Zakončení a návrat z expedice do podzimní reality střední Evropy
Všechno hezké končí, i moje druhá návštěva Kanárských ostrovů se chýlí ke konci. Bohužel letím až odpoledne s nočním příletem do Prahy, takže tady strávím ještě skoro celý den. Ale bude už naplněn spíš pracovními povinnostmi než zábavou, protože kvůli nedostatku dovolené musím půl dne pracovat. A nesmím zapomenout na cestování jako takové, toho si dneska užiju víc, než mi bude milé.
Budíček má docela časný, kvůli jinému časovému pásmu mám už od osmi naplánovaný první hovor. Po dvou hodinách mluvení a dohadování mám konečně čas se jít nasnídat. Udělal se hezky, tak dostanu chuť na nějakou pěknou snídani na promenádě s výhledem na moře. Po krátkém korzování padne moje volba na restauraci La Luna. Což se brzy ukáže jako volba poněkud nešťastná.
Už přinesení jídelního lístku slečnou servírkou s výrazem protřelého pingla z restaurace v dolní částí Václavského náměstí nevěstí nic dobrého. Jídelák vypadá normálně, po chvilce zabodnu prst do „Španělské snídaně“. Popisek má 3 řádky, tak to nemůže být špatná volba. Po chvilce čekání dostanu kafe s mlékem a malou skleničku pomerančového džusu. Po další chvilce přede mnou přistane půlka podélně rozkrojené bagety, lehce opečené na grilu a k tomu malý talířek s kostičkou másla a dvěma chemickými zavařeninami v plastu. Deset minut trpělivě čekám, až mi donesou zbytek, místo toho se mě přijde slečna zeptat, jestli si dám ještě něco. Aha, chápu. Tak raději účet… Na 8 EUR!
No nic, nenechám si zkazit náladu. Vracím se do hotelu a další hodinu úřaduju. Pak varcím kartičku a jdu na autobus linky 06, který mě zaveze až do hlavního města. Tentokrát není úplně zaplněný, krosnu mám s sebou na vedlejším sedadle. Cesta probíhá hladce, první část vede skrz přírodní park El Jable – Las Dunas de Corralejo. Spousta písku, krásný duny, ale pro člověka, který pěšky prošel El Jable de Jandía, už to je přeci jen menší pecka. Po asi 40 minutách jízdy jsme na autobusáku v hlavním městě.
Letiště je ještě pořád daleko, beru si další autobus, tentokrát linky 03. Teď už jedu jen chvilku, v autobuse jsem skoro sám. Ve čtvrt na jednu už procházím hezkou letištní halou. Jako první najdu přepážky a snažím se zabalit si kufr do růžové fólie, kterou si táhnu celou cestu s sebou. Jde to výrazně hůř, než jsem čekal, ale po 30 minutách hodně intenzivního snažení se dílo povede a batoh vypadá přiměřeně kvalitně zabezpečen.
Další skoro hodinu strávím ve frontě k přepážce, která otevře skutečně až přesně 2 hodiny před odletem. Poslední zádrhel se zdá být váha mého zavazadla, je totiž příliš NÍZKÁ, takže mě pracovnice pošle k přepážce odbavující surfy a kočárky. Tam se po průjezdu mého batohu všechno rozbliká a rozhouká, nicméně odpovědný pracovník zůstane v klidu a pokyne mi, že mám jít dál.
Když se to nepovedlo v Praze, zkusím štěstí se salónkem tady. A je to pecka! Poloprázdný, klimatizovaný prostor, teráska a hlavně spousta jídla a pití. I alkoholického! Bohužel tu můžu strávit jen hodinku, protože letadlo tentokrát letí načas. Ale i tak to bylo moc příjemné zpestření posledního dne. Obzvlášť za tu cenu (mám to ke kartě zadarmo).
Let zpátky nestojí za zmínku, je klidný a celkem svižný, přistáváme asi 20 minut před očekávaným příletem. Na rozdíl od návratu z Tenerife, kdy jsem na zavazadlo čekal přes 2,5 hodiny, tentokrát stačí jen zajít si na WC a po návratu k pásu se mezi prvními vynoří můj poklad. Obvaz sice nevydržel úplně bez ztráty kytičky, ale batohu se nic nestalo a to je hlavní. Podruhé a naposledy rychle fólii strhám a vyhodím do koše, pak mířím k východu.
Pár minut na to už nastupuju do multivanu s logem GoParking pro 7 osob. Místo čekání na dalších 6 turistů řidič šlápne na plyn a vyrážíme na parking, kde jen přestoupím do svého vozu a za dalších 40 minut jsem doma. Zní to skoro až neuvěřitelně, ale 80 minut po dosednutí na letištní plochu je všemu konec. A tím moje dovolená definitivně končí.
