Je to prostě pech. Obrovskej, pitomej, nenadálej, smutnej pech. Celou zimu jezdím na kole do práce a z práce. V jakémkoliv počasí. Ať už byl déšť, bláto, vítr, sníh, náledí, mráz, prostě cokoliv, vyjel jsem, a po určité době také dorazil do cíle. A když už jsem si vybudoval takovou fyzičku, že to začalo vypadat dobře i s mým oblíbenějším sportem – běháním, přišlo to nešťastné pondělí a rázem bylo všechno jinak. Místo lovení rekordů jsem tak začal z blízka studovat české zdravotnictví a rehabilitační postupy po luxaci ramene.

Nehoda — pondělí 11.5.2026

Klokočná, 5:00 — Vstávám jako obvykle brzo. Těším se, po týdenní rýmičce strávené v posteli se konečně zase podívám ven a projedu se trochu na kole, do práce. Venku je už světlo, nad obzorem vychází sluníčko. Je sucho, jen trochu zima. Oblékám si krátký cyklistický dres a přes něj přetahují zimní bundu. Pro jistotu. Zapínám cyklopočítač a vyrážím. Relativně pomalu a opatrně, jsem po nemoci. O 3 minuty později odbočuji u Jedlice na lesní cestu, a pak už to jde ráz na ráz. Koutkem oka ještě zahlédnu malý kus dřeva před předním kokem, následně už se jen ozve drsný kovový zvuk, jak se mi o ten klacek vzpříčený ve vidlici trhá přední výplet, pak se přední kolo zastaví. Já bohužel ne, fyzika je potvora, a po krátkém letu přes řídítka tvrdě dopadám na zem.

Bolest a šok. Prvních 5 minut jen sedím a ležím na zemi, držím se za pravé rameno. Střídavě fňukám a nadávám. Když se trochu vzpamatuju, rychle si zkontroluju celé tělo. Zdá se, že kromě bolavého ramene mi nikde nic netrčí, neprosakuje, nechybí ani nepřebývá. Stoupám si na nohy a zkoumám gravela. Výplet předního kola je potrhaný a náraz nevydržel ani držák radaru, jinak je na první pohled kolo celé. Sbírám ze země batoh a pomalu se vydávám na krátkou cestu k domovu.

Těch 999 metrů do kopce mi zabere rovných 20 minut. Konečně jsem doma a padám vyčerpáním na gauč. Dalších 15 minut jen ležím a zhluboka dýchám. Teprve pak si sundávám bundu a před zrcadlem provádím druhou, podrobnější prohlídku svého těla. Ani ta ale naštěstí neukáže nic jiného, než do fialova se zbarvující pravý loket a nehezkou bouli na pravém rameni. To nevypadá dobře, asi budu muset do nemocnice. Volám drahé polovičce, která je dneska v Praze. Snažím se ji nevyděsit. Vysvětluju, co se stalo. Slibuje, že za hodinu bude doma. Opět se hroutím na gauč a čekám.

Je tu! Znovu vyprávím události posledních 2 hodin, co se stalo. Radíme se. Zkusíme nemocnici v Říčanech. Raději tam dopředu volá, ať tam nejedeme zbytečně. V pohodě, máme přijet. Tak jedem!

Říčany, Nemocnice AGEL, 8:15 — pondělní ráno není na ošetření úrazu úplně nejvhodnější doba, čekárna chirurgické ambulanci praská ve švech. Kromě mě je tam ale většina lidí jen na kontrolu, takže to docela odsejpá. Jediný úraz přiveze sanitka z nějaké Říčanské firmy, kde dělníkovi najel kolega na nohu těžkou ještěrkou. Po intervenci mé drahé polovičky u sestřičky, že mě to docela bolí, jdu na řadu. Vyprávím paní doktorce, co se stalo. Příště si mám prý zavolat sanitku, nebudu muset tak dlouho čekat. Posílá mě na rentgen, kde mi dělají 6 snímků. Kromě ramene i žebra a plíce, jestli nemám pneumotorax nebo ještě něco horšího.

Vracíme do čekárny, kde trpělivě čekáme na popis snímků. Asi za čtvrt hodiny nás znovu volají do ordinace. Paní doktorka pro nás má dvě zprávy. Tou dobrou je informace, že klíční kost není zlomená. Tou špatnou zjištění, že podle rentgenu už spolu s lopatkou netvoří jednolitý celek, ale vazy jsou zcela přetržené. Říká tomu AC luxace Tossy typ III a prý bude nutná operace. Jiné zranění se naštěstí nepotvrdilo. Na dotaz, jak to s tou operací bude říká, že ji tu neprovádějí a že budeme muset někam do spádové nemocnice. Jelikož mám trvalé bydliště na Praze 4, posílá nás do Thomayerovy nemocnice v Krči. Píše zprávu, snímky tam posílá elektronicky. Nakonec dostanu slušivou fialovou ortézu Ortex. Děkujeme, loučíme se a vyrážíme do Prahy.

Praha, Fakultní Thomayerova nemocnice v Krči, 11:15 — tak jestli bylo v Říčanech plno, tak tady to vypadá jak v americkém seriálu Pohotovost. Bude to na dlouho! U registrace se mě sestřička snaží přesvědčit, že Záběhlice nejsou Praha 4. Nakonec si to přeci jen nechá vysvětlit, zaregistruje mě, a můžeme si sednout. A čekat. Vzhledem k tomu, že většina pacientů má spíš akutní zranění, pobyt v ordinací se táhne. Každou chvilku navíc přivezou na vozíků nějakého ještě akutnější chudáka, který má přednost. Pořadí pacientů určuje lékař, samozřejmě…

Ve 4 hod. odpoledne začíná odpoledně/noční směna. Bojím se, aby mě neposlali domů, ale očividně tu jedou nonstop. 45 minut poté se konečně ozve me jméno a já vcházím do ordinace, kde sedí velmi mladá paní doktorka. Ta mi víceméně potvrzuje to, co jsem věděl už z Říčan. Rameno je v háji, je nutná operace. Vzápětí se ale omlouvá, že to teďka mají hodně nabité, takže její termín může stanovit nejdříve za 14 dnů. A že pokud se mi podaří najít dřívější okno někde jinde, bude to tak lepší pro obě dvě strany. Pro jistotu mě nicméně píše žádanku na předoperační vyšetření a objednává na operaci 25.5.2026. Loučíme se a konečně vyrážíme zpátky domů. Cestou si kupujeme večeři, po příjezdu domů ji sním a padám do postele. Byl to dlouhej den, jsem úplně hotovej…

1. den po nehodě — úterý 13.5.2026

Klokočná — od rána kombinuju práci a hledání nemocnice, kde mi mohou udělat operaci dřív, než za 14 dní. Ani jedno nejde úplně hladce. Práce na počítači jen levou rukou není zrovna efektivní, a pokud jde o nemocnice, v prvním kole hledám jen ty, které nabízejí takzvanou jednodenní chirurgii. Bohužel, když už se mi někam podaří dovolat, dostanu jen suché oznámení, že mnou požadovaný typ operace neprovádějí. Odpoledne proto píšu drahé polovičce aby podle dohody do hledání zapojila i širší rodinu. Další komplikací je předoperační vyšetření, můj praktický doktor mi nabídne termín až ve středu za týden. Po krátkém přemlouvání nakonec za hodinu volá a dostávám termín už na tento čtvrtek. Mám alespoň jedno malé vítězství.

Ruku mám trvale v závěsu. Když je v klidu, nebolí. Ale rychle se unaví. Ovládání levé ruky pro všechny činnosti běžně konané pravačkou je taky dost nápor na mozek, po 2 hodinách jsem unavený tak, že se musím na chvíli natáhnout. Večer dostanu zprávu, že se snad povedlo vyjednat něco v Motole, zítra se dozvím víc. Do postele jdu s mírným optimismem.

2. den po nehodě — středa 13.5.2026

Klokočná — na mobilu mám zprávu, zítra se mám v 8 ráno hlásit v Motole. Což je bohužel ve stejné chvíli, kdy my měli dělat předoperační vyšetření. Nedá se nic dělat, znovu volám do ordinace praktického lékaře a vysvětluji situaci. Jsou vstřícní, předoperační vyšetření mi posouvají na pozdní dopoledne, to bych měl stihnout. S klidnou myslí se tak po zbytek dne můžu věnovat jen práci. Levá ruka začíná malinko poslouchat, ale vyčerpávající to je pořád. Večer ještě za pomoci Chat GPT studuju různé způsoby operací a léčby, mám z toho hlavu jak pátrací balon. Raději jdu spát.

3. den po nehodě — čtvrtek 14.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 7:15 — v Motole jsem hodně brzy, půl hodiny čekám. Po včerejším samostudiu mám trochu obavu, jestli mě nebudou přemlouvat na konzervativní léčbu. Ale pak se věci dají do pohybu a za hodinu mám jasno – operace je skutečně nutná, už jsi mě tu nechají. Následuje standardní přijímací procedura, odběry, několik vyšetření a spousta papírování. V poledne už ležím na lůžkovém oddělení traumatologie, na pokoji číslo 11. Spolu se mnou je tam ještě jeden cyklista, a pak letec na křídle se zlomenou stehenní kostí. Panuje tam překvapivě dobrá nálada, vyprávíme si o svých bebíčkách a drbeme o všem možném. V rámci předoperačního vyšetření mě ještě pošlou na rentgen plic, a na posteli mi trojice budoucích sestřiček a bratříčku natočí EKG. Večer dostanu tradiční nemocniční stravu – polévku a asi zeleninové lečo s bramborem, následně usínám. O svém zranění jsem zatím nemluvil s žádným doktorem, tak snad zítra.

Operace — pátek 15.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 5:30 — tradiční, velmi časný nemocniční budíček mě nějak nepohoršuje, už jsem stejně vzhůru. Snídaně se mě netýká, tak jen zapiju prášek a čekám na vizitu. Doktor s několika mladými kolegy se věnuje především druhé klíční kosti, kterou dnes budou propouštět. Mě akorát oznámí, že budu operován. Jelikož nejsem od přírody moc asertivní a pan doktor vypadá, že už má být někde jinde, nechám to být a na nic se neptám. Zhruba v 9 hodin mi sestřička přijde napíchnout kanylu, pak se převleču do „andělíčka“ a začínám se těšit na výlet na sál. Z toho mě nejvíc zaujme pásový přepravník oddělující sterilní operační prostředí od zbytku nemocnice, na kterém se projedu a na druhé straně plácnu na sterilní postel jak bochník chleba v pekárně. Pak už si pamatuju jen potetované ruce nějaké mladé osoby na sále a o pár vteřin později usínám.

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 11:30 — Hotovo! První probuzení hned na sále, další už na pokoji ve své posteli. Ruka se zdá být v pořádku, zato v krku mám příšernou paseku. Že bych se na sále nastydl? Byla tam hrozná zima. Dostanu kapačku a každou chvilku upadám do spánku. Asi 4x mi nějaká „Jeskyňka“ přijde změřit tlak. Mám snad 155 na 110! Kapačka kape asi dvě hodiny, moc jí to nejde. Ruka trochu začíná bolet, tak si řeknu o nějakou farmakologickou pomoc. Podle štítku dostanu rozpuštěný Ibuprofen 400, ale ani ten nekape o moc rychleji. Za dalších 30 minut žádám sestřičku v zácviku, aby mě odpojila. Už mám hrozný hlad a oběd mi přes 2 hodiny stydne vedle na stole. Po jídle znovu usínám.

V krku mám pořád sucho, každé polknutí je boj. Ptám se dospělé sestřičky, když se poprvé po 4 hodinách ukáže,  jestli nemá něco na škrábání v krku, že jsem se na sále asi nastydl. Odpovídá, že mě museli intubovat, tak je to normální reakce. Mám hodně pít a že to za pár dní přejde. A jestli nechci Hašlerku. Chci.

Večer mám hodně společenský. Přijdou mi hned dvě návštěvy a kolegovi na vedlejší posteli udělá soukromé představení dokonce kouzelník. Odpoledne i večer tak utečou coby dup, blíží se noc. Noční směna přinese prášky proti bolesti a přikáže mi podložit si bolavou ruku polštářem, aby přes noc nenatekla – ortézu si brát nemám. Nepřirozená poloha ruky bohužel dost bolí a ani dvojice prášků s tím nic neudělá. Dnešní noc bude asi dlouhá…

1. den po operaci — sobota 16.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 5:30 — noc stála úplně za prd. Jednak jsem musel asi stokrát na záchod, a pak mě přizvednutý loket bolel tak, že ani dva prášky proti bolesti nezabraly. Ve 3 ráno mě to přestalo bavit, polštář pod loktem jsem vyhodil, a alespoň na 2 hodiny se prospal. Když ale začal tradiční hlasitý lomoz na chodbě, k dobrému vyspání jsem měl hodně daleko. Loket to naštěstí přežil bez úhony, dokonce i krk je mírně lepší. Čekání na vizitu v 8 hodin si tak krátím především spánkem a pojídáním snídaně složené dvou rohlíků s pomazánkovým máslem.

Ani během vizity se nedozvídám nic nového. Pan doktor se mi zeptá, jestli chci jít domů, a na moji kladnou odpověď odpoví, že tedy půjdu. Tím konverzace končí. Dle sestřičky to ale chvilku potrvá, pan doktor je tu sám, a tak mám s odchodem počítat spíš kolem poledne. Přepínám se tedy znovu do klidového režimu a čekám. V 10:30 mi přijdou vytáhnout kanylu, 30 minut nato dostávám i propouštěcí zprávu. Konečně vím, že mi do ramene našroubovali destičku „hook plate“ a zahákli ji za výběžek lopatky, což byla moje preferovaná varianta. Tím pro mě pobyt v nemocnici pro tuto chvíli končí. Oblékám se, loučím se s paraglajdistou a vyrážím na metro linky A, které je ve velmi příjemné, docházkové vzdálenosti od nemocnice.

Cesta metrem je pro moje bolavý rameno asi nejpříjemnější. Projíždím celou Prahu až na Skalku, odkud si domů beru Bolta. Řidič je velmi milý a ohleduplný, ale stejně si za těch 25 kiláků rameno pěkně naklepu.

Klokočná, 12:45 — jsem doma! Napřed si dopřeju příjemnou rychlou sprchu sprchu od prsou dolů, pak sním připravené jídlo a jdu si lehnout. Rameno je po jízdě docela unavené, odpočinek v posteli přijde vhod. Prášek si zatím brát nechci.

Odpoledne dorazí drahá polovička s návštěvou. Přiveze mi dárečky z Alzy, mj. tlakoměr od Garminu. Hned ho zkouším, bohužel výsledek 150 / 92 je stejně hrozný, jako byl v nemocnici. Doufám, že to je skutečně jen dočasné. Třeba za to může únava, dnešní noc byla vážně špatná. Kolem deváté si jdu lehnout a brzy usínám. Snad mi dva Ibalginy 400 mg dopřejí klidnou noc.

2. den po operaci — neděle 17.5.2026

Klokočná — ráno mám pocit, že jsem se vyspal do růžova. Nadšení bohužel končí s prvním polknutím. Opět se mi zdá, že polykám písek s drceným sklem. Jak se později dozvím, celou noc jsem chrápal, takže to v krku vypadá jak v polepšovně. Naopak ruka je překvapivě dobrá, není nateklá a nebolí. Po snídani si proto dojdu pro posilovací kleště, nastavím je na nejlehčí úroveň a do večera si dám několik sérií mačkání. Dávám si pozor, abych vůbec nezatěžoval rameno, ale pracoval jen dlaní a zápěstím.

Po obědě na chvíli sednu k počítači a začínám sepisovat tenhle román. Prokládám to odpočinkem a spánkem, takže den příjemně uteče. Celý den obejdu bez prášku proti bolesti, když je rameno unavené, začne bolet, tak si dám chvíli pohov a rychle se to spraví. Ibáč si beru až na noc. Jen ten krk se zatím moc nelepší a tlak mám taky pořád nehezky vysokej…

4. den po operaci — úterý 19.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 8:00 — jsem v Motole na první kontrole. Pořadí pacientů určuje lékař, takže mě nepřekvapuje, že i když jsem přišel mezi prvními, většina lidí jde na řadu přede mnou.

V ordinaci klasika. Děkuji panu doktorovi za super práci. Říkám, že mě od druhého dne ruka nebolí. Prý je to dobře, na nějaké další informace ale čekám marně. Na škrábání v krku opět dostanu Hašlerku. Asi nějaká specifická Motolská léčba – mě připadá, že tam mám zánět, ale všem je to fuk. Pohledem zkontroluje jizvu, pak mi ji sestra přelepí novou náplastí a vrazí do ruky žádanku na příští úterý, kdy mám přijít na další kontrolu. Při té příležitosti se mám stavit na rentgenu na snímeček. Za 3 minuty jsem zase venku, trochu nepoměr k těm 2 hodinám v čekárně.

Klokočná, 12:30 — jsem doma. Během dne dělám zase několik sérií 100 stisků posilovacích kleští, a pak chvilku protahuju pravý loket.  Rameno zůstává v klidu, samozřejmě. Zkouším pracovat na počítači „oběma“ – loket pořád nehybný v ortéze, ale zápěstí už lítá po klávesnici. Uvidím, jestli mi zejtra ruka neupadne…

Taky mi dorazila zásilka vitamínů a potravinových doplňků. Koupil jsem si protein v prášku, aby svaly neměly nouzi, kolagenový nápoj, vitamín C, vitamín D, magnézium, vápník a zinek. Nevím, jestli to nějak extra pomůže, ale nějaký pozitivní vliv to snad mít bude. Jo, a rozhodl jsem se do opětovné první jízdy na kole omezit alkohol, ideálně na nulu. Prostě pro tělo jen to nejlepší!

5. den po operaci — středa 20.5.2026

Klokočná — s operovaným ramenem nechcete dělat dvě věci – kejchat a dávit se. Proti tomu prvnímu pomáhá zatlačit prsty na kořen nosu (zatím úspěšný skóre 3:0), u druhýho stačí nestrkat si při čištění zubů škrabku na jazyk až hluboko do krku. Ale levá ruka holt stále není tak obratná, jako pravačka. Jinak krk je lepší, rozhodně to není taková hrůza, jako předevčírem.

Ráno se pěkně protáhnu, hybnost ruky je asi 80 stupňů dopředu a do strany. Rameno je těžký, ale nebolí. Přes bolest zatím nejdu, dokonce se nedostanu ani na hranu, všechno dělám pomalinku a často odpočívám. Když to začne bejt nepříjemný, na chvíli si ulevím v závěsu. Ale loket jsem uvolnil jen jednou, volný mívám jen předloktí. Na počítači píšu oběma, pohyby dělám pomalý, ale bez bolesti a omezení.

V poledne přivezli rotoped! Tedy pardon, cyklotrenažér! Těším se, dám si tam wattmeter z rozbitýho gravela a začnu bojovat s úbytkem svalové hmoty a fyzičky. Svět je zase o malinko veselejší!

Taky psali z pojišťovny, kam jsem hlásil pojistnou událost svého kola. Prý to mám dát do servisu na nacenění opravy. Tak v sobotu zahájíme operaci Karlín.

6. den po operaci — čtvrtek 21.5.2026

Klokočná — blbě spím. Strnulá poloha na zádech není úplně ideální, navíc hodně piju a tak chodím pořád na WC. A to, že mi z 10 dnů ohnutýho lokte bolí záda tomu taky neprospívá. Asi budu muset zase spát na etapy přes den. O víkendu to zkusím…

Připadám si jako MacGuyver, povedlo se mi totiž jen jednou rukou uvolnit nášlapy s powermeterem z rozbitýho gravelu! Můžu tak zkusit nastavit rotoped. Zkouším aplikaci Zwift a je to překvapivě snadné a funkční – powermeter a kadenci mám na nášlapech, odpor na kole a tepovku vysílají hodinky. Ajfoun to všechno dá dohromady a ještě to uploadne na Garmin a Stravu. Jsem spokojen! Ještě asi pár dnů počkám a pak se vrhnu dohánět fyzičku. Včera jsem šlapal 10 minut a je to fakt míň dobrý….

Zdravotní stav tak nějak setrvalý, tlak se mi asi pomalu vrací do původních hodnot, krk je pořád spravenej tak na maximálně 80%. Bolavou ruku se snažím opatrně používat, ale dávám maximální pozor, aby bylo rameno v klidu. Paradoxně největší problém je, že nebolí, takže abych to nepřepálil, mám na mám položenou dlaň druhé ruky a sleduju i sebemenší pohyb. Jsem zvědavej, co mi řeknou v úterý po rentgenu.

8. den po operaci — sobota 23.5.2026

Klokočná — je to více jak týden od operace. Rameno je v pohodě, krk skoro taky, největší problém jsou bolavá záda. Na rotopedu mám ale už po třech dnech lepší pocit, dneska jsem dal celou půlhodinu. Rameno protahuju se jen opatrně a jednou denně, zato předloktí a prsty hned několikrát. Když to jde, mám ruku v závěsu, vzhledem k teplotám na sluníčku atakujícím čtyřicítku se bohužel potím pod ortézou jak prasátko na pekáči.

V poledne jsme s drahou polovičkou odvezli kolo do servisu – i s automatem si na řízení netroufám. Pojišťovna chce znát předpokládanou cenu opravy. Cesta do Karlína byla zdlouhavá, zvýšené boky sedadel mě dost pomlátily; příště zase raději budu sedět vzadu. Akorát dneska to kvůli polámanému kolu na sklopených zadních sedačkách nešlo.

11. den po operaci– úterý 26.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 8:00 — dnes byl, jak říkáme my projekťáci, ukončený první milník projektu „rozbité rameno“. Na kontrole v Motole mi nejdřív udělali aktuální snímek, a po vizuální kontrole jizvy s potěšujícím oznámením „krásně se to hojí“ vytahali stehy. Překvapivě nepříjemná zkušenost, půlka už byla docela zarostlá (fotka je z neděle). Pak jsem se osmělil zeptat, jak to bude s rehabilitací – prý mám přijít na kontrolu zase v úterý za 14 dní, a při té příležitosti dostanu žádanku na rehabko. Tím kontrola číslo dvě skončila.

Klokočná, 12:00 — jsem doma. Cestou z nemocnice jsem si koupil měsíčkovou mast na jizvu a náplasťové stehy pro jistotu, aby se mi jizva nerozšklebila – přeci jen po 11 dnech od operace to nebude úplně srostlé. Vzhledem k čerstvým ranám po vyndaných stezích si dneska odpustím rotoped, tak jsem si místo toho dal jen malou pětikilometrovou procházku od vlaku domů. Bylo fakt teplíčko.

Jinak je můj aktuální zdravotní stav vesměs dobrý. Rameno nebolí v místě operace, ale jak ochabuje, tak největší bolest asi z přetížení cítím jakoby z venku na kloubu. Ale zase jen při nějakém určitém pohybu – když je v klidu v ortéze, tak jen trochu tlačí. Trochu se děsím, jak bude vypadat po těch dalších 3 týdnech, než začnu konečně oficiálně rehabilitovat. Krk už je definitivně v pohodě, posledních pár dnů se uklidnil i tlak, ráno mám kolem 120 / 80.

Bohužel, nejvíc mě stále otravuje spánková deprivace, dneska v čekárně jsem málem usnul. Nevydržím spát déle než 4 hodiny v kuse, tak to řeším jedním nebo dvěma šlofíky přes den. Díky flexibilní pracovní době si to můžu nadělat večer nebo o víkendu. Ale už se nemůžu dočkat, až se pořádně vyspím.

3. týden po operaci — od pátku 29.5.2026

Akční dny po zranění jsou za mnou, začíná dlouhé a poněkud nudné období srůstání a rehabilitace. Tedy alespoň doufám, že bude nudné a že se to nějak nezkomplikuje. Z pohledu zdravotního stavu nic nového, rameno bez pohybu slábne a tuhne, záda taky, ale jinak si nemůžu stěžovat. Na rotopedu už šlapu jak Pogi, několikrát týdně si dám delší procházku, na počítači pracuju bez omezení a každý den si užiju pořádnou sprchu. Nicméně ChatGPT opakovaně varuje, abych to nepřehnal, že teď je právě ten záludný čas, kdy se zdá být všechno v pořádku, ale není – úvodní fáze srůstání ještě minimálně 2-3 týdny potrvá. Takže ortézu s přichyceným loktem nosím kromě koupání pořád, i na spaní, a předloktí dávám odpočinout podle potřeby.

Levá ruka se po třech týdnech dostala na úroveň šikovnosti tak 80-90% pravé, a když jí pomůže něco přidržet pravá, je jen málo činností, co bych nezvládl. Samozřejmě, tahání těžkých věcí a různé kroucení je úplně mimo, a ve větším (a nebezpečným) rozsahu pohybu mi brání přichycený loket. I tak se mi občas povede, třeba při vzdávání z postele, zatnout ty špatné svaly, a pak rameno pár minut bolí jako čert. Jinak ale bolest netlumím, prášek proti bolesti jsem neměl už minimálně týden. Jizvu si mažu měsíčkovou mastí a rameno jsem začal chladit chladivou mentolkou s konopím, docela to pomáhá.

Trochu komplikace bude s rehabilitačním zařízením, dost mě vypekl můj dlouholetý ústav Roseta, takže hledám něco nového. Vzhledem k počtu plánovaných návštěv se mi nechce platit za každou plnou cenu, obzvlášť, když na to budu mít poukaz. Naštěstí drahá polovička chodí někam na kliniku na Florenc a vypadá to, že mě tam vezmou. Už má dokonce naplánované dvě první návštěvy, ze 14 dnů se snad konečně dozvím něco konkrétního. A pokud rameno dovolí, začnu už ho s pomocí fyzioterapeutky konečně zase dávat pohybově dohromady.

Ve středu jsem byl celý den na nohou, po měsíci jsem se podíval do kanceláře. A musím říct, že tak dobitej jako ten den večer jsem už fakt hodně dlouho nebyl. Myslím, že po některých dokončených stovkách jsem na tom byl výrazně lépe.

4. týden po operaci — od pátku 5.6.2026

Začátkem června přišly dlouho očekávané deštíky. A mě začalo bolet rameno… Podle AI kamaráda je to asi v pořádku, jelikož jizva je bledá a hojí se, nemám ani teplotu, už jsem se několikrát vyspal minimálně uspokojivě a když mám ruku úplně v klidu, tak je to prostě v pohodě. Ale jak to srůstá a asi začíná držet víc pohromadě, jakýkoliv jiný pohyb (rameno je pořád v ortéze a nehýbe se) včetně podřepu nebo natáhnutí té „zdravé“ horní končetiny začíná být hodně nepříjemný. Svou roli asi hraje i skutečnost, že rameno už hodně zesláblo a tak je nutná spousta kompenzací. Ve výsledku mě prostě bolí tak nějak celá pravá polovina trupu, což se mimo jiné projevuje na mé náladě. Už není tak sluníčková a optimistická, jako prvních 14 dní…

Na zvedání ruky bez ortézy jsem se proto prozatím vykašlal, bez pomoci ji už stejně skoro nezvednu. A předloktí je zase procvičované víc než dost. K tomu jízda na rotopedu a občasné procházky na nákup nebo pro balíček. Ještě 14 dnů vydržet a pak snad na první rehabilitaci dostanu nejen dobré zprávy, ale i pár tipů, jak se rychle vrátit do formy.

V úterý zase na kontrolu s rentgenem. Všechno dobrý, tak jsem dostal místo ortézy jen závěs na předloktí visící jen kolem krku a žádanku na 10 rehabilitací a 10 magnetů. Magnety mi sice připadají jako takový voodoo, ale když to považujou za důležitý, já se bránit nebudu. A navrch žádanku na rentgen a kontrolu za další 2 týdny, jelikož pak jedu na 14 dní na dovolenou. Odpoledne jsem si potvrdil, že iniciační rehabilitace bude už příští středu a za 14 dní to vypukne. Už se fakt těším!

Ve čtvrtek jsem oslavil ukončení 4. týdne od operace první jízdou autem a první společenskou akcí. Autem jsem chtěl jet původně jen do pneuservisu (je to automat, šaltpáku bych asi nedal). Ale nakonec jsem se dopravil až do Prahy, aby se po několikaměsíční přestávce trochu projelo a ošoupal jsem rezavé brzdy. Společenskou akcí byl třídní sraz základky. Poprvé jsem byl bez ortézy déle něž pár minut. Po šesti hodinách jsem měl pocit, že mi ruka musí každou chvíli v rameni upadnout. Ale dopadlo to dobře a dokonce se rozhýbala natolik, že mi ranní vstávání následující den šlo mnohem lépe, než posledních 14 dnů.

5. týden po operaci — od pátku 12.6.2026

Začínám častěji fungovat bez ortézy, tu používám jen aby si ruka odpočinula. Což je zatím hodně často, unaví se skoro okamžitě. Ale po dvou dnech se už zvládnu pravou rukou najíst (dobrá, sním jogurt a pak si musím odpočinout), obléci a podobně. Rozsah nijak nehrotím, vše je pouze v rámci bez bolesti, stejně tak zátěž je minimální až nulová. Ale třeba vstávání z postele je hned veselejší, i když ztuhlost je po těch pár hodinách na zádech maximální.

Ruka už má takovou hybnost, že jsem ukončil květnovej Movember a střídavě levou i pravou rukou se konečně oholil. Na rotopedu jsem se zkusil opřít i o druhou ruku, ale je to v takovém úhlu, že to raději nechám až po konzultaci s fyzioterapeutkou. S trochou sebezapření se mi daří obléknout i tričko, takže nemusím chodit v mikině nebo home-made „bolerku“, tedy když mám nasazenou ortézu. Ten závěs na ruku, co jsem posledně dostal v Motole, je dost hroznej a nějak moc velkej, tak jsem si objednal jinej a minimálně kvůli odepínací přesce praktičtější.

Taky mám za sebou první návštěvu na novém rehabilitačním středisku na Florenci, kam jsem dorazil ráno přesně uprostřed pracovního týdne. Fyzio bylo více méně papírování, pak mi magistra (?) ukázala pár cviků, já si to nafotil, dostal i písemný popis, 30 minut si poležel v silném magnetickém poli a šel dom. Cviky jsou následující:

• Kyvadlové pohyby – horní polovinou těla se položím na stůl a pravou ruku nechám volně klesnout k zemi, pak provádím kyvadlové pohyby dopředu-dozadu a doprava-doleva.
• Asistované předpažování – vleže na zádech provádím předpažení operované ruky s pokrčeným loktem, přičemž pohyb výrazně vedu a odlehčuji zdravou rukou, kterou držím loket nemocné ruky.
• Overball pohyby – polovyfouklý gumový míč přitisknu rukou o zeď a nebo na stůl, a pak dělám pohyby nahoru a dolů nebo dopředu a dozadu vždy před sebou a vedle sebe.
• Izometrické posilování – polovyfouklý overball si dám mezi loket a tělo v prvním případě a mezi lokat a zeď v ostatních případech, a pak tlačím několik vteřin proti odporu.

Celkem jsem dneska nachodil 15 kilometrů, přičemž při poslední cestě pro rohlíky jsem 5 kilometrů zkoušel jít „normálně“, bez ortézy a s rukou volně se pohybující podél těla. Kromě pocitu 10 kg závaží na rameni to ale nebolelo, jen jsem se občas přistihl, že podvádím a ruku si šetřím, takže se skoro nehýbe. Doma jsem si dal hodinu šlapání, při kterém jsem se občas snažil lehce přidržet řídítek i pravou rukou (moc to nešlo), a navrch první sadu cvičení. Večer jsem měl ruku těžkou tak, že jsem si ji musel přizvedávat tou zdravou. Ale celkově dobrý, uvidíme zítra.

Čtvrteční ráno bylo náročné. Ruka dost bolela, ale podařilo se mi ji asi po 15 minutách rozhýbat. Dal jsem si pár doporučených cviků včetně tlačení a posunování polo-vyfouklého míče a jel na magnet číslo 2. Pokroky jsou sice drobné, ale zato setrvalé. A mám radost z každé nové činnosti, kterou můžu pravou rukou vykonat, i když jde vesměs o činnosti, které zvládají už hodně malé děti předškolního věku. Třeba zuby už si vyčistím i pravou. 🙂 Stejně tak jsem si dnes poprvé zavázal tkaničky. Svlékání trička mi sice stále dělá potíže, obzvlášť když dorazím domu úplně propocený, ale to se snad během pár dnů poddá.

6. týden po operaci — od pátku 19.6.2026

Ráno po probuzení si dám první kompletní sadu cvičení. Hlavní omezení pro libovolný pohyb je, že nesmím přes silnou bolest (malá bolest je v pohodě, jinak bych nemohl dělat vůbec nic), a ruku nesmím zvedat nad 90 stupňů. Trochu mrzuté je, že pravá ruka poněkud zlenivěla, takže mi z ní občas něco vypadne. Což většinou není problém, horší je reflex automaticky se snažící to chytit, kdy si s ramenem pěkně škubnu.

O víkendu cvičím už naplno, několikrát za den. Rozsah je překvapivě slušný, zato síla je fakt v háji. Ne, že bych předtím byl nějak extra osvalený, ale to, co na pravé ruce zbylo, připomíná a chová se jak rosol. Musím si vypomáhat druhou rukou, ale stejně mě rameno začne z těch všech kompenzací rychle bolet. Chce to prostě trpělivost, Řím taky nepostavili za den.

V pondělí jdu klasicky na magnet a první skutečnou rehabilitaci. Ta se sice smrskne jen na konzultaci a promasírování lopatky a ramene, ale přesně to jsem teď potřeboval. Větší cvičení bude příště, zatím si mám jen koupit fitness gumy a začít trochu posilovat tvarohový biceps a triceps. Na chvilku se stavím v práci, jinak pracuju spíš ráno a večer. Jestli představa dlouhé rehabilitace člověku morálku snižuje, tak viditelný progres každý den a možná dokonce každou hodinu mě zase nabíjí. Rameno je sice unavené, ale s každou zavázanou tkaničkou, oblečenou ponožkou, svlečeným tričkem, oholeným strništěm nebo kompletním příborem zkonzumovaným obědem jsem zase o krůček blíž normálu.

V úterý je kontrola v Motole. Opět by se omezila na prosté „Dobrý? Tak za měsíc nashle!“, ale tentokrát jsem měl i pár dotazů. Ale ani ty pana doktora moc nerozpovídaly. Dozvěděl jsem se, že s nějakým větším cvičením mám počkat do 8. týdne, teď jen opakovat ty naprosté základy a žádné bláznění. Existují prý „cvoci“, co po 6 týdnech sednou na kolo, ale většinou mají od nárazů z řídítek brzo velké problémy. Vazy prostě ještě nejsou dostatečně pevné. Ujistil jsem doktora, že to rozhodně nemám v úmyslu, můj největší kamarád je teď statický rotoped. Což je OK. Batoh prý nosit můžu, ale jen lehký, pár kilo max, žádná krosna. A vyndání dlahy mám čekat cca. někdy v říjnu. Jinak mám „poslouchat své tělo“ (což tak nějak už 6 týdnů dělám) a poctivě rehabilitovat. Takže za mě cajk. 🙂

Ve středu mě čekala další rehabilitace, tentokrát jsem dostal pořádně do těla. Teda do ramene. Tak alespoň vím, co si můžu dovolit.

7. a 8. týden po operaci — od pátku 26.6.2026

Když jsem si v květnu zalítal, jednou z hlavních obav bylo, zda se stihnu dát do kupy na již objednanou a z větší části zaplacenou dovolenou na Islandu na přelomu června a července. Žádná válečka, ale zase nešlo o tradiční expedici s batohem a spaním pod širákem, spíš o takový poznávací zájezd s drahou polovičkou a kamarádem z práce s jeho plus jedničkou. Naštěstí šlo s ramenem dosud všechno hladce, a proto jsem to bez nějakého delšího zvažování risknul.

Cestu letadlem jsem zvládnul bez problémů, změna tlaku na rameno neměla vliv. S nějakým systematickým cvičením a rehabilitováním to ale na místě z časových i praktických důvodů bylo spíš míň dobrý. Jen jsem se ráno tak nějak přiměřeně rozhýbal, ztuhlost po noci byla dost velká. Ale zase jsem byl celý den na nohách a ruku opatrně, ale vytrvale používal k běžným činnostem, což byl dost záhul. Třetí den jsem večer myslel, že mi ruka upadne a nebyl jsem schopen ji bez pomoc druhé ani nadzvednout. Ale od té doby se to začalo lepšit, a i když jsem toho každý večer měl až nad hlavu, každodenní zlepšení v síle a hybnosti bylo jasně patrné. 

Bez problémů jsem řídil auto s automatickou převodovkou a absolvoval každý den 10-20 km chůze. V technickém terénu mě hlava držela hodně zkrátka, ale nijak jsem to nehrotil a pokud to bylo od pohledu náročné, třeba výstup skalní roklí s řetězy, nebo lákavá nabídka na projížďku na vodním skůtru na papuchalky, raději jsem odmítl. Jeden den jsem v časové tísni zkusil i trochu popobíhat a to se rameni zatím moc nelíbilo. Celkově ale dovolená dopadla na jedničku a při běžné turistice mě rameno už nijak nelimitovalo.

9. týden po operaci — od pátku 10.7.2026

Začínám třetí měsíc, je čas na malou rekapitulaci. Zatímco ten první byl ve znamení post-operačního klidu s redukovanou námahou, během druhého začala rehabilitace naplno. Poslouchám doktora (ale ten mi toho od začátku moc neříká), fyzioterapeutku a své tělo. A zatím to jde líp, než jsem čekal. Aktuálně mám hybnost předpažené natažené ruky asi 135 stupňů, upažené natažené 90, zapažené více méně stejně jako té zdravé. Předpažení s loktem do pravého úhlu zvládnu taky 90 stupňů, ale je to asi nejméně příjemné a stále docela bolestivé. Zapažení s loktem do pravého úhlu je bolestivé ještě víc, zvládnu si jen zaháknout prst za poutko kalhot a chvilku v něm vydržet. Svaly jsou stále ochablé, bez nepříjemných pocitů udržím v ruce jen pár kilo (například tašku s notebookem). Ranní ztuhlost beze změny, bez rozhýbání to nejde.

Když jsem v klidu, o ruce ani nevím. Výjimku tvořily asi 2 dny po obzvlášť náročném cvičení, respektive poté, co jsem začal dělat něco nového. Na noc si občas mažu ruku chladivou mastí s konopím, jinak stále užívám jen výše vypsané doplňky stravy. O tom, že neužívám žádné prášky proti bolesti nebo že závěs na ruku už je týdny v krabici, už snad ani nemusím psát. Při běžné chůzi i na delší vzdálenosti mi ruka nijak nebolí, zvládnu i lehký batoh. Na rotopedu jsem schopen se opírat o obě ruce klidně i na několik minut v kuse, pak si musím chvilku odpočinout. Celkově musím s radostí říct, že při klasickém fungování můžu dělat vše, co nevyžaduje zvedat ruku nad hlavu, prudké nekontrolované pohyby nebo manipulaci těžších věcí. 

Už od středy se výrazně rozšířil repertoár rehabilitačních cviků. Kromě protahovacích přibyly i stabilizační a zátěžové. Zvedám ruce, když jsem „na čtyřech“, stále provádím isometrické cviky s overballem, začal jsem používat pružnou gumu na posílení bicepsu a tricepsu. Každodenní progres se samozřejmě trochu zpomalil a asi je rameno celkově i unavenější, ale každý den ráno zkoumám, jestli není nějak horké (zánět) nebo deformované nebo jinak „jiné“ a zatím drží na jedničku.

Třetí měsíc by měl být ve znamení dalšího posilování. Za týden jdu na další kontrolu, tak pokud bude vše v pořádku, zkusím naťuknou téma běhání. Tenhle víkend jsem si udělal 3-hodinový rekord na rotopedu a v neděli ušel a částečně i uběhl 30 kilometrů za 4 hodiny 20 minut, tak snad nedostanu přísný zákaz… 🙂

10. – 11. týden po operaci — od pátku 17.7.2026

Jubilejní desátý týden. Všechno v pohodě, na kontrole mi doktor řekl, že když mě to nebude bolet, za pár týdnů můžu na kolo! Jinak se všechno nese ve znamení postupného rozhýbávání a neustávající rehabilitace. Ranní ztuhlost je pořád vysoká, trvá tak 10-15 minut, než se rameno rozhýbe a začne fungovat. Jinak je to ale čím dál tím lepší. Běhám už celkem pravidelně. Napřed jen krátká popoběhnutí, v ramenu docela píchalo, ale po týdnu už jsem byl schopen uběhnout 10 kilometrů v kuse pohodovým tempem kolem 5:30 na kilometr.

Doma stále zahřívám rotoped, skoro na denní bázi. O ruku už se opírám docela bez problémů, ale nevydrží dlouho, zhruba do pěti minut musím ramenu ulevit. Lepší se to, ale pomalu. V klidu je rameno naprosto bez bolesti, pokud ho trápím, tak bolest je už týdny na stejné úrovni, ale rozsah i síla neustále roste. Celkově je to někdy horší, jindy lepší, záleží i na tom, jak a jak moc jsem ho zatěžoval.

Další úterý se mi povedlo si s ramenem poprvé nepříjemně hnout. Podcenil jsem ochablost pravé ruky a při snaze manipulovat s roztaženým žebříkem jsem se dostal daleko mimo komfortní zónu. Naštěstí v něm nekřuplo, nic nekouká ani neleze ven a ani není nateklé či horké, ale i tak to pár dnů bylo poznat. Drsná fyzioterapeutka mě uklidnila, že to je normální, když jsem ho tak dlouho nepoužíval a že to bude dobré. Pak mi ho zmasakrovala ještě víc. Teda pardon, zrehabilitovala.

12. týden po operaci — od pátku 31.7.2026

Ranní ztuhlost je posledních pár dní výrazně menší, dneska jsem skoro zapomněl, že mám s ramenem nějaký problém. Naopak mi přijde, že začínám narážet na fyzické limity namontované dlahy, některé pohyby vedou k takové divné bolesti. Ruku stále nemám ambici zvedat až nad hlavu, ale jinak by ze mě měl Adolf asi radost. Co bolí je zkusit dát ruku za záda, cvičím to hlavně když jedu v sedě na rotopedu. Lepší se to hodně pomalu. A fakt to hodně bolí.

Stejně tak dost bolí různé záludné cviky, co mi ukazují a jak se mnou cvičí na rehabku. Většinou je rychle zapomenu, takže doma cvičím převážně klasiku, ale občas se zkusím potrápit i trochu víc. Naopak s potěšením pozoruju, že ruka znatelně posílila. K Arnoldovi mám stále ještě dost daleko, ale kůže už nevisí tak ochable a rukou už i něco zvednu a unesu. Když to tedy není zrovna žebřík…

Příští týden asi bude cyklopremiéra. Volali mi ze servisu, že mám kolo hotové a opravené, tak přece ho domů nepovezu vlakem… 🙂 Momentálně to vypadá na úterý, po práci si pro něj zajdu a pak zkusím dojet až domů. Uvidíme, MHD si raději nechám v záloze.

Zítra se chystám na svou první padesátku, tak uvidíme, jak zvládnu zvýšenou zátěž. Včera jsem si koupil novou běžeckou vestu, tak jsem ji hned vyzkoušel. Naplnil jsem lahve se 3 litry vody a těch 10 km co normálně běhám vydrželo rameno bez ztráty kytičky.

Tak povedlo se! Padesátka v Pikovicích úspěšně za mnou, rameno vydrželo. Vlastně mi skoro přijde, že se mi, když nepočítám bezprostřední únavu a namoženost, ho povedlo zase o malinko lépe rozhýbat. Zvládlo jak 50 kilometrů běhu i chůze, tak 8 hodin nošení běžecké vesty s několika litry vody a drobným proviantem (celkem do 5 kg).

Následující den jsem trochu rozbitý, ale jinak je to paráda, mentální vzpruha jako blázen! Ve středu si proto užívám první návštěvu „restauračního zařízení“ po 12 týdnech, mám co slavit! 

13. týden po operaci — od pátku 7.8.2026

Asi jsem to s tím alkoholem malinko přehnal. Už pár dnů se cítím tak nějak všelijak, asi na mě něco leze. A skutečně, v sobotu ráno nejsem schopen polknout ani vodu, natož něco pevného. Další 3 dny se proto živím výhradně studeným melounem a jednou za den s vypětím všech sil zdolám i malého nanuka. Ale jinak jsem schopen jen ležet a čučet na seriály.

Čtvrtý den se to naštěstí zlomí a pátý den už jsem zase jako rybička. Mám trochu strach, co několikadenní pauze od cvičení a posilování řekne rameno, ale i v tomto případě na mě čeká příjemné překvapení – rameno si odpočinulo a když ho poprvé zkusím protáhnout, hybnost i síla mi přijdou lepší, než před týdnem! Další návštěvu hospody už zvládnu bez ztráty kytičky, jen mi asi šestihodinové zvedání půllitru způsobí nečekanou ranní ztuhlost. Až jsem se bál, že jsem někde cestou domů spadnul…

14. a 15. týden po operaci — od pátku 14.8.2026

V sobotu nastává dlouho očekávaný Den D! Přesně 3 měsíce od operace si vyzvedávám opravené kolo v servisu a vyrážím na svou první poúrazovou vyjížďku. Z počátku to je dost divoký, 3 měsíce na statickém a naprosto stabilním rotopedu jsou znát. Gravel s berany mi přijde neuvěřitelně vratký, prvních pár kilometrů jedu fakt připosraně. Ale jistota se mi brzy vrací a zbytek cesty už absolvuju v relativním klidu. Adrenalinu ale i tak vylučuju docela dost, především se snažím předvídat asi 5x tolik, co normálně. Co udělá to dítě, kam zatočí to auto, kdy se pejsek rozhodne poslechnout páníčka a přeběhnout přes cestu. Protože jestli něco fakt nechci, tak je to jakýkoliv pád…

I když jsem měl cestou trochu roupy, nakonec jsem se držel při zdi a ujel tradičních 40 kilometrů. Dokonce jsem si projel nešťastné „místo činu“, abych z něj neměl časem mindrák. Co je jednoznačně potěšující – rameno je neuvěřitelný, nebolí ani na panelce, na kamenech nebo kořenech. Jako vůbec, intenzita bolesti naprosto čistá nula. Kdyby nebylo po dojezdu unavený, ani o něm nevím. A nebolí ani druhý den, tak je třeba vyrazit na jízdu číslo 2.

Zároveň jsem ovšem začal rameno připravovat na letošní B7. V okolí mého bydliště to bohužel s výškovými metry není zrovna slavný, tak musím vzít zavděk kopečkem za barákem, na kterém na asi 550 metrech nasbírám zhruba 53 výškových. A jako křeček běhám pořád dokola nahoru a dolů… Rameno tentokrát je cítit, docela dost, ale hodně proteinu a koňská dávka chladivé konopné masti dělá divy. Do startu zbývá ještě týden, tak uvidíme, jak se mi letos v Beskydech bude dařit. Už samotný start ale budu považovat za úspěch, v květnu bych na sebe nevsadil ani dvacku…

16. až 18. týden po operaci — od pátku 28.8.2026

Dal jsem Beskydskou sedmičku! 16 týdnů od operace jsem ušel a uběhl 102 kilometrů s obrovským 5.600 metrovým převýšením, navíc v nepříznivém počasí! A v luxusním čase 20 hodin 31 minut! Co je ještě lepší, že celé tělo včetně pravého ramene vydrželo celou dobu fungovat naprosto v pohodě a bez bolesti. Paradoxně mě asi hodinu bolelo rameno levé, asi z podvědomého přetížení, ale jinak to byl snový výkon a i z posledního kopce jsem dokázal vyklusávat.

Paradoxně čím víc rameno funguje „normálně“, tím větší problém mám s rehabilitací. Některé krajní polohy, které jsem doteď dělal relativně v pohodě, začaly bolet takovou novou, ostrou bolestí, která podivně graduje vždycky pár okamžiků poté, co pohyb přestanu dělat. Mám podezření na ten kovový hák, tak jsem se zařekl, že teď do vyndání háku (doufejme v říjnu) budu mít jen udržovačku a návrat do úplného normálu začnu realizovat po operaci.

Kromě běhání už na kole jezdím pravidelně a zvyšuju zátěž, šlapat ve stoje není ještě úplně komfortní, ale v sedě už jezdím skoro jak před nehodou. Začíná mě limitovat spíš možnost protahování a cvičení, bez plně hybné a silné ruky je hodně ze cviků když ne nemožných, tak alespoň omezených, takže se asi blíží doba, kdy něco přetížím a bude to problém… Ale zatím to je v pohodě. Jsem zvědavý, jak se to změní, až mi vyndají destičku.