Třetí Horská výzva 2013 v Krkonoších dokončena!
A je to tady, další víkendová Horská výzva pod hlavičkou společnosti Rock Point je za námi. Tentokrát jsme pobíhali po Krkonoších, kde se ve dnech 2.-3. srpna konal třetí díl Horské výzvy. Měli jsme natrénováno, přípravu spojenou s částečným projitím plánované trasy závodu jsme absolvovali už před 14 dny. Trasa se od poslední změny už nijak neupravila, takže žádná Sněžka, zato 4 hlavní náročné výstupy a sestupy. Prostě dřina jako obvykle. A já vám teď napíšu, jak celá akce probíhala.
Do startu závodu zbývalo asi 14 dní. Naše předstartovní příprava už začíná připomínat malý rituál. Z důvodu šetření dovolené si zařizujeme možnost v pátek pracovat vzdáleně, takzvaný „Krkonoše Office“. Vybíráme si vhodný azyl, kde od čtvrtka do neděle složíme hlavy, až naše oko spočine na Villa Hubertus, kde jsme se během naší poslední návštěvy Špindlerova Mlýna několikrát výborně najedli. Ubytování je obratem potvrzené, takže zbývá už jen zakoupit si místenky do autobusu a začít se těšit. Ve čtvrtek ráno vyrážíme s plnou polní Pendolinem do Prahy, kde si odpracujeme svých 6 hodin a v půl čtvrté odpoledne vycházíme z kanceláře směrem na autobusové nádraží Černý most. Naše další víkendové dobrodružství začíná.
Nezačíná však úplně nejlépe. Cestou na metro si Hanka všimne, že má na mobilu 4 zmeškané hovory. Když se narychlo snaží zjistit proč, dozvídá se, že v námi vybraném hotelu Vila Hubertus popletli rezervace a nemohou nás ubytovat. Nemají kde. Že je to moc mrzí, ale pokud nebudeme proti, sehnali nám jiný pokoj ve vedlejším zařízení za stejnou cenu. Není čas to řešit, protože tentokrát bychom rádi stihli autobus už v Praze, tak s povzdechnutím souhlasíme. Na Černém mostě si kupujeme malé občerstvení a nastupujeme do autobusu. Místenky se hodí, je docela zaplněný. Během cesty se snažíme spát, nebo alespoň relaxovat, ale moc se nám to nedaří, venku je teplo přímo vražedné a ani v autobuse to není o mnoho lepší. Do Špindlu tak před sedmou hodinou večerní přijíždíme slušně unaveni, navíc s mírnou obavou, kde nakonec skončíme.
Tato naše obava se však rychle rozplývá. Residence Nabucco je přesně tam, kde být má a ve stavu, jaký nám slibovali. Majitelem je sympatický a velmi komunikativní Ital, který nás uvede do jednoduše zařízeného, ale pěkného a čistého pokoje, a pozve nás na jídlo dokonce s 15% slevou. Nabídku přijímáme a před nadcházejícím závodem si dáme domácí italské těstoviny a noky, pivo z Vrchlabského pivovaru a navrch domácí Tiramisu jako dezert. Ale protože to byl vážně dlouhý den, v 11 večer už jsme v posteli a snažíme se na zítřek dosyta vyspat.
V pátek vstáváme v 8 ráno. V klidu se nasnídáme, ale už před devátou usedáme k počítačům a začínáme pracovat. Den příjemně ubíhá, v poledne si zajdeme do Vily Hubertus na salát s kozím sýrem a pak se až do pěti hodin věnujeme vydělávání penízků. Když počítače konečně vypneme, začínáme balit věci na závod. Podle aktuální předpovědi počasí bude během závodu jasno, bereme si s sebou tedy jen to nejnutnější. Jsme trochu unavení, ale ještě než si budeme moci na chvíli zdřímnout, musíme se jít jako tradičně zaregistrovat do prostoru startu a cíle, který se nachází asi kilometr od našeho hotelu pod sjezdovkou ve Svatém Petru. Se startovním číslem, mapou, reklamním tričkem oranžové barvy a několika prospekty se ještě stavíme v hospodě u sjezdovky „na jedno“, v restauraci u našeho hotýlku to korunujeme jednou velkou Becherovkou a za pár minut spíme, jako když nás do vody hodí.
Start dlouhého závodu dvojic byl stanoven na páteční noc 30 minut před půlnocí. Budíme se i bez budíku s dostatečným předstihem, dobalujeme poslední věci, oblékáme se a pozvolna se přesouváme na start, kde se to už hemží nedočkavými závodníky. Zdravíme se s Jakubem i s Honzou z Oriflame a jejich parťáky, pořizujeme pár fotek na památku, provádíme poslední kontrolu vybavení (jen zapnout GPSku jsem tak trochu zapomněl) a přesně v půl dvanácté vyrážíme směrem do centra Špindlu a pak dál nahoru na Horní Mísečky. Už v prvním kopci je poznat, že Černého Petra pro tento závod si vytáhla Hanka. Do kopce se trápí a podle svých slov si připadá jako bez energie, přesto pak dolů na Dolní Mísečky celou cestu dokonce vyklusáváme. Druhý kopec vedoucí až na Dvoračky je ještě náročnější, i tak k nim po 12 kilometrech docházíme ve skvělém čase 2 hodiny a 8 minut.
Trochu se osvěžíme a pokračujeme v cestě na hřeben. Stoupání se zdá být nekonečné, kopec je hodně prudký a všude plno zvířeného prachu, během přípravy se nám tu šlo rozhodně lépe. Kocháme se alespoň krásnými výhledy na Rokytnici nad Jizerou a další osvětlená města v údolí. Zajímavé jsou rychlé změny teploty, někdy fouká studeně, jindy nás po tvářích pohladí závan vzduchu doslova horkého. Konečně jsme nahoře a pokračujeme dál směrem k prameni Labe. Na rozdíl od původních předpokladů však nedojdeme až k němu, kousek předtím odbočíme k Labské boudě. Kolem ní jen proběhneme a začínáme sestupovat podél řeky do Labského dolu. Cesta je to velmi náročná, skáče se více méně z kamene na kámen, musíme být ve světle čelovek maximálně ostražití. Navíc jdeme ve skupince, skoro se nedá předbíhat a jako by toho nebylo málo, pod nohama se nám ještě pletou dva psi ze souběžného závodu se čtyřnohými parťáky. Ale zvládáme to bravurně a brzy rychle oddechujeme na počátku čtyřkilometrové asfaltky, která nás dovede až k prvnímu kontrolnímu bodu spojenému s občerstvením. Tam dorážíme ve skvělém čase 4 hodiny a 24 minut. V nohách máme něco přes 23 kilometrů, první třetina závodu je tedy za námi.
Bohužel, Hanka toho má plné zuby. Pro předčasné ukončení závodu je toto místo ideální, nacházíme se jen dva kilometry od centra Špindlerova Mlýna, do hotelu to tedy máme coby kamenem dohodil. Naštěstí pěkně mastný salám s rohlíkem a pořádná dávka iontového nápoje jí do žil vlijí trochu energie, takže se rozhodneme pokračovat dál. Rychle doplňujeme tekutiny a vydáváme se na další cestu. Na občerstvovací stanici jsme se zdrželi jen necelou čtvrthodinku, mimo jiné i proto, že na soutoku dvou už poměrně velkých řek bylo ve 4 ráno hodně chladno a dala se do nás zima. Během dlouhého stoupání na Luční Boudu se ale rychle zahříváme na provozní teplotu. První 4 kilometry cesty vedou po asfaltce až k penzionu U Bílého Labe. Kocháme se pohledem na úzký srpek měsíce a velmi pozvolna se jasnící oblohu plnou hvězd. Druhá část cesty je nesrovnatelně náročnější, podobně jako při sestupu z Labské Boudy skáčeme z kamene na kámen, je to jako několikakilometrová chůze do schodů. Naštěstí je nádherné počasí a obloha se začíná barvit do žluto-červena, tak máme alespoň na co koukat. A právě ve chvíli, kdy dorážíme na rozcestí kousek před Luční Boudou, se sluníčko vykulí v celé své kráse a celé Krkonoše se zbarví do zlatova.
I méně romantické duše musí pohled na takový východ slunce okouzlit. Kocháme se, fotíme a zase se kocháme. Spolu s námi se kochá i nějaká paní, tak ji hned využijeme pro společné foto. Slunce však stoupá po obloze překvapivě rychle a ze zlatavé hvězdičky se během několika minut mění v žhnoucí žlutou kouli, která z nás po zbytek cesty bude ždímat pot po litrech. Než stačíme kolem Luční Boudy projít na kopec k Památníku obětem hor, mimochodem s 1509 metry nejvyšší bod našeho dnešního toulání, je s idylkou ámen a začíná nadprůměrně žhavé letní horské dopoledne.
Jednu pozitivní věc ale výstup k Památníku přinesl – až do Pece pod Sněžkou to teď bude už jen z kopečka. A protože nejsme žádná ořezávátka, větší část z tohoto úseku vyklusáváme nebo dokonce běžíme. 6200 metrů kolem Výrovky a Richterovy boudy tak zdoláme za krásných 55 minut, proto jsme už těsně po sedmé hodině ranní v Peci u kontrolní a občerstvovací stanice číslo 2. Opět dříve než jsme předpokládali i v té optimističtější variantě průběhu závodu! Doplňujeme iontový nápoj a trochu se krmíme. K dispozici je rohlík se salámem, nějaké to ovoce, sušenky a především vynikající ovocné koláčky. Hanka si ještě trochu lízla soli a už vyrážíme do druhé poloviny připravené trasy.
Cestou z druhé kontroly projdeme skrz centrum Pece a pak pokračujeme podél Úpy dál mírně z kopce až k rozcestí vedoucímu na Vlašské Boudy. Osobně jsem trochu podcenil přípravu, a tak mě více jak dvoukilometrové stoupání do prudkého kopce dost překvapuje. Bohužel nebylo poslední. Drápeme se nahoru nepříjemně dlouho, někdy lesní cestou, jindy po sluncem zalité louce, ale v každém případě za stále rostoucí teploty. Z Vlašských Bud jsme pokračujeme do oblasti Lučin, kde před hotelem Oddech nalézáme poslední kontrolní a občerstvovací stanici. Vzhledem k vysoké teplotě už moc nejíme, jen pořádně pijeme a až po okraj plníme všechny nádoby na vodu. Tato občerstvovačka je totiž na naší trase poslední a nás čeká ještě předlouhých 20 kilometrů. A nutno hned na počátku poznamenat, že to bude skutečně „maso“.
Jako by 50 kilometrů v nohách a teplota saharské pouště nestačila, ještě navíc trochu bloudíme. Na posledním odpočívadle jsem si měnil ponožky a když jsem Hanku jdoucí trochu napřed dobíhal, stejně jako ona (a pár dalších závodníků) jsem přešel tu správnou odbočku k cíli. Místo toho jsem pokračoval směrem na Liščí horu. Vzhledem k proměnlivé kvalitě značení Horské výzvy jsme chybějícím značkám zprvu nepřikládali velkou důležitost. Až po chvíli nám to přišlo podivné a konzultace s mapou a GPSkou nám dala za pravdu – jdeme špatně. Naštěstí jsme se nemuseli vracet úplně, trochu jsme si cestu zkrátili souběžně vedoucí pěšinkou, ale i tak těch pár stovek metrů navíc hodně mrzelo. Začíná totiž přituhovat (obrazně). Sluníčko nemilosrdně pálí, a tak je pro nás každý trochu prudší kopec utrpením. A rozhodně v tom nejsme sami, při výstupu z Hříběcí boudy vypadáme spolu s ostatními jak pohřební průvod. Naše průměrná rychlost klesá pod 4 km/h, proto se při pohledu na další kopec rozhodujeme pro krátkou neplánovanou přestávku u Friesových Bud. Lehce se osvěžujeme přeslazenou limonádou s colovou příchutí a já si na kuráž dávám Red Bulla. Pro jistotu hned tři během necelé půlhodinky, což se zpětně nedá označit jako dobrý nápad. Naprosto apaticky se znovu suneme do kopce, ale naštěstí je po pár metrech rozcestí a my pokračujeme už jen po mírně zvlněné vrstevnici směrem na Klínovku.
Na Klínovce to už známe a tak nám do žil vlévá novou sílu vědomí, že cíl už je skutečně na dosah. Cestou z Klínovky naposledy mírně stoupáme a pak až pokračujeme se slastným pocitem, že do cíle půjdeme už jen z kopce dolů. Míjíme horu Stoh a po vrstevnici se pozvolna blížíme ke Svatému Petru. Chvílemi to na lesní cestičce vypadá hodně přeplněně, kromě nás je na ní ještě mnoho dalších závodníků včetně účastníků poloviční trasy a také plno turistů, naštěstí vesměs ohleduplných. Vylepšujeme si průměrnou rychlost, protože část posledního úseku vyklusáváme a díky tomu předbíháme ostatní. Není to sice náš hlavní cíl, ale každý poražený soupeř potěší:)
Zatím co Hanka vypadá, že chytla tak 8-mý dech a letí dolů jako vítr, já ten svůj postupně ztrácím. Posledních 1500 metrů běžím takzvaně „na krev“, během pár okamžiků mě silně rozbolí záda, na čele mám studený pot, prostě si to vysloveně užívám. Sjezdovka je sice přichystána až na posledních pár stovek metrů, ale klesání v posledním úseku závodu je drastické i v předchozích kilometrech. Ale i poslední nástrahy jsme překonali a tak se něco málo po druhé hodině objevujeme v polovině sjezdovky a víme, že i tento závod pro nás skončí úspěchem. S nadšením běžíme dolů směrem k cílové rovince a zanedlouho probíháme společně cílem. Konečně!!!
V cíli z nás všechno spadne, už nikam nemusíme chodit. Po delší pauze nutné k opětovnému zahájení fungování organismu si Hanka dává lehký oběd a oba dva doplňujeme tekutiny, chybí nám jich víc než dost. Chvíli pozorujeme cvrkot, pak se shodneme na tom, že je na čase jít se trochu osprchovat. Mezitím nám volá Jakub, že dnes domů nepojedou a že bychom večer mohli zajít na pivko. V hotelu si proto dáme rychlou sprchu a vracíme se ke sjezdovce, kde brzo bude probíhat vyhlášení vítězů. Následně jdeme společně do naší oblíbené Villy Hubertus na pořádnou večeři a unaveni se kolem desáté loučíme, jdeme spát.
Ranní společný odjezd se trochu urychlil, protože v noci začalo lít jak z konve a k tomu se přidala pořádná bouřka. Místo osmé hodiny ranní jsme na cestě už v sedm, ale nikomu to nevadí. Po třech hodinách jsme v Olomouci a můžeme si radostně odškrtnout dokončení dalšího zajímavého závodu.
A na závěr zase něco ze statistického soudku se spolupráci s Garmin Connect. Během závodu Horská Výzva 3 v Krkonoších jsme ušli celkem 69,05 kilometrů a nastoupali 3 257 metrů. Celkový čas na trati byl 14 hodin 37 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 13 hodin 20 minut průměrnou rychlostí 5,2 km/h. Nejvyšší bod naší cesty byl u Památníku obětem hor ve výšce 1 509 metrů, nejnižší pak 659 metrů V Rudolfově.
