Pro svou první sólo expedici jsem si vybral 250 kilometrů dlouhý trek v Irsku vedoucí z městečka Oughterard až do pustiny mezi městy Ballina a Tobercurry. Cílem bylo nejen ujít v průměru 30 kilometrů za den, ale především si vyvětrat hlavu a odpočinout si od lidí. Což se povedlo, ovcí, krav a dalších čtyřnohých zvířat jsem potkal nesrovnatelně víc, než dvounohých pánů tvorstva. Být trochu lepší počasí, trochu méně asfaltu a v neposlední řadě si třetí den nepochroumat pravou nohu, byla by to naprosto dokonalá dovolená.

Den 10. — Nastal čas návratu. Poslední irské probuzení bylo příjemné, vyspal jsem se takříkajíc do růžova. A dokonce venku neprší! Jen ten batoh se mi nějak smrsknul, nacpat do něj všechny věci, které chci vzít s sebou domů, není úplně jednoduché. Ale nakonec se to povede a ani tu neplánovaně nemusím nic nechat. Podle instrukcí majitele hotelu nechám klíč v pokoji, tak se ještě naposledy podívám do skříní a pod postel, jestli jsem na něco nezapomněl, a pak s bolavýma nohama opatrně scházím do přízemí. Když za mnou zaklapnou dveře, moje celodenní cesta domů právě začíná.

Den 9. — Poslední den mého treku po Irsku mě čeká skoro 40 kilometrů. Více jak polovina na cestě do cíle, který bůh-ví-proč leží tak nějak uprostřed země nikoho, u silnice R294 mezi typickými irskými kopci. Během přípravy jsem nebyl schopen dohledat, proč zrovna tam, čím je to místo zvláštní nebo významné. Trochu doufám, že tam na mě bude čekat nějaké příjemné překvapení, které tohle zvláštní finále ospravedlní. Protože varianta, že bych tuto poslední část vynechal a trek neušel celý, vzhledem k mé povaze naprosto nepřipadá v úvahu.

Den 8. — Dnes je předposlední den mého treku. A při pohledu na svou pravou nohu musím upřímně přiznat, že jsem tomu rád. Čeká mě sice jen 15 kilometrů, ale více méně pouze po asfaltu, který si s bolavým chodidlem moc nerozumí. Navíc má podle předpovědi celou dobu pršet. Naštěstí si můžu přispat, snídaně se podává až od devíti. A i když asi ani dneska nebudu trhat rychlostní rekordy, být v cíli moc brzo se nemusí vyplatit, nerad bych musel někde zmoklý dlouho čekat. 

Den 7. — Jen co nedaleko přestal jezdit pilný zaměstnanec státních lesů, upadl jsem do hlubokého spánku. Jako ukolébavku jsem měl troubení jelenů v říji, kteří svou partnerku pro vášnivou noc naštěstí hledali v dostatečné vzdálenosti od mého stanu. Ale jinak jsem až do šesti do rána nevěděl o světě. Moje vrstevnaté lože splnilo úkol na jedničku, spalo se mi fakt dobře. Dost na to, abych hned po probuzení začal s čelovkou na hlavě balit a s úderem sedmé ranní mohl vyrazit na dnešní cestu.