Beskydská sedmička 2026 aneb chcíplá koza v cíli stovky!

Reportáže z Beskydské sedmičky připomínají čím dál víc chorobopis postaršího, sešlého a notně opotřebovaného příznivce dálkových pochodů. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem jel do Beskyd naposledy zdravý a přiměřeně připravený. Poslední dobou je to spíš souboj s časem i tělem, jestli budu vůbec schopný postavit se na start a dojít na první kopec.

Letošní rok, bohužel, není výjimkou. Ba právě naopak. Takové vážné zranění, utrženou klíční kost od lopatky, to tu ještě nebylo. Ale když lékaři v Motole odvedli tak bravurní práci a moje tělo srůstalo přímo předpisově, nakonec jsem se pár týdnů před startem rozhodl to zkusit. Jen jsem doufal v nějaké pěkné počasí, protože na blátě to klouže a pád na ruku by byl asi opět fatální.

S přípravou to bylo složitější. Od prvních dnů po operaci jsem jezdil na rotopedu, takže fyzička jako taková nebyla problém. Horší to bylo s trénováním běhu, první lehký výklus jsem zkusil 6 týdnů před závodem. Na začátku srpna jsem otestoval větší vzdálenost na pochodu Kudy chodili trempové. A teprve až v polovině srpna jsem do rukou vzal trekové hole a vyrazil na pseudo-kopec blízko Klokočné posilovat rameno a trénovat seběhy, abych mohl nohám v Beskydech alespoň malinko pomoci.

Se svým záměrem jsem se proto raději nikde moc nechlubil. Nemluvného pana doktora jsem ušetřil zcela a plně se spolehl na jeho doporučení „poslouchejte své tělo“. S mladou fyzioterapeutkou jsem byl trochu sdílnější a o svém úmyslu absolvovat B7 jsem jí při poslední seanci pověděl. Uklidnila mě, že tak dlouho po operaci by těch 7 kilometrů mělo rameno bez problémů zvládnout. Po upřesnění parametrů závodu na chvíli přestala mluvil a jen se na mě zkoumavě dívala. Na závěr se pak místo tradičního „dovidenia“ rozloučila strohým „zbohom“ a odjela na dovolenou.

Na pátek před závodem jsem si na poslední chvíli vzal dovolenou a přesně v 5 ráno vyrazil na východ. Loňský pokus o zdolání B7 dopadl dost neslavně, lehce pověrčivě jsem se proto rozhodl pár věcí změnit. Jako třeba trasu – místo přes Olomouc jsem tentokrát vyjel po nově dostavěné D1 kolem Přerova. A protože je už skoro hotová i D48 do Frýdku, více jak 90% mé cesty vedlo po dálnici. Nebýt zdržení u Brna, byl bych v obvyklém kempu ve Frenštátu už za 3 hodiny.

Paní v recepci v kempu si mě už pamatuje. Jezdím sem sice jen jednou ročně, zato pravidelně – letos si tu svůj krásný zelený stan Jurek ALP 2.5 DUO stavím už po dvanácté! Bohužel asi naposledy, zub času už ho značně ohlodal a ani průběžné opravy už dlouho nevydrží. Ale letos to ještě nějak bude muset zvládnout. Má totiž pršet. Jak moc nevím, předpověď byla každý den jiná. Před týdnem to vypadalo, jako že bude lejt celou sobotu, včera naopak hlásili jen hodinovou přeháňku. Zatím je ale krásně jasno, sluníčko už teď ráno docela pálí.

Stavím ho pod stromy, abych vevnitř neměl saunu. Pak vyrážím na tradiční obchůzku města. V kavárně Café Iluze na náměstí si dávám bohatou snídani, vajíčka a rozpečená croissant na sladko. Poté se chvíli courám mezi obchody a na zpáteční cestě do kempu si kupuju vodu a pár drobností. O 3 hodiny později jdu zase jíst, abych měl zítra dost energie. Tentokrát zkouším něco nového, v Hospůdce na růžku mají hovězí vývar a salát Caesar. Meníčko za 189 korun, dost dobrý.

S plným břichem se vracím do stanu, zobnu prášek na spaní a snažím se usnout. Kemp se docela zaplnil, ke slovu tak přijdou špunty do uší a škraboška. Ale je horko i dusno, spíš než vydatný spánek mě čeká několik hodin krátkého pospávání. V půl sedmé mě to přestane bavit, začnu se tedy připravovat na závod. O hodinu později už stojím na zastávce autobusu a čekám na kyvadlovou přepravu, která mě odveze na start.

V Třinci je to rutina, tedy skoro. V tělocvičně se zaregistruju, dostanu tašku se startovním číslem 1125 a dárečky (nejen) od sponzorů. K tradičnímu tričku B7, tentokrát v černé barvě, je letos i barevně sladěná čelenka, něco k jídlu a tak podobně. A taky GPS modul, který má umožnit sledování závodníků na trase systémem FollowMe. Má být připevněný na batoh s přímým výhledem na oblohu, ale nemá klip. A když zjistím, že ho na popruh batohu u dedikovaného stolečku připevňují izolační páskou, schovám ho do horní kapsy batohu se zipem. Ramena si dneska nehodlám ničím ohrožovat…

Ostatní smysluplné věci nacpu do batohu, který se tím zaplnil k prasknutí. 10 litrů není moc, ještě že mám Gu gely v nových trailových kraťasech 2-v-1 od Craftu. 90 minut před startem se přesouvám na stadion. Postupně poslouchám hudbu, poděkování sponzorům i představitelům obcí, které mají se závodem něco společného, požehnání i hymnu, a v neposlední řadě i krátký projev vzácného hosta, prezidenta republiky Petra Pavla. Minimálně pokud jde o ovace, má je větší než všichni sponzoři dohromady.

10 minut před startem už je klid, hraje jen hudba. Nějaká nová. Nic ve zlém, ale fungující věci se nemění a Fort Boyard k B7 prostě sedí. Posledních 10 vteřin si odpočítáme nahlas všichni společně a přesně v 11 večer vyrážím společně s dalšími 3000 nadšenci na trasu. Atmosféra je perfektní, lidi na tribunách bouří, tohle je v případě ultratrailů vážně unikát. Beskydská sedmička 2026 právě odstartovala!

Loni jsem se šetřil a stejně to nemělo cenu, letos hned první úsek pod první sjezdovku vyklusávám. Tempo kolem 6 minut na kilometr, pohoda. Šestý kilometr už začíná být víc do kopce, přecházím do chůze. U sjezdovky sestavuji hole a pomalým, strojovým tempem začínám stoupat vzhůru. Zatím se cítím naprosto v pohodě, snad to vydrží.

Za 31 minut jsem nahoře. Už jsem to zvládl i rychleji, ale snažím se držet tepovku pod kontrolou a dneska mám stejně jiný cíl, než rekordní čas. Jsem propocený, ale spokojený. Jen rychle cvaknu pár fotek a běžím dál. Je to trochu do kopce, tak střídám chůzi a běh. Hlavně se neutavit.

Velký Javorový, kontrola. Nebo ne? Sice tu mají reklamní vlajky (nebo jak se ten bazmek na tyči plápolající ve větru jmenuje), ale nic, co by vypadalo jako snímač čipů. Víc jak 3 vteřiny mozkové kapacity tomu ale nevěnuju. Čeká mě totiž první seběh, do Řeky. Loni pro mě závod skončil už po 200 metrech, letos to snad bude lepší. Ale ani teď se úplně nešetřím, prostě vyklusávám. A pekelně se soustředím, abych někde nepodklouzl nebo nezakopl, pád by asi znamenal konec. Ne-li něco horšího. Naštěstí je sucho, dokonce se dost práší, párkrát si musím odkašlat.

Za necelou půlhodinu jsem v Řece. Čas luxusní, můj historicky 4 nejlepší, tepovka také. Mezi davy fanoušků tu (prý) fandí i naše hlava státu. Ale mě víc zajímá, kde doplním vodu. Kompresor na čistou vodu nějak nestíhá, z mého modrého kohoutku teče jen pomalý čůrek. Čepuji tedy jonťák, který teče rychle. A následujících 8 hodin toho budu hodně litovat. Nevím, jaká kouzelná složka je v něm obsažena, ale moje vnitřnosti se nafoukly jak balónek ve vakuu. Ještě, že se začal zvedat vítr…

Druhá sjezdovka. Jdu s davem, je to souvislý had závodníků. Nepředbíhám, ale ani neodpočívám. Pořád si dávám pozor, abych neklopýtl nebo nepodklouzl, ale zatím mi to do kopce šlape jedna radost. Za 31 minut jsem nahoře, jen o 2 minuty pomaleji, než mám nejlepší čas.

To z kopce dolů jsem opatrnější, rozhodně nejedu naplno. Kromě obavy z pádu mám pořád v živé paměti loňský rok plný křečujících stehen. Letos to ale zaplať příroda vypadá lépe, mnohem lépe. Nevím, jestli pomohly tréninkové seběhy za barákem, nebo že jsem zvětšil přísun hořčíku, ale hlavní je, že to funguje. Do Morávky přibíhám přesně 3 hodiny po startu, mám za sebou první pětinu závodu.

Na občerstvovačce se moc nezdržuju. Beru pár melounů, banán a půlku rohlíku se salámem. Rohlík je tvrdý. Jak někdo trefně poznamenal, jak pro kačenky. Tak každé sousto kombinuju s vodou, jako kačenka. A hned to do krku leze to líp. U nádrží s pitím vylévám z lahve zbytky jonťáku, fakt mě moc nepomohl. A plním je čistou vodou. Chvilku přemýšlím i nad Kofolou, ale je tam fronta a zatím mám energie dost. A aby nedošla, mám kolem pasu asi 12 gelů a v batohu další 4.

Stoupání na Sviňorky zase pěkně odsýpá, nahoře jsem za necelých 20 minut. Čeká mě druhá část stoupání až na traverz pod Travným. Ta je letos trochu zvláštní. V okolí se podle mnoha náznaků prý potuluje medvěd! Což je špatná zpráva především pro čelo startovního pole, my schovaní mezi stovkami čelovek jsme v bezpečí. Přesto jsem u několika závodníků zaslechl rolničku. Jistota je jistota. 🙂

Z myšlenek na huňatého medvídka plivajícího rolničky a zbytky startovních čísel mě vytrhne jiná, mnohem běžnější nepříjemnost. Obloha začíná připomínat stroboskop, blíží se bouřka. Poruším své pravidlo maximálního soustředění bez rozptylování a rychle kouknu na mobilu radar. Blbý, jde to přímo na nás. Tak rychle nahoru, abych byl co nejdříve dole, kde je mlácení blesků přeci jen snesitelnější. Bouřka je zatím daleko. Blýská se, ale hromy neslyším. Zato začíná foukat a pršet. Napřed jen mírně, ale za 10 minut leje jak z konve a vítr lomcuje korunami stromů. No paráda!

Cesta se v tom intenzivním přísunu vody rychle mění v blátivé koryto. Jestli jsem doteď byl opatrný a soustředěný, teď se mi snad kouří z hlavy. Obrovským pomocníkem se však v tomhle nečasu ukážou být moje nové HOKA Speedgoat 7 WIDE. Podle webu využívají „podešev směs Vibram Megagrip s konstrukcí Traction Lug a 5mm výstupky pro výbornou přilnavost na suchém i mokrém povrchu“. Nevím, co přesně to znamená, ale bota sedí na blátě i mokrých kamenech a kořenech jak přibitá. Jako ne že to „klouže míň“, ale prostě to neklouže. Ani do kopce, ale ani z kopce. Klesání do Krásné jsem v rámci B7 běžel už 11x a letos bylo nejrychlejší! A to o 15%!

Na občerstvení v Krásné to vypadá, že se počasí umoudřilo. Skoro neprší a blesky se taky přesunuly nad další kopec. Část závodníků už balí nepromokavé bundy a pláštěnky, ale já si tu svou ještě nechám. Když nic jiného, hodně se ochladilo, dělá se pára od pusy a rychle mi začíná být zima. I tady proto zkrátím pobyt na minimum. Doplním vodu, vezmu si pár kousků melouna a banánů, několik koleček salámu a vzhůru na Lysou!

Tedy, nejdříve na Kykulku, údolím podél Borového potoka. První část je po asfaltu, pak to začíná být drsnější. To už zase silně prší a blesky jsou taky malinko četnější. Terén je proto podmáčený, blátivý a hodně náročný. Jdu zase svým tempem, snažím se nedělat zastávky. Teplota klesá někam k 10 stupňům, k tomu vítr a potok místo cesty, jsem promočený na kost. Dýchám přes nákrčník, alespoň malinko mě to zahřeje. Na Kykulce rychle slupnu další gel a po krátkém seběhu mě čeká poslední fáze výstupu na Lysou po modré turistické značce. Začíná se rozednívat, ale nízká oblačnost snižuje viditelnost na minimum. Asi i díky změně trasy, kdy se letos podruhé vynechává „oblíbená“ odbočka do Malenovic, se cítím stále silný a tradiční „zig-zag“ úsek těsně pod vrcholem vyšlápnu v osobním druhém nejrychlejším čase. A to ještě několikrát stavím na focení!

Nahoře je taková mlha, že vysílač stojící pár metrů od cesty ani není vidět – chvilku si dokonce myslím, že ho zbourali. Na dlouhé přemítání není čas, je tu zima a silně fouká. Zdravím se s obsluhou kontroly, i když ani tentokrát to nevypadá na časovou bránu, a vydávám se na 7,5 kilometru dlouhý sestup do Ostravice. Nebo spíš seběh, až se sám divím, jak v pohodě mám stehna, lýtka i kolena. Samozřejmě velmi opatrně, ale výrazně rychleji, než v posledních letech. Chvilkami sprchne, ale už jsou to jen dozvuky. Deště bylo pro dnešek dost.

Pila v Ostravici je v rekonstrukci, stejně jako most přes stejnojmennou řeku. Trasa vede malinko jinudy, ale to je jen drobnost. Překračuji měřič časomíry, tentokrát skutečný, a kolem kamionu GLS zajišťujícího službu drop-bagu vcházím do haly, kde je občerstvovací stanice. Hala má vyhrazenou část jen pro závodníky, kde si mohou nabrat tradiční mix pokrmů. Navíc je tu vývar v plastovém kelímku a na vyžádání káva a vařené párečky. Letos berou vážně evidenci, jedna organizátorka mi začárá čtvereček na startovním čísel.

Něco málo zase pojím, polévka vysloveně bodne, ale hlavní přísun energie dnes zajišťují gely. Navíc si dám kávičku, pak dlouze přemítám nad párečky. Něco teplého do žaludku by bylo fajn, ale nadýmání z Řeky konečně začíná polevovat a nevím, jak by to v kombinaci s gely dopadlo. Tak nakonec jen venku doplním vodu a po 11 minutách prostor kontroly opouštím.

I když jsem byl schovaný jen pár minut, venku se do mě dá zima. A trvá snad 10 minut, než se pohybem zahřeju. Čeká mě stoupání na Smrk. Přes osm kilometrů chůze do kopce s celkovým převýšením 858 metrů. Z počátku to jde dobře. Hodinky mi pípnou dalších dokončených 10 kilometrů (upravil jsem to, už nepípají každý kilometr), a o chvíli později jsem přesně v půlce závodu za rovných 9 hodin. Krása. Když konečně definitivně přestane pršet a dokonce mezi stromy prosvitne pár slunečních paprsků, zdá se, že mi ke štěstí nic nechybí.

Opak je pravdu, začínají mi docházet síly. Nohy i zbytek těla sice pořád fungují na jedničku, ale tempo zpomaluje. Nemám prostě natrénováno. Gel úplně nepomáhá, asi jsem si měl dát ty párky… Vydrápat se na vrchol v podmáčeném terénu mi trvá hodinu a 45 minut. Což není tak zlé, ale už jsem tu byl i o 5 minut rychleji. Ani dolů to není žádná sláva. Sice vyklusávám, ale hodně pomalu. Moc nezrychlím ani na oblíbeném, běhatelném několika kilometrovém úseku až do Čeladné, tempo 8 minut na kilometr je tak nějak míň dobrý.

V Čeladné mě vítá ovace desítek fanoušků čekajících na svoje favority. Mám toho plný kecky, sotva se dopotácím na lavici. Sluníčko svítí a začíná připalovat, ale zatím mi teplo nevadí. Jdu si ke stánku koupit vývar a dvě lahve Vinea pití. Postupně to do sebe soukám, jde to pomalu.

Během jídla řeším ještě jeden problém. Nové kraťasy v dešti povolily a po uschnutí jsem se začal na jistých místech docela dřít. Namazání pálí jako čert, ale jiné kraťasy tu nemám, musím to už nějak přežít. Antibakteriální mast pro cyklisty naštěstí zafunguje, za 5 minut už je chůze zase docela snesitelná. Zatím je to ale jediný zdravotní problém, který mě dostihl, musím klepat na dřevo.

Půl hodiny odpočívám a nabírám síly. Pak si doplním vodu, na cestu vezmu pár plátků melouna a vyrazím na další kopec. Po jídle se mi poprvé a naštěstí naposled chce spát, asi půl hodiny trochu zívám a občas se malinko zamotám. Ale nic vážného, jen co se dostanu zase do tempa, ospalost mizí.

Počasí je takové pro mě ne úplně ideální. Na sluníčku to pálí hodně nepříjemně, ale ve stínu, nebo když se sluníčko schová za mraky, je mi až zima. Naštěstí je tu dost příležitostí se zahřát, protože po úvodní cyklostezce s mírným sklonem vedoucí po asfaltu pod bobovou dráhou začne dlouhé, několikadílné prudké stoupání, které mě jako obvykle rozseká. Na Čertův mlýn šplhám 105 minut a dalších skoro 40 mi zabere přechod přes Tanečnici.

Jsem na Pustevnách. Vyčerpáním se svalím vedle stánku s občerstvením a postupně do sebe soukám další polévku a pár kousků melouna. Vyhřívám se na sluníčku a malinko si pohrávám s myšlenkou zkrátit si cestu přes hřeben. Naštěstí je to jen krátkodobá mentální indispozice. Před odchodem bych si ještě došel do kadibudky, ale jako na potvoru se před dvěma domečky vytvořila malá fronta. Ptám se, jestli jsou na Ráztoce taky, prý ano. Tak hurá.

Do Ráztoky jsou to jen 2 kilometry, zato skoro 400 výškových. Moje tělesná schránka je dneska k neutahání, obzvlášť stehna a kolena mi dělají radost. Na druhou stranu jsem stále opatrný a s rostoucí únavou ještě opatrnější. Dolů mi to proto trvá necelou půlhodinku.

Na občerstvovačce si dám kafe a Marlenku, a pak si jdu stoupnout do fronty na Toiku co se nejmenuje Toika. Jsou tu taky dvě, ale fronta k nim ještě delší…

Návrat na hřeben je relativně v pohodě. Čas sice nemám nejlepší, ale na druhou stranu ztrácím na rekord maximálně pár minut, tedy jen pár procent. Vlastně si nemůžu stěžovat, s přihlédnutím k předchozím 18 měsícům je to zatím výkon z říše snů. Pod stromy je příjemně, už se oteplilo a je tak akorát. Hodně piju a krmím se gely, už jsem jich dneska spořádal asi 10. A zobu hořčík, pro jistotu.

Na hřebeni jsou krásné výhledy a davy lidí. Na kontrolu u kaple na Radhošti mi to trvá jen pár minut. Pozdravím se s organizátorkami a opatrně běžím dolů ze sjezdovky. V nohách mám 85 kilometrů, cíl se blíží. Pomalu, ale jistě.

Kontrola na Pindule je až za silnicí. Ještě předloni bych byl už skoro v cíli, ale od loňského ročníku se nejde přímo na Velký Javorník, u Malého Javorníku se trasa stáčí a jde se do Padolí. Zatím to ale nemusím řešit, vychutnávám si lahodnou chladivou Kofolu, melouny a banány. Hlídám si čas, chtěl bych být v cíli ještě za světla a nevím, jak moc mi můj plán zkomplikuje nová zacházka. Pět minut klidu stačilo, beru hůlky a vyrážím vzhůru do kopce.

Je asi 16:45. Do cíle to mám asi 13 kilometrů, výškové metry radši nepočítám. Tma bude za tři hodiny, to už bych měl stihnout. Úvodní část stoupání dobře znám – napřed prudký kopec lesem, pak volnější cesta po silnici, kde se dá s trochou sebezapření i popoběhnout, prudký úsek kolmo na vrstevnice na hřeben, a nakonec krásná štěrková cesta přímo k Velkému Javorovému.

Bohužel zhruba v půlce cesty je dvojice organizátorů, kteří závodníky ženou dolů z kopce. Pod nohama se střídá štěrk a asfalt, v posledním úseku podél potoka Jičínka se dokonce musím prodírat bujnou vegetací. Cestou krátce konverzuji s dalším závodníkem, jestli neví, jak je stoupání z Padolí náročné. Prý ani moc ne, tak 450 výškových. Ufff…

Na poslední občerstvovačce v Padolí je omezený sortiment, ale to důležité tam je. A navíc kafe (jedno si dám) a slané brambůrky a další nezdravé pochutiny. Já ale nechci improvizovat, slupnu další gel, pořádně se napiju a odhodlaně vyrážím na poslední kopec.

V uších mi rezonuje „450 výškových“. To znamená, že rozhledna je někde kolem 1000 metrů nad mořem. Gel mě za pár minut nakopne a já předhoním několik závodníků. Kilometry ubývají, výškové metry naskakují. Sluníčko pomalu padá k obzoru, dělá se krásné světlo. Kochám se. A zrovna, když si říkám, že už mě čeká jen posledních 100 výškových metrů, najednou se přede mnou vyloupne rozhledna. Jsem na vrcholku! Asi chyba v propočtu, CML se omlouvá. Ale tahle chyba nevadí, jsem v eufórii.

Do cíle to mám posledních 5 kilometrů. První dva jsou očistec, náročný terén a brutální klesání. Ale nohy pořád drží, na rozdíl od předchozích ročníků mě předhoní jen pár lidí. Paradoxně spíš až na tom pozvolnějším klesání, kde už nemám sílu běžet rychle.

Ale dneska je mi to fuk. Hlavě začíná docházet, že letos to nebude nechtěné DNF, ale že skutečně dorazím až do cíle. A dokonce ještě za světla! Několikrát se dojmu, musím krotit emoce. Zlomit si nohu můžu i kilometr před cílem. Slyším hudbu. Myslím si, že je z cíle, ale ne, je to jen nějaká svatba.

Potkávám několik kolemjdoucích, všichni fandí, povzbuzují. Tohle je paráda, to na ultra v ČR není často k vidění. Přebíhám lávku přes Lubinu a kolem sportovního areálu vbíhám na silnici. Přede mnou je cedule 1000 m do cíle. Mobilizuju poslední zbytky energie a běžím. Většina ostatních už jen jde, tak ještě pár závodníků předběhnu. Přebíhám hlavní silnici a odbočuji do cílové rovinky.

Dokázal jsem to! Na červeném koberci už to nehrotím a nechám dvojici přede mnou „posbírat“ si dvě děti mezi diváky, aby do cíle doběhli společně. Já si vychutnávám ovace diváků, plácám si s dětmi, skládám hůlky. Posledních metrů, několik slavobrán a je tu CÍL!!!

Vypínám hodinky. Je nás tu hned několik. Dneska nemám sílu na jakoukoliv konverzaci, hned se řadím do fronty na „schody K2“, kde nahoře rozdávají medaile. Jde to pomalu, někde je nějaký špunt. Ale je mi to úplně jedno. Za pár okamžiků mi organizátoři věší na krk medaili a fotí mě na mobil. Na druhé straně schodiště dostanu pamětní gumový náramek a pak trpělivě čekám na fotku s časem. Mají nějaký technický problém, tak se omlouvají.

Pak už to jde ráz na ráz. Odevzdat GPS tracker, dostanu lahev s vodou, andělská křídla, perníček. Občas s někým prohodím pár slov, ale ani nevím o čem. Těším se, až se svleču a dám si sprchu, tak se dlouho nerozmýšlím a vyrážím do kempu. Cesta je asi desetinásobně delší, než když jsem ji šel včera dopoledne. Ale usmívám se. Svůj 14. start jsem proměnil ve 12. finisherskou medaili. Jsem šťastný. Naprosto. 🙂

Co dodat závěrem? Ze sportovního hlediska nemám co. Ani ve snu by mě nenapadlo, že letošní B7 půjde tak hladce. Obzvlášť v náročných povětrnostních podmínkách to považuji skoro za zázrak, ale kromě jedné menší krize to bylo téměř na pohodu. Moje tělesná schránka zaslouží absolutorium, a navíc dva dny po dokončení (tohle dopisuju v pondělí 48 hodin od průchodu cílem) už je jasné, že jsem si nezpůsobil žádnou významnější bolístku. Rameno, stehna, achilovky, všechno je to unavené, ale funkční. A i když to letos nikdy nebylo o výsledném čase, můj čtvrtý nejlepší výkon je jen takovou supersladkou třešinkou na úžasném dortíku.

Organizace takového závodu pro 3000 lidí je něco, co si neumím představit. Takže i když se letos našlo pár drobností, které mohly zkazit náladu, a možná jich ve výsledku bylo víc, než jindy (méně čipových kontrol, polofunkční GPS trackery, tvrdé rohlíky, fronty v cíli…), ve svém výsledku to zase byl super zážitek a příjemně strávený víkend v Beskydech. 

Prostě a jasně, pokud mi to zdraví i okolnosti dovolí, za rok ve stejný čas se zase budu těšit na startu!