Rakovnická 100 2020 aneb pohodové loučení s létem

autor: Zář 12, 2020Rakovnická 100/600 komentářů

Rakovnická 100 v půlce září? Proč ne, v letošním bláznivém pochodnickém ročníku je možné všechno. Když to navíc vypadá, že to může být na dlouho poslední organizovaná stovka, není proč otálet s registrací. Stovka je to navíc pěkná, proti loňsku s mírně pozměněnou trasou, se skvělou organizací a famózními občerstvovačkami. A také slibnou předpovědí počasí, které občas umí být na podzim docela nevyzpytatelné…

Po úspěšné Beskydské sedmičce jsem toho měl plné zuby, skoro 6 výškových a přes 100 délkových kilometrů nohy přeci jen trochu poznamená. Protože však pravidelné sportování zlepšuje nejen fyzičku, ale výrazně snižuje i dobu nutnou k vyléčení všech bebíček a bolístek, už po pár dnech jsem začal mít lidově řečeno roupy. Oblíbená Rakovnická 100, přesunutá ze svého tradičního květnového termínu na polovinu září, se zdála být vhodnou další zastávkou na mé letošní Tour de ČSUT. Z Plzně to do Rakovníka není zas tak daleko, trasa patří k těm pohodovějším a organizátorská péče včetně vysoké frekvence občerstvovacích stanic je u R100 prostě neodolatelná. Takže jsem si v pátek večer nařídil budíka a v sobotu v půl čtvrté ráno vyrazil na cestu.

Po 90 minutách klidné jízdy, zpestřené jen občasnou mlhou u řek a potoků, parkuji na tradičním místě u tankovací stanice Benzina a vyrážím na náměstí v centru města k registraci. To je ještě ztichlé, jen občas kolem mě projde nebo projede další účastník; Rakovnická již několik let nabízí zábavu nejen pro chodce a běžce, ale i jezdce, a někdy dokonce i plavce. Já ale zůstávám věrný tradici, a tak se pár minut po půl šesté registruji do nejdelšího, 102 kilometrů dlouhého pochodu. Dobrovolné korunové startovné trochu vylepším a na oplátku dostanu kontrolní kartu s itinerářem a startovním číslem, které je kromě tradiční textové podoby vytištěné i ve formě QR kódu; na některých kontrolách budou mít čtečky a průběžné výsledky tak budou k dispozici ihned a online.

Ještě za tmy se vracím k autu převléct a připravit na start, který je letos hromadný. Přesně v 6 se na trasu mají vydat cyklisté a o 5 minut později všichni chodci a běžci. To je za mě milá změna, loňské časté uhýbání cyklistům startujícím později jsem považoval za velké mínus jinak povedené akce. V chladném ránu jsem trochu zpomalený, takže na start přiběhnu přesně 45 vteřin před tím, než se celé startovní pole dá do pohybu; na trať vyrážím mezi posledními. Ale nijak to neřeším, hodlám se šetřit, nevím, do jaké míry se mi především kolena dala po beskydském dobrodružství dohromady a kulhavých pochodů už jsem si letos užil víc než dost.

První kilometr se ani nemusím snažit jít volně. Potkávám Evu Kubrichtovou a až k čističce odpadních vod probíráme sportovní úspěchy a neúspěchy uplynulých týdnů. Pak se loučím a pár minut vyklusávám, ale když doběhnu Vítka Zahrádku, celou společensko-konverzační událost si zopakuji. Tentokrát spolu pochodujeme hned tři kilometry, a teprve až na polní cestě kousek pod Seneckou horou se rozloučím a trochu šlápnu na plyn. Obloha je jak vymetená, sluníčko se na nás směje, teplota je však stále velmi nízká, tedy příjemná.

Moderní rozhledna na Senecké hoře je tradiční první zastávkou na trase. Pro kontrolní samolepku musím až nahoru, závodníků je tu ale jen pár, žádná tlačenice jako loni se nekoná. Pod rozhlednou si doplním vodu a vezmu malé občerstvení. Pokud předpověď vyjde a teplota se bude blížit třicítce, především pitný režim bude klíčový. Přes obec Senec se jen mihnu a za pár minut si do kontrolní karty lepím druhou samolepku na rozcestí Senecká hora. V následném stoupání míjím první cyklisty, kteří usilovně tlačí svůj bicykl na vrchol; zato dolů, to se jim to pojede!

I následující kilometry vedou po stejné trase, po které jsem šlapal už loni. Procházím stále ještě spící vesnice Žďáry, Malinová a Zhoř, mezi kterými vedou polní a lesní cesty. Běžím pohodovým tempem, ani z prudších kopců to moc nepřeháním. Hlína je tvrdá skoro jako asfalt a moje kolena… no znáte to. 🙂 Užívám si krásného počasí, každou chvíli se kochám nebo fotím začínající podzim, je mi fajn. Po jednom obzvlášť prudkém klesání se přede mnou objeví velký kamenný hrad. Neklamná známka toho, že další kontrolní bod je již za rohem.

2 hodiny a 15 minut po startu jsem na Krakovci. Organizátorka poprvé sejme moji kontrolní kartu mobilem a průběžný mezičas se za pár okamžiků objeví na webu. Krása, funguje to na jedničku! Jinak je tu dost živo. V devět hodin tu startuje nejkratší, ale z hlediska počtu účastníků nejoblíbenější varianta Rakovnické, čtyřicetikilometrová R40. Mezi startujícími, kterých se letos sešlo skoro 250, potkávám i Olafa. Chvilku si s ním povídám, pak si doplním vodu, něco málo pojím z bohaté nabídky dobrot, a raději se vydávám znovu na cestu. Z Covidu sice nemám přehnané obavy, ale proč to v davu pokoušet?

Spolu se mnou se kolem hradu a dál údolím kolem Šípského potoka vydává i Iske Rauta Hirwaynen, svérázný organizátor Stovky Podkrkonoším. Využívám situace a vyzvídám něco k letošnímu ročníku. Iske nemá obavu, že by se neuskutečnil, prý bude běhací a trochu méně náročný, než ten loňský. Chvilku ještě drbeme o všem možném, pak v jednom úseku musíme běžet za sebou a když se po chvíli ohlédnu, jsem sám. No nic, rozloučím se za tři týdny ve Dvoře Králové nad Labem. Snad… 🙂

U Machova Mlýna se potok vlévá do Javornice a další kilometry mě čeká tradiční placka rozlehlým údolíčkem plným posekaných luk, klikatící se říčky a spousty mostků a brodů. Je teprve devět hodin ráno a sluníčko už začíná ukazovat svoji sílu, na loukách to už celkem připaluje. Vítám proto možnost schovat se na chvíli do lesa, i když to znamená  delší stoupání k Čertovému kopci. Ale jde se mi skvěle, předbíhám několik dalších cyklistů a za chvíli jsem nahoře, kde na mě po krátkém traverzu čeká čtvrtá kontrola. Lepím si do karty samolepku s nápisem „Čertovcův pilíř“ a po krátkém prudkém se vracím zase do údolí. Vzdoušek je tu krásně chladný a vlhký, běží to skoro samo.

Chvíli před desátou hodinou dopolední mě vítá Berounka, na jejímž břehu se nachází druhá občerstvovačka. Je tu znatelně méně lidí, panuje tu klid a pohoda. Výběr jídla je hodně bohatý, dávám si od každého trochu. K chlebu se škvarkovou pomazánkou přikusuju banán, navrch sušenky se sýrem a salámem, a jako dezert vynikající bublaninka. Všechno zapíjím Colou a ionťákem. Snad se s tím žaludek popere!

S plným břichem i lahvemi na vodu se loučím a po zdolání řeky přes klenutý most začínám šplhat do kopce na Zvíkovec. Tuto část trasy neznám, je letos nová. Chvíli jdu po silnici, ale pak se zase schovám alespoň do nízkého porostu na okraji pole, na sluníčku už to začíná být trochu nepříjemné. Šestá kontrola na vyhlídce Na Plazu obnáší 50 výškových metrů dolů a pak zase nahoru. Ale ten výhled do daleka za to stojí. Obzvlášť podivný je pohled na netradiční stavbu, která, jak jsem se později dozvěděl, měla být původně nějakou oázou čekatelů na konec světa, ale nakonec snad slouží jako trezor pro objemné cenné věci.

Starosti s rozsáhlým majetkem nechám zámožnějším spoluobčanům, mě v tuto chvíli potěší i maličkost. Třeba jako taková, která na mě čeká jen o pár stovek metrů dál. Dvojice dobrých lidí se rozhodla potěšit zmožené poutníky na cestě za dalším stokilometrovým skalpem a zřídila si v Chlumu malou „tajnou kontrolu“. Místo razítka do karty, kterou v první chvíli trochu zbytečně lovím z batohu, přede mě na okno postaví orosenou třetinku s lahodným mokem z Plzně. Mezi doušky dojatě děkuji, tohle je vážně hodně milá pozornost! Takže ještě jednou díky, moc to pomohlo!

Další dva kilometry k penzionu Na Prachárně po takovém osvěžení utečou jak o závod. V prudkém sestupu těsně před kontrolou nahlas děkuji Přírodě, že je poslední dobou sucho; tady by to v dešti asi hodně klouzalo. Ale dneska se od bot jen práší, a tak po pár minutách můžu pozdravit obsluhu v restauraci a nechat si načíst kontrolní kartu. Nabízenou polévku odmítnu, nechci se moc zdržovat, navíc mám s sebou i pár ovocných kapsiček, tak ať je netáhnu zbytečně. Nechám si jen natočit lahodný míchaný drink (půl sklenice piva, zbytek Vinea) a po krátkém promazání kolen chladivou mastí už jsem zase na cestě. Chladivá Berounka sice láká k delšímu odpočinku spojenému s koupelí, ale nedá se nic dělat, dneska je na programu pochodování.

Spolu se mnou odchází další dva pochodníci. Slyším, jak hledají červenou turistickou značku. Trochu mě to překvapí, protože já si z tradičního předstartovního překreslení trasy do hodinek pamatuji, že teď se má jít až na další kontrolu po zelené. Dám se s nimi do řeči a po chvíli přijdeme na to, kde je problém – v itineráři je chyba, moje hodinky mají pravdu. Politujeme ty, kteří nemají k dispozici moderní techniku, a společně začínáme stoupat podél Radubice k Prašnému Újezdu. V lese je zase příjemný chládek, trochu mě děsí jen nad hlavami burácivě skřehotající opeřenci. Nevím, co to je, ale z fleku by se tu dalo natáčet pokračování pohádky Sedmero krkavců.

Pár kilometrů za Újezdem není moc záživných. Běžíme po silnici a asfaltové polní cestě, sluníčko peče, pole práší. Tak si cestu zpříjemňujeme povídáním o pochodech. Kromě zjištění, že pro borce vedle mě je to Podyjí druhá stovka po sobě, mě baví debata na téma „máme rádi zvířátka, ale ne během pochodů“. 🙂 Jsem rád, že nejsem jediný, kdo si s radostí nechá ujít blízká setkání s jeleny, srnkami a stády divokých prasat, o obludách typu medvěd nebo smečka hladových vlků nemluvě. Obzvlášť v noci.

V družném hovoru překračujeme hranici CHKO Křivoklátsko a o chvíli později začínáme šplhat do kopce ke kapli sv. Vojtěcha. To už jsme zase v lese, kde je o pěkných pár stupňů méně a před přímým sluníčkem nás chrání stovky vzrostlých stromů. Kopec naštěstí není ani prudký, ani příliš dlouhý. Za pár minut se před námi stromy rozestoupí a objeví se mohutná stavba, u které je zaparkována postarší škodovka a stojí malý stánek obsluhovaný dvěma velmi sympatickými organizátorkami. Vítá nás osmá kontrola!

Kontrola je opět elektronická, takže nechat načíst QR kód, a pak najíst, napít a doplnit zásoby. Beru si od všeho trochu a na cestu hrst gumových medvídků navrch. Po pár minutách se se všemi loučím (závodníci se tu v milém prostředí trochu kumulují) 🙂 a přes vesnici Třebnuška sbíhám ke Zbirožskému potoku. Malinko zmatkuji, kudy vede cesta, ale brzy se srovnám. Následující kilometry jsou opět trochu monotónnější, z části vedou po silnici, z části po loukách, vesměs po rovině kopírující Cestu protifašistických bojovníků. A především kolem mnoha více či méně zachovalých mlýnů. Potěšující je i skutečnost, že jsem právě začal druhou polovinu závodu.

Kousek od Podmokelského Mlýna je mi dobře známé parkoviště znamenající jediné – blížím se ke Skryjskému jezírku. Zhruba kilometrovou vzdálenost bych uběhl jako nic, nebýt dalšího nepříjemného setkání s polétavým hmyzem, který se rozhodl navštívit jeden z mých plicních sklípků. Vdechl jsem ho vážně hluboko, takže se následující minuty nesou ve znamení kašlání, chrchlání, chraptění a plivání. V době Kovidové dvojnásob příjemné. Kousek přede mnou běžící účastník R100 nakonec nevydrží a pouští mě před sebe se slovy, že to je fakt hrozný. No je, no… Sorry…

U jezírka úspěšně plivu poslední kousek tělíčka nebohého hmyzu a konečně zase popadám dech. Vzhledem k počtu návštěvníků se zdržím jen tak dlouho, abych pořídil jedno památeční foto, a pak přes dřevěnou lávku pokračoval dál. Do dlouhého, táhlého kopce směrem k městečku Skryje, kde na mě čeká další kontrola. Na rozdíl od některých dalších pochodníků restauraci Trilobit nacházím bez problémů a po kontrole kartičky si mohu chvilku odpočinout. Svačinové menu je  vesměs tradiční a stejně jako jinde se krmím pestrou směsicí sladkého, slaného, mastného a pečeného. Ani zde se ale nechci zdržet moc dlouho, za 10 minut už jsem na cestě k Berounce.

K mostu přes řeku je to z pěkně prudkého kopce, za mostem následuje zase rovinka. Klidnější pasáž zpříjemňuje pohled na majestátné Týřovické skály, nad kterými se ladně vznáší nějací dravci. Kousek od Kouřimecké rybárny, kde byl loni hodně netradiční převozník, letos žádné zpestření pochodu nečeká. Jen odbočka do prudkého kopce, kde zanedlouho předbíhám kolo tlačícího cyklistu. Když se ho snažím uklidnit, že jsme za chvíli na kontrole, s úsměvem odpoví, že ví, že už tady je dneska podruhé. Aha, RC120. 🙂

Kontrola Hájovna Křiniště je přesně na 70. kilometru. Zasloužím si malou odměnu a jen co na to pomyslím, zeptá se mě paní organizátorka, jestli nechci pivo. Jasně, že ano! Je krásně vychlazené, tak si na chvilku sednu do trávy a pomalu ho upíjím. Pak zase doplním vodu, kalorie a vzhůru na Nezabudické skály!

Občerstven jsem z mírného kopce schopen věžet v tempu 5:30, mám ze sebe radost. Přes Nezabudice trochu zpomalím, ale kilometry pořád naskakují příjemně rychle. To výšlap k jedenácté kontrole na vyhlídce na skalách je jiná káva. 150 výškových metrů je znát, pot ze mě stříká na všechny strany, každou chvilku se musím napít. Ale ke kontrole to zvládnu, a i když to je na další kontrolu u rozhledny ještě 80 výškových metrů, taková divočina jako tady už to nebude. A skutečně, za 20 minut jsem u vchodu k rozhledně Velká Buková.

Na rozdíl od loňska není letos nutné pro kontrolu šplhat nahoru na rozhlednu, kartičku mi velmi příjemná paní organizátorka sejme přímo na lavičce. A druhé překvapení na mě čeká v papírové krabici na stole, je to vynikající frgál! Zapíjím ho sladkou Colou a v krvi mám najednou energie na dalších 100 kilometrů. Chvilku si povídáme s kolemjdoucím starším pánem, který vyzvídá, co se tu děje, ale pak už je čas hnout se dál. Důkladně kontroluji zásoby vody, čeká mě nejdelší úsek pochodu bez zajištění. Loučím se s frgálovou královnou a skrz Velkou Bukovou začínám opět klesat k řece.

Cestou z kopce se rozhlížím kolem a přijde mi to nějaké povědomé. No jasně! Tady přece vedla loňská Pražská stovka! Tedy, ona byla trasa podobná už pár kilometrů před Skryjemi, ale teprve teď mi to docvaklo. Jasně si vybavím to prosincové bolavé klopýtání z kopce po asfaltu a mám radost, že letos je to úplně jiná písnička. V Roztokách následuje krátká cesta po asfaltu, ale za železničním mostem zase odbočím do lesa a stoupám k vyhlídce Paraplíčko, kde je 13. kontrola. Lepím si samolepku do kontrolní karty a bez zastávky mířím dál k hradu Křivoklát.

Výhled na hrad je vážně luxusní! Když jsem tu byl posledně, byla hlavní věž zakrytá lešením, ale to je teď pryč a hrad září jako nový. Z kochání mě trochu vytrhne připomínka toho, že do cíle to mám stále ještě 20 kilometrů a blíží se večer. Krásná lesní pěšinka v přírodním parku Brdatka mě přivede na jiné myšlenky. I když je to pořád trochu do kopce, vyklusávám příjemným tempem a hodinky každou chvilku pípnutím slaví další zdolaný kilometr. U rybníka Javůrek si do karty lepím další samolepku a po silnici se blížím k obci Požáry.

U domů ve vesnici přemýšlím o tom, jestli si na některé ze zahrad nezkusím doplnit vodu. Zásoby se totiž povážlivě tenčí; sice už není takové horko, ale spotřeba vody je stále vysoká a do Pustovět to mám pořád ještě skoro 9 kilometrů. Nakonec ale ostych zvítězí nad žízní a já si pro další kilometry ordinuji nouzový pitný režim. Brzy svého rozhodnutí začínám litovat. Kousek za rozcestím Mečná potkávám, jak se později dozvím, bývalého parťáka Mirky Krušnohorky, který ale na závěr závodu musel trochu zvolnit. Potkávám ho zrovna ve chvíli, kdy narazím asi na jediné problematičtější místo na trase. Žlutá značka totiž vede jinudy, než je značeno na mapě, záznam GPS trasy je taky nejednoznačný a doplňkové značení zcela chybí. Správnou cestu se mi podaří trefit teprve na třetí pokus, což mě stojí asi 1km a 10 minut nadávání k tomu. A aby toho nebylo málo, dalších 10 minut se stresuju, jestli jsme náhodou neminuli patnáctou kontrolu a nebudeme se muset vracet…

Neminuli… Naštěstí… 15. kontrola nazvaná „Černý les“ je před námi. Lepíme si do karty předposlední samolepku a pak v družném hovoru pokračujeme dál. Ale už u usedlosti Emilov se rozloučím a až do Pustovět z mírného kopce zase zvýším tempo. Poslední živá kontrola je tu a s ní i voda. Spousta vody!

Kromě organizátorů a občerstvení je na kontrole i Martin Čakrt (kterého na první pohled opět nepoznám…) a Mirka Krušnohorka. Ta vypadá trochu zdrchaně. Aby ne, když si v rámci tréninku některé kopečky seběhne a vyběhne víckát. 🙂 Napadá me, že by se mi poprvé mohlo podařit mít v cíli stejný čas jak ona. Lákavé! Než se ale občerstvím a trochu dám dohromady, jsou pryč. A i když mám pocit, že se za nimi na závěrečný úsek vydávám skoro vzápětí, opak je pravdou.

Do cíle zbývá posledních 10 kilometrů. Je půl osmé večer, rychle se šeří, za světla už to do cíle nezvládnu. Vyndavám čelovku a svítím si na cestu. Po několika stovkách metrů po silnici odbočuji na polní cestu a šplhám do nečekaně prudkého kopce. Nahoře zase začínám vyklusávat, když na zemi najdu černý obal s nápisem Lucifer. Pomyslím si, že to musel ztratit někdo ze stovkařů (Martin nebo Mirka?), tahle čelovka není zrovna typická pro úplné hobíky. Dávám ho do batohu a přidávám do kroku, o důvod víc je dohnat.

V dálce mezi stromy zahlédnu dva kužely světla. Ještě zrychlím a za pár minut je dobíhám. Ale není to M+M, jsou to jiní pochodníci. Ptám se jich, jestli nepostrádají pytlík od Lucifera, ale netuší, o čem je řeč. OK, není problém, běžím dál.

Po chvíli se situace opakuje. V dálce vidím dvě světýlka, po chvíli je doběhnu, zjistím, že to je někdo jiný, nabídnu plátěný pytlík, vyslechnu si děkovné odmítnutí a běžím dál. A pak zase. A zase. U pátého doběhlého světýlka mě dojdou síly, morální i fyzické. Smířím se s tím, že dvojici už nedoženu, a zvolním. Občas se ohlédnu, jestli mě někdo nedohání, ale za mnou je černočerný les.

U potoka Haná si do kontrolní karty lepím poslední samolepku, další už je jen cíl v Rakovníku. Mezi stromy se ozývá hlasitá hudba. Nevím, jestli je v cíli takový mejdan, nebo jestli je to nějaká jiná akce, ale je mi to tak nějak jedno. Podle itineráře už bych měl být v cíli, ale kilometrovník letos není úplně přesný. Místo plánovaných 102 kilometrů to bude skoro 107, zhruba kilometr z toho jsem nachodil zbytečně při kufrování. U čističky se napojím na úsek po silnici, kde jsem před 14 hodinami už šel, a za dalších 7 minut jsem v cíli. Další stovka je úšpěšně za mnou!

V cíli v penzionu Šeba je trochu tlačenice, dorazilo najednou víc pochodníků. Tak jen odevzdám kartičku a při čekání na diplom se pokouším udat Luciferův pytlík. 🙂 Ukáže se, že je skutečně Mirky, když jí ho vrátím, má velkou radost. Chvilku posedím a povídáme si o závodu, pak dostanu diplom a přesouvám se k autu. Během převlékání do suchého vedle mě parkuje povědomé auto, ze kterého vystoupí dvojice organizátorek od kaple sv. Vojtěcha. Zdravím je a tím pro mě Rakovnická stovka definitivně končí.

Co dodat? Další stovka je za mnou, navíc opět ve skvělém čase. Kromě praktických opatření (roušky a rukavice pro organizátory, dezinfekce pro závodníky) byla organizace pochodu v klidu a pohodě, žádná panika. Vysoká frekvence občerstvovaček je pro R100 typická, letošní méně zaplněné stoly dávám do souvislosti s možností kontaminace, hlad jsem rozhodně neměl. Chutě ukojily různé druhy pečených dezertů, neméně pestrá byla i nabídka pití. Velkou radost mi udělala již zmíněná změna v pořadí startujících, za celý závod mě předjelo jen pár cyklistů. Kromě pár chyb v itineráři nemám co vytknout. Děkuji všem za organizaci a snad brzy na viděnou!

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 102 kilometrů jsem zvládl za velmi pěkných 14 hodin a 45 minut průměrným tempem 8:17 minut na kilometr na 15. místě. Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 107 kilomertů, kilometr z toho jsem kufroval, nastoupal a klesnul 2522 metrů. Na start závodu se postavilo 73 závodníků a pochodníků, 10 z nich nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 11 hodin 28 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest