diváckou kulisu. Cesta pod první kopec je diváky doslova obsypána, ale i na dalších místech se vždycky najde někdo, kdo povzbudí a zatleská. Mimo to je kolem trasy vidět i plno kreseb nebo napsaných vzkazů a motivačních hesel. I když jdeme relativně pomalu, cesta rychle utíká, protože se pořád něco děje. V davu panuje čilý ruch, všichni jsou plni energie, kterou si zatím mohou vybít jen hlasitým hovorem a vtipkováním.

S příchodem pod sjezdovku na Malý Javorový legrace končí a nastává první zatěžkávací zkouška nohou, rukou a plicních sklípků. Malý Javorový sice není nejvyšší kopec na trase, dokonce se se svou výškou pod 1000 metrů nedostane ani do seznamu sedmi oficiálních vrcholů, podle kterých dostal závod své jméno. Jeho záludnost spočívá v tom, že od prvních metrů až na vrchol šplháme po místy nepříjemně prudké sjezdovce, takže je to skutečně křest ohněm. Ačkoliv je ve svahu vyšlapáno několik hlavních cestiček, nízký porost a kamenité podloží umožňuje volit si trasu podle chuti, takže na vrchol stoupáme svým tempem celkem svižně a bez zastávek.

Za 40 minut jsme nahoře, kde je jako tradičně spousta rámusu a fanoušků. Kontroluji Míšu, jak na tom je, ale tváří se naprosto spokojeně, jako by snad před chvílí ani nevyšplhala 550 výškových metrů. Trochu upijeme ze svých zásob vody, naposledy se ohlédneme zpět na svítící Třinec (je klidná vlahá noc bez větru, počasí i viditelnost jsou skvělé, nebe plné hvězd) a vyrážíme vstříc první kontrole na prvním “soutěžním” kopci, Velkém Javorovém.

I přes velký počet závodníků probíhá kontrola rychle a plynule. K dipozici je velký počet “pípadel”, kouzelných krabiček se čtečkou RFID čipů, takže se nahoře nezdržíme ani minutu a začínáme sestup do údolí do Řeky. První část vede lesní pěšinkou, pak se napojíme na zpevněnou asfaltku (nebo něco na ten způsob), která nás zavede až ke druhé kontrole. Skoro celou cestu běžíme, předbíháme spousty závodníků, ale za každou zatáčkou se v dálce vynoří 5 dalších; je to práce vskutku sysifoská. Pravda, pevná cesta není úplně ideální povrch, ale pořád lepší, než ten šílený krpál před dvěma lety. Kousek před druhou kontrolou se mě nějaký bodrý Moravák snaží přemluvit k okoštování domácí slivovice, ale s díky odmítám; do cíle je přeci jen ještě daleko.

V Řece panuje organizovaný chaos. Protože je k dispozici pouze pití, případně placený bufet uvnitř budovy, jen si odpípneme, lehce občerstvíme a zahajujeme druhý výšlap sjezdovky na kopec Příslop. Loni se mi zdála celkem v pohodě, ale především proto, protože na rozdíl od té první je zde vyšlapána pouze jedna cestička (občas se maximálně rozdvojující) a tempo výšlapu je tak znatelně volnější. Předbíhání je náročné, všude roste samé maliní a ostružiní plné trnů, takže většina závodníků rezignovaně šlape tempem toho nejpomalejšího a závodění si nechává na pozdější dobu.

Z Příslopu je to jen kousek na třetí kontrolu Pod Velkým Lipovým, kde se dočasně dělí cesty hobíků (trasa short) a sportovců (trasa long). Kvůli ochranářům je cesta na vrchol Ropice většině pole zapovězena, dál se dostanou jen sporťáci, kteří se pak po stejné cestě vrátí zpět do sedla. Beskydská sedmička se tak většině startovního pole redukuje na Beskydskou šestku. A bude hůř…

Na první “velkou” občerstvovačku v Morávce, plnou jídla a pití, přibíháme po 3 hodinách a 45 minutách. Pípáme si a doplňujeme energii i zásoby. Já si dávám tradiční melounovou bombu, ale něco je dnes špatně, úplně mi to nejede. Zkouším i banán a nějaké sušenky, ale není to prostě ono. Tak se alespoň pořádně napiji a spolu s Míšou chvilku klábosíme s jedním z dvojice známých z vlaku. Po pár minutách se do nás ale dává zima, protože od stejnojmenného potoka tekoucího vesnicí proudí ledový vzduch. Raději se loučíme a začínáme se ubírat ke třetí sjezdovce v dnešním beskydském menu.

Sjezdovka na Travný je v porovnání s dvojicí dříve absolvovaných kopců jen taková chuťovka. Bohužel trochu trpká chuťovka, protože hned za sjezdovkou je další dělení tras. Na vrchol Travného se podívají opět jen sporťáci, my ostatní účastníci “Beskydské pětky” se musíme spokojit s asfaltovým traverzem o 350 výškových metrů níže. A to to ještě pár dnů před startem vypadalo, že se na vrchol podívá jen prvních 100 sporťáků, což by spolu s penalizací těch ostatních ze závodu udělalo úplnou fašírku. Nakonec to sice dopadlo dobře, alespoň pro celou skupinu sporťáků, ale už teď se začínám bát, co si strážci klidu lesa vymyslí pro příští rok.

Jednou z mála výhod asfaltového povrchu je ta, že nám to po něm rychle utíká. Na šestou kontrolu v Krásné tak dorážíme ve čtvrt na šest. Nevýhodou asfaltu jsou rychle odcházející chodidla, takže se v Krásné pár minut zdržíme. Kromě doplnění zásob provádím i krátké protahovací cvičení v sedě, čímž šetřím chodidla a pomáhám kyčlím. I na tomto místě je k dispozici jen tradiční skladba poživatin, což mi dneska trochu vadí; království za rohlík!

Po čtvrthodině se vydáváme znovu na cestu. Po dvou ošizených kopcích je před námi nejvyšší bod závodu, nijak neočesaná Lysá hora. Máme to k ní pěkných 6 kilometrů skoro neustále do kopce, celkem nastoupáme 839 metrů! Až na poslední část však není stoupání extrémně prudké, proto mi nedělá problém udržovat svižné tempo a předbíhat spousty závodníků. Jediné, co mi dělá starosti, je Míša. Neustále se musím otáčet, jestli jsem ji někde neztratil, protože i když jde jen pár metrů za mnou, neslyším ani její kroky, ani její dech. V půlce kopce mi proto chce udělat radost a prohlásí, že teď už se taky trochu zpotila a třikrát se zhluboka nadechne. Ufff… 🙂

Cestou na vrchol Melchor marně vyhlížím červené světlo vysílače na Lysé hoře značící, že už jsme blízko, blizoučko svému průběžnému cíli. Ale od loňska asi povyrostly stromy, protože světýlko nikde a najednou jsme na Melchoru . Nijak se tím ale netrápím a po krátkém seběhu začínáme finální fázi výstupu po kamenitém chodníku až na samotný vrchol Lysé. Ten mi “chutná” mnohem méně, ale peru se s tím statečně. Míša hlásí “menší krizi”, ale moc na to nevypadá, frekvence jejího ťapkání poklesla jen minimálně.

Konečně jsme nahoře! Chvilinku trvá, než se zorientujeme, protože místo kontroly hned u vysílače musíme přejít celý vrchol až k nově postavené Bezručově chatě, kde si můžeme konečně odpípnout. Kromě pípáků s obsluhou tu ale není nic k vidění, a protože je teprve za 10 minut 5 hodin ráno a všechno je zavřené, bez zdržení pokračujeme dál. Cesta dolů se však mění v dokonalé utrpení… Kamenný chodník s různě trčícími kostkami je pro mé nohy asi 3,8x horší povrch, než prostý asfalt, takže stačí pár stovek metrů a je mi ouvej. Navíc se zdá, že budování této obludy pokračuje dál mílovými kroky, takže nyní je chodník mnohem delší, než loni. V neposlední řadě je příliš světlý a alespoň na mě působí jak pěst na oko. Hlavně, že mají ochranáři strach, abychom jim v noci nevzbudili pár tetřevů…

I přes tyto nepříjemnosti posledních pár kilometrů před Ostravicí optimisticky přemítám, kolik času proti loňsku ušetříme, pokud se zde nebudeme flákat a rychle půjdeme dál. U Lukšince mě ale z ničeho nic přepadne krize a než dojdeme na Ostravici, jsem úplně odvařený. Když na mě u kontroly vybafne dvojice a chce si “plácnout”, docela se vyděsím. Teprve po pár vteřinách mi dojde, že to byli Lukáš se Zbyňkem z týmu KroMat2014, se kterými jsme s Kódlem po závodě popili minulý rok. Což byla poslední kapka mé znavené mysli, o chvilku později už ležím v chodbě místní školy na kartonu a nejsem schopen pohybu. Míša se naštěstí ukáže jako výborná pečovatelka, přinese polévku, doplní vodu a mile se u toho na mě usmívá.

Stejně jako loni i letos odcházíme z Ostravice již za světla. Protože je jasná obloha bez mráčku, převlékám si tričko za nové s krátkým rukávem a těším se, že se krásně na sluníčku ohřeji. Ale jen co vystrčíme nos ven, opře se nám do něj neskutečně ledový vítr. Pocitová teplota je hned tak o 20 stupňů nižší, takže neleníme a vytahujeme větrovky. Naštěstí se vítr o pár stovek metrů dál uklidní a až do konce závodu nám dá pokoj. Takže větrovky sundat a můžeme pokračovat.

Ledový vítr byl sice nepříjemný, ale aktuálně řeším mnohem nepříjemnější problém. Došla mi energie, a to tak, že úplně. Krize z Ostravice se mě drží jak klíště nakažené boreliózou a nehodlá se pustit. Jisté nechutenství, které se mě drží od začátku závodu, nyní graduje. Dělá se mi špatně z gelu, cukru, energetické tyčinky, dokonce i čistá voda mi působí návaly. Snažím se alespoň uždibovat po kousíčkách, ale je mi jasné, že s tím moc dlouho nevystačím. Obzvlášť, když je před námi výstup na Smrk.

Výstup na tento 1276 metrů vysoký kopec patří k nejkrásnějším, ale také nejnáročnějším pasážím Beskydské sedmičky. Z počátku tomu ale nic nenasvědčuje. Jde se sice neustále do kopce, ale na to jsme po 40 kilometrech procházky po horách zvyklí. Na rozcestí Pod Smrčkem už to začíná být zajímavé, ale stále je to v mezích slušnosti. Teprve když se 859 metrů vysoký Smrček obejde, začne jít do tuhého. Neznačený kousek trasy je už na hraně, brutální výšlap po kamenech z rozcestí Nad Holubčankou mi následně víc než jiné roky totálně zkazí chuť do života. A to je letos naštěstí sucho, jít to v dešti, asi se tam potácím ještě teď.

Na následujícím úseku vedoucím po vrstevnici je nejlepší studánka Tajemná Řásnovka s výbornou vodou, kde si musím dát chvilku pauzu. Zase. Takhle nějak asi vypadá závodní peklo. Už ani nepočítám, kolik lidí nás během mého zoufale pomalého postupu předběhlo. V sedle pod Smrkem to sice vypadá, že vrchol je za dveřmi, ale letos se nenechám nachytat; ještě to bude bolet. Je to sice už jen necelý kilometr, ale mám toho tak akorát dost na to, abych došel pod kilometrovník označující vrchol, odpípnul si na kontrole a svalil se pod smrček. Ani zdaleka nejsem jediný, ale i tak je to pro mé ego trochu rána. Obzvlášť, když vidím svoji “horskými ultrapochody dosud nepolíbenou parťačku”, která vypadá jako že si před půl hodinkou vyšla na ranní procházku.

Čtvrt hodiny na zemi a čtvrtka Mily mi naštěstí stačí, aby se vrátilo trochu sil i elánu. Loučíme se s kontrolou a pokračujeme v našem toulání. Z počátku mi to sice moc nejde, ale postupně se dostanu na provozní teplotu, a když je nejprudší část sestupu za námi, zkusím dokonce popoběhnout. A vida, tak z kopce by to šlo! Začneme tedy s Míšou vyklusávat a výsledkem je, že do Čeladné na další občerstvovačku seběhneme skoro o půl hodiny rychleji, než loni s Kódlem.

V Čeladné je kromě klasického menu od organizátorů i možnost dokoupení dalších poživatin od provozovatelů chaty. Já sázím na jistotu a objednávám si guláš s chlebem a malinovku k tomu. Z guláše sice vyjím jen vodu, na tučné vepřové vážně nemám chuť, ale i to málo mi pomůže dát trávící soustavu zase trochu do pořádku. Dokonce začínám mít i mírný zájem o dění kolem sebe. Ještě si doplníme vodu a jdeme dál.

Výstup pod Malou Stolovou je letošní novinkou B7. Místo doposud chozené trasy po asfaltu po červené turistické značce je tu změna v podobě o kilometr delší trasy po vrstevnici (a po asfaltu) zakončené ostrým, 1300 metrů dlouhým stoupáním, během kterého si na účet závodu připíšeme dalších 330 výškových metrů. Jde se mi sice lépe, než na Smrk, ale k dokonalosti to má stále daleko. A tak jsem hodně rád, když se přede mnou objeví kontrola na Čertově Mlýnu. Obzvlášť poté, co v rámci operace “převleč si trenky” spatřím kousek pod vrcholem své zle opruzené intimní partie. Což nechápu, před měsícem jsem ve stejném oblečení ušel 115 km Hostýnské stoosmy bez jediného pupínku a teď tohle…

Pasáž na Pustevny přes Skalku a Tanečnici není moc náročná, jde vlastně jen o několik mírných kopečků nahoru a dolů. I tak ale musím několikrát odpočívat, cítím se jak bez života. Během jedné přestávky nadhodím otázku, jestli bude velký problém na Pustevnách pokračovat přímo na Radhošť a zkrátit si tak cestu. Sice pořád doufám, že to bude dobré, ale snažím se připravit Míšu na “horší” variantu. Ani tentokrát nehne ani brvou a odsouhlasí mi, že v první řadě je třeba dojít. Zlaté děvče!

Konečně se před námi objeví očekávané budovy a kousek od nich i další kontrola spojená s občerstvením. To je, stejně jako loni, zásobeno mnohem lépe než “tradiční” občerstvovačky. Na podle ohlasů konzumentů výborný chleba se škvarkovou pomazánkou a kysaným zelím si sice netroufnu, ale na rohlík s kolečkem salámu už ano. A je to hodně dobrá svačinka! Zapíjím to Kofolou, k tomu usrkávám přesolenou polévku a odhodlávám se k rozhodnutí, kudy jít dál. Nakonec zvítězí snaha o kompletní zážitek, protože když už jsme to dotáhli až sem, tak ten jeden “kopeček” navíc prostě dát musím.

Loučíme se a scházíme po silnici směrem na Ráztoku. Po pár desítkách metrů ale odbočujeme a další kilometr následuje hodně nepříjemný sestup lesem plný prudkých klesání, kořenů a kamenů. Ale vidina blížícího se cíle nás nadnáší, takže to sbíháme příjemným tempem. Hodně k tomu pomáhá i skutečnost, že kromě rostoucí únavy nás ani jednoho nic vysloveně nebolí. Obzvlášť u kolen je to docela překvapivé, po tolika kilometrech i výškových metrech většinou bývají už hodně bolavá, ale rozhodně si nestěžujeme.

V Ráztoce u lanovky si pípneme na další kontrole. Pak ještě kousek pokračujeme dolů, abychom potom po zelené značce začali šplhat nahoru zpátky na hřeben. Kolem nás jezdí koloběžkáři a člověk se jen diví, kam se u některých lidí poděl pud sebezáchovy. S přibývajícími metry pak koloběžkáře vystřídají kolemjdoucí turisté. A stejně jako v Třinci je mezi nimi i zde spousta fanoušků, kteří povzbudí, podpoří, zatleskají. Každé takové povzbuzení je skutečně vítaným “dopingem” s až nečekaně silným a překvapivě dlouhým účinkem. Takže velký dík všem!

Kopec je to sice dlouhý, ale až na krátké úseky přiměřeně prudký s příjemným podkladem, proto se relativně bez zdržení vyškrábeme zpátky na hřeben, odkud je to na Radhošť už jen kousíček. Je půl čtvrté odpoledne a navzdory předpovědi počasí je horko docela snesitelné. Na Radhošti, který je posledním “oficiálním” kopcem B7, nalézáme další čipovou kontrolu. Pípáme si náramky a bez zbytečného otálení míříme po sjezdovce vstříc sedlu na Pindule. Až na Černou horu vede relativně příjemná cesta, přesto si v polovině musím zase na chvíli odpočinout. Ale jen jednou, adrenalin z blížícího se cíle mi naštěstí dost pomáhá.

V Pindule je poslední občerstvovací stanice. Něco málo pojíme, doplníme tekutiny do žaludku i do lahví, a po deseti minutách zase pokračujeme v putování. Máme toho plné zuby, dokonce i Míša vypadá mírně znaveně. Naštěstí to podle GPS máme do cíle přesně 10 kilometrů, další psychologický milník byl tedy dosažen. Svižně přecházíme hlavní silnici a po modré značce začínáme výstup na poslední dnešní kopec. Společnost nám dělá několik dalších dvojic, kde minimálně jedna z nich, bojující o třetí místo v ženské kategorii, závěr závodu slušně prožívá. Při postesknutí slečny nad tím, že nejvíc ze všeho se v cíli těší na bramborák s hodně česnekem a zapitý vínem, se mi sice trochu vzbouří žaludek, ale naštěstí dá po chvíli pokoj a my můžeme pokračovat.

Z Malého Javorníku to je na vrchol toho Velkého jen pár stovek metrů. Za deset minut je i poslední kopec za námi a my se můžeme nechat na památku vyfotit s Frenštátem v zádech. Pípáme si na úplně poslední kontrole úplně poslední mezičas, loučíme se s obsluhou a vydáváme se na úplně poslední etapu letošního ročníku Beskydský sedmičky. První kilometr je trochu náročnější, sešlapaný a prudký svah vyžaduje dost úsilí nespadnout, ale ani teď nás naše pohybové ústrojí nezradí. A když se cesta narovná, přecházíme zase do rychlého klusu, takže poslední kilometry překvapivě rychle ubíhají. Předbíháme spoustu dvojic a s každým dalším kilometrem naše nadšení roste.

Kilometr před cílem vbíháme do ulic Frenštátu. Poslední stovky metrů běžíme bok po boku s další dvojicí a já si prožiji svých 15 vteřin slávy, když mě jeden ze závodníků pozná jako autora tohoto blogu. 🙂 Přebíháme hlavní silnici, kde kvůli nám dnes naposledy zastavují provoz, a vbíháme do cílové rovinky, na konci které je u vstupu na náměstí kouzelné slovo na 3.

Ano, je to CÍL! Po 20 hodinách a 35 minutách jsme tu a máme závod za sebou! Poslední metry vedou špalírem fandících diváků a my si užíváme zasloužené ovace. Po cílovém odpípnutí šplháme na symbolickou K2, kde dostáváme zelené náramky a finisherské medaile. Po sestupu následuje focení, odevzdání čísel a čipů a další administrativní úkony. Všechno vnímám trochu zpomaleně, protože na mě po opadnutí adrenalinového dopingu dopadá únava a ukrutně mi začínají bolet nohy. Atmosféra v cíli je sice úžasná, ale já chci být raději co nejrychleji někde v klidu a na židli.

Proto se přesouváme zpátky do kempu, který se najednou zdá být od náměstí vzdálen nekonečně daleko, smýváme ze sebe dvoudenní prach, pot a špínu, a pak se přesouváme do místní restaurace na doplnění energie a hlavně tekutin. O chvilku později doráží Lukáš a Zbyněk, naše známé duo KroMate2014 z Ostravice, takže si měníme hodně čerstvé zážitky. Jejich čas pod 18 hodin je při trase shodné s tou naší naprosto neuvěřitelný, takže velká gratulace!

A tím pro nás Beskydská sedmička pomalu končí. Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale i na čtvrtý pokus se mi podařilo dojít až do cíle, takže mám stále 100% úspěšnost. Velký dík patří především Míše, jejíž výkon byl nad veškeré očekávání úžasný, a která mi v mnoha těžkých chvilkách moc pomohla. Beskydská sedmička je moje srdeční záležitost a děkuji všem organizátorům za jejich tvrdou práci při každoroční organizaci. Už v cíli jsem si byl jistý, že pokud to bude alespoň trochu možné, příští rok se na start postavím znovu. Bez ohledu na to, jakou trasu vlastně ochranáři schválí. A i když se podle iDnes objevily nějaké problémy s registrací názvu závodu. Snad to dobře dopadne a počátkem září 2017 budu moci začít psát již pátou kapitolu románu nazvaného Beskydská sedmička!

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 92 kilometru jsme zvládli za 20 hodin 35 minut průměrným tempem 13,26 minuty na kilometr (4,5 km/h). Během závodu jsme nastoupali 5.165 metrů a sestoupali 5.108 metrů. Na start závodu se postavilo 2.893 účastníků. Se svým časem jsme se umístili na úžasném 138. místě ze všech 910 hobby týmů. Vítězové to dali za 12 hodin 27 minut, 864 účastníků závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.

Pin It on Pinterest