Vřídla, majáky a vodopády Hraunfossar a Barnafossar
Den 1. — Předpověď počasí byla na dobu naší dovolené dlouhodobě poněkud děsivá, mělo pršet, pršet a pršet. Už po příletu nás přivítala šedá, pochmurná obloha a spousta přeháněk. Ale jak se v následujících dnech ukázalo, na Islandu panuje skutečně proměnlivé počasí. Navíc stačí ujet 20 kilometrů a je jak mávnutím kouzelného proutku úplně jiné. Proto jsme každé ráno provedli rychlou kontrolu a plánovaný program operativně přizpůsobovali aktuální předpovědi.
První noc na Islandu byla klidná. Gauč byl překvapivě pohodlný, a i když celou noc pršelo, déšť nebyl nijak hlasitý ani rušivý. Závěsy zajistily dokonalou iluzi tmy a provoz na nedaleké silnici byl spíš sporadický, takže jsme se ve výsledku vyspinkali do růžova. Ráno jsme si k snídani uvařili místní velmi dobré párečky a začali spřádat plány na dnešní den. Tedy, abych byl přesný, plány jsme měli už celkem připravené – chtěli jsme se vypravit na poloostrov Snæfellsnes, ale člověk míní a islandská příroda mění. Podle předpovědi mělo být první den naší dovolené docela škaredě, obzvlášť na zmíněném poloostrově na západě Isladnu. Tak jsme se po dlouhém zkoumání předpovědi rozhodli plány změnit a program na první a druhý den prohodit.
Jako první nás čeká cesta k horkému prameni Deildartunguhver ležící poblíž vesnice Reykholt. Každou vteřinu z něj vyvěrá asi 180 litrů vřící vody o teplotě blížící se 100°C. Není divu, že se už více jak 100 let využívá jako zdroj tepla nejen pro blízké okolí, ale od roku 1981 díky 64 kilometrů dlouhému teplovodu i pro města Akranes, Borgarnes and Hvanneyri. Voda tuto cestu urazí za přibližně 24 hodin, během kterých se ochladí o pouhých 15 stupňů.
Cestu na místo zvládneme za pár desítek minut. Řídí Jirka, já zatím šetřím svou bolavou ruku. A jsem zvědavý na první reálné srovnání Islandu v roce 2012 a v roce 2026, protože tady jsem už jednou byl. U vřídla je velké štěrkové parkoviště a několik aut. Na první pohled je tu plno nových věcí – termální lázně, stánek s občerstvením i nová technická budova dálkového potrubního horkovodu. A taky víc lidí, i když zas taková hrůza to není.
Postupně si to tady celé obejdeme. Vřící voda bublá a smrdí po síře, kolem je spousta páry. Termální lázně vypadají luxusně, a asi taky jsou, protože návštěva přijde na 7.900 ISK na osobu. Oželíme i návštěvu restaurace (islandský losos přijde na 6.900 ISK, islandské jehně na 6.900 ISK) či ekonomičtějšího fast-foodu, snídali jsme teprve nedávno. Na závěr si prohlédneme horkou vodou vyhřívané skleníky s možností nákupu vypěstovaných produktů a protože začíná zase trochu poprchávat, vracíme se do auta a odjíždíme.
Druhou krátkou zastávkou je malá vesnice Reykholt, ve které se nachází Snorrastofa – kulturní, historické a výzkumné centrum v Reykholtu, věnované Snorrimu Sturlusonovi – islandskému středověkému básníkovi, historikovi, politikovi a autorovi spojenému mimo jiné s Prozaickou Eddou a ságami o norských králích. V Reykholtu žil od roku 1206 až do své smrti v roce 1241. Kromě toho tu najdeme hned dva kostely, vřídlo Skrifla a několik obrovských skleníků. Jirka se je vydá prohlédnout zblízka a neodradí ho ani několik nápisů Private na cestě i na okolních cedulích. Takže se ani moc nediví, když je o pár minut později zdvořile vykázán. Raději se přesouváme ke kostelům, kam je vstup volný. Ten starší, dřevěný jménem Reykholtskirkja eldri, je z roku 1887 a momentálně má šedý nátěr s červenou střechou. Kolem je i malý a pravděpodobně stále používaný hřbitov. Druhý, moderní kostel jménem Reykholtskirkja, je z roku 1996. Na tak malou vesnici je tu poněkud překostelováno, tak se ještě stavíme obhlídnout malou stáj u malého lesa nazvanou Höskuldargerdi, kde si jezdci mohou při návštěvě bohoslužby zaparkovat svého koně, pak se vracíme do auta a pokračujeme dál na východ.
Čeká nás asi zlatý hřeb dnešního dne, dvojice vodopádů na řece Hvítá. Za 15 minut už parkujeme na dalším parkovišti, které se opět proti mým vzpomínkám výrazně rozšířilo. A nedaleko stojící dřevěná restaurace Hraunfossnar je taky novinka. Ale jinak je to tady stejně krásné, jako tehdá. A i přes plné parkoviště tu není nějak dramaticky přelidněno. Jediné, co nám trochu schází, je sluníčko, ve kterém by byla voda v řece přeci jen barevnější.
Obzvlášť vodopád Hraunfossnar vypadá ve slunečním svitu kouzelně, ale co se dá dělat, alespoň neprší. Zvláštností tohoto vodopádu je jeho forma, kdy voda nepřitéká po povrchu, ale vyvěrá uprostřed skály. Při stékání po černém povrchu pak vytváří zajímavé struktury. Kochání nám bohužel trochu znepříjemňují malí, ale velmi agresivní pakomáři sající krev z každého volného místa na kůži. Naštěstí jsme připraveni a poprvé využíváme síťku na obličej. Funguje skvěle!
Druhým, už klasickým vodopádem je vodopád Barnafoss. To v překladu znamená „dětský vodopád“, protože má podle pověsti na svědomí životy dvou dětí z nedaleké vesnice, které neuposlechli příkazu svých rodičů zůstat doma a vydali se přes přírodní most na druhou stranu. Na vlhkých kamenech se však neudrželi, spadli do vody a utopili se. Jejich žalem zlomená matka pak na most seslala kletbu, aby každý, kdo se na most odváží, spadl a utopil se taky. Naštěstí byl most zničen při následném zemětřesení, kolik nešťastníků kletba postihla už se nedochovalo.
Po návratu do vozu se usadíme co možná nejvíc pohodlně, po dvou kratších přejezdech nás čekají skoro 2 hodiny jízdy, z velké části po stejné cestě zpět. Abychom si to malinko zpříjemnili, několikrát stavíme na focení okolní přírody, živé i neživé. Část cesty absolvujeme poprvé i po tradiční štěrkové silnici číslo 520. Protijedoucí auta většinou při míjení zpomalí, ale občas se najdou i černé ovce, které prosviští kolem nás jak o závod.
Jednou z aktivit, kterou chceme na Islandu určitě zkusit, je koupání v horkých pramenech. Další pokus máme v oblasti Hvammsvík, ale rychlý pohled na černou budovu ukáže, že se jedná o další luxusní resort – minimální cena za dospělého je 10.900 ISK, což je na rychlé ošplouchnutí fakt hodně. Na zpáteční cestě k autu máme další incident s agresivním rybákem, tak si musíme spravit náladu v Arkarnes, kde si v Domino´s dáme každý velmi chutnou pizzu.
V Akranes si projdeme hned dvojici zajímavých míst. Na jižním okraji města je maják Akranesviti a pomník 11 místním obyvatelům, kteří zahynuli při lodním neštěstí. V místě je dost přelidněno, protože pár minut před naším příchodem skončil jakýsi koncert a lidé se začínají pomalu rozcházet. O kousek vedle je pak pozvolna se rozpadající vrak lodi vytažený na břeh.
Tím jsme program na dnešní den definitivně vyčerpali. Ještě sice není moc pozdě, ale zítřek bude hodně náročný a minimálně já jsem úplně grogy; vyrážíme proto zpět k ubytování. Před šestou už si připravujeme večeři a po krátkém povídání a výměně fotek jdeme spát. Dobrou noc!
Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsme najezdili asi 240 kilometrů, dalších 6 kilometrů jsme nachodili na několika procházkách. Výškový profil chodeckých částí nestojí za řeč, další dny to asi bude lepší.