Beskydská sedmička 2012 je úspěšně za námi!

by | Sep 9, 2012 | Beskydská sedmička | 0 comments

A je to za námi! V nohách máme přes 85 kilometrů a téměř 5000 výškových metrů, bolí ruce, nohy, záda i hlava, ale úkol byl splněn a my došli za 27 a půl hodiny od startu do cíle! A tady je zpráva o našem putování z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm přes 7 beskydských vrcholů vyšších než 1000 metrů, přes městečka Morávka, Krásná, Ostravice a Čeladná, přes řeky a říčky, přes lesy a louky… Prostě a jasně, Beskydská sedmička je zdolána!

Cesta do Frenštátu

I když byl samotný start závodu v Třinci, registrace a další administrativní činnosti se odehrávaly ve Frenštátě pod Radhoštěm. Už delší dobu bylo proto jasné, že v práci nás v pátek budou muset postrádat. I přes “volný” pracovní den jsme se moc nenaspali, budíček byl kolem deváté ranní. Následovala lehká snídaně a balení více či méně nezbytného vybavení. Po dokončení to podle hmotnosti našich batůžků (14,5 kg, respektive 10 kg) vypadalo spíš na měsíční expedici do Himálají než na jednodenní přechod Beskyd, ale jistota je jistota a v horách člověk nikdy neví.

Jako obyčejně jsme pro cestu do neznáma zvolili České dráhy. Z Olomouce do Frenštátu nejezdí žádný přímý spoj, jeli jsme proto rychlíkem do Valašského Meziříčí a tam po krátkém posezení na sluncem zalité lavičce před nádražím přestoupili na osobák do místa registrace. Ve vlaku to vypadalo hodně sportovně, cestujících v normálním oblečení byla výrazná menšina, takže nám cesta příjemně ubíhala.

Ve Frenštátu panoval čilý ruch a nutno podotknout, že pro místní to byla docela událost. Naše mírné obavy z tlačenice u registrace se rozplynuly hned po vstupu do místní sokolovny, díky brzkému příjezdu a skvělé organizaci jsme byli zaregistrováni během pár okamžiků. V reklamní Adidas igelitce, kterou jsme při registraci dostali, jsme našli startovní číslo, chip pro kontrolu na stanovištích, mapu a informace o závodu, tričko, kšiltovku, něco málo energetických tyčinek a reklamní letáky sponzorů. Jelikož byly naše batohy těžké už víc než dostatečně, uschovali jsme si přebytečné věci v místní škole. Pak už jsme se jen lehce courali po městě, dokoupili poslední zásoby a pozvolna se začali chystat na přesun do místa startu.

Přejezd do Třince

Na rozdíl od prvních dvou ročníků se tentokrát startovalo v Třinci a ve Frenštátu byl cíl závodu. Pro hromadný přesun většiny závodníků byly vypraveny dva vlaky, každý shodně se sedmi vozy. I přes vysokou kapacitu byly oba vlaky narvané k prasknutí, ale vešli jsme se tam snad všichni včetně Romana a jeho bráchy, které jsme zahlédli mezi ostatními. Z mě neznámého důvodu jel každý vlak z Frýdku-Místku jinou cestou, ale v Českém Těšíně jsme se potkali, spojili a dál pokračovali společně jako jeden megavlak o 14 vozech a 2 lokomotivách.

Z třineckého nádraží jsme se za doprovodu policie odklánějící dopravu hromadně přesunuli na Náměstí Svobody, kde probíhal doprovodný program a odkud se mělo vycházet. Poprvé jsme si mohli prohlédnout, jak vypadá dav více jak 3000 natěšených závodníků, bohužel až na výjimky s výrazně menšími batůžky, než jsme si nesli na svých zádech my:) Několikakilometrový úsek jsme zdolali za pár desítek minut a pak už byl čas jen na poslední kontrolu vybavení, převlečení se do méně teplého oblečení, vyslechnutí instrukcí od organizátora akce Libora Uhra a požehnání od kněze.

Přesně ve 22:30 pak byl závod za doprovodu znělky soutěže Pevnost Boyard a překvapivého ohňostroje odstartován!

Velký Javorový (1031 m)

Prvních pár kilometrů vedlo skrz městský park a les po rovině, poté okolím Třince do mírného kopce směrem k Beskydům. V čele průvodu jel sám velký Karel Loprais ve své “Dakarské” Tatře, ale vzhledem k počtu závodníků jsme se mu nejblíž dostali až těsně pod sjezdovkou na Malý Javorový, kde jeho role na parkovišti skončila. To už jsme mohli několik minut sledovat úchvatné divadlo tvořené tisícovkami bludiček vedoucích z úpatí sjezdovky až na její vrchol, tedy nejvyšší bod Malého Javorového a tam umístěné turistické chaty. Zatímco ti nejrychlejší se již měli první sjezdovku v nohách, my se na ní drápat teprve pomalu začínali. A byl to na úvod hodně těžký oříšek.

S přibývajícími metry se počet lezoucích a odpočívajících pochodníků začal skoro vyrovnávat. Přes brzkou noční hodinu a chladnější vzduch jsme za chvíli byli promočeni jak po sprchování, pot se z nás jen řinul. Jako malý povolený doping jsme se mohli během popadání dechu kochat výhledem na světelnou show tvořenou čelovkami a jejich odrazy, stejně jako na osvětlený Třinec. Trvalo to skoro 90 minut, ale nakonec jsme s vydechnutím vkročili na prostranství před chatou. Byli jsme nahoře! Tedy, technicky vzato jsme byli teprve na Malém Javorovém, ale cesta na Velký Javorový už nebyla daleko a po převlečení jsme za čtvrt hodiny dorazili i tam. První ze sedmi hlavních vrcholů cesty jsme si tak mohli pomyslně odškrtnout.

Ropice (1083 m)

Z Velkého Javorníku jsme, na rozdíl od soupeřů v kategorii Sport, vyrazili na hřebenovku na Ropici. Sportovci si to mezitím střihli dolů do Řeky a zpátky po sjezdovce nahoru na hřeben. Cesta patřila mezi ty příjemnější části, jediná nepříjemnost spočívala v poměrně dost značnému provozu především sporťáků, takže bylo nutné se každou chvíli někomu vyhnout nebo někomu uhnout. Jinak to ale šlo rychle a těch 3500 metrů jsme v pohodě ušli z rovnou třičtvrtěhodinku.

Ani na Ropici jsme se moc dlouho nezdrželi a po krátkém občerstvení a památeční fotce se vydali na první dlouhý sestup do obce Morávka, kde na nás kromě kontrolního bodu čekalo i první občerstvení. Po dalších šesti kilometrech jsme si tak mohli zhruba v půl třetí ráno doplnit vodu, napít se připraveného ionťáku a zakousnout kus banánu, melounu nebo půlku tatranky. Vzhledem k počtu závodníků i spěchajícím sporťákům byl na kontrole docela slušný chaos, ale nakonec jsme se k občerstvení probojovali. Na tomto kontrolním stanovišti jsme se rovněž poprvé setkali s vyčerpanými a izolační fólií přikrytými sportovci, pro které Beskydská sedmička už skončila. Po dvaceti minutách jsme se cítili dostatečně připraveni na to poprat se se druhou sjezdovkou, tak jsme se vydali na cestu.

Morávka (475 m), Travný (1203 m) a Krásná (500 m)

Druhá sjezdovka, kousek od občerstvovací stanice v Morávce, byla sice dlouhá jen necelý kilometr, ale zase dle sklonu svahu rozhodně nešlo o žádnou “modrou” pro začátečníky. Už jsme měli své tempo, tak jsme nahoru vyšplhali překvapivě rychle a bez problémů. Stejně jako na první sjezdovce i zde tvořily čelovky účastníků zajímavé scenérie. Hned poté následovala lesní cesta po zelené značce, která si svou strmostí se sjezdovkou moc nezadala, a v podobném duchu se nesla celá cesta na vrchol, kam jsme dorazili někdy před pátou hodinou ranní.

Na vrcholku nás kromě příjemného pocitu z dosažení vrcholu číslo tři čeká i nemilé překvapení v podobě mnoha desítek, dost možná dokonce stovek závodníků namačkaných na sebe jak sardinky. Jak později zjistíme, z vrcholu vede trasa po úzké, kluzké, velmi prudké a celkově náročné cestičce, na kterou se vejde maximálně jeden závodník za 5, ale také 15 vteřin. Na sestup jsme tak dohromady čekali více jak půl hodiny, což se vzhledem ke klesající teplotě a mírnému mrholení projevilo především na ztuhlých kloubech a celkovém prochladnutí organismu. Když jsme se konečně dostali na řadu, během několika kroků nás začala poprvé (ale rozhodně ne naposledy) bolet kolena. Alespoň, že se pomalu začalo rozednívat… V obci Krásná, kam konečně docházíme po více jak 8 hodinách na cestě, následuje další odpočinek a výměna ponožek spojená s kontrolou již na pohled zmožených chodidel. Když jsme se trochu vzpamatovali, nechali jsme si vyznačit do kartiček další kontrolní bod a pokračovali na nejvyšší bod naší cesty, na Lysou horu.

Lysá hora (1324 m)

Lysá hora byla nejvyšším bodem závodu a tím i našeho snažení. Cestu k ní jsme měli již několikrát prošlápnutou, ale stejně to nebyl žádný med. Výšlap na vrchol nám dal pořádně zabrat. Na rozdíl od Javorového nebo Travného se začínalo relativně pozvolnějším stoupáním (v porovnání se sjezdovkami), sklon s parametry závodního kopce přišel ke slovu až těsně pod vrcholem. Posledních pár stovek metrů vzalo hodně sil nejen kvůli prostému převýšení a náročnému terénu plnému hlíny, kamení a kořenů, ale navíc se prudce zhoršilo i počasí. Teplota byla kolem nuly, z nebe padalo cosi na rozhraní mrholení a sněžení, prostě jsme zažili asi nejhorší povětrnostní podmínky během celé B7. Ale co, hlavně že jsme byli kolem desáté hodiny dopolední konečně nahoře.

Na vrcholku jsme se nejdříve pořádně oblékli, ošetřili si nohy a trochu se občerstvili. Moc dlouho jsme se nicméně nezdrželi, byla nám zima, docela studeně foukalo a my rychle promrzali. Během 20 minut už jsme byli znovu na cestě. Tedy, začali jsme zjišťovat, kudy se vlastně máme vydat, protože z důvodu stavby hned dvou turistických chat přímo na vrcholku byla orientace poněkud složitější. Na rozdíl od některých závodníků na špici jsme nakonec bloudili jen malinko, ale i tak mohla být trasa vedoucí dolů po stejné sjezdovce trochu lépe značena. Jakmile jsme se napojili na známou cestu, začali jsme sestupovat nejdelším sestupem do údolí, do Ostravice.

Ostravice (410 m) a Smrk (1276 m)

V Ostravici v areálu základní školy byla první ze dvou největších základen pro doplnění energie na trase. My jsme se tam dostali po zhruba 12 hodinách a 30 minutách od začátku závodu. Kromě již dříve jmenovaného občerstvení byla k dispozici i slaná polévka, která našim unaveným tělíčkům hodně chutnala a pomohla doplnit energii. A právě když ji Hanka přinášela, narazila na Romana a jeho bráchu Pavla. Mile jsme poklábosili a probrali čerstvé zážitky z cesty. Kluci to chtěli zabalit (jako velká spousta dalších závodníků), ale nakonec se trochu odpočatí rozhodli ještě jeden kopec zkusit. Udělali jsme si pohodlí, sundali boty i ponožky a začali pasivně odpočívat. Velmi příjemné bylo i teplé, slunečné počasí, které v Ostravici na rozdíl od Lysé hory panovalo. Odpočívání spojené s vyprávěním dosavadních zážitků se nám líbilo natolik, že jsme si pauzu protáhli na více jak 90 minut. Ale pak už byl nejvyšší čas vyrazit. Pozvolna jsme se sbalili a připravili na další cestu, která se právě v těchto místech lámala do své druhé poloviny.

Pokud byla cesta z Lysé hory do Ostravice nejdelším sestupem, následné šplhání na Smrk bylo nejdelším výstupem. Čekalo na nás 7 kilometrů s celkovým převýšením 850 metrů. Po asfaltce vzhůru směr Čeladná, pak to uhýbá směr Smrk. A abychom to neměli tak jednoduché, byla na trase i lahůdka v podobě 600 metrů dlouhého úseku, na kterém jsme získali hned 200 výškových metrů! Nemít trekové hole, díky kterým jsme si mohli vydatně pomáhat, asi bychom tam šplhali ještě dnes. S nimi jsme se na vrchol Smrku vyšplhali za 140 minut.

Čeladná (510 m), Čertův mlýn (1205 m) a Pustevny

Na Smrku toho nebylo moc k vidění. Horská chata tam chybí a na kochání se panorámaty jsme už byli přeci jen malinko unavení. Pokračovali jsme dál v cestě do Čeladné. Nikterak prudký sestup byl náročnější na psychiku než na fyzičku. Pevná silnice, všude samé stromy a občas potůček, celých 8 kilometrů pořád ta samá scenérie. Cesta proto moc neutíkala a mně se o slovo začala hlásit kolena. Dali jsme si jednu kouzelnou růžovou pilulku a pokračovali dál. Jediné zpestření na cestě tak představovala celkem předvídatelně umístěná tajná kontrola na rozcestí Polana.

V Čeladné, kam jsme dorazili po více jak 18 hodinách, bylo zase krásné počasí, které jsme využili k odpočinku a doplnění energie. Vzhledem k tomu, že na Čeladné bylo poslední oficiální svozové místo, řešili jsme, zda máme šanci dojít do cíle a nebo to necháme na příště. Nakonec jsme se, i díky některým dalším pokračujícím dvojicím v očividně zoufalejším stavu, rozhodli to risknout a jít dál. To Roman s Pavlem, kteří dorazili po nás, už byli definitivně rozhodnuti skončit. Rozloučili jsme se s nimi a vyrazili na Čertův mlýn.

S rostoucí únavou ubývaly možnosti rozptýlení, prostě jsme jen mechanicky ťapali krok za krokem dál a snažili se nevnímat čím dál tím víc bolavé tělo. Cesta na Čertův mlýn vedla mezi Velkou a Malou Stolovou horou a pak kolem vrcholku Kněhyně. Původně se mělo jít přes vrchol, ale ten měli exkluzivně pronajatý tetřívci a tetřevi, kteří by se dle ochranářů přítomností několika tisíc běžců a chodců mohli cítit ohroženi. Pokračovali jsme dál poměrně obtížným úsekem až na Čertův mlýn, kde měla být kontrola. Nebyla, posunula se trochu dál na Tanečnici, odkud už to bylo na Pustevny jen malý kousíček.

Setmělo se a začala naše druhá noc na cestě. Jestli jsme měli v Čeladné poslední možnost na organizovaný odvoz, na Pustevnách byla poslední možnost závod ukončit a dostat se na hotel třeba taxíkem. Tuto možnost jsme ale rychle zavrhli, protože jsme z nějakého nepochopitelného důvodu nabyli dojmu, že do cíle už je to jen kousíček. Což nebyla tak úplně pravda a my se o tom velmi rychle přesvědčili. A některých rozhodnutí, jako že máme ještě dost vody a není třeba ji doplnit, hořce litovali.

Radhošť (1129 m) a Pindula (550 m)

Už první úsek z Pusteven na Radhošť nám naznačil, že to s naší schopností reálně odhadnout skutečnou náročnost trasy nebude po 70 kilometrech a 36 hodinách bez spánku (z toho 22 hodinách na pochodu) úplně nejlepší. Možnost střihnout si prodlouženou trasu dolů do Ráztoky a zpět na hřeben jsme samozřejmě vyloučili, ale i samotná hřebenová trasa byla tvrdá, prašná a pořád do kopce. Minuli jsme sochu Radegasta a na Radhošť dorazili za další hodinu. Moc jsme se tam nezdrželi, jen rychlé foto a pak dolů po sjezdovce do Pinduly.

Po sestupu sjezdovky míjíme další kontrolu na Černé hoře, která nám cvaká svůj znak do kontrolních karet. Další cesta do Pinduly byla jedním slovem příšerná. Extrémní klesání, hlína, prach, klouzalo to, smýkalo, někteří dokonce padali, bylo to docela o zdraví. Nám opět (po kolikáté už?) pomohly hole, ale i tak jsem na adresu organizátorů a Libora Uhra především skrz zuby cedil bezpočet někdy i velmi nepěkných nadávek. Po skutečně lahůdkových pěti kilometrech jsme konečně na parkovišti v Pindule. V lahvích máme poslední zbytky vody, tak míříme k hospodě, kde si plánujeme doplnit zásoby. Jenže ouha! I když má být ještě půl hodiny otevřená, na naše zoufalé bouchání nikdo neodpovídá…

Velký Javorník (918 m)

Někteří soupeři to v Pindule balí a nasedají do přistavených aut nebo čekají na zastávce na první autobus. Větší skupinka se vydává na poslední kopec. Čtvrt hodiny hledáme cestu, první pokus končí v poli, ale druhý je úspěšný a my stoupáme kolem Kyčery a Malého Javorníku vzhůru po asfaltové cestě. Začínáme cítit nedostatek vody, pijeme jen v malých doušcích a to nestačí. Drobné halucinace v podobě různých obrazců tvořených odrazkami na oblečení ostatních závodníků jsou tím veselejším projevem dehydratace, horší je rapidní úbytek energie. Do kopce se šineme rychlostí téměř šnečí a aby toho nebylo málo, po chvíli odbočujeme z dobré cesty na lesní cestičku připomínající tu na Smrku. Odpočíváme snad každých 20 metrů, cesta vůbec neutíká. Jen silou vůle a vědomím, že jiná možnost není, zdoláváme i poslední překážku a jsme nahoře!

Vyčerpáni na maximum zapomínáme i na společné vrcholové foto, ale nijak nám to nevadí. Hlavní je otevřená hospoda a možnost doplnit tekutiny. Dáme si velkou Kofolu a pak se z toho 15 minut vzpamatováváme. Konečně se nám do žil vrací energie, my se loučíme s posledním Beskydským vrcholem a začínáme sestupovat do Frenštátu. Před námi je posledních 5 kilometrů…

Frenštát pod Radhoštěm (396 m)

Nahoře na kopci se nás sešla taková menší skupinka, ale trpíme všichni, bez rozdílu. Během sestupu nás bolí každý krok, pomoci musí další růžová tabletka. Chvíli se jde po sjezdovce, pak se odbočí do lesa a jde se klikatou lesní cestičkou. Po chvíli nastává další změna, něco jako asfaltka. Kousek před Frenštátem se prochází částečně osvětleným lesoparkem, ale zástavba stále v nedohlednu. Teprve kilometr před cílem začínají v lesním porostu prosvítat první domečky a my víme, že to dokážeme:) Poslední stovky metrů procházíme k smrti unavení, ale šťastní a spokojení. Už jen přejít hlavní silnici, zatočit doprava a po 100 metrech jsme něco málo po druhé hodině ranní na Náměstí Míru. Tedy v cíli!!!

V cíli nás vítá pořadatel, ale ještě před sebou máme poslední vrchol K2 – dřevěný, vysoký asi 20 schodů. Šplháme na něj a vychutnáváme si opojný pocit vítězství. Po sestoupení z K2 nám další pořadatelé berou startovní čísla, kontrolní kartičky a elektronický měřící chip, za odměnu dostáváme každý jedno pivo v plechovce. Na chvilku se musíme posadit, otevíráme plechovky a s vedle sedící dvojicí si vyměňujeme první zážitky z dokončení závodu. Ale jak se naše těla pozvolna dostávají do klidu, rychle stoupá únava. Belháme se k hlavní ulici, kde jsou jako zázrakem hned dva taxíky. Do jednoho nasedneme a necháme se dovézt k hotelu. Tam se ubytujeme, na pokoji provedeme jen nejnutnější úkony a padáme do postele, kde okamžitě usínáme…

Vyhodnocení

Druhý den vstáváme po deváté. Dáme si sprchu, sbalíme si věci a vyrážíme zpět na Náměstí Míru, kde proběhne vyhodnocení. Jdeme stejnou cestou, jakou jsme šli v noci během závodu, ale teď si můžeme v klidu prohlédnout výzdobu vytvořenou žáky zdejší školy. Některé plakáty jsou skutečně okouzlující:) Na náměstí už je živo, program běží naplno (kapelu Buty jsme bohužel prospali) a všechno se schyluje k vyhlášení výsledků, které najdete i zde. Sportovci i hobíci sklízí zasloužený aplaus a jako příjemný bonus je na závěr vylosována tombola, do které se automaticky kvalifikovali všichni, kteří došli alespoň na Lysou horu. My jednou “skoro” vyhráli, ale nakonec si ze závodu odnášíme jen mnoho pěkných vzpomínek.

Nastal čas loučení a hledání způsobu, jak se dostat domů. Vzhledem k naprosté vyčerpanosti nakonec vyhrála možnost dojet taxíkem na nějaké nádraží a dál vlakem. Sehnat vůz taxislušby ve městě formátu Frenštátu sice není zrovna jednoduchou záležitostí, ale i tento úkol jsme nakonec zvládli a nechali se odvézt snad do Hranic na Moravě. Jak jsme se dostali domů si už nepamatuju, ale jedno víme určitě – za rok si B7 určitě dáme znovu:)

A na závěr zase něco ze statistického soudku se spolupráci s Garmin Connect. Během závodu Beskydská sedmička 2012 jsme ušli celkem 85,55 kilometrů a nastoupali 4.986 metrů. Celkový čas na trati byl 27 hodin 25 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 21 hodin 30 minut průměrnou rychlostí 4,0 km/h. Z celkového počtu 965 družstev v kategorii hobby jsme se umístili na 517. místě. Přímo v naší kategorii mix do 40-ti let jsme byli z 201 týmů 75.

Pin It on Pinterest