Zakončení a návrat z expedice na Tenerife 2024

Ráno si můžu přispat. Na dnešní den nemám na práci nic jiného, než si jít konečně zaplavat v moři, pak se nasnídat, nakoupit nějaké suvenýry a samozřejmě stihnout letadlo.

Na čerstvě uklizené pláži před hotelem není ani živáčka. Pár minut si užívám chladné vody Atlantiku, následně se obleču a jdu zpátky do hotelu najíst. Snídaně je takový průměr, ale před dnešním cestováním se stejně nechci moc nacpat. Hnusný, automatový kafe a něco sladkého to jistí.

V hotelovém pokoji si sbalím a připravím zavazadlo k odjezdu. A vyrazím na nákupy, pro své nejbližší. Jsem v letovisku, takže najít nějaký gift shop netrvá moc dlouho. Mnohem déle mi trvá něco vybrat. Věci jsou buď kýčovité, a/nebo divné, a/nebo předražené. Trávím výběrem tolik času, že si mě nenápadně začne všímat i ochranka. Ale nakonec se dílo zadaří a o hodně desítek EURO lehčí můžu s klidným svědomím obchod opustit.

Mám ještě dost času, tak se jdu naposledy cournout po pláži. Mají tu i zbytky opevnění, ale nechce se mi k němu šplhat, tak si ho prohlédnu jen z dálky. Na zpáteční cestě se ještě zastavím v jedné z kaváren přímo na pobřeží a dám si poslední kapučíno (tentokrát vážně dobré) a mojito na rozloučenou. Usrkávám horké i studené pití a mentálně se připravuji na cestu.

Před dvanáctou provedu check-out z hotelu a odcházím trochu z rušného centra do klidnější okrajové čtvrti El Médana, kde na mě bude čekat Uber. Původně jsem měl v plánu dojít na letiště pěšky, ale podivné stanové městečko a ještě divnější skupina pickupů kroužících kolem mě přiměla svůj plán pozměnit. A protože tady podle aplikace nefunguje můj preferovaný Bolt, čeká na mě vozidlo konkurence.

V půl jedné jsem na letišti. První půlhodinku věnuji pobíhání po letištní hale tam a zpátky při hledání služby pro balení zavazadel. S bolavýma nohama se začnu smiřovat s tím, že můj krásný, téměř nový batoh Hyperlite Mountain Gear Unbound 55, brzy absolvuje svou premiérovou cestu „nahý“, žádná taková služba tu totiž není k dispozici. Tahle představa mě tak vyděsí, že zkouším plán B – najít nějakou samoobsluhu, kde by mohli mít alespoň nějakou potravinovou fólii. Opět bez úspěchu.

Dalších 30 minut tak pečlivě stahuji batoh do co nejmenšího balíčku, přivazuji popruhy a celkově se snažím předejít jakémukoliv poškození. I tak se při odbavení s batohem v duchu loučím, jako bych ho viděl naposled.  Rozrušený si jdu koupit něco malého na zub, abych tu ty necelé 3 hodiny přečkal.

Tedy nakonec skoro 4, protože kvůli silnému protivětru přiletí naše letadlo skoro o hodinu později. Místo v 5 odpoledne odlétáme skoro v 6. Z okénka naposledy mávám Teide a dalším přírodním krásám Tenerife, pak se uvelebím na sedačce a relaxuji.

Cesta sama o sobě probíhá v pohodě, jen je tu v porovnání s cestou sem větší, skoro až hodně nepříjemná zima. Naštěstí mám mikinu. Po pěti hodinách si uděláme okružní let nad nasvícenou Prahou a v půl dvanácté jsme na zemi.

Úplně poslední komplikací je velmi pomalá vykládka zavazadel, o kterém píšou dokonce i na iDnes. Čekání na můj batoh se nakonec protáhne na nudné 2 a půl hodiny, zpestřené akorát davy naštvaných turistů vylévajících si svou zlost na jediném, nebohém pracovníkovi reklamací. Až ho musí přijít chránit dva skutečně velmi urostlí sekuriťáci.

Nakonec se ale můj batoh na pásu objeví, dokonce jako hned druhý v pořadí z celého letadla. A bez jediného škrábance!

Vzhledem k pokročilé noční hodině si musím na přepravu do práce, kde mám auto, vzít Bolta, ale to už neřeším. Chci hlavně do postele, zítra jdu normálně do práce.

V půl čtvrté se mi mé přání splní a já na pár hodin zavírám oči. Dobrou noc!