Horská výzva 2013 číslo dvě za námi, zdolali jsme Šumavu!
Týden před druhou Horskou výzvou postihly Českou republiku a Čechy především silné povodně, takže nebylo jisté, zda se závod vůbec uskuteční. Naštěstí se počasí včas umoudřilo a i když byl terén stále silně podmáčený a v řekách i potocích bylo stále až příliš vody, závod se konal podle předpokladů v termínu 7. a 8. června. Co se však proti původnímu plánu změnilo byla trasa, místo trasy těsně u hranic s Německem a kolem pramene Vltavy se kvůli ochraně tetřevů a tetřívků nakonec šlo úplně jinudy, více ve vnitrozemí. Ale nakonec to zas tak moc nevadilo a i díky krásnému počasí jsme si to skvěle užili.
Na rozdíl od předchozí návštěvy Šumavy jsme si vybrali hotel Churáňov, od předchozího hotelu Zadov vzdáleného jen pár desítek metrů. Stejně jako posledně nás autobus vysadil ve Stachách, ale tentokrát jsme měli zajištěn odvoz; paní provozní na nás již čekala a na hotel zavezla svým autem. Pokoj v hotelu byl luxusní a když jsme se po večeři zavrtali do peřin, usnuli jsme skoro okamžitě.
Druhý den jsme si dali snídani a začali pracovat. Den příjemně utíkal a než jsme se nadáli, bylo pět hodin a my se mohli začít připravovat na závod. Prvním krokem byla registrace. Sešli jsme kousek do areálu Zadov, kde během dne vyrostlo několik stanů, startovní a cílová brána a další kulisy závodu. Při registraci jsme získali startovní číslo, tričko a pár drobností od sponzorů. V prostoru startu a cíle jsme taky potkali Kubu Ference a jeho kamaráda, se kterými jsme měli domluvený odvoz domů. Prohodili jsme pár slov, dali si limonádu a šli se na pokoj trochu prospat. Budíček byl v půl jedenácté a i když jsme spěchali, nakonec jsme na start museli i trochu popoběhnout.
Když jsme doběhli na start, do začátku závodu zbývalo ještě 9 minut. Několikrát jsme se vyfotili a nechali vyfotit, zapnuli čelovky, spustili GPSku, popřáli si hodně zdaru a se startovním výkřikem přesně v půl dvanácté v noci vyrazili na trať. Prošli jsme Zadovem, vyšplhali na Churáňov (1182 m) a pak různými lesními cestami a cestičkami pokračovali směrem k prvními kontrolnímu bodu. Počasí nám přes různé prognózy přálo, byla naprosto jasná obloha a přitom relativně teplo, bláta na cestách relativně málo, prostě ideální podmínky pro pochod. Hned na úvod závodu jsme také trochu se štěstím zaregistrovali nečekanou odbočku do lesa mimo hlavní cestu, kterou většina závodníků před námi minula, takže jsme nemuseli šlapat zbytečně navíc. Podobně se nám vedlo i pod Klostermannovou rozhlednou, opět jsme přišli v pravý čas zjistit, že si ti před námi nevybrali správnou cestu. Po průchodu kolem Královského kamene následoval postupný sestup do Řetenic, kde byla nám i ostatním závodníkům k dispozici první kontrola spojená s občerstvením. Po více jak 22 kilometrech a 4 hodinách na trati jsme si ji rozhodně zasloužili!
Nechali jsme si označit kontrolní lístky a trochu posnídali vynikající koláče i rohlík se salámem, ale za 5 minut už jsme byli znovu na cestě a sestupovali podél Zlatého potoka Zlatokopeckým okruhem až na nepojmenovanou křižovatku s hlavní silnicí, kde začalo nejdelší a nejnepříjemnější stoupání na Huťskou horu (1187 m).
Než jsme se tam ale dostali, museli jsme vyšplhat na Malý Kozí hřbet, kolem vrcholku Kozince na Flusárnu a teprve pak se před námi rozprostřel výhled z jednoho z nejvyšších vrcholů, které jsme během závodu navštívili. Odměnou nám byla krásná panorámata i romantické výjevy přírody oblečené do rosy i prosvítající paprsky časného ranního sluníčka. Kousek pod Huťskou horou jsme se vyfotili a zahájili krátké klesání k druhému kontrolnímu bodu a k druhému občerstvení.
Tam už to vypadalo trochu jak v polním lazaretu, část závodníků seděla na zemi a snažila se ošetřit nohy v různém stupni poškození. Nám se, až na Hančinu dlouhodobější bolístku na pravé noze, šlapalo poměrně slušně. V botách jsme měli jen mírně vlhko, tak jsme se jen pořádně napili, trochu najedli, doplnili zásoby vody v lahvích a po 12 minutách už byli na cestě k nám dobře známé Turnerově chatě na břehu Vydry. S hřejivým pocitem, že první půlku závodu máme úspěšně za sebou.
Z dlouhého, táhlého klesání jsme měli trochu obavy, ale v závodním tempu jsme těch 3500 metrů od druhé kontroly seběhli za pouhých 36 minut. Chata byla vzhledem k časné ranní hodině zavřena. Vyfotili jsme sebe, chatu i Vydru a vykročili směrem po proudu ke třetí kontrole umístěné v Jelenově u Čeňkovy pily. Počasí nám stále přálo, svítilo sluníčko a oteplilo se, ale ne na nepříjemnou úroveň. Rychle jsme postupovali kupředu a po devíti hodinách měli v kontrolním lístku třetí podpis. Kontrola sice byla značena bez občerstvení, ale k dispozici bylo pití i drobnosti typu cereálních tyčinek nebo čokolády, což vždycky potěší. Kromě nás byl na místě jen jeden kontrolor a jeden závodník se zajímavě zbarveným pejskem, takže jsme za 2 minuty byli zase na cestě.
Z Jelenova do Srní vedla cesta většinou po silnici, jen chvilkami jsme odbočili na lesní cestu. To nejhorší na tomto úseku nás však teprve čekalo. Procházka po břehu klikatícího se starodávného Plavebního kanálu pro přepravu vytěženého dřeva zněla romanticky, ale těch 7,5 kilometru neustálého mírného stoupání nám dalo pořádně zabrat. V úmorném vedru, prašném a naprosto ubíjejícím prostředí asfaltovo-šotolinové cesty obklopené pouze lesem a kanálem jsme se s tím prali více jak hodinu a čtvrt. Naše nadšení ze čtvrté kontroly u Rokyty bylo z obrovské a i když šlo opět pouze o kontrolu s minimem občerstvení, odměnili jsme se čtrvrthodinovou přestávkou spojenou s výměnou už hodně propocených a provlhlých ponožek.
Předposlední úsek cesty začal mírným klesáním k mostu přes Vydru u Antýglu, následovaný táhlým a nepříjemným výstupem na Jelení Vrch (1176 m). I ten byl po necelé hodině silou vůle zdolán a my pokračovali směrem k Filipově Huti, kolem Březové hory (1193 m) a Lapky (1171 m) do Kvildy, kde jsme se mohli těšit na poslední dávku vynikajících ovocných koláčků a také poslední kontrolní podpis do našich mapek. Cestou jsme se ještě stavili na malou zdravotní přestávku a dali si na kuráž Red Bulla, protože křídla se nám v dané situaci celkem hodila.
Poslední přestávku jsme zkrátili na pouhé 3 minuty a s vidinou cíle vyrazili rychlým tempem na poslední úsek závodu. Ten jsme už dobře znali, což nám dodávalo další energii; věděli jsme, co nás čeká a do čeho jdeme. I to byl možná ten hlavní důvod, proč jsme postupně začali dohánět a předhánět stále více dvojic včetně démonicky vypadajícího staříka s dvěma lahvemi od rumu s neidentifikovatelnou tekutinou uvnitř. Poslední skutečně velkou výzvou bylo prudké stoupání na 70. kilometru, ale i to jsme doslova prolétli a cestou předhonili hned čtyři, někdy docela nechápavě se tvářící dvojice:) Pak už jen stačilo dojít po naprosto rovné silnici nahoru na Přilbu (1221 m), nejvyšší bod naší cesty, seběhnout (ano, po 73 kilometrech jsme to skutečně vzali poklusem!!!) na cestu a projít lesem na sjezdovku, pod kterou jsme konečně spatřili CÍL.
Poslední stovky metrů byly díky adrenalinu a dalším chemickým dobrotám tvořeným našimi organismy otázkou několika okamžiků a kromě několika zastavení nutných pro pořízení památečních fotografií jsme se řítili dolů do cíle rychlostí přímo závratnou. A pak, po 14 hodinách a 43 minutách, po zdolání převýšení téměř 2600 metrů a po ujití 76 kilometrů jsme společně vešli do cíle!
Naši už tak obrovskou radost z dokončení velmi náročného závodu ještě umocnila dvojice našich budoucích spolucestujících, kteří došli jen pět minut před námi. Prohodili jsme s nimi pár slov, nechali se vyfotit a domluvili se, že se uvidíme na slavnostním vyhlášení vítězů v 18 hodin. Kluci se šli osprchovat, my se na chvilku posadili do trávy, pojedli klobásu a těstovinový salát, popíjeli vyhrané nealkoholické pivo, hřáli se na sluníčku a sledovali cvrkot. Na internetu jsme po zobrazení online výsledků zjistili, že ze zhruba 170 dvojic v kategorii Long (dlouhá trasa) jsme skončili na úžasném 59. místě; přímo v naší kategorii mix pak 18. z 51 dvojic!
Když jsme si trochu odpočinuli, posbírali si svoje věci a vydali se na krátkou cestu k hotelu. Dali si hodně příjemnou sprchu, ošetřili bolavé nohy i další části těla, na chvilku se natáhli do postele a čekali, až se přiblíží šestá hodina a my se vydáme zpět do cíle na vyhlášení vítězů. V mužské kategorii vyhráli jako tradičně Vabroušek a Cypra v neuvěřitelném čase 7 hodin 49 minut, ženskou kategorii ovládly z B7 nám dobře známá Rampírová a Skalická v čase 11:41 a kategorii smíšených dvojic Kováčová a Eschler v čase 9 hodin a 52 minut.
Pejskařskou kategorii nejrychleji zvládl, stejně jako v Jeseníkách, Adam Krutiš za 9 hodin 25 minut. Když bylo po vyhlášení, dopajdali jsme spolu s Kubou a Mirkem na terasu našeho hotelu a dali si vítězná pivka. Jen dvě, protože jsme toho všichni měli až nad hlavu. Po domluvě na další den jsme se rozloučili a už před desátou večerní spali jako když nás do vody hodí.
V neděli ráno jsme se nasnídali, sbalili si věci a v 9 hodin vyrazili autem na Olomouc. Cesta uběhla bez problémů, na dálnici jsme se stavili na rychlou polévku a ve dvě hodiny dorazili do cíle. Tím naše nadmíru úspěšná akce skončila a my se už nemůžeme dočkat třetí Horské výzvy, která se bude za dva měsíce konat v Krkonoších, a mimo jiné se během ní podíváme i na Sněžku.
A na závěr zase něco ze statistického soudku se spolupráci s Garmin Connect. Během závodu Horská Výzva 2 na Šumavě jsme ušli celkem 75,94 kilometrů a nastoupali 2 538 metrů. Celkový čas na trati byl 14 hodin 43 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 13 hodin 49 minut průměrnou rychlostí 5,5 km/h.
