Okružní cesta po poloostrově Snaefellsnes
Den 2. — Dnes to bude hodně náročný den. Máme v plánu ujet asi 330 kilometrů autem a celkem asi 8 zastávek, většinou spojených s nějakou kratší procházkou. Mezi hlavní lákadla dnes bude bezesporu patřit pozorování tuleňů na pláži, černý kostelík v Búðiru a hlavně fotogenický a hodně „profláknutý“ kopec Kirkjufell. Tak snad nám bude přát počasí, zatím to tu bylo hodně islandské… Ale předpověď je docela optimistická, minimálně občas by mohlo být i hezky.
Ráno proběhlo celkem v poklidu. Nasnídali jsme se, chvilku společensky konverzovali, ale hlavně jsme asi každých 15 minut důkladně kontrolovali aktuální počasí i krátkodobou předpověď. Jako jestli to dneska skutečně bude lepší, než včera. Vypadalo to docela nadějně, i když aktuálně ještě dost pršelo. Vzhledem ke vzdálenosti, kterou na první dnešní bod zájmu musíme ujet, navíc s nutností stavit se na nákup v Borgarness, ale očekávané ukončení deště kolem poledne mělo stačit.
A skutečně. Zhruba v půl dvanácté už parkujeme v zátoce Ytri Tunga, kde se spolu s dalšími desítkami natěšených návštěvníků hodláme kochat pohledem na tuleně v jejich přirozeném habitatu. A už neprší! Máme štěstí, na mořskou travou pokrytých kamenech se jich tu líně povaluje celá skupinka. Všude jsou cedule upozorňující na nutnost dodržovat bezpečnou vzdálenost, ale i z té dálky je to krásný pohled. Není tedy moc akční, většinu pohybu obnáší zvednutí hlavy nebo ocasu, takže když se jeden tuleň vydá na krátkou procházku, vyvolá to div ne hromadné veselí.
Sice neprší, ale teplo rozhodně není. Zahříváme se proto svižnou chůzí na druhý okraj zátoky, jestli tam náhodou nemají tuleně trochu pohyblivější. Ale přístup k nim je opět dost obtížný, kameny kloužou a mořská tráva ještě víc, takže nakonec nehodlám znovu riskovat pád na zraněné rameno a tentokrát zůstávám jen v povzdálí. Když se ostatní dostatečně pokochají, vracíme se k autu a vyrážíme k dalšímu bodu zájmu. Dneska jich bude víc, než dost!
Druhou zastávkou je kostelík v Búðiru. Malý, černý, shodou okolností jeden z nejstarších a nejfotografovanějších kostelíků na Islandu. Jeho předchůdce byl na tomto místě vystavěn už v roce 1703, ale nevydržel. Stávající, několikrát rekonstruovaný nástupce, pak byl vystaven mezi roky 1847 a 1848 s povolením od samotného krále Dánska a Islandu. Vedle stojí malý hřbitov s kamennými náhrobky a dřevěnými kříži. Fotíme o 106. Stejný nápad jako my, přijet sem na návštěvu a pořídit pár fotek, ale mělo i mnoho dalších turistů, takže udělat fotku bez lidí vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Ale mohlo by to být i horší…
Přístav Arnarstapi, kam míříme následně, je asi největším turistickým centrem jižní části poloostrova. Z Búðiru je to sem slabých 20 kilometrů, po 15 minutách už parkujeme na jednom z mnoha parkovišť. A hned od začátku si musíme dávat pozor na agresivní rybáky arktické (v islandštině kría), srdnatě a agresivně chránící svá hnízdiště. Koho si vyhlédnou, tomu pěkně prohrábnou účes! Raději se jdeme schovat do obchodu se suvenýry. Dáme si kafe a očumujeme spoustu více či méně vkusných předmětů lákajících k zakoupení na věčnou památku.
Když se rybáci rozhodnou odletět obtěžovat zase jiné turisty, pokračujeme v obchůzce. Prohlížíme si malý přístav se zakotvenými lodičkami, pak se vydáváme na okružní cestu podél pobřeží. Je velmi členité, se spoustou zajímavých skalních útvarů, které jsou obsypané tisícovkami ptáků, především racků. Asi nejhezčí útvar je kamenný most, kde se na fotku dokonce tvoří malá fronta. Ale k focení toho tu je mnohem víc.
Dokončujeme okruh a vracíme se k zdejší dominantě, kamenné soše zobrazující postavu Barðura Snæfellsáse, který podle legendy dodnes žije na místním ledovci a chrání zdejší kraj před silami zla. Tam se domlouváme na dalším postupu. Spolu, ne s ním. Holky totiž touží vidět papuchalky, legrační ptáky s barevným zobákem, kteří se nám zatím úspěšně vyhýbají. Ale prý by tady někde mohli být. Takže vyrazí pěšky spolu s Jirkou dál na jih podél pobřeží a budou doufat ve šťastné shledání. Já mezitím popojedu autem do vedlejší vesnice Hellnar, kde na ně počkám, aby nemuseli jít jednou cestou tam i zpět.
Vracím se k autu a vyrážím. Opatrně, pravá ruka je ještě dost slabá, a tak s ní při řízení nemůžu moc počítat. Ale máme automat, tak toho pohybu zas tak moc nepotřebuje. Vracím se na hlavní silnici, ale hned po 2 kilometrech zase odbočuji a mířím do vesnice Hellnar. Je to tady výrazně klidnější, než v Arnarstapi. Parkoviště tu je jen jedno, zabírám jedno z posledních míst. Jdu se porozhlédnout kolem. Na nedalekou kavárnu Fjöruhúsið mám krásné vzpomínky, před 14 roky tu měli skvělý mrkvový dort. A zvenku vypadá stejně, jako tehdy! Dneska ale jen procházím kolem a vyrážím naproti svým spolucestovatelům.
Setkáváme se u skalního útvaru Bólhólar. Bohužel, po papuchalcích ani vidu. Ale jinak je to tady super, krásná cestička, občasný chodníček, výhledy na moře i do vnitrozemí. Stezka je krásně značená, ale i bez směrovek by se tady dneska zabloudit snad ani nedalo. Společně se vracíme do rybářské osady, kde si ještě chvilku fotíme kamenitou pláž a skály kolem. Pak si dáme malou svačinku u auta a vyrazíme na další zastávku.
Ani tentokrát nejedeme dlouho, brzy odbočujeme z hlavní silnice a za chvilku parkujeme na placeném parkovišti poblíž mohutného majáku Malarrif. Kromě majáku je tu i návštěvnické centrum se záchody a malým obchůdkem. Po cestičce vyšlapané v trávě si to tady pěkně obejdeme prohlédnout. Počasí nám tentokrát přeje, svítí sluníčko a i vítr je takový mírnější a méně studený. Dokonce na chvíli odkládám bundu. Fotíme si maják i velkou kamenitou pláž, kde mohutné vlny melou a třou miliony oblázků o sebe, takže to ve výsledku dělá pěkný kravál.
Další zastávkou je pláž Djúpalónssandur. Je na poměry Islandu obrovská, tvořená spoustou černých oblázků. A jako takový smutný bonus jsou po celé pláži rozesety tisíce větších či menších pozůstatků parníku Epine GY 7, který zde v noci na 13. března 1948 ztroskotal. Záchranným týmům z okolních přístavů se podařilo zachránit jen 5 z 19 členů posádky. Dnes už loď připomínají jen zrezlé kusy kovu a informační tabule.
Protože pláží není nikdy dost, i další zastávka bude na jedné z nich. Tentokrát trochu menší, zato písečné, a dokonce tradičně zbarvené. Moře nás sice ani tentokrát nezláká ke koupání, tak si alespoň prohlédneme informační ceduli o nálezu nedaleko ležícího hrobu vikingského bojovníka s několika překvapivě dobře dochovanými zbraněmi, pak naskáčeme zpátky do auta a jedeme pokračujeme v cestě. U vesnice Ólafsvík se jen rychle vyfotíme u obzvlášť vysokého vodopádu, protože zlatý hřeb dnešního prozkoumávání poloostrova je teprve před námi a začíná se připozďovat.
Tím je kopec Kirkjufell nedaleko vesnice Grundarfjörður. Se svými 463 metry se sice nejedná o žádnou majestátnou horu s ledovcem na špici, ale kombinace velmi zajímavého tvaru, okolního moře a blízkého vodopádu z něj dělá jednu z 10 nejfotografovanějších přírodních památek na Islandu. Když se k tomu autorům povede do záběru vměstnat polární záři nebo stádo divokých koní, nemá výsledek daleko ke kýči. My neměli štěstí ani na počasí, ani na zajímavou faunu, ale i tak jsme se s foťákem docela vyblbli. A bez nějaké ironie to skutečně zlatý hřeb dnešního dne byl, ten kopec má prostě něco do sebe.
Vymrzlí, ale plní dojmů, se vracíme k autu a vyrážíme na 120 kilometrů dlouhou cestu zpátky k ubytování. Tak trochu omylem vynecháme velmi fotogenické město Stykkishólmur, které pro nás má význam hlavně tím, že se tam natáčely některé scény z filmu Walter Mitty a jeho tajný život. Ale znamenalo by to 40 km dlouhou zajížďku, na kterou už nemáme energii. Tak snad příště… 🙂
Cesta nakonec proběhne bez problémů. V 10 večer parkujeme u našeho domečku a po rychlé večeři jdeme spát. I když většinu dne strávíme v autě, jsme unavení a dobití, jako bychom to šli pěšky. Tak snad do zítřka nabereme dostatek sil!
Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsme najezdili asi 325 kilometrů, dalších 11 kilometrů jsme nachodili na několika procházkách. Výškový profil chodeckých částí nestojí za řeč, dohromady asi 100 výškových, další dny to asi bude lepší.