Pražská 100 2019 aneb na Prahu od západu a zase nic… (DNF)

by Dec 9, 2019Pražská stovka3 comments

Číslo sedm. Pro někoho šťastné, pro jiného nikoliv. Již sedmkrát jsem byl na startu dálkového pochodu Pražská stovka. Sedmkrát jsem se těšil na desítky kilometrů v náročném terénu, nepříznivém počasí a převážně za svitu čelovky. Sedmkrát jsem doufal v úspěšné zdolání všech Olafových nástrah a vítězný příchod do pražských Modřan. Bohužel, již šestkrát jsem neuspěl. A i sedmý sen se začal hroutit nečekaně brzy, dokonce možná ještě před startem…

Každý motorista ví, že dobré obutí je základ bezpečné a pohodlné jízdy. A každý příznivec dálkových pochodů ví, že to samé platí i o vhodném výběru bot pro desítky kilometrů dlouhé trasy. Moje X-Talony 260 jsou skvělé a pohodlné boty do bláta. Bláta! Kterého mělo být podle předpovědi na trase víc než dost. Olafova vášeň pro náročný terén mimo značené cesty je dostatečně známa, jeho mottem by klidně mohlo být “čím hůř, tím líp”. V kombinaci s předpovídaným vytrvalým deštěm jsem proto byl připraven doslova na bahenní koupele.

Ale stejně jako se mohou mýlit většinou neomylné rosničky, musí i Olaf ze svých plánů občas slevit. Vesměs kvůli myslivcům, majitelům pozemků a dalším vlastníkům kulatých razítek, bez kterých není možné masovou akci organizovat, a kteří ho, mnohdy na poslední chvíli, nutí plánovanou trasu předělat. Stalo se tak i letos, dle Olafových slov především po startu a v první třetině pochodu. Z plánovaného extrémního závodu se tak na prvních 40 kilometrech stal pochod spíše rekreačního ražení, vedoucí z převážné většiny po cestách, stezkách a silnicích. Což samo o sobě není nic špatného, právě naopak, ale v kombinaci s minimálně tlumícími botami to pro má chodidla, kotníky a nárty znamenalo trápení od prvních kilometrů.

Místo startu letošní P100 bylo v malém městečku zvaném Mýto, ležícím asi 10 kilometrů východně od Rokycan. Pro mě velmi praktické místo; do Spáleného Poříčí jsem to před 3 roky mohl mít sice ještě blíž, ve srovnání se Světlou nad Sázavou je to však bezesporu úleva. Na start jsem to měl autem půl hodiny a každá půlhodina spánku navíc přijde zajisté vhod. 135 kilometrů dlouhá trasa sice nepatří ve 26-leté historii pochodu k největším extrémům, ale i tak jsem se mentálně připravoval na minimálně 30 hodin šlapání. Možná i víc.

Zázemí v místní sokolovně je příjemné, uvnitř panuje tradiční předstartovní hemžení. Registruji se u stolu organizátorů, připínám si čip, zdravím Olafa, chvilku klábosím s Jirkou Větvičkou, který se po operaci kolene dostává do skvělé formy, provádím poslední přípravy a pak spolu s ostatními vyrážím na start vzdálený pár stovek metrů od budovy. 256 závodníků a pochodníků se řadí u startovní čáry, poslouchá krátký proslov hlavního organizátora a s úderem půlnoci vyráží na trať. Je odstartováno, 26. Pražská stovka je právě zahájena!

Vzhledem k nulovému tréninku a sportovně obecně velmi slabé druhé půlce roku nemám nejmenší snahu uhánět hned od začátku, spíš se snažím šetřit energií a soustředit se na pozvolné zahřátí celého pohybového ústrojí. Pár stovek metrů po startu, při podchodu pod dálnicí D5, přijde někomu mé tempo natolik mdlé, že mě při předbíhání “málem” strčí do příkopu. Ostřím na známou fialovou bundu a poznávám Evu Kubrichtovou. Inu, mládí vpřed… 🙂 Nenechám se tím rozhodit a pokračuji svým tempem. Úvodní kilometry udávají ráz první třetiny pochodu – asfalt, zpevněné cesty, polní cesty, lesní cesty. Až do první kontroly na 11,5 km toho není moc k vidění ani zapamatování – mírná stoupání a klesání, několik ztichlých vesnic. Doháním Evu, tak spolu klábosíme a nezáživné kilometry hned utíkají rychleji. O kontroly se nemusíme bát, letošní P100 přinesla skvělou novinku v podobě uveřejnění přesných lokací jednotlivých kontrol (samozřejmě kromě tajných) ještě před startem. Takže je mám v hodinkách spolu s trasou a šance na minutí se rovná téměř nule.

Teprve za Chotětínem překračujeme hranice CHKO Křivoklátsko a začíná to být zábavnější. Mimo jiné i proto, že z nebe padá mírný déšť se sněhem a začíná to klouzat. Vzhledem k tomu, že první dvě kontroly rychle po sobě jsou na skalních vyhlídkách, touto dobou navíc notně přelidněných, se rychle probírám z letargie a snažím se nespadnout. Do kontrolní karty si značím K1 na vyhlídce Na Skalách i K2 na vyhlídce Čertova skála a uháním ke Zbirohu, kde na mě kromě třetí kontroly čeká i první občerstvení. Už zase sám, Evu nechávám za sebou. Dvě a půl hodiny po startu si na K3 poprvé pípám kontrolní čip, opírám hůlky o auto a hledám něco k snědku. Organizátoři z Trailpointu a Trailmaniacs tu mají teplý čaj, rohlíky, salám, sýr… Prostě tradiční menu, které i v úvodu pochodu udělá radost. Navíc pod improvizovaným přístřeškem ani neprší, tak co si víc přát. Najím se, napiju, doplním flaštičky a hurá přes promoklou louku vstříc další kontrole.

Mám radost, že mi to zatím celkem jde, ani na občerstvení jsem se moc nezdržel. Dobrá nálada mi vydrží přesně do chvíle, kdy začnu postrádat hůlky. Ani opakovaný nevěřícný pohled do prázdných rukavic nic nevyřeší, prostě jsem je nechal na kontrole. Vracím se rozmoklou loukou zpátky, v botách mi trochu čvachtá a z mých úst padá jedna nadávka za druhou. Což je asi ten důvod, proč se mi nikdo z protijdoucích pochodníků nesnaží upozornit na to, že jdu špatným směrem. Na kontrole si jen vezmu zapomenuté hole a potřetí se vydávám na cestu skrz louku u Podzbirožského rybníka. Ach jo…

Následující stoupání ke čtvrté kontrole na kopci Světovina mě malinko uklidní. Do kopce mi to jde dobře a celkový čas strávený na pochodu je zatím více méně podle plánu. Značím si čtvrté políčko a po malém občerstvení uháním po velmi příjemné lesní cestičce k Drahoňovu Újezdu, kde se v autobusové zastávce ukrývá první tajná kontrola. Když ji vidím, mám smíšené pocity. Nečekané občerstvení (především teplý čaj) mě velmi potěší, ale zároveň si s hrůzou uvědomím, že mi krátký asfaltový úsek nepříjemně podráždil chodidla. Chůze připomínající pohyb po žhavých uhlících značí jediné – v botách se začínají tvořit nepěkné věci. Krátké posezení u čaje mi moji domněnku potvrdí; když se znovu vydám na cestu, na chodidlech cítím puchýře v množství větším než malém. To většinou neznamená žádnou tragédii, na občasný puchýř jsem zvyklý. Ale ne po 20 kilometrech a hned v několika exemplářích najednou.

Aby toho nebylo málo, při stoupání kolem silnice 235 mi čelovka napřed několikrát zabliká, a když to nechám bez povšimnutí, po několika minutách se vypne. Bezva… Akumulátor je asi v háji, protože jsem ho před startem kontroloval a byl na 100%. Na druhou stranu po skoro pěti letech a mnoha desítkách pochodů už na to má pomalu věk; chladné počasí jako je dneska mu navíc taky moc nepomáhá, kapacita je prostě pryč. Více méně poslepu měním akumulátor za druhý a doufám, že ten vydrží alespoň o trochu déle, než 4 hodiny, jinak si na cestu budu muset svítit mobilem.

Krátký výstup ke kapli sv. Vojtěcha mým patám nakrátko uleví, další kilometry téměř po rovině vesměs podél Zbirožského potoka ale mají k příjemné procházce daleko. I přes zatím mírnou bolest si sice držím relativně příjemné tempo, ale s každým zdolaným kilometrem je bolest větší a vlezlejší. Poslední úsek kolem Skryjského vodopádu už jdu se zatnutými zuby a nemůžu se dočkat, až si na páté kontrole v penzionu Trilobit na chvíli sednu. Ani ten vodopád a jezírka mi náladu nezlepší, ve tmě je to mnohem nudnější podívaná, než za dne.

Konečně jsem ve Skryjích. Tradiční frgálová kontrola organizátorů R100 je skvělá, vynikající povidlový koláč mi zvedne náladu, a dokonce je tu (proti předpovědi) i dost vody na doplnění. Na chvíli si sedám na židli a teplota mých chodidel okamžitě klesne o 50 stupňů. Nemám ani moc hlad, koláč mi stačil, teď je hlavní především odpočinek. Představa zbývajících 100 kilometrů mě však nutí omezit flákání na nezbytné minimum, takže se po deseti minutách v sedě loučím a vycházím do chladného prosincového rána. Trilobití stezkou klesám až k Berounce, kde se k chladu přidá i vlhko. Naštěstí mě po překročení řeky čeká výstup za šestou kontrolou; ani ne 100 výškových metrů a je mi zase teplíčko.

Po kontrole následuje další polní cesta a sestup k Berounce. Chodidla už zase pálí, začínám z toho být otrávený. Rozednívá se, obloha je zatažená, ale neprší. Na úrovni řeky zavzpomínám na netradiční přívoz na R100, stejně jako na následující cestu do kopce ke Křiništi. Na rozdíl od R100 ale nejdeme po značce, ale po náročnější klikaté lesní cestě. I když jen kousek, pak se trasy zase sjednotí a teprve za Nezabudicemi dojde k jejich definitivnímu odloučení. To už mám v kartě K6 u potoka i K7 na Čertově skále a zdolávám prudké stoupání na Nezabudnické skály, kde na mě čeká na krásné vyhlídce kontrola s číslem 8.

Nepatrný pocit optimismu obratem zašlape do asfaltu následující kilometr po silnici následovaný po krátkém intermezzu s K9 dalšími 1500 metry po stejném povrchu až do městečka Velká Buková. Pro mé nohy je to peklo, jít po skleněných střepech nemůže být horší. V dálce vidím rychlejší běžce, jak s plným žaludkem sbíhají po cestě do Roztok; já se mezitím snažím doplazit až k restauraci Na Kovárně, kde je jubilejní desátá kontrola. A spolu s ní i občerstvení a spousta stolů a hlavně židlí, na kterých se tak krásně sedí. Dávám si svoji oblíbenou pochodnickou snídani složenou z gulášové polévky, pečiva, malinovky a piva, a užívám si každou vteřinu, kdy nemusím stát na nohách.

Moje odpočívání se tentokrát protáhne na 50 minut. Ale čas neřeším, potřebuji vědět, jestli důkladnější odpočinek mým chodidlům nějak výrazně prospěje. Bohužel, když se rozloučím a vyrazím zpět na cestu, prvních pár metrů po asfaltu dává na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Více méně obratem se moje nohy dostávají do původního rozpoložení a cestou dolů do Roztok pálí a bolí. A to se snažím jak to jen jde jít mimo silnici.

Vyhlídka Na Hřebínku s jedenáctou kontrolou, kam se musím hodně prudkou Naučnou stezkou vydrápat, poskytuje mým chodidlům částečnou úlevu; špičky jsou ještě OK. Dlouhý sestup do vesnice Křivoklát si naproti tomu vůbec neužívám. A to i přesto, že zhruba v polovině poprvé zahlédnu známou siluetu rozlehlého hradu. Kochání ruší nějaká dechovka, dlouhou dobu si myslím, že hrají pohřební písně. Až těsně u hradu poznávám netradičně znějící koledy, kterým tleskají davy lidí. Nevím, co se tu děje, ale nejradši už bych byl pryč. Po krátkém bloudění a hledání cesty mezi turisty, kteří si mě nedůvěřivě prohlížejí (oblečením se sem moc nehodím a navíc po 11 hodinách na cestě úplně nevoním) se mi to daří a mizím po modré značce dál od hradu.

Šílenství obratem pomine a naopak potkávám milou skupinku výletníků s kočárkem, kteří nejen že mi popřejí šťastnou cestu, ale navíc i uklidní mé chvilkové panikaření ohledně toho, zda jdu po správné trase. Značím si K12, svižně vyběhnu pár desítek schodů k rekreačně naučnému areálu a po chvíli křížím hlavní silnici 201, čímž dávám rušnému Křivoklátu a okolí definitivní sbohem. Následující trasa po hřebeni nabízí několik krásných vyhlídek na Berounku a Újezd nad Zbečnem, pak pozvolným tempem scházím až skoro k hladině řeky. Příjemná procházka to ale není, vnitřně mi drásá pomalé tempo, které kvůli bolavým nohám udržuji. Navíc si musím několikrát sednout a odpočinout, je to prostě bída.

Naštěstí se blíží další kontrola s občerstvením označená v itineráři tajemně jako Sýkořice, garáž č.p. 200. Průchod městečkem po asfaltových silnicích a cestách se mi zdá jako věčnost, nakonec ale spatřím ceduli s velkým K a o pár okamžiků později jsem v teple. V trochu stísněných prostorách nás je několik, ale pokud jde o péči, ta je maximální. Z bohaté nabídky neodolám skvělé palačince, kterou zapíjím variací teplých a studených nápojů. A když se uvelebím na židli, jsem na vrcholu blaha. Mám toho sice plné kecky, ale momentálně mi nic nechybí ani nebolí, takže si jen lebedím. Posedím tu celkem 15 minut, pak dávám možnost odpočinout si nově příchozím. Loučím se a s trochu lepší náladou se vydávám na cestu do Nižboru.

Přechod přes kopec po měkkém terénu ještě jde a chvilku to vypadá, že by to nakonec nemuselo dopadnout špatně. Po návratu k Berounce mě ale optimismus definitivně opouští; tempo po zpevněné rovinaté cestě klesá pod 4 km/h a v jednom případě potřebuji na jeden kilometr dokonce přes 18 minut. Ne, na tohle nemám. Peru se s tím už 15 hodin, do cíle to mám ještě přes 60 kilometrů a s tímto tempem se nesrovná především moje hlava. Zázračná regenerace chodidel se nekonala ani po hodinové pauze, kouzelnou růžovou pilulkou to řešit nechci a navíc mě v důsledku kulhání začínají bolet i další části nohou. Tohle nemá cenu, je na čase to zabalit.

Volám si zachránce na telefonu a udávám mu souřadnice, kde si mě může vyzvednout. Jsem spíš smířený a smutný než naštvaný; na rozdíl od loňska to je do cíle stále ještě hodně daleko a navíc si za letošní nezdar můžu jen a jen sám. Pomalým tempem se šinu k mostu v Nižboru a hledám místní sokolovnu. Uvnitř po odpípnutí sundavám čip a vracím ho organizátorkám. Pak se převlékám do suchého a čistého oblečení, píšu organizátorům jubilejní 7. omluvnou SMS o nedokončení, a když mi zazvoní mobil, vydávám se na definitivně poslední úsek P100 k místní benzínce. Tam na mě čeká táta s vyhřátým autem a malým občerstvením. Nasedám a tím pro mě 26. ročník Pražské stovky končí.

Co dodat závěrem? Moc toho není… K organizaci nelze říct křivého slova – trasa, značení, občerstvovačky, všechno tradičně skvělé. Pro mě ale celkově šlo o smutnou akci ovlivněnou jedním špatným rozhodnutím hned v úvodu. Obávám se, že jsem prokaučoval velmi dobrou příležitost poprvé dojít až do cíle. I když se to prý v druhé půlce trochu změnilo, první půlka rozhodně nepatřila mezi nic nezdolatelného ani nepřekonatelného. I počasí se nakonec umoudřilo, takže první vavřín visel docela nízko. I rekordní časy nejrychlejších dávají tušit, že letos to prostě mohlo a mělo vyjít… Ale minulost nezměním, tak snad budoucnost… Na viděnou v roce 2020. 🙂

Na úplný závěr malá a neúplná statistická rekapitulace. Celý závod měřící 135 kilometrů jsem nezvládl, skončil jsem na 75. kilometru, kam jsem došel za 16 hodin 9 minut průměrným tempem 12:52 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal 2131 metrů a sestoupal 2535 metrů. Na start závodu se postavilo 256 účastníků, nedokončilo 66 včetně mě. Vítěz to dal za neuvěřitelných 13 hodin 47 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest