Den 1. — Autobus pomalu mizí v dáli a já si začínám uvědomovat, že mé dobrodružství právě doopravdy začíná. Čeká mě přes 250 kilometrů chůze neznámem, z toho zhruba 35 kilometrů ještě dnes. Sice jsem už více jak 24 hodin na nohou, ale o dostatečný přísun energie i optimismu se zatím stará adrenalin, takže není nejmenší důvod pochybovat o úspěchu. Dokonce před chvilkou přestalo i pršet, proto nechci otálet a vydávám se na cestu.
Co mě napadne, když se řekne Irsko? Těžko říct… Jameson, jemná irská whisky. Ovce pasoucí se na večně zelených kopcích. Velmi dobří hráči kolektivní hry zvané ragby. Zelený trpaslík Leprikón a národní patron, svatý Patrik. A pak ještě černé pivo Guiness, jinak už asi nic. Takže je otázkou, proč mě napadlo vybrat si pro svou první expedici po letech zrovna tento ostrov. Nicméně stalo se a já mohl začít s přípravou.
Doby, kdy se na expedice chodilo s krosnou s kovovou výstuží, chlebem se smaženým řízkem, vlněným svetrem a pohorkami, které svým pohodlím připomínaly španělskou botu, jsou naštěstí pryč. Dnes je k dispozici nepřeberné množství materiálů, přípravků a předmětů, které pochodníkovi na tůře pomohou překonat nejednu obtíž či svízel, a které jsou lehké, odolné a rychloschnoucí. A také vesměs hodně nebo ještě více drahé…
Pro svou první sólo expedici jsem si vybral 250 kilometrů dlouhý trek v Irsku vedoucí z městečka Oughterard až do pustiny mezi městy Ballina a Tobercurry. Cílem bylo nejen ujít v průměru 30 kilometrů za den, ale především si vyvětrat hlavu a odpočinout si od lidí. Což se povedlo, ovcí, krav a dalších čtyřnohých zvířat jsem potkal nesrovnatelně víc, než dvounohých pánů tvorstva. Být trochu lepší počasí, trochu méně asfaltu a v neposlední řadě si třetí den nepochroumat pravou nohu, byla by to naprosto dokonalá dovolená.
Když pominu školní docházku, není v mém životě mnoho činností, které bych opakoval 11 let po sobě. Výlet na východní cíp republiky a pobíhání nahoru a dolů spolu s dalšími tisícovkami nadšenců je bezesporu výjimkou. Beskydská sedmička je prostě moje srdcovka a pokud zdraví dovolí a něco se drasticky nezmění, budu se ji snažit užívat si do nejdéle. Letos jsem do Beskyd nejel s velkým očekáváním, o to příjemnější byl nakonec můj výsledek.
Nemám to nějak statisticky podchyceno, ale přijde mi, že po Covidu rozhodně víc závodů zaniká než vzniká. Takže, když jeden takový nový vznikne, navíc v krásném prostředí Krušných hor, kde od konce Horské výzvy žádné pořádné organizované proběhnutí není možné, prostě se musím přihlásit a pochod s názvem Krušné hory nejsou krušné si poznamenat do kalenáře. A začít se těšit, protože to podle všeho bude moje jediná prázdninová stovka.
Stovka královstvím Krakonoše je jedna z těch, které si každý rok za žádnou cenu nechci nechat ujít. I když se z různých důvodů startovní listina maximálnímu počtu účastníků (500 běžců a pochodníků) už několik let po sobě neblíží ani na dohled, pro mě je cesta do Vrchlabí jedním z vrcholů pochodnicko-běžecké sezóny. Letos je navíc naplánována hodně, skutečně HODNĚ pozměněná trasa, tak jsem zvědavý, jak se mi to bude líbit.
Ještě ve čtvrtek večer jsem se chystal do Prčic ulovit svůj další pochodnický škrpál, ale po důkladném zvážení všech pro a proti jsem v pátek sebral odvahu a v sobotu vyrazil na svou první letošní stovku, tu Rakovnickou. Podle Garmina má fyzička sice ani zdaleka nedosahuje bývalých hodnot, ale subjektivně cítím, že už mám natrénováno. Navíc je Rakovnická taková příjemná, „méně náročná“ a skvěle zorganizovaná akce, na otestování svých reálných možností prostě zn. ideál.
Karlštejnská tlapička patří mezi mé nejoblíbenější “kratší” pochody a závody, tak kolem 50 kilometrů. Jednak mám rád Karlštejn, a pak se organizátorům pokaždé podaří naplánovat zajímavou trasu v okolních lesích, loukách a vesnicích. Navíc jsem zde před lety poprvé a zatím naposledy získal krásný pohár za páté místo, takže když byl oznámen termín letošního ročníku, okamžitě jsem si toto datum vyznačil do kalendáře a začal se těšit.
Běhání po asfaltu sice není můj šálek kávy, ale když mi v Trasku nabídli zaplatit startovné a navrch slibili pěkné funkční triko, po pěti letech jsem se rozhodl zopakovat si výklus kolem Vltavy mezi pražskými památkami a přihlásil se na Prague Half Marathon 2023. Po dalších zdravotních lapáliích jsem po několikaměsíčním výpadku mohl trénovat jen pár týdnů, ale atmosféra a dav skoro 11 tisíc běžců dělá divy, tak jsem byl sám zvědavý, jaký výkon nakonec předvedu.