Nedokončená Horská výzva 2016 na Šumavě
Letošní čtvrtý podnik seriálu Horská výzva, konaný na Šumavě, jsem od začátku bral především jako takový test vzájemné kompatibility s mojí novou závodní parťačkou Míšou. Přesto mě nedokončení závodu trochu mrzí, jako ostatně pokaždé. Ale hlavní úkol byl splněn, k tomu jsme si v ostrém tempu zaběhli přes 20 kilometrů, vylezli na několik kopečků, vyzkoušeli pohyb za světla i v noci, a v neposlední řadě zvládli skoro 54 kilometrů, což taky není málo. Takže spokojenost.
Horská výzva na Šumavě nikdy nepatřila mezi nejoblíbenější zastávky tohoto seriálu. S největší pravděpodobností proto, že i když je příroda v jihozápadních Čechách krásná a nezřídka divoká, klasickou lesní cestičku aby člověk pohledal. Drtivá většina cest je vyasfaltovaná a v rámci zpřístupňování hor cyklistům není tento proces ani zdaleka u konce. Proto není divu, že i 75 kilometrů dlouhá Horská výzva vede z velké části po tomto nohám nepřátelském povrchu.
Na startu letošního ročníku verze Long se nás proto pár minut před půlnocí sešlo jen něco málo přes 60 týmů. Já jsem na startu s Míšou, mojí novou parťačkou, která nahradila upracovaného a netrénujícího Kódla. Cílem dnešní akce je především vyzkoušet si, jak si při plněné náročného úkolu „sedneme“, a v neposlední řadě otestovat její novou trailovou výbavu. Protože tím skutečně nejdůležitějším společným cílem je zdolání Beskydské sedmičky, která startuje již za 14 dní.
Za reprodukce klasického motivačního hudebního doprovodu je přesně ve 23:55 odstartováno a téměř všichni závodníci ihned vystřelí kupředu. My popoběhneme jen pro diváky a média, hned za železničním mostem zpomalíme a dál už jen jdeme . Tempo udávám já, protože mám v nohách velmi náročnou Hostýnskou stoosmu minulý víkend a trochu se bojím, že 6 dní pro rekonvalescenci nebylo dostatečných. Takže to nechci přepálit.
Prvních pár kilometrů jdeme velmi rychle. Občas popoběhneme, to když se před námi objeví krátký kopec dolů, ale jinak jen svižným tempem stoupáme. Je nádherná noc, obrovský měsíc jen den po úplňku září na cestu, nebe plné hvězd, a k tomu skutečné letní noční horko. Je snad 15 stupňů a předpověď je víc než příznivá. Svého rozhodnutí vystartovat už od začátku v tričku s krátkým rukávem rozhodně nelituji. I tak se potím jak vrata do chléva.
Po 70 minutách jsme na břehu Černého jezera. Na rozdíl od loňska, kdy byla po celý závod více či méně hustá mlha, si ho letos můžu pořádně prohlédnout. Díky zářícímu měsíci je vidět až na druhý břeh, ale dlouho se tu nekocháme a pokračujeme ještě pár stovek metrů ve stoupání. Jakmile se připojíme na asfaltovou silnici, je to chvilku po rovince, pak následuje několikakilometrové klesání. Skoro celé běžíme, takže kilometry naskakují rychlostí vskutku závratnou.
Kousek před první kontrolou spojenou s občerstvením opouštíme asfalt a chvilku si užíváme lesní cestu. Bohužel je kamenitá a příliš prudká, tak je to spíš takové poskakování než regulérní běh. Co je ale nejhorší, začíná se mi ozývat minulý týden pochroumaná kyčel. Naštěstí zatím jen trochu tuhne a táhne, ale hodně čerstvé vzpomínky mě trochu děsí.
Na prvním občerstvení v Hamrech u kostela si užíváme tradiční kombinaci jídla a nápojů. Mají vynikající meloun, takže ani na famózní koláče nemám moc chuť, spíš to kombinuji s rohlíkem a salámem. Snažím se i trochu protáhnout, ale moc to nepomáhá. Po krátkém odpočinku pokračujeme v cestě. Ještě chvilku klesáme, pak se přes malý kopec překulíme k vodní nádrži Nýrsko, kde leží nejnižší bod na trase. Přeběhneme po hrázi, vyšplháme do mírného kopečka, přejdeme železniční trať a pak pokračujeme po lesní a polní cestě až do Oldřichovic, kde je druhá kontrola a jídlo.
V Oldřichovicích zjišťuji dvě věci. S mojí kyčlí dneska rozhodně nebude žádná legrace a meteorologické rosničky nedokáží předpovědět počasí ani na půlden dopředu, protože začíná pršet. Sice jen mírně, ale 0% šance na déšť v předpovědi vypadá prostě jinak. Kromě polykání dalších sladkých melounů se snažím zase o procvičení tuhnoucí levé nohy, ale poprvé ve mě začíná hlodat červíček pochybností, zda dneska zvládnu projít celou trasu od startu až do cíle.
Následující úsek do Hojsovy stráže je docela příjemný. Sice pořád trochu krápe, ale těch pár kapek nás nemůže rozházet. Šplhání na Malý a pak i Velký Prenet je příjemné, většinou vede po lesní cestě, není ani příliš prudké, takže jdeme relativně v pohodě a ani kyčel moc nezlobí. Seběh k Zelenskému potoku už je trochu slabší, moc mi to nejde, takže spíš poskakuju a těším se, až budu dole. U bývalého Rumpelova mlýna překračujeme potok a následuje prudký výstup (dokonce i Míša se zadýchala) krásnou lesní pěšinou až k silnici, kde na nás za zatáčkou čeká třetí kontrola.
Kromě klasického občerstvení, která nám chutná čím dál tím víc, musíme s Míšou učinit ještě jedno rozhodnutí. Dokončení závodu v pravém slova smyslu je definitivně mimo hru, nyní se musíme nějak dostat do cíle. Zavolat si odvoz je pro mě nepředstavitelná potupa, tak koukáme do mapy, kudy nejlépe k autu. Nakonec vybereme trasu vedoucí ještě chvíli souběžně se závodem s tím, že pak po žluté značce trasu „řízneme“ zkratkou na Pancíř a dál budeme zase pokračovat po závodním okruhu až do cíle.
Loučíme se a po silnici stoupáme dál Hojsovou stráží. Pak modrá značka uhýbá doleva a kopíruje jednu z mnoha cyklostezek. Což mimo jiné znamená, že zase půjdeme po asfaltu. I když vzhledem k mé kyčli mi to ani moc nevadí, chůze po stabilním povrchu mi dneska dělá relativně dobře. Čeká nás poslední velké stoupání. Naštěstí pozvolné a v pěkné krajině, tak si to v mezích možností užíváme. Na rozcestí Pod Můstkem se oddělíme od oficiální trasy závodu a kolem dvou upravených studánek pokračujeme dál po žluté.
Do cíle zbývá necelých 10 kilometrů a když vysvitne sluníčko, nemá dnešní ráno chybu. A když už nebudeme sbírat vavříny při závodě, sbíráme alespoň houby kolem cesty. Není to sice taková úroda, jakou jsme zažili loni, ale i tak kolem cesty najdeme pěkných pár kousků. Čas nás nijak netlačí, závod pro nás skončil už dávno, tak se jen vycházkovým tempem pozvolna blížíme k vrcholu Pancíře. Když se kousek před vrcholkem napojíme zase na značenou trasu závodu, víme, že to do cíle máme slabou hodinku.
Z Pancíře klesáme pod retro lanovkou, která v konkurenci moderních sedačkových a kabinkových vypadá až nepatřičně. Ale docela se sem hodí. Cestou děsíme několik závodníků, kteří nechápou, jak jsme se tu mohli octnout, ale většinou se při pohledu na mé pajdání uklidní, protože pro ně nejsme konkurence. Blížící se konec ve mě mobilizuje poslední zbytky odhodlání a občas se snažím popoběhnout, ale je to jen taková křeč. Při křížení sjezdovky už sluníčko peče naplno a my jsme rádi, že nás dnešní výheň naštěstí mine.
Po necelých 10 hodinách na trase a s 54 kilometry v nohách jsme v cíli, kde i přes přiznání se k výraznému zkrácení trasy dostaneme medaili a výbornou grilovanou šunku. Ale čas dneska není důležitý. Chvilku posedíme, osvěžíme se nealkoholickým pivem, pak vyrazíme k autu a po dalším drobném osvěžení vyrážíme směrem ku Praze. A tím pro nás první společný závod končí.
