Přílet do Keflavíku, vodopády Hraunfossar a noc v Borgarnes

by | Jun 20, 2012 | Island 2012 | 0 comments

Den 1. — Letíme ve výšce 10 kilometrů nad Atlantikem, míjíme sever Velké Británie i v dálce za oparem se mihotající Faerské ostrovy, a po čtyřech hodinách ve vzduchu se pomalu chystáme na přistání. Naším cílem je Keflavík, největší letiště na Islandu a centrum mezinárodních letů ležící jen pár kilometrů od hlavního města Reykjavíku. Pod námi je poměrně dost mraků, což jen potvrzuje naše obavy založené na nepříliš příznivé předpovědi počasí.

Ale nedá se nic dělat, když už jsme tady, dáme přírodě šanci. Utahujeme si bezpečnostní pás a letadlo začíná pozvolna klesat. Za 20 minut už letíme jen těsně nad přistávací drahou, pak drobné drcnutí a jsme na zemi. Chvilka rolování na správný stojánek, vypnout motory a zhasnout kontrolku “připoutejte se”. Konečně jsme se dočkali, naše dovolená na Islandu právě začíná!

Naše první kroky na ostrově vedou pro zavazadla, hned poté hledáme přepážku společnosti Budget, kde máme zamluvené auto. Není to nic složitého, proti Keflavíku působí i naše provinční letiště v Ruzyni jako obr, takže už za pár minut stojíme před pracovníkem autopůjčovny a vyměňujeme si zdvořilostní fráze v angličtině. Příjemná pohoda mizí v okamžiku, kdy pánovi podáme vytištěné papíry a on nám po dlouhém pohledu na monitor počítače oznámí, že naše objednávka byla zrušena. Prý na naši žádost. Po několika vteřinách němého úžasu protestujeme, ale pán nás hned uklidňuje, že není problém vytvořit přímo na místě objednávku novou. Obratem tak učiní, ale z účtované částky se nám podlamují kolena. Naštěstí ještě zbývá započíst slevu, pak se dostáváme na přibližně stejnou sumu, s jakou jsme počítali během plánování. Stačí už jen půjčit pánovi na chvíli platební kartu a je hotovo. Na závěr dostáváme několik základních organizačních informací, mapku letiště s vyznačeným parkovištěm a samozřejmě klíčky a doklady k autu.

Auto na parkovišti musíme chvilku hledat, je překvapivě rozlehlé (to parkoviště), ale nakonec je naše snaha korunována úspěchem. Následujících 15 dní budeme ve společnosti stříbrného vozu Hyundai i30 s benzínovým motorem o objemu 1.6 litru, manuální převodovkou a pohonem předních kol. Výbava vozu je vesměs základní, z pomyslného nadstandardu je k dispozici snad jen vyhřívání předních sedadel, které však v následujících dnech mnohokrát oceníme. O zábavu se nám bude starat rádio s CD přehrávačem zvládající i MP3 soubory z USB disku. Jsme spokojeni:) Nakládáme zavazadla a přitom se seznamujeme s další česky hovořící dvojicí, která sedlá pro změnu Škodu Fábii. Chvilku si navzájem vyměňujeme tipy a plány, ale brzy se loučíme, nasedáme do auta a zvolna opouštíme parkoviště.

Za volantem sedím já. Musím se pekelně soustředit, přece jen je to už pár měsíců, kdy jsem řídil naposledy. Už po pár kilometrech si ale s autem padneme do noty a zbytek pobytu zvládneme v klidu a bez nervů. Silnice jsou na Islandu výborné, i ta nejhorší šotolinová cesta někde v zapomenutém koutě ostrova má méně děr, než silnice první třídy ve středočeském kraji po zimní sezóně.

Naše první kilometry vedou do Reykjavíku, jinudy se z letiště do vnitrozemí ani jet nedá. Tato několik desítek dlouhá silnice je také jedna z mála čtyřproudovek na ostrově, možná dokonce jediná. Provoz je mírný a klidný, maximální povolenou rychlost nemá nikdo potřebu překračovat. V Reykjavíku provoz trochu sílí, ale v porovnání s dopravní špičkou na pražské Jižní spojce to je stále jen slabý čajíček. V hlavním městě Islandu máme v úmyslu nakoupit nějaké jídlo do zásoby a trochu se po cestě najíst. Nakonec parkujeme u diskontu Bónus s růžovým prasátkem ve znaku, u kterého je “shodou náhod” i jedno KFC. Kručení v břiše nás směřuje nejdříve k Plukovníkovi. Celé menu je v islandštině, ale to nás nemůže zastavit. Tedy především mně…:) Po chvilce přemítání vybírám meníčko s šestkou v názvu slibující podle obrázku dostatečný přísun kalorií do našich unavených těl. Poněkud vyšší cenu přičítám tomu, že v restauracích je na Islandu prostě draho. Možná mě měl varovat trochu zkoumavý pohled obsluhy, možná jsem se mohl trochu víc zamyslet, v každém případě mi vše dochází až po kompletaci objednávky. Šestka v názvu představuje předpokládaný počet strávníků a cena za 4 litry Pepsi, půl kila hranolek, dvě kaše, tři kukuřičné klasy a asi 3 naporcovaná smažená kuřata v papírové krabičce velikosti vaničky pro mimina je víc než odpovídající. Poslední zbytky dojídáme ještě v sobotu…

Nákup v Bónusu už je bez komplikací. Bereme si toastový chléb, salám, sýr, nějaké ovoce, sladkosti a v neposlední řadě i několik plechovek domácího piva Víking. Nízkoalkoholického, protože podobně jako v ostatních severských zemích s dlouhou, tmavou a studenou zimou je i na Islandu prodej alkoholu silně regulován. Překládáme nákup do auta a vyrážíme vstříc prvnímu ubytování v městečku Borgarnes po silnici číslo 1.

Hringvegur nebo Þjóðvegur 1, česky Islandský silniční okruh, je hlavní silnice na Islandu. V délce 1339 km obepíná celý ostrov a jeho jednotlivé regiony. Většinu povrchu komunikace tvoří asfalt, pouze menší část pak je pokryta štěrkem. Její stavba byla dokončena v roce 1974 otevřením mostu přes řeku Skeiðará v jižní části ostrova. Na trase však stále ještě zůstávají zbytky původní komunikace ze čtyřicátých let minulého století s nebezpečnými úseky, jako je úzká vozovka, ostré zatáčky a výmoly.

Pobřeží Islandu je velmi členité a lemuje je nespočet malých i velkých zátok a zálivů. Pro zkrácení cesty vede přes některé most, jiné je nutné poctivě obkroužit. V jednom případě je motoristům k dispozici dokonce více jak 6 kilometrů dlouhý tunel, kterým projíždíme i my.

Těch zhruba 150 českých korun za ušetřených odhadem 100 kilometrů kolem zátoky rozhodně stojí, po šesté hodině večerní jsme už ubytováni ve velice útulném penziónu Bjarg. Máme k dispozici miniaturní místnost na spaní se skříní a dvěma postelemi, kuchyň sdílenou s dalšími ubytovanými a stejně tak sdílené sociální zařízení a sprchu.

Za normálních okolností bychom se asi touto dobou začali chystat na večeři a na klidný večer. Ne tak na Islandu, kde se v letních měsících místo černočerné noci před půlnocí jen trochu sešeří, aby se za dvě hodiny zase začalo rozednívat. Tady máme na výlety celých 24 hodin denně. Vydáváme se proto na první naplánovanou zastávku k vodopádům Hraunfossar a Barnafoss, ke kterým se váže nejedna islandská pověst a pohádka.

Vodopády Hraunfossar vzniklé jako důsledek erupce jedné ze sopek pod ledovcem Langjökull vypadají úchvatně, obzvlášť když se během naší cesty vyjasnilo a celou scenérii zalilo sluníčko. Díky ledovcovému původu je voda v řece velmi světlá až azurová, v kontrastu s tmavou lávou to působí až pohádkovým dojmem. Není divu, že řeka Hvítá, která všechnu vodu odvádí, v překladu znamená “bílá řeka”.

Vodopád Barnafoss, v překladu “dětský vodopád”, má podle pověsti na svědomí životy dvou dětí z nedaleké vesnice, které neuposlechli příkazu svých rodičů zůstat doma a vydali se přes přírodní most na druhou stranu. Na vlhkých kamenech se však neudrželi, spadli do vody a utopili se. Jejich žalem zlomená matka pak na most seslala kletbu, aby každý, kdo se na most odváží, spadl a utopil se taky. Naštěstí byl most zničen při následném zemětřesení, kolik nešťastníků kletba postihla už se nedochovalo.

Jen o kousek dál, doslova co by kamenem dohodil, je vodopád Barnafoss. I u něj se fotíme, obdivujeme lávová pole a jsme okouzleni přírodou, která se v těchto nehostinných podmínkách pere o své místo na slunci. Ani nám nepřijde, že už jsme zde více jak hodinu. Před odjezdem od vodopádů ještě plníme bobříka “dobrého skutku” vrácením nalezeného iPhonu původní majitelce a tím je naše návštěva u vodopádů Hraunfossar a Barnafoss u konce.

Ani teď nemáme namířeno přímo domů, ale jedeme si prohlédnout největší přírodní termální pramen v Evropě nazvaný Deildartunguhver ležící poblíž vesnice Reykholt. Jeho mohutnost je obdivuhodná, nepřetržitě každou vteřinu chrlí 150-180 litrů vody ohřáté na 97 stupňů Celsia. Cestou se kocháme pohledy na bílé vrcholky ledovců Langjökull a Eiríksjökull a dáváme si pozor na ovce, kterých je kolem plno a nezřídka se jim líbí přímo na silnici.

Parkujeme na malinkém parkovišti kousek od bublajících, prskajících a syčících pramenů. Všude kolem je plno páry, vzduch je prosycen sírou a dalšími prvky, které jsou ve vařící vodě rozpuštěny, panuje tu tak trochu pekelná atmosféra. O tom, že je voda vřící, nemůže být už na první pohled žádných pochyb, přesto je všude plno výstražných tabulek varujících před nebezpečím. Když se dosyta nadýcháme výparů a pořídíme pár fotek, jdeme si prohlédnout okolí. Na jednom konci virtuálního areálu stojí několik velkých skleníků; horká voda se využívá k jejich celoročnímu vytápění a pomáhá produkci zeleniny. Na druhé straně jsou technické budovy, ze kterých vede stříbrné potrubí dodávající vřící vodu do dvou měst – 34 kilometrů vzdáleného Borgarnes (ano, tam dnes budeme spát) a dokonce do 64 kilometrů vzdáleného města Arkanes. Horká voda (tepelné ztráty i na tak velkou vzdálenost jsou prý minimální) slouží ve městech nejen k vytápění, ale pravděpodobně se po nějakém mírném pročištění používá i jako voda na mytí; když jsme se večer sprchovali, “vonělo” to v koupelně úplně stejně jako tady.

Díky dopolednímu odletu a dvouhodinovému časovému posunu jsme toho dnes kromě samotného přeletu stihli docela dost, o slovo se začíná hlásit únava. Sluníčko se stále častěji schovává za mraky, proto nasedáme do auta a pomalu se vracíme do penziónku. Cestou několikrát stavíme, některá místa si fotku rozhodně zaslouží. Při provozu jedno auto za 10 minut nepředstavuje zastavení u krajnice žádný problém.

A tím dnešní dlouhý a událostmi nabitý den končí. V půl jedenácté už se zabydlujeme v pokojíku, vybalujeme to nejnutnější, něco málo pojíme a vyčerpáním skoro hned usínáme. Dobrou noc!

Pin It on Pinterest