Koncert skupiny Fun. v Itálii
Koncert skupiny Fun. si zaslouží samostatný příspěvek, protože to bylo skutečně něco úžasného! Byl to hlavní důvod naší cesty do Itálie a i kdyby se nic dalšího nepovedlo (jako že naštěstí povedlo:), stála by cesta přes Alpy za to. To, co muzikanti v čele s hlavní trojicí Nate Ruess, Jack Antonoff a Andrew Dost předvedli, dalo zapomenout na všechny rutinerské „hvězdy“ žijící ze své minulosti (zdravíme Alanis) a podobná rozporuplné pocity šířící individua.
Skupina Fun. byla založena v Bostonu již v roce 2008, ale i když slova chvály a uznání sklidilo i její první album Aim and Ignite, na vrchol hitparád prorazila až v roce 2012 s albem Some Nights a hitovkami We Are Young nebo Some Nights. Právě druhé album s námi procestovalo celý Island, kde jsme si ho v autě s průběhu 3000 kilometrů poslechli snad 30x a od té doby patří mezi naše úplně nejoblíbenější skupiny. Proto jsme byli moc rádi, když nám Ježíšek nadělil dva lístky na koncert:) Pravda, z Olomouce to do Ciampina u Říma bylo trochu z ruky, ale blíž našim končinám se Fun. zatím podívat nechce…
Ale zpátky do Itálie. Během procházek Ciampinem jsme nikdy nenarazili na nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo koncertní halu, stadion nebo jiné podobné místo, kde by cenami Grammy ověnčená skupina mohla chtít vystupovat. S blížícím se koncertem jsme proto byli malinko nervózní, jestli všechno není nějaký povedený žertík a žádný koncert se nekoná. Jak se ale po příchodu ke Google Maps vytipovanému místu ukázalo, šlo o plané obavy. Několik plakátů nás spolu s dalšími návštěvníky nasměrovalo ke vchodu do klubu, kde kromě nás byl už jen jeden člen ochranky. A protože se vstupní bezpečnostní prohlídka omezila jen na odtržení části vstupenky, během několika okamžiků jsme byli uvnitř.
Klub Orion sice nepatří mezi největší stavby podobného druhu, mohlo se do něj vejít odhadem kolem tisícovky lidí, ale kruhový půdorys spojený s dobrou viditelností na pódium předznamenával dobrý zážitek. Jelikož jsme dorazili až kolem půl desáté, koncert předkapely byl v plném proudu. Jak jsme si později přečetli, jednalo se rovněž o Bostonskou kapelu nazvanou Miniature Tigers. Hráli dobře, k čemuž jim pomáhal i člen Fun. Andrew Dost, a publikum příjemně příjemně nažhavili na zlatý hřeb večera. A ten se po zhruba půlhodinové přestávce kvůli přeorganizování nástrojů na pódiu skutečně objevil!
Když se chlapci s Bostonu objevili na pódiu, kravál v klubu byl určitě větší, než dokázala vyprodukovat 747ka startující za oknem našeho hotelového pokoje. Až na výjimky jsme nejen dobře slyšeli, ale i viděli díky tomu, že jsme na začátku koncertu stáli asi 15 metrů od pódia a během postupného poskakování a hemžení se později ještě o pár metrů posunuli kupředu. Nepříjemný byl jen občas hustý les tvořený desítkami horních končetin s fotícím nebo nahrávajícím mobilním telefonem, ale atmorféru to rušilo jen malinko a i my se k porostu také občas přidali.
Během koncertu zazněly snad všechny písničky z druhého alba a několik i z alba prvního. Na hudebnících bylo vidět, že je to fakt baví, (nejen) z leadera Nata Ruesse doslova cákal pot na všechny strany a komunikace s publikem byla na jedničku. Prostě nádhera:) Bohužel, trochu omezenější repertoár se za hodinku vyčerpal, a tak nastalo krátké loučení, po kterém se pódium imitující noční oblohu vyprázdnilo. Nažhavené publikum samozřejmě chtělo přídavek, tak začalo skandovaně tleskat. To však k přivolání skupiny nestačilo. Několik lidí tak začalo samovolně zpívat písničku Some Nights. Postupně se přidávali další a další fanoušci, takže refrén sborově zpíval už celý klub. A že z toho zpěvu běhal mráz po zádech!
Ale i přídavek skončil a nastalo loučení, tentokrát už doopravdy. Naposledy jsme si sborově zakřičeli, zatleskali a začali se rozcházet. Klub Orion se postupně prázdnil a i my se vydali na (naštěstí hodně krátkou) cestu do hotelu. Jedním jsme si ale byli jisti skoro okamžitě – na Fun. se určitě ještě někdy podíváme!