Beskydská sedmička 2020 anebo časovka v AntiCovid režimu

by Aug 28, 2020Beskydská sedmička0 comments

Když jsem se počátkem roku 2020 hlásil, možná trochu domýšlivě, na jedenáctý ročník Beskydské sedmičky do kategorie jednotlivců, největší obavy jsem měl z přísného časového limitu na vrcholu Travného, tradičně oddělujícím zrno od plev. A samozřejmě z obecného DNF, v loňském roce až příliš častém. Uběhlo ale jen pár měsíců a všechno je jinak. Přičemž fakt, že se až na vrchol Travného vůbec nejde, patří spíš k těm drobnějším změnám.

Nedlouho po registraci zasáhla svět vlna onemocnění COVID‑19, způsobeného novým typem koronaviru s odborným označením SARS-CoV-2. Letité jistoty se hroutily jak domeček z karet, termínovka dálkových pochodů se oblékla do červena a slovo “ZRUŠENO” se skloňovalo ve všech pádech. Většina ze 3000 přihlášených účastníků Beskydské sedmičky tak s napětím očekávala, jestli se mezi poražené zařadí i tento sice mladý, ale velmi populární závod skrz Moravskoslezské Beskydy. Obzvlášť v situaci, kdy se po krátkém letním zlepšení začala epidemiologická situace zase komplikovat.

Nebudu vás dlouho napínat, nakonec to dobře dopadlo. 🙂 Tým kolem Libora Uhra odvedl obrovský kus práce a během několika měsíců přizpůsobil formát závodu i jeho organizaci striktním podmínkám úřadů, a to nejen těm souvisejícím přímo s bojem s nebezpečnými viry. Samozřejmě za cenu větších či menších kompromisů, které se setkaly s větším či menším pochopením závodnické veřejnosti, ale ve výsledku to znamenalo jediné – poslední srpnový pátek brzo ráno můžu i letos sednout do auta a vydat se na osmý díl mého beskydského toulání!

Cesta po D1 si, pokud jde o dobrodružství, s tím beskydským občas nijak nezadá, proto jsem rád, že tentokrát vše proběhne bez komplikací. Před devátou hodinou ranní se hlásím v autokempu ve Frenštátu a po nezbytných formalitách začínám stavět stan. Kemp je narvaný k prasknutí, což je mimo jiné způsobeno tím, že start letošního ročníku je rozprostřen na celých 630 minut mezi pátečním polednem a půl jedenáctou večerní, a tak část závodníků dorazila už včera.

Bohužel, je tomu tak… Jeden z nejsilnějších okamžiků závodu, hromadný start všech 3000+ účastníků za doprovodu ohňostroje a hlasité hudby se letos neuskuteční. Místo toho se bude startovat intervalově ve vlnách, aby se počet závodníků na jednom místě co nejvíce rozptýlil. Každý má přidělené hodinové startovní “okno”, během kterého si musí na stadionu vyřídit předstartovní formality, provést registraci a vydat se na start.

Já jsem, z nějakého neznámého důvodu, až v té úplně poslední skupině spolu se všemi favority, startuji až ve 22:00. Asi se Liborovi doneslo, že jsem začal trénovat. 🙂 Mám tak čas na tradiční procházku po Frenštátu, doplnění energie a odpolední siestu. V 6 už se ale trochu nudím, tak se pozvolna začnu oblékat a mentálně připravovat na přepravu do Třince. Letos je to výrazně jednodušší, pojede se necelou hodinu kyvadlovou autobusovou dopravou a navíc není nutné splnit tu podivnou opičárnu být už před jízdou registrovaný na startu.

Chvilku před osmou jsem u autobusu kousek od náměstí, kde už na odvoz čeká skupinka posedávajících a polehávajících závodníků. Všemu tu velí dvě organizátorky s rouškou. Ptám se jich, jestli můžu jet už teď, když mě na stadion pustí až za dvě hodiny. Prý to není problém, lépe dříve, nežli později. Když zahlásím své startovní číslo a jméno, sympatická zapisovatelka mě s vážnou tváří oznámí, ať si dám pozor, že v Beskydech prý viděli 4 vlky. Na půl pusy jí odpovídám, že já se bojím spíš medvědů, ale to už jí začnou cukat koutky a spolu s ostatními se začne smát. Dojde mi, že to s krvelačnými šelmami asi nebude tak horké. Jsem hloupá koza, asi bych se mohl malinko uvolnit…

Pár minut poté již sedím v autobuse. Je poloprázdný, každý má navíc roušku a vydezinfikované ruce, klidně by se tu dalo natáčet instruktážní video pro ministerstvo zdravotnictví. Po hodině klidné jízdy nás řidič vyklopí před branami sportovního areálu v Třinci. Spíš intuitivně se spolu s ostatními vydám směrem k vstupu na atletický stadión. Ale protože je teprve kousek po deváté, necpu se hned dovnitř, ale z ochozu si prohlížím cvrkot na ploše. Moc velká podívaná to věru není, pár stanů, mezi kterými korzují jednotliví závodníci, na ochozech jen o trochu víc fanoušků. Ticho občas prořízne nadšený hlas moderátora, ozve se sporadický potlesk na rozloučenou s dalším závodníkem vyrážejícím na trať, jinak je to takové komorní, bez atmosféry. Raději si jdu promazat nohy a citlivá místa vazelínou. Začíná se zvedat studený vítr, 20 stupňů hlášených rosničkami není ani náhodou. Ještě, že jsem neposlechl pana Větvičku a nechal si svůj overal s dlouhým rukávem. 😉

Důkladně promazán jdu zpátky ke vjezdu do stadionu, kde je krátká fronta závodníků čekajících na rychlou zdravotní prohlídku. Ta se skládá z odevzdání čestného prohlášení, že se zde vědomě nechystáme šířit zákeřné viry ani jinak ohrožovat zdraví ostatních závodníků a organizátorů, a bezkontaktního změření tělesné teploty. Po pravdě řečeno, tohle je část závodu, ze které jsem měl strach už od července. Jako starý trémista beru pojem “předstartovní horečka” doslova, takže jsem si v hlavě mnohokrát přehrával různé scénáře na téma “je nám líto, ale s takhle vysokou teplotou na stadion nemůžete”. Naštěstí klimatizace puštěná v autobuse upravila moji teplotu na předpisových 36.3 stupně, dokonce méně, než měla obsluha teploměru. První zkoušku mám za sebou, hurá k registraci.

U registrace to vypadá jak na castingu na film Smrtící Epidemie 2. Štítů, roušek a rukavic je tu na každém kroku plno, k dokonalosti chybí snad jen Dustin Hoffman. Je vidět, že organizátoři berou doporučení úřadů velmi vážně. I když, ono jim asi nic jiného nezbývá, snaživých úředníků toužících udělat si jméno na nějakém mediálně známém případu bude ve státní správě asi víc než jen pár. Dostávám papírovou tašku se startovním číslem, tričkem a několika sponzorskými drobnostmi, na zápěstí se mi slečna snaží připnout kontrolní čip. Moc jí to v rukavicích nejde, ale nakonec se to snad povede. Sypu do tašky ovocné taštičky a energetická tyčinky a přesouvám se k vedlejšímu stanu, kde je možnost nechat si poslat zavazadlo do Ostravice. Ano, Beskydská sedmička letos nabízí i dropbag.

Zaregistrovaný a s připnutým startovním číslem se trochu protahuji a pozoruji okolí. Do desáté hodiny chybí asi 15 minut, kolem chodí různí borci, které znám jen od vidění, občas si fotí selfíčka nebo prohodí pár slov mezi sebou či s někým z organizačního týmu. S největšími favority dělá rozhovor i B7 TV. Připadám si až trochu nepatřičně. Můj pocit se ještě prohloubí ve chvíli, kdy moderátor začne nahlas počítat, v kolik můžeme ty nejlepší čekat ve Frenštátu. A že určitě stihnou když ne pozdní snídani, tak časný oběd určitě. I když mám malinko větší ambice, než v uplynulých letech, osobně cílím spíš na pozdní večeři, takže se snažím splynout s tartanem a moc nevyčnívat.

Neúspěšně, nutno podotknout. Protože pět minut před desátou se ke mě někdo blíží a něco na mě volá. Napřed nechápu, ale pak si uvědomím, že je to sám Libor Uher a že mě povoluje start před limitem. Asi se netvářím úplně inteligentně, protože dojde až ke mně, znovu to zopakuje, poplácá mě po zádech a pak mě kousek doprovodí. Využívám situace a děkuji mu za uspořádání letošní B7. Usměje se a popřeje mi hodně štěstí. Super, pak že to letos bude bez požehnání… 🙂

Cestou ke startovní bráně si všimnu, že pásek s čipem není zapnutý a že můj závod málem skončil dřív, než začal. Pořádně si ho zajistím, raději schovám pod rukáv, pak si poprvé pípám čipovou kontrolu a za potlesku odhadem 5 nadšenců ztrácejících se na tribuně vybíhám po schodech nahoru a pak ven z brány. Beskydská sedmička 2020 pro mě právě odstartovala!

Bezva! Akorát… kudy dál? Jako vážně, nikde nikdo, jsem tu dočista sám! Normálně tu člověk vidí jen masu bežců, snaží se přežít v davu a neláme si s trasou hlavu, dneska je to naprosto opačný extrém. Rozpačitě zastavuji a koukám na mapu v hodinkách. OK, tak to bychom měli, támhle je fáborek.

Skrz lesopark se napojím na známou trasu a dál už to znám. Připadám si, jako když jsem před půl rokem začínal se systematičtějším tréninkem – běžím pomalu, v lese, s čelovkou a sám. Na křížení s hlavní silnicí v Oldřichovicích nestojí fronta netrpělivých řidičů, vše z tepla služebního vozu ospale jistí jen dvojice městských policistů. Místo desítek fanoušků kolem cesty slyším jen tiché oddychování několika běžců, kteří mají o trochu lepší tempo, než já. Jinak jen klid a ticho.

Spíš než absence diváků mě začíná trápit stále silnější vítr. Když foukne proti, skoro mě to zastaví. Zima mi sice není, ale takový vítr nevěstí nic dobrého. Ani výhled na Malý Javorový není jako obyčejně – místo dlouhého světelného hada tvořeného stovkami čelovek to na kopci jen občas blikne či zasvítí, jinak je tam černočerná tma. Ale stejně jako jiné roky je cesta na vrchol namáhavá a bolí. I když po pravdě řečeno, moje aktuální váha je přeci jen znát, jde se mi relativně lehce, bolí určitě méně a tepovka je taky pod kontrolou.

Po 26 minutách se přede mnou objeví červené světlo vysílače, vrchol je nadosah. Ale jestli byla atmosféra na stadiónu komorní, tady je to spíš horor. Místo dunivé hudby a desítek diváků se zde pod chatou Horské služby choulí jen několik zmrzlých a udýchaných závodníků, hlasitý svist větru občas přeřízne jen zasténání některé z poryvy namáhaných antén. Fotím pár fotek na památku a pak rychle na Velký Javorový. Větší část cesty běžím, jde to rychle a mezi stromy fouká o poznání méně, za slabou čtvrthodinku si pípám první kontrolu.

Následující sešup do Řeky už je několik let beze změny. V seběhu se krotím, nechci opakovat stejnou chybu jako na Červenokostelecké stovce a oddělat si hned na úvod koleno. Více méně jen vyklusávám, ale kilometry naskakují rychle a navíc na kontrolu přibíhám téměř odpočatý. Pípám si čip a u velkých barelů nechávám doplnit vodu; na melouna si musím ještě počkat. Letos je to kvůli Covidu s obsluhou, což způsobí malinké fronty a zdržení. Na druhou stranu cesta do sjezdovky je proti loňsku ideální, místo stovek lidí je jich tam v jeden okamžik jen pár desítek a není problém předbíhat.

Ropice, dříve druhý vrchol Beskydské sedmičky, letos v itineráři není. Jen si pípám kontrolu Pod Velkým Lipovým a volným tempem sbíhám dlouhý táhlý kopec do Morávky, kde je první větší občerstvení. A pokud jsem trochu čekal, že tady už to s hygienou nebude tak žhavé, organizátoři mě rychle přesvědčí o opaku. Hned u vstupu dostanu na ruce dávku dezinfekce a tácek, pak si pípám čip a můžu jít na jídlo. U vody je zase krátká fronta, tak si od slečny za plexisklovou zástěnou jen nechám kleštičkami nandat na tácek pár kousků melouna a čekám, až se fronta zmenší. Ale jde to rychle, načepování jednoho půllitrového flasku trvá jen pár vteřin, takže než bych řekl “Travný”, jsem zase na cestě i s plnými lahvemi.

Stoupání na třetí vrchol začíná prudkým a náročným úsekem kopírujícím sjezdovku. Naštěstí není moc dlouhý, cesta nahoru trvá jen pár minut. Kousek před koncem předbíhám i ex-parťačku Hanku, která zrovna popadá dech, takže ji jen pozdravím a frčím dál. Po zelené značce následuje sice ne tak prudké, ale dlouhé a táhlé stoupání skoro až na vrchol Travného. Slovo “skoro” je důležité, protože z důvodu ochrany přírody už se až na úplný vrchol nesmí. My svou pouť končíme na traverzu asi o 200 výškových metrů níž, kde je další kontrola. Dál je to pak zase z kopce, občas až příliš prudkého, ale když to jde, v pohodě popobíhám a předháním jednoho závodníka za druhým.

V Krásné je krásně. Tradiční areál je tentokrát organizován jako jednosměrka, nejdříve vydezinfikovat ruce, a pak si s táckem v ruce pípnout čipovou bránu. Jídelní menu je stejné jako na Morávce, kromě ovoce si všímám nabídky čokoládových tyčinek. Hned o jednu poprosím, na potom. Doplním vodu, udělám pár fotek, ale je čím dál tím větší zima, raději se jdu zase zahřát pohybem. O pár desítek metrů dál ve mě ale začne hlodat červíček pochybnosti, jestli jsem si nezapomněl pípnout… Můj tradiční “pípací” rituál je kvůli dezinfekci a jídelním táckům trochu rozhozen, a tak mám čím dál tím vtíravější pocit, že jsem na tu nejdůležitější činnost zapomněl. Nakonec se raději vrátím a kolečko na občerstvovačce si zopakuju. Jak posléze zjistím, zbytečně, pípnul jsem si hned napoprvé. Ach jo…

Během všech svých sedmi Sedmiček jsem se z Krásné vydával po žluté turistické značce a přes Melchor přímo na Lysou. Loni představená trasa pro jednotlivce však přidala na itinerář ještě jeden, celkově devátý kopec zvaný Kykulka, který má jen těsně pod 1000 výškových metrů. A aby to dvojicím nebylo líto, letošní trasa byla z organizačních důvodů sjednocena a Kykulku si tak mohou užít všichni do jednoho. I když užít, následujících jedenáct kilometrů bude vážně hodně na krev.

Nejsem si jistý, jestli jsem tuhle trasu už někdy šel, ale po dnešku si ji budu určitě dobře pamatovat. Mimo jiné i proto, že zhruba v půlce výšlapu ke Kyčeře (Kykulka je ještě o trochu dál) se k silnému nárazovému větru přidal i prudký déšť. Podle předpovědi mělo napršet za pár hodin jen kolem jednoho milimetru, tedy skoro nic. Nevím, kde udělaly rosničky chybu, ale soudě podle potoků valících se po cestě i úplně promočených bot se jim asi omylem posunula desetinná čárka. Po chvíli déšť ustává, ale pak s přestávkami prší ještě několik hodin. Je to samozřejmě jen odhad, pod stromy to vypadá trochu trochu jinak a kvůli větru jen málokdy padají kapky kolmo k zemi, ale v každém případě jsem mokrý, zmrzlý a v čím dál tím hlubším blátě dost špinavý. A to ještě netuším, že to nejhorší mě teprve čeká…

V Malenovicích je na autobusové zastávce další čipová kontrola a občerstvení. Momentálně si déšť dává chvilku oraz, a ani tu moc nefouká, v mezích možností je tu tak nějak příjemně. Doplním vodu, osvěžím se kouskem melouna, sním energetickou tyčinku. Čeká mě Lysá, nejvyšší bod na trase. Chvilku mě to vede po silnici, pak zahýbám do lesa. Už první pohled mě vyděsí – co to je? Takzvaná Kokiova cesta je více méně schodiště tvořené milionem propletených kořenů a kamení, ztrácející se ve tmě. Vede kolmo na vrstevnice, během prvního kilometru nastoupám přes 300 výškových metrů! Jestli mě trochu mrzelo, že letos nebude na Smrku oblíbená “zkratka”, tak už nemrzí – tohle je rozhodně delší a asi i náročnější. Prostě peklo!

Zdolat první kilometr mi trvá skoro půl hodiny, pak se stoupání přeci jen zvolní a další 2 kilometry mě trvají už “jen” 40 minut. Když se přede mnou na rozcestí Melchor objeví vysílač na vrcholku Lysé hory, mám Beskydské sedmičky plné zuby. Ale rozhodně na tom nejsem nejhůř, v křoví kousek ode mě simultálně zvrací hned dva pochodníci. Já si ulevím jen od přebytečné vody v těle a posilněn další dávkou cukru začínám zdolávat poslední úsek. Rozednívá se, neprší, snad už to bude dobré.

Než vylezu až na vrchol, opět se zatáhne. Z druhé strany kopce silně fouká, mám problém dojít si ke kontrole vedle Bezručovy chaty pípnout čip. Fakt nezávidím organizátorům, kteří zde mají službu, já mám problém vydržet tu 30 vteřin. Tak jejich foto alespoň dám na titulku tohoto reportu, zaslouží si to. 🙂 Prohodím s nimi pár slov a pak kolem dalšího hodně znaveného pochodníka začínám klesat do Ostravice. Vichr opět graduje a když procházím kolem památníku lysohorským obětem, začíná pro změnu zase pršet. Cesta dolů tak připomíná procházku rozvodněným potokem.

Po devíti hodinách si pípám na hlavní kontrole v Ostravici a jdu si trochu odpočinout. V nohách mám přes 52 kilometrů, což mimo jiné znamená, že jsem za polovinou! Zatím to, až na menší krizi při stoupání na Lysou, jde nad očekávání dobře. A pokud to vydrží, mohl by to být vážně nečekaně povedený výsledek. Ale tím se zatím nebudu rozptylovat, teď musím doplnit zásoby, trochu ulevit nohám a hlavně najít dropbag, ve kterém mám schované balíčky energie na zbytek závodu. S vodou a ovocem je to snadné, stánky jsou pěkně na očích, ale dropbag je trochu oříšek. Kamion s návěsem sice nacházím rychle, ale igelitový pytel s číslem 251 v něm není. Jdu se podívat do velké stodoly, kde na slaměných lůžkách odpočívají desítky vyčerpaných pochodníků, a kde je v jednom z rohů i pár dalších pytlů. Bohužel, ani tentokrát nemám štěstí. Po krátkém přemítání se vracím do kamionu, a teprve v druhé, trochu skryté sekci velkého nákladního prostoru nacházím svůj poklad. Hurá, hlady snad nemuřu. 🙂

Jinak je to Na Pile takové ospalé. V porovnání s loňskem je tu jen “pár” desítek lidí, většinou poschovávaných pod různými stříškami, protože stále čas od času pořádně sprchne. Občerstvení je bohatší, k dispozici je polévka a tradiční menu od ogranizátorů, navíc je v nabídce i Kofola, káva a za peníze i párky a různé další dobroty. Jelikož jsem hledáním dropbagu strávil více jak 15 minut, snažím se zbytek pobytu zkrátit. Doplním batoh, zbytek věcí vrátím do kamionu a nechám poslat do Frenštátu, něco málo pojím a v půl osmé se rozloučím.

Čeká mě dlouhé stoupání na Smrk. Nejnáročnější část, prudký “hang” z rozcestí Nad Holubčankou letos sice vynecháme, ale zato bude výšlap skoro o jeden kilometr delší. Úvodní asfaltový úsek je dlouhý tak akorát na to znovu si zahřát nohy, pak začíná ta pravá divočina. Sice už chvíli nepršelo, ale sporadicky vykukující sluníčko zdaleka nestihlo všechno usušit, voda teče všude kolem a na většině cest je už pěkně mazlavé blátíčko. Kořeny a kameny navíc kloužou, prostě paráda. 🙂 Na rozdíl od letos premiérového výšlapu na Lysou z Malenovic znám tuhle trasu jako své boty, nic mě nemůže překvapit, a tak celkem bez problémů postupuji pořadím kupředu. Za 105 minut si můžu odpípnout na vrcholku a bez zastavení pokračovat dál.

Klesání do Čeladné mám rád, protože kromě první prudší a techničtější části je to několik kilometrů příjemného sklonu i povrchu. Vyklusávám tempem kolem 6:30 na kilometr a předbíhám jednoho soupeře za druhým. A těším se na občerstvovačku, kde si dám tradiční pivo, malinovku a gulášovku. Jenže po pípnutí a dezinfekci rukou udělám asi osudovou chybu – plánovaný pitný režim sice do puntíku splním, ale gulášovou polévku si tentokrát nedám. Nemám na ni vysloveně chuť a přijde mi, že energie mám dost. Tak se místo jídla na chvilku natáhnu v trávě, usrkávám beskydský Radler, a pak se začnu připravovat na poslední třetinu závodu. Namažu si kolena, vyměním tričko a dojdu na záchod. Půlhodina uteče cobydup a já svižně opouštím prosluněnou travnatou plochu před hotelem.

Z počátku to jde samo. Traverz kolem Malé Stolové hory zvládám rychlou chůzí, ale jakmile se sklon stoupání zvýší a zamířím ke kopci Folvark, najednou to začne drhnout. Nedostatkem energie to ale asi úplně není, spíš tělu začíná chybět něco jiného. Výživa založená jen na cukrech očividně není na B7 ideální… Můžu si jen hlasitě nadávat, že jsem si tu gulášovku přeci jen měl dát. Ale nedá se nic dělat, teď už to musím zvládnout bez ní. Uprostřed kopce potkávám dvě známé tváře, Blanku a Ivanu, které zde sbírají síly na další souboj s nepříjemnou Kněhyní. Chvilku se zdržím, ale vzhledem k mému aktuálnímu tempu nechci moc ztrácet čas. Tak si je jen vyfotím na památku a pokračuju ve funění nahoru.

I když kopec nepatří mezi nejprudší, terén je velmi náročný. Spousta bláta a kluzkého kamení, vody, kořenů. Unavené nohy jsou náchylnější na bolest, především chodidla už by uvítala trochu toho hladkého asfaltu. Konečně se v dálce začíná ozývat sporadické pípání, neklamná známka toho, že čipová kontrola na Čertově mlýnu je nedaleko. Aby nám příroda trochu vynahradila to strádání, vykouzlí na pár desítek minut krásnou, téměř podzimní mlhu. Kontrola tak má vážně pěknou atmosféru.

Dalších pár kilometrů vede tradiční cestou přes Skalku a Tanečnici, a nově také kolem monstrózní atrakce Stezka Valašska. Hlavní rozdíl proti předchozím desítkám kilometrů je mnohem vyšší hustota lidí, kteří se zde pohybují bez čipu a startovního čísla. Hustota těchto ne-závodníků kulminuje tradičně na Pustevnách, kde je to hotové procesí. Snažím se rychle proběhnout až na kontrolu na tradičním místě na začátku klesání do Ráztoky, kde se na chvíli můžu zastavit a doplnit zásoby energie i kyslíku. I zde je hygiena na prvním místě, napřed dezinfekce, pípání a papání až pak. Místní občerstvovačka je tradičně nejlépe zásobená, kromě tradičních pochutin je tu k dispozici v rámci startovného i salám, rohlík, polévka, Kofola či skvělý chleba se škvarkovou pomazánkou. Bohužel můj žaludek už nějaké experimentování nesnese, zvládne jen rohlík se salámem, a to jen ve velmi omezeném množství. Tak si otevřu další ovocnou přesnídávku a doufám, že to tímto způsobem zvládnu až do cíle.

Když zahájím sestup do Ráztoky, jsem trochu mrzutý. 70 kilometrů jsem zdolal ve skvělém čase a začal pomýšlet na skvělý výsledek, posledních 10 kilometrů to ale s tempem jde takříkajíc šejdrem. Hlavně není na obzoru ani náznak zlepšení, přeslazený žaludek trochu stávkuje, a aby toho nebylo málo, začíná mě lehce píchat v levém koleni. Naštěstí jen občas a při cestě do kopce, volný výklus z kopce mu nevadí. Zato prudké klesání a skákání z kamene na kořen a obráceně už si vůbec neužívám. Koleno v tomto případě sice drží, ale nohy celkově od pasu dobu začínají dávat najevo, že už toho bylo moc a vzpomínky na bolavé Týnišťské šlápoty mi nedovolní to nějak hrotit. Na kontrolu mi to tak trvá skoro 30 minut, což mě slušně řečeno nepotěší.

S díky odmítnu občerstvení, jen si odpípnu a jdu dál. V zatáčce na počátku dalšího stoupání potkávám Jirku Hofmana, který letos načal “devátou desátou stovku stovek”. Probereme, jak se nám šlape, vzájemně si popřejeme hodně zdaru v posledních kilometrech, a pak zase pokračuju v cestě sám. Ale už to prostě není ono. Sice stále postupuji vpřed bez významnějších přestávek, ale tempo už je takové unavené, ospalé. Asi budu muset do dalších ročníků zkusit vymyslet i lepší spánkový režim, budíček ve tři ráno a krátká odpolední siesta ve stanu očividně není úplně ideální. Dokonce mám pocit, že mám vidiny; to když mě na trase fandí sympatická mladá paní s klučinou po boku, které už jsem určitě někde viděl. A ne jednou. Raději se ptám, jestli se mi to nezdá, ale prý ne, na rozdíl od nás jezdí autem. 🙂

Na Radošti mě čeká další kontrola. Přicházím tam současně s trojicí dalších pochodníků, se kterými jsem si chvilku povídal na téma sportovní obutí a mohl tak na chvíli přestat myslet na svoje bolavé nohy. Ze sjezdovky ale už zase sbíhám sám. I když sbíhám, občas se snažím popoběhnout, ale buď mi dojde dech, nebo píchne v koleni, nebo obojí najednou. Tak se na to raději vyfláknu a začínám se smiřovat s myšlenkou, že do cíle prostě už jen dojdu. Kromě trochu nudnějšího a pomalejšího průběhu to je celkem v poklidu, alespoň se dnes poprvé můžu pořádně rozhlédnout po okolí a pokochat se krásnou pozdně letní beskydskou přírodou.

Poslední občerstení na Pindule už procházím trochu apaticky. Dám si zase jednu Kofolu, melouna, pozdravím Dana Ešlera a po další návštěvě Toi-Toiky vyrážím vstříc poslednímu dnešnímu vrcholu. Připadám si, že jdu jak lemra, ale stejně jdu rychleji než většina ostatních pochodníků; alespoň malá radost na závěr. Občas mě sice předběhne nějaký sportovec, co si v Pindule z doprovodného vozidla vzal kromě nového oblečení a bot i nové plíce a nohy, ale většina ostatních je na tom podobně, jako já – špinavá, propocená, unavená a těšící se, až to bude mít za sebou.

Poslední drsnější úsek s osmdesátimetrovým převýšením je brzy za mnou a dál už je to až na vrchol Velký Javorník celkem pohoda. Tedy až na krátký úsek plný kamenů, který má chodidla snáší už hodně těžce. I když už kilometry naskakují vážně pomalu, i tuhle překážku nakonec úspěšně zdolám a po 19 hodinách jsem na poslední kontrole. Rychle odpípnu a bez zdržení po zelené turistické značce mířím směrem k Frenštátu. První kilometr je zase hodně prudký a plný malých kamínků, které se mi zarývají do pat. Když mě během pěti minut na tom samém místě na patě projede asi desátý ostrý, jak elektrický výboj, mám chuť zahodit batoh, rozkousat hůlky a padnout do borůvčí. Ale cíl je už vážně na dosah, tak se kousnu do rtu a trpělivě šlapu dál a dál.

Když už to na běh vážně nevypadá, mám čas začít rekapitulovat. Osobně jsem hodně rád, že se letošní B7 uskutečnila. Sice rozumím připomínkách některých lidí, že to kvůli intervalovému startu nebylo úplně fér (každý měl trochu jiné podmínky) nebo že závod přišel o hodně ze své atmosféry a výjimečnosti. To je samozřejmě pravda, ale za mě rozhodně platí lepší něco, než nic. A ve finále si to stejně musí každý odšlapat sám za sebe. Navíc těch, kteří skutečně jedou na umístění, zas nebude tolik. Naprostá většina účastníků v prvé řadě chce dokončit, čas nebo umístění je zajímá až na dalším místě. Dokonce mám takovou kacířskou myšlenku, že bych nebyl proti i v době post-covidové formát B7 střídal, protože hromadný start má sice super atmosféru, ale první polovina závodu je pak především v prudkých stoupáních spíš bojem o život než nějakým velkým závoděním…

Jinak mám smíšení pocity. B7 je první závod, kde si můžu své nové, sportovnější a hubenější “já” porovnat s tím předchozím, a možná jsem čekal trochu víc, než čas přes 20 hodin. Na druhou stranu i tak je to můj nejlepší čas na B7 ever, včetně ročníků, kdy jsem měl v nohách o 15 kilometrů a 1500 výškových metrů méně. Beru to jako poučení pro příště, na “dokonalý” závod, kdy se všechno sejde, všechno do sebe zapadne a zrodí se skvělý výsledek, si prostě ještě musím počkat. Každopádně jsem na dobré cestě, tedy alespoň si to myslím.

Za myšlenkového bilancování letošní Beskydské sedmičky se přede mnou rozevře příměstský parčík a najednou mi zbývá poslední kilometr. Po krátkém přemlouvání sebe sama zkusím popoběhnout a těch několik závěrečným minut z posledních sil vyklusávám. Poslední desítky metrů běžím po koberci, stydlivě mávám divákům a těším se na závěrečné odpípnutí. Když se tak stane, můžu si konečně z hluboka oddychnout – jsem v cíli!

Lezu na improvizovanou K2, kde dostávám hodně povedenou medaili s motivem závodu, pak vracím čip a dostávám na ruku další, v pořadí již sedmý náramek za úspěšně dokončenou Beskydskou sedmičku. Chvilku se ještě motám v prostoru cíle, ale na můj vkus je tu vážně až moc lidí, tak se jen naposledy ohlédnu a pomalu vyrazím do kempu. Cestou ztrácím náramek s číslem dropbagu a tím i možnost si ho vyzvednout, ale dvě piva a topinky s masovou směsí v občerstvení v kempu přebijí i tuto nepříjemnou drobnost, a dál už si můžu vychutnat další velký úspěch své pochodnické kariéry.

Co napsat závěrem? Můj silný citový vztah k závodu je asi z mých reportů patrný, není důvod to zakrývat. Užívám si většinu pochodů a závodů, ale B7 je pro mě histroicky prostě něco trochu víc. Takže bych moc rád poděkoval všem organizátorům za letošní přípravu a uskutečnění 11. ročníku, i v tomto složitém roce, a navíc v ne úplně ideálním počasí (a to jsem tu největší bouřku naštěstí zažil už ve stanu). Obzvlášť mě překvapila jejich zodpovědnost v souvislosti s dodržováním hygienických opatření; osobně jsem trochu čekal, že to bude potěmkináda tak trochu ve stylu “aby se vlk nažral a ségra zůstala celá”, ale od startu do cíle to bylo téměř bez výjimky perfektní. A kdyby byl už od třetí občerstvovačky k dispozici rohlík se sýrem a salámem, bylo by to už téměř dokonalé. Takže ještě jednou díky a za rok na shledanou!

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 102 kilometrů jsem zvládl za velmi pěkných 20 hodin a 11 minut průměrným tempem 11:47 minut na kilometr na 163. místě mezi jednotlivci. Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 102,9 kilometrů, nastoupal 5644 metrů a klesnul 5521 metrů. Na start závodu se postavilo 486 jednotlivců a 1217 dvojic, 124 jednotlivců a cca 400 dvojic z toho nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 12 hodin 08 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest