Beskydská sedmička 2019 aneb na startu dva, v cíli jen jeden…

Letošní jubilejní desátý ročník Beskydské sedmičky si pro nás přichystal hned celou řádku změn. V prvé řadě skončilo rozdělení na „hobíky a sporťáky“, místo toho se startovní pole rozdělilo na zdatné jednotlivce pod hlavičkou České skyrunningové asociace s ostrými časovými limity a prodlouženou trasou, a ostatní dvojice bez rozdílu výkonnosti. Druhou, bohužel již tradiční změnou, byla úprava trasy na základě aktuálního výskytu tetřevů a jiných divokých kurů. Vrchol Travný si tak můžeme definitivně vyškrtnout nejen z trasy B7, jelikož na jeho vrchol od příštího roku nepovede ani turistická značka. Poslední významnou změnou bylo organizační rozhodnutí o zrušení plastových kelímků, což vzhledem k počtu účastníků vzbuzovalo oprávněné obavy, jak to na občerstvovačkách především v první polovině závodu bude vypadat.

Mě to v průběhu roku ale zas tak moc netrápilo, jelikož jsem ani moc nepočítal s tím, že se na letošní Sedmičku podívám. Šanci na účast mezi Skyrunningovou elitou jsem vzdal hned v úvodu, kromě velmi omezeného počtu místo pro běžné smrtelníky to byly především ostré časové limity, co mi braly naději na úspěšné dokončení (a ani by nemuselo pršet, jako v roce 2017). V úvahu tak přicházel jen závod dvojic, ale kde vzít toho druhého? Jirka Větvička (2018 a 2017) si při představě dalšího ploužení do kopců po mém boku raději nechal uříznout kus kolena, kolegyně Míša (2016) zdárně předstírá mateřství, kámoš Karel (2015) pro jistotu zabalil dálkové pochodování úplně, a ani moje drahá polovička Jana se nenechala přemluvit na líbánky v Beskydech. Nakonec to ale dobře dopadlo, na poslední chvíli jsem se dohodl s Hankou (2014 a 2012) a podařilo se nám sehnat registraci. Sice taky byla po operaci kolene, ale cítila se dobře a přes léto trénovala v Tatrách, tak by měla být připravena.

Předstartovní organizace byla více méně tradiční – v pátek ve 4 ráno vyrážím autem z Prahy směr Beskydy. Posledních 50 kilometrů prší a ustane až těsně před cílem ve frenštátském autokempu. Postavit stan stačím ještě za sucha, pak se mraky navalí i sem a až do jedné leje jak z konve. Snažím se jen odpočívat, abych se odpoledne mohl ještě trochu prospat, ale to se mi nezdaří a později toho budu hodně litovat. V šest mě vyzvedává Hanka se svým autem a společně jedeme do Třince; další novinkou (loňskou) je totiž přesun registrace do prostoru startu a s tím spojené zrušení jednoho ze symbolů B7, společné cesty vlakem. Ta sice zůstává, ale v hodně okleštěné podobě jen pro v Třinci již zaregistrované řidiče. Ach jo…

V Třinci kousek od startu parkujeme a se jdeme najíst do Alberta. S plným žaludkem míříme do tělocvičny u stadionu vyzvednout si předstartovní balíček, ve kterém (kromě praktické látkové náhrady igelitové tašky a slušivého trička) nacházím milé překvapení – silikonový kelímek s logem B7. Tedy abych byl přesný, že bude součástí balíčku jsem věděl, milé překvapení pramení z jeho velikosti. Už mám podobných kelímků z různých pochodů doma několik, ale tohle je první, který má smysluplný objem, odhadem tak 4 decky.

Neseme si získané poklady do auta a pak už na startovní ploše atletického stadionu v Třinci začínáme nasávat předstartovní atmosféru. Kromě tisíců závodníků a stovek diváků je tu i spousta organizátorů, velké obrazovky, hudební doprovod, hosté a moderátor. A právě ten jen tak mimochodem prohodí, že kdo ještě nemá startovní náramek, ať si ho nezapomene u vchodu na stadion vyzvednout, jinak že prý nemá smysl do Frenu chodit. Co?? Tak tohle je to překvapivé řešení v boji proti nepoctivcům, co startují jinde a jindy než v 10 večer na stadionu! Jako dobrý, ale my co jsme šli z parkoviště a ne od registrace jsme to mohli klidně minout. A soudě podle davu závodníků, co se přes travnatou plochu ženou ke vchodu pro pásek na ruku, bychom nebyli jediní…

No dobrá, tak tohle naštěstí dopadlo dobře. Zbývá pár okamžiků do desáté hodiny, kdy mají odstartovat jednotlivci. Oblohu ozáří ohňostroj a dav 400 atletů vyráží vstříc závodu. Pro nás ostatní je připraveno ještě 15 minut nudy, musíme jim prý nechat dostatečný náskok… 🙂 Ale i na nás dojde a dav 2600 lidí se dává do pohybu. My s Hankou se nikam neženeme a v klidu téměř uzavíráme startovní pole. Což se po obkroužení závodního oválu ukáže jako ne zcela chytré rozhodnutí, trvá nám totiž skoro 5 minut, než se v davu dostaneme ze stadionu. Bohužel, podobných zdržení nás bude čekat ještě několik.

Konečně jsme na cestě! Je krásná, teplá noc, oblohu ozařují miliony hvězd, další tisíce čelovek jim zdatně sekundují na zemi. Především světelný had vinoucí se po sjezdovce na Malý Javorový je vážně úchvatný, a i když ho vidím už po sedmé, stále mě dokáže okouzlit. Vzhledem k pomalejšímu tempu si užívám i kolem stojící fanoušky a diváky, kteří fandí o 106. Někteří si chtějí „plácnout“, jiní připít něčím ostřejším. V každém případě jsou první kilometry pochodu společenská událost, která nemá v oblasti dálkových pochodů v České republice obdoby.

Po hodině chůze přichází první zkouška. Nezbývá než složit hůlky a začít se prát s prvním kopcem na trase. Čeká nás skoro 2,5 kilometru a 550 výškových metrů. Jde se po kamenité sjezdovce, která je dostatečně široká i na ten dav, který se po ní valí. Držím si klidné tempo a bez zastavení vylezu až nahoru. Tam už mě, jako každý rok, vítá spousta nadšených lidí, hlasitá hudba, a vůbec je to taková párty, kterou se proplétají stovky zpocených lidí s čelovkami a hůlkami. Dělám pár fotek, pak pokračujeme dál. První skutečný vrchol závodu je totiž stále ještě před námi.

Až na Velký Javorový si to šineme v nekonečném vláčku dalších pochodníků. Výhodou konce startovního pole je to, že už nás skoro nikdo nepředbíhá, jde se tak nějak v klidu a smířeně. Na vrcholku kopce si poprvé pípáme kontrolním čipem a bez zastavení pokračujeme na dlouhé klesání do Řeky. Na rozdíl od jiných ročníků ale nemám ambice to nějak hnát, neběžíme, jen jdeme. A jdeme. A jdeme…

V Řece jsem, asi jako všichni ostatní, zvědavý na to, jak se organizátoři vypořádají s novým režimem při doplnění vody a iontového nápoje, než na který jsme byli zvyklí nejen u tohoto závodu. Už první pohled na mi dá jasnou odpověď, že být to ve škole, nesou si domů velkou červenou jedničku, minimálně dvakrát podtrženou. Mohutné stojany a na nich vždy pět ani-nevím-kolika-litrových barelů s iontovým nápojem, s několika kohouty na každé straně, a k tomu hadicemi do stojanů s kohouty rozvedená voda přímo z cisterny pod tlakem, který naplní 500 ml silikonovou láhev za necelou vteřinu… Jedním slovem paráda! Navíc je k obsluze celého tohoto soustrojí potřeba jednoho člověka s hadicí a pytlem ionťáku na doplnění, a maximálně dvou dalších, co uzavírají nedovřené kohouty a usměrňují lidi.

Ale dost kochání, čeká nás druhá sjezdovka. Sice zhruba poloviční oproti první, ale i tak to bude dřina. Obzvlášť v situaci, kdy po pár desítkách metrů docházíme dav před námi a na dlouhou dobu se úplně zastavujeme. Trasa totiž vede přímo pod vlekem, je tedy úzká a dá se jít maximálně ve dvojstupu. A to ještě jen někdy, jakmile se trasa zúží do jednoho pruhu, vzniká takzvaný „D1 špunt“ a je po legraci. Situaci nepomáhají ani neukáznění řidiči závodníci, kteří předbíhají a pak se cpou do každé volné mezery. Cesta nahoru nám proto nakonec trvá skoro 50 minut, což je… no prostě hodně.

Mizerné tempo hluboko pod 2 km/h mě naštěstí nijak neomezuje z hlediska tělesné teploty, je stále horko víc než dost, zato se mi začíná chtít spát. Rychlejší tempo po třetí čipové kontrole pod Velkým Lipovým mě na chvíli zase probere, ale s přibývajícími kilometry se únava ozývá čím dál tím výrazněji. Do Morávky na druhou občerstvovačku přicházím v polospánku a přemítám, kde se stala chyba, takhle mrtvý mám být až pozdě večer…

Kromě dostatečného množství vody (je tu dokonce i improvizovaná umývárna!) je v Morávce k dispozici i tradiční snídaňové menu. Mě osobně zajímá nejvíce nestydatě velký kus melouna, ale pro jistotu si dám i hrst rozinek a jednu tatranku. Vzhledem k pohodovému tempu nemáme moc důvodu se tady zdržovat, tak jen doplníme vodu a za pár minut jsme zase na cestě.

O třetím vrcholu Beskydské sedmičky, o Travném, jsem psal už v úvodu. Od května příštího roku se stane exkluzivním útočištěm pro ohrožený druh tetřevů, budou tam minimálně na 5 let zrušeny všechny turistické značky, aby měl klid na tokání a repopulaci Beskyd. My se na vrchol nepodíváme už ani letos, místo toho půjdeme traverzem o pár desítek výškových metrů níže. Což se nakonec ukazuje jako pěkně zákeřná změna – náročného šplhání je skoro stejně, akorát chybí ta třešínka na dortu v podobě vrcholového selfíčka. Ale co, tak ať se tu tetřevům a tetřívkům dobře bydlí. 🙂

S podobnými myšlenkami stoupám kolem pomníku partyzánům až k odbočce na traverz. Velmi rozvážné tempo se opět začíná podepisovat na stavu mé bdělosti, občas mám pocit, že mezi kroky zažívám mikrospánky. Jednou se mi dokonce povede promluvit ze spaní, když konverzaci v mikrosnu dokončím nahlas – kolemjdoucí se na mě v tu chvíli dívají trochu podivně. Pípám si na další kontrole a proti spánku bojuji myšlenkou na další kus melouna, který už je téměř na dosah.

Do Krásné přicházíme už za ranního rozbřesku. Temně modrá obloha pozvolna začíná blednout, nový den je za dveřmi. Ani na třetí občerstvovačce netrávíme víc času, než je nezbytně nutné, výraznější odpočinek plánujeme až v Ostravici, nebo ještě lépe v Čeladné. Zatím se mi jde dobře a nebýt únavy, nemám nejmenší problém. Takže vzhůru na Lysou!

Výstup na královnu Moravskoslezských Beskyd přes Malchor mám většinou rád. Až na krátké úseky není nijak extrémně prudká, cesta je pěkná a relativně odsýpá, a nahoře si ze seznamu můžu odškrtnout nejvyšší vrchol na trase. Ani poslední prudký úsek mě od té doby, co tam udělali klikatou kamenitou stezku, už nijak neděsí, takže si cestu nahoru užívám. Obzvlášť za tohoto pěkného počasí, nebe je bez mráčku a sluníčko se na mě směje. Dokonce se mi už ani nechce spát. Jaký rozdíl proti loňsku, kdy jsem se několikrát svalil do borůvčí a odmítal pokračovat…

Nahoře chvilku čekám na Hanku. Mezitím dělám pár fotek, pak se společně přesouváme k nové Bezručově chatě, u které je vrcholová čipová kontrola. Odolám nutkání jít si koupit něco dobrého na zub, místo toho bez zastavení pokračujeme dolů na západ. Po známé cestě kolem památníku lysohorským obětem, přes Lukšinec, Albínovo náměstí a ski areál Ostrá. Letos si organizátoři dali hodně velký záležet se značením trasy, aby v určitých exponovaných místech bylo jednoznačně jasné, kudy vede trasa a závodníci neměli pokušení si to různě zkracovat.

Konečně jsme v Ostravici. Nevím proč, ale cesta z Lysé mě pokaždé rozseká. Na vrcholku si připadám, že bych mohl dojít bez přestávky až do cíle, ale jakmile překročím řeku Ostravici a pípnu si na čipové kontrole, veškeré nadšení ze mě vyprchá a já jsem rád, že se můžu na chvíli svalit na zem a dát si pauzu. Ta letošní se nakonec protáhne skoro na 30 minut, během kterých si dávám polévku, dva párky a Coca-Colu s Birellem. Azyl Na Pile je v počasí, jaké panuje dneska, bez problému, jen toho jídla přímo od organizátorů by mohlo být větší výběr…

S notnou dávkou energie v krvi se zvedáme a začínáme nejdelší stoupání na Smrk. Sluníčko pálí, teplota stoupá, a i když je teprve deset hodin dopoledne, chůze do kopce začíná být až nepříjemná. Zhruba v polovině výstupu na nás navíc čeká tradiční smrťák na Smrk, extrémně prudký úsek plný kamení, bláta a kořenů. Naštěstí je sucho, takže to alespoň moc neklouže. Na cestě si chvilku odpočineme a pak po traverzu míříme k sedlu pod vrcholkem. Míjíme pramen vody obležený závodníky i turisty, my naštěstí máme vody v lahvích dostatek. Ze sedla je to na vrchol ještě kus cesty, navíc skoro pořád do kopce, ale i tuhle výzvu překonáme a po zhruba dvou hodinách jsme na nahoře.

Na vrcholku Smrku je kromě čipové kontroly tradiční ležení, skoro se tu nedá najít místo, kde bychom si mohli sednout. Tak si akorát rychle udělám fotku na památku a pokračujeme dál. Dolů do Čeladné je to přes 8 kilometrů, a protože ani tentokrát nehodláme moc popobíhat, máme před sebou skoro 2 hodiny chůze. Vedro je čím dál tím větší, naštěstí už je na obloze i pár mraků, za kterými se nemilosrdná žlutá koule čas od času schová a dá nám na chvilku vydechnout.

V Čeladné se na stejném místě jako loni můžeme opět na chvíli uvelebit v trávě a odpočinout svým znaveným nohám. Po chvilce lenošení jdu koupit něco k pití, pak se u stánku krmím pro změnu melounem a dalšími dobrotami. K dispozici je tentokrát už i rohlík se salámem, za což je můj žaludek víc než vděčný. Když se vrátím k Hance, všimnu si, že něco není v pořádku. Tváří se nešťastně a pořád si masíruje koleno. Ptám se, co je, i když je mi to asi jasné – 60 kilometrů přes 5 vrcholů je přeci jen větší nálož, než výlety v Tatrách. Navíc v takovém horkém počasí. Prý to bolí, je to nateklé, ale vzala si prášek na bolest a až zabere, můžeme jít dál. Do cíle zbývá 30 kilometrů, takže se jí to snažím rozmluvit; horská služba má určitě dost práce i bez zachraňování účastníků B7. Nakonec rezignuje a sama uzná, že je to zbytečný risk s nejistým výsledkem.

Z Čeladné prý jezdí svozový autobus do Frenštátu, tak jde zjistit odkud a kdy jede. Já mezitím přemýšlím, co bude se mnou. Jedno DNF už na Beskydské sedmičce mám a o další úplně nestojím. Obzvlášť, když se zatím cítím v pohodě. Pravda, i když dojdu do cíle, nebude to úplně čisté, protože dvojice tam musí dorazit společně, v opačném případě následuje automatické DQ. Ale na pochody chodím kvůli sobě a ne kvůli diplomu nebo jménu na výsledkové tabuli, takže rozhodnutí je rychlé – jdu dál. Ještě se zkouším zeptat jedné z organizátorek, jestli mě někdo na trase nebude za sólo dokončení peskovat, ale neví, je tu prý první rok. Tak to risknu, loučíme se s Hankou a vyrážím směr Pustevny. Sám…

Za tu skoro hodinu, co jsem strávil v Čeladné, se kromě počtu členů našeho týmu změnilo i počasí. Mraků přibylo a sluníčko už se za nimi schovává skoro neustále. Koukám ještě na předpověď počasí, ale kromě drobných přeháněk to prý není nic vážného. Snad není, čeho se bát. Výstup na Kněhyni mě moc nebaví. Je to dlouhé, přímé a únavné stoupání, které mi skoro neubíhá. Pot ze mně jen leje, sluníčko sice přestalo pálit, ale začíná být velké dusno, asi vážně bude pršet.

A skutečně, jen na to pomyslím, dopadají na mě první kapky. Napřed jen mírně, ale postupně víc a víc. Část vody zachytávají listnaté stromy nade mnou, ale po pár minutách už silně prší. Čas vyndat šusťákovou bundu. V dešti pokračuji dál a po chvíli potkávám tajnou kontrolu. Konečně, už jsem myslel, že Libor zase jen planě vyhrožuje. 🙂

Na Kněhyni se kvůli ohroženým ptačím druhům nemůže už léta, tak jen projdu kolem zablokované zrušené stezky a mířím na Čertův mlýn, místo tradiční kontroly. Pípám si a bez přestávky pokračuji přes vrchol Skalky a Tanečnice dál na Pustevny. A právě, když se blížím k zatím poslednímu magnetu Pusteven na davy turistů, k nové Stezce Valašska, najednou z ničeho nic… PRÁÁÁÁÁSK!!! Skoro nad hlavou mi zahřmí hlasitý hrom. Bouřka? Kde se tady sakra bere?? O té rosničky ještě před hodinou nic neříkaly!!! Další PRÁÁÁÁÁSK!!! A za pár desítek vteřin znovu!

Kolem mě i nade mnou je hustý les, nevidím ani kousek oblohy. Nezbývá než přidat do kroku a co nejrychleji se dostat na Pustevny, kde se snad dozvím víc. Každých pár minut mě vyděsí další hrom, někdy hlasitější, jindy tišší, ale pokaždé mající nepříjemný vliv na můj tep i psychiku. Konečně se přede mnou objeví Pustevny a já si můžu prohlédnou okolí. A to, co vidím, mě rozhodně neuklidní. V okolí je hned na několika místech hustá oblačnost, viditelný déšť a do toho blesky. Nade mnou je sice skoro jasno, ale to se může rychle změnit…

Ne, bouřku v přírodě vážně nemám rád, obzvlášť v horách. A ani nemusím být poblíž kovového kříže… V prvním záchvatu paniky mě napadá skočit na lanovku, sjet do Trojanovic a pak rychle do kempu. Naštěstí toto první nutkání potlačím, místo toho dojdu až na kontrolu, kde si odpípnu a trochu něco sním. A mezitím bedlivě sleduji oblohu i radar na mobilu, a snažím se odhadnout, jak se bude situace dál vyvíjet. Hlavou se mi honí různé scénáře jak ve zrychleném filmu. Lanovka? Koloběžka? Pěšky do Ráztoky? Nebo zkratkou rovnou na Radhošť? Přemýšlím jen pár minut, ale zdá se to být věčnost. Nakonec se rozhoduji pro poslední variantu; mám strach, že když se vydám do Ráztoky, zpátky na hřeben už se nevrátím a raději půjdu do bezpečí do kempu.

Ujdu jen pár desítek metrů, když mě série hromů přinutí sednout si na lavičku a ještě jednou si to celé rozmyslet. Směrem, kterým jdu, to sice vypadá v pohodě, ale jinde to je čím dál tím horší. Na východě je to nejhorší, tam leje tak, že není vidět hory. A každých 30 vteřin se ozve hrom. To samé někde nad Vsetínem, tam je další mrak, ze kterého teče voda a létají blesky o 106. I na druhý pokus ale vítězí snaha o úspěšné zdolání závodu, takže se zvedám a pokračuji v cestě. Poslední, už jen krátkou přestávku dělám u altánu Cyrilka, pak už se raději ani moc nerozhlížím a upaluji přes Radegast až k Radhošti.

Pohled na dřevěnou kapli na vrcholku Radhoště mě moc velkou radost neudělá. Z jihozápadu se k ní valí tmavá mračna, situace se začíná komplikovat. Očividně nejsem sám, komu se to nelíbí, protože hned čtyři přede mnou jdoucí dvojice zahýbají k hotelu Radegast a jdou se schovat. Já už ale nechci spekulovat, prostě doufám, že tomu uteču.

Na kontrole u kaple probíhá příprava na velkou vodu. Ptám se, jestli se dá někde na Pindule schovat, ale organizátoři neví. Tak se loučím a mizím dál. Dnes poprvé se pokouším o běh, strach z bouřky je silnější než unavené nohy. Napřed dolů ze sjezdovky, pak přes Velkou Polanu až na Černou horu. Jsem trochu klidnější, jednak už nemám takový výhled, a pak i hromobití trochu ustává. Třeba to nakonec dobře dopadne…

Na Pindule, předposlední kontrole, je už zase hezky. Jediná voda, co tu teče, je z cisterny pro závodníky. Důkladně doplním vodu i živiny a po krátkém odpočinku se vydávám na poslední etapu dnešního pochodu, na stoupání na Velký Javorník. Po modré turistické značce napřed stoupám po lesní cestě, pak se napojuji na asfaltku. Poslední ostřejší úsek na mě čeká pod Malým Javorníkem, dál už je to spíš na morál; bolí celý člověk a kilometry začínají naskakovat nepřijemně pomalu.

Oblohu ozařují poslední sluneční paprsky, blíží se další noc. Kilometr z rozcestí Malý Javorník až na vrchol Velkého Javorníku už jdu za tmy a moc mi to nejde. Kupředu mě žene jen představa toho, že to je úplně poslední kopec dnešního závodu. Nahoře si odpípnu a pak se na pět minut svalím do trávy. Mám toho plné kecky, ale do cíle zbývá ještě přes pět kilometrů. Nedá se nic dělat, musím pokračovat.

Začínám mít hlad, ale věřím, že už to dám až do cíle. Jen asi kilometr pod vrcholem, v klikatých serpentinách, mě mé tělo vyvádí z omylu. Celý se klepu, je mi zima, poslední zbytky cukru v krvi jsem právě spotřeboval. Plácnu s sebou do ostružiní a snažím se do sebe nasoukat energetický gel a hrst gumových medvídků. Pak dalších 10 minut ležím a čekám, až se přestanu klepat. Mezi tím mě předbíhají doslova desítky závodníků. Ach jo…

Metabolismus naštěstí jede na plné obrátky, brzy je vše zase tak, jak má být. Míjím první budovy, neklamnou známku toho, že Frenštát je nedaleko. A tím i cíl dnešního závodu. Při vstupu do do města přes řeku Lubinu mě zbývá posledních 1200 metrů. Neběžím, jen počítám kroky. Kolem mě se objevují první diváci, fandí, povzbuzují. Začíná se ve mě rozlévat příjemný pocit, že jsem to zvládl. Poslední nebezpečí, přechod hlavní silnice, za podpory dvou organizátorek řídících dopravu hravě zvládnu a pak už mě čeká jen cesta po červeném koberci a na jejím konci cíl!

Po 23 hodinách a 30 minutách jsem tu! Pípám si poslední kontrolu, prohodím pár slov s přátelským moderátorem, stoupám na dřevěnou K2, dostávám medaili a náramek na ruku. Jsem šťastný, ale zároveň se mi chce zoufale spát. Tak si jen s Hankou připijeme jedním Radegastem na zdraví a vydáme se do kempu. Moje sedmá Beskydská sedmička právě skončila. Sice trochu jinak, než jsem plánoval, ale pro mě stejně úspěšně.

Pár slov na závěr? Beskydská sedmička je masový ultra, nejmasovější, jakého jsem se kdy účastnil. Je také zdaleka nejdražší, 1250 korun za jednoho je už vážně hodně peněz. Organizace je, i přes občasné výtky na adresu způsobu komunikace vedení výborná. Což se potvrdilo i letos, zásobování vodou bez plastových jednorázových kelímků se povedlo na první pokus naprosto perfektně. Ale i jinak je to nepředstavitelná mašinerie desítek a možná stovek dobrovolníků, kteří se starají o 3000 závodníků od startu do cíle. Jestli je i nejkrásnější si netroufám posoudit, ale díky své úžasné trase vesměs nedotčenou přírodou určitě patří do top podniků v ČR. 

Pokud se budu zabývat konkrétně tímto ročníkem, tak za mě jednoznačně palec nahoru. Z organizačního hlediska mám jen jednu výhradu, a sice přesun z Frenštátu do Třince na start by mohl být nějak doladěn, abych mohl použít vlak bez nutnosti zběsilého přejíždění do Třince a zpátky. Vše ostatní mě uspokojilo, ať jde o v ceně obsažené tričko a kelímek, jídlo a pití na občerstvovačce, a v neposlední řadě i trasa, která prostě není jen v režii organizátorů, ale spíš výsledkem dlouhého vyjednávání se spoustou subjektů. Počasí také nakonec vyšlo, i když stačilo málo a poslední třetina závodu mohla být mnohem, mnohem dobrodružnější. A i když nakonec mé jméno nefiguruje v seznamu vítězů, vnitřní pocit mám takový, že jsem B7 dal. V každém případě jsem si jistý, že letošní 10. ročník rozhodně nebyl mým posledním. 🙂

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 91,5 kilometrů (GPSka mi naměřila dokonce jen 91) jsem zvládli za 23 hodin 30 minut průměrným tempem 15,30 minuty na kilometr (3,9 km/h). Během závodu jsem nastoupal 5.011 metrů a sestoupal 4.951 metrů. Na start závodu se postavilo 400 jednotlivců a 2.484 účastníků v 1.242 týmech. Vítěz mezi jednotlivci to dal za 11 hodin 17 minut, ve dvojicích za 11 hodin 35 minut. 161 jednotlivců a 384 týmů závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.