Příprava a dlouhá, předlouhá cesta na dovolenou do Chile
Zážitky z Islandu jsou konečně sepsané, fotky vytříděné a video (skoro) sestříhané, je nejvyšší čas někam zase vyrazit. Chvíli to vypadalo na Nový Zéland, ale nakonec vyhrálo Chile. Je tam taky na co koukat, jsou tam vysoké hory a krásná příroda, plivající lamy, výborné víno, spousta sopek, žádní jedovatí hadi, a až na Santiago málo lidí. A hlavně můžeme na skoro celý měsíc vyrazit ještě letos, v příštím roce by to bylo kvůli práci mnohem komplikovanější. Definitivní rozhodnutí o naší nejnovější dovolenkové destinaci padlo ve chvíli, kdy jsme na serveru specializovaném na informace o slevových akcích na letenky kolem celého světa objevili Chile za zhruba patnáct tisíc za osobu. Drobnou vadou na kráse byl odlet z Barcelony a přílet do Paříže, ale nejednalo se o nic neřešitelného, tak jsme se rozhodli to risknout. Pojedeme do Jižní Ameriky!
Po skvělé přípravě posledního dobrodružství na Islandu naše výprava opět jednomyslně zvolila Hanku jako hlavní organizátorku. Hlavní a jedinou, pro mě to bude dovolená s překvapením. Mým jediným úkolem je nechat si zařídit mezinárodní řidičák platný v Chile. Takže jen co Hanka dokončila jeden velký projekt v práci, ponořila se znovu do studia turistického průvodce, map a internetových prezentací. Výsledkem jejího několikatýdenního snažení byla spousta objednaných letenek a hotelů, jednoho auta a nespočtu zážitků.
Na rozdíl od přípravy na Island jsme toho nemuseli moc kupovat, většinu věcí včetně stanu jsme už měli. Při pohledu na předpověď počasí a noční teploty hluboko pod bodem mrazu jsem však raději upgradoval svůj spacák na poněkud lepší model, kde se ze mně při teplotě pod nulou nestane jeden velký rampouch. Na rozdíl od Hanky jsem takovou důležitou věc nechtěl nechat na poslední chvíli, proto jsem si ho koupil s dostatečným předstihem už ve čtvrtek, dva dny před odletem. Hanka si ho po zralé úvaze a kontrole stávajícího spacáku koupila až v pátek.
Počátek našeho dovolenkování byl naplánován na sobotní dopoledne, 9. listopadu léta páně 2013. Den předtím jsme měli v plánu přesunout se ráno do Prahy, odpracovat si svých tradičních 8 až 16 hodin, přenocovat v kanclíku na Pankráci a ráno v klidu vyrazit na letiště. Kamion, který před Ostravou v pátek brzo ráno přetrhl trolejové vedení na dráze, nám situaci trochu zkomplikoval, ale nakonec všechno dobře dopadlo a večer jsme v Praze byli už oba. Zašli jsme na večeři, doladili drobnosti na cestu, vyřešili poslední pracovní nedodělky a šli spát. Hanka zase „trochu později“, ale co se dá dělat, alespoň bude v letadle spát a nebude zlobit;)
Na skok v Barceloně
Vzhledem k ceně letenek jsme nuceni přijmout malou komplikaci v podobě odletu z Barcelony. Vstáváme v půl osmé ráno, oblékáme se do „cestovního“, kontrolujeme zavazadla a v půl deváté vyrážíme na letiště. Na rozdíl od cesty do Prahy už nejsme ověšeni jak vánoční stromečky, část věci jsme nechali v kanceláři, ale i tak toho s sebou máme celkem dost. Jedeme tradičním způsobem, nejdříve metrem linky C a A, potom autobusem číslo 119. Na letišti Vaška Havlů není zrovna narváno, ale stejně zkusíme použít novou platební kartu Hanky k přednostnímu odbavení. Úspěšně, za 5 minut jsme hotovi a v bezcelním prostoru míříme k naší nástupní bráně. Cestou ještě stavíme na něco dobrého k snídani. Ceny na Ruzyni jsou stále všechno jiné jen ne lidové, ale máme hlad… Naštěstí jsou Panini a čokoládový muffin docela ucházející, v kombinaci s Coca-Colou nás příjemně nastartují.
O chvilku později si Hanka vzpomene, že nechala doma sluchátka. Vzhledem k počtu letů (cca. 16), které plánujeme absolvovat, ji to nijak zvlášť netěší. Naštěstí se na letišti dají koupit nová za cenu jen o málo převyšující cenu obložené bagety. Dále utrácíme za pití do letadla a malou lahvičku Becherovky na přípitek na kuráž a zdar naší cesty. Tak tedy „Na zdraví“!
Je právě 11 hodin a brána pro náš let se otevírá. První část cesty poletíme s Českými Aerolinkami letem OK 0688 letadlem typu Airbus A320. Éro je to malé, sedíme hned v šesté řadě, během pár minut jsme usazeni a připraveni ke startu. Ten se sice nakonec trochu zdrží, ale něco málo před dvanáctou hodinou už stoupáme k nebesům. Máme před sebou cestu dlouhou 1362 km.
Letíme proti silnému protivětru, tak se délka letu proti původním propočtům ještě trochu protáhne. Postupně se rozjasní, z okénka máme krásný výhled na Alpy a později velkou Lví zátoku kousek před Barcelonou. Po 2,5 hodinách přistáváme v Barceloně na Terminálu 1. Venku je krásně a 20 stupňů, pálí sluníčko, celkem se už těšíme ven.
Mezi letištěm a centrem Barcelony jezdí pravidelná autobusová linka A1. Stačí si za 5,90 Euro na osobu koupit lístek a za 35 minut jsme na náměstí Catalunya. Během procházky k hotelu se stihneme podívat i na pár památek, ale od nějakého výraznějšího brouzdání po městě nás odrazují zavazadla na zádech i pohorky na nohou.
Chvilku okouníme před velkou Barcelonskou katedrálou, pak se mrknem na přístav a nakonec smočíme prstík v moři. Obzvlášť na pláži ve svém cestovním outfitu splýváme s davem. V rámci přípravy na dobývání chilských vrcholů nakonec jdeme až do hotelu pěšky, celkem to dělá skoro 6 a půl kilometru.
Hotel Confortel Barcelona je nový a hodně luxusní, v recepci dokonce umí i anglicky. Normální cena za noc se v něm pohybuje v nechutných výšinách, ale po obrovské slevě na serveru Booking.com nás nakonec jednodenní pobyt přišel na 80 euráčů včetně snídaně. Rychle si dáváme věci na elegantně vypadající pokoj číslo 624 a vracíme se na pláž, protože se chceme někde najíst. McDonalda míjíme bez povšimnutí, máme chuť na něco španělského. Metodou náhodného výběru nakonec kotvíme v restauraci neznámého jména přímo na pláži. Nebýt černočerná tma, mohli bychom se kochat výhledem na moře. Po delším váhání si nakonec vybírám smažené sépiové kroužky jako předkrm a talíř grilovaných ryb a mořských potvor jako hlavní chod. Hanka volí grilované krevety podávané v česnekovém oleji a paellu s mořskými plody k tomu. A láhev vína Chardonnay, když už jsme v tom hodování.
Protože jsme v celé restauraci skoro sami, máme jídlo hotové téměř okamžitě. Moc nám chutná a je ho hodně, ani dojíst nemůžeme. S plnými žaludky na nás ale začíná padat únava, přeci jen jsme byli celý den na nohách. Platíme a vracíme se do hotelu, kde po krátké, ale příjemné sprše kontrolujeme čas odletu do Ameriky a kolem půlnoci se ukládáme ke spánku.
Z Barcelony do Miami
Snídaně se v hotelové restauraci podává od sedmi a my jsme jedni z prvních zájemců. Jídlo je výborné a výběr obrovský, teplé, studené, sladké, slané, není co vytknout. V klidu snídáme, pak se na pokoji sbalíme a zamíříme do recepce k odhlášení. To netrvá ani 10 vteřin, platba kartou má své výhody. Opouštíme hotel Confortel Barcelona a vydáváme se na cestu na letiště. Včerejší procházka byla překrásná, ale dnes po ránu raději využijeme služeb místní MHD. Jen dvě ulice od hotelu je stanice metra LLacuna, odkud po překonání zákeřných turniketů jedeme pět zastávek na náměstí Urquinaona. Pak už jen jeden blok pěšky a jsme znovu na náměstí Catalunya, kam jsme včera dorazili z letiště. Autobus A1 nám sice ujíždí před nosem, ale na jeho místo hned najíždí další. Cesta na letiště byla bez nejmenších zádrhelů a my tak máme skoro dvě a půl hodiny čas do odletu.
To se ale rychle ukáže jako skoro nedostatečná rezerva, u přepážek letecké společnosti American Airlines je totiž dost plno. Postupujeme dle instrukcí na vytištěné letence a provádíme elektronický check-in, protože je to prý pohodlnější a rychlejší než check-in klasický. Pravda, palubní vstupenky máme za pár minut, ale odbavení zavazadel se poněkdu vleče… Se slzou v oku vzpomínáme na letiště v Praze, kde jsme byli za pár minut odbaveni komplet, protože jedna otevřená přepážka pro odbavení zavazadel (Bag Drop) a frekvence 1 kufr za 5 minut nás trochu znervózňuje. Rychlým výpočtem odhadujeme, že až přijdeme na řadu, bude naše letadlo někde nad Atlantikem. Jakýsi bělovlasý človíček v uniformě se nás sice snaží uklidnit, že se to brzo zlepší, ale při pohledu na délku fronty se tomu nechce moc věřit.
Nakonec se ukáže, že měl pravdu, a po otevření druhé přepážky se konečně zbavujeme zavazadel. Ještě předtím ale odpovídáme na zvídavé otázky úředníka na přepážce, jako například jak starý je náš batoh, zda jsme si ho balili sami nebo zda nám někdo nedal k převozu nějaký podezřelý balíček. Hned se cítíme bezpečněji. Pak už jen projít kontrolou a počkat na chvilku, než se na tabuli letu AA 0113 objeví Boarding Now. Hanka mezitím zjišťuje, že nově zakoupená sluchátka úspěšně odbavila spolu s batohem, takže je zase bez nich. Další už ale kupovat nechce; naštěstí v letadle dostane jedny grátis.
Letadlo Boeing 767-300 Amerických Aerolinek už na první pohled dost pamatuje, a ani letušky (a letušáci v poměru 1:1) věkový průměr moc nevylepšují. O zábavu během cesty se nám bude starat palubní systém vytvořený v době zlatých časů VHS kazet a Michaela Jacksona před jeho transmutací na bělocha. Miniaturní CRT monitor je v každém rohu jinak zabarven, takže promítaný film působí neotřele a umělecky i na ty, kteří ho nevidí poprvé. Jídlo podávané chvilku po startu letu má naštěstí datum výroby teprve nedávné, a navíc je vážně chutné, takže drobné nedostatky v oblasti zábavy velkoryse přehlížíme. A letušky se také snaží, rozlévají pití o sto šest, takže nám cesta příjemně ubíhá.
Po deseti hodinách letu nad mořem se pod námi konečně objevuje Miami, letadlo začíná klesat a jdeme na přistání. Vstupní pohovor s imigračním úředníkem se díky jménu Hanky točí hlavně kolem lascivní herečko-zpěvačky Miley Cyrus známé ze seriálu Hannah Montana. Naštěstí máme mlhavé tušení, o koho se jedná, takže se společně zasmějeme a za odměnu dostaneme do pasu vytoužené razítko. Z nějakého důvodu si pak musíme vyzvednout bágly a zase je obratem odbavit, ale moc času nám to nezabere a stejně ho máme víc než dost.
Do odletu do Santiaga zbývá ještě sedm hodin. Korzujeme terminálem E, občas si koupíme něco k jídlu nebo k pití, jinak jen pozorujeme cvrkot. Kromě chvátajících lidí kolem nás občas projede něco na způsob elektrického vozíku, případně projde psovod s pejskem s velkým nápisem „nehladit“.
S přibývajícími hodinami ruch na letišti trochu utichá a některé obchody se zavírají, tak ještě využíváme šanci a dáváme si v jedné z otevřených restaurací večeři v podobě pravých amerických hamburgerů. Když si k pití přejeme pivo, servírka chce vidět pasy – jak roztomilé. 🙂 Poslední desítky minut před odletem už jen sedíme u brány. Začíná být dost chladno, ale jedna deka problém alespoň dočasně vyřeší.
Z Miami do Chile
Konečně se ozve hlášení, na které už netrpělivě čekáme – naše brána pro let AA 0957 se právě otevřela. Stoupáme si do fronty, kde se s námi dává do řeči nějaký mladý chlápek. Ptá se, kam letíme; on na jih do Patagonie, kde chce strávit pár týdnů cestováním. Chvilku procvičujeme angličtinu, ale pak se loučíme a jdeme se usadit. Letadlo American Airlines je zase Boeing 767-300, stejně letitý jako ten, se kterým jsme dorazili do Miami. Sedíme až úplně vzadu a na rozdíl od předchozího letu v prostřední řadě letadla. Naštěstí hned po startu dostaneme najíst a pak upadáme do blaženého spánku, ze kterého se probíráme až pár minut před přistáním.
Venku už je světlo, a přestože nesedíme u okénka, občas se nám podaří zahlédnout bělavé vrcholky And nebo kousek země. Nádhera! Přistání je zase bez chybičky, i když během přiblížení k letišti to několikrát docela slušně drncalo. Méně příjemné je zjištění, že máme skoro hodinu zpoždění, takže možná budeme mít problém chytit navazující letadlo do Ariky. Hned po vystoupení z letadla se proto ptáme „pověřené osoby“, co s tím. Paní s vysílačkou nás napřed posílá zaplatit poplatek určený pouze pro Američany, Kanaďany a Australany, a teprve po upřesnění země našeho původu nás uklidňuje, že to bude OK, že to stihneme. A skutečně, vyzvednutí zavazadel, přesun k přepážce společnosti Sky Airline, odbavení a bezpečnostní prohlídka trvá snad jen 15 minut. Místo dobíhání letadla tak máme více jak hodinu volného času.
V prostoru pro domácí lety je jen několik obchodů a restaurací. A také bankomat, kde vybíráme první hotovost. Připadáme si jako boháči, protože vybíráme hned 200 tisíc chilských pesos (asi 8000 našich peněz). Nakonec se rozhodneme posnídat něco sladkého (a slaného) u stánku Dunkin Donuts. Ve frontě před námi je jen jeden člověk, ale protože oba zaměstnanci pracují rychlostí hodně zpomaleného filmu, chvilku si tam postojíme. Jen co dojíme, otevírají náš gate. Náš let H2 0124 do Ariky je s jedním mezipřistáním v Iquique. Z nějakého důvodu mají přednost lidé letící jen tam, asi aby si letadlo užili o trochu déle. Ale nakonec se do letadla dostaneme i my a po usazení na sedadla 7E a 7F a předvedení nezbytných bezpečnostních procedur odlétáme na sever.
Letadlo Airbus A319 je mnohem novější než Boeingy Amerických Aerolinek, a stejně tak mají novější datum výroby i letušky a letušáci. Z nějakého důvodu se však všichni do jednoho tváří jako by jim nedávno pošla oblíbená lama; asi mají za úsměv pokuty. Naštěstí se na ty kyselé prdelky budeme koukat jen 2 hodiny 20 minut do Iquique a pak pouhých 30 minut do Ariky. Hned po startu dostaneme najíst a servírovaný pokrm patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy v letadle jedli. A úplně nejlepší je, že než stačíme dojíst a dopít, kapitán letadla rozsvítí signál „připoutejte se“ a začne letadlo navádět na přistání. Na letišti v Iquique se během 30 minut vymění asi třetina cestujících. Čekání na dokončení operace nám zpříjemní start celkem šesti stíhaček chilského letectva, podle našeho spolucestujícího typu F-16. Pěkný hukot! Chvilku před čtvrtou zase startujeme.
Výhodou letu s mezipřistáním je jednoznačně to, že dostaneme najíst 2x. Tentokrát je to jen jednoduchý sendvič, ale víc bychom stejně za tak krátkou dobu letu nestihli. Ani přistání v Arice není nijak dramatické, po měkkém dosednutí chvilku rolujeme po dráze a nakonec parkujeme u jednoho z několika málo „chobotů“, které tu na letišti mají připravené. Jsme tu, naše dovolená v Chile právě začíná!