Kolečko po Krkonoších před třetí Horskou výzvou 2013

by | Jul 21, 2013 | Horská turistika | 0 comments

Stejně jako Šumava před druhou pro nás i Krkonoše před třetí Horskou výzvou představovaly velkou neznámou. Pravda, “za mlada” jsem v Krkonoších s rodiči a příbuznými strávil spoustu času, ale mezi odpoledním rodinným výšlapem na Sněžku a celodenním pochoďákem kolem dokola Krkonoš je přeci jen dost značný rozdíl. Proto jsme se s Hankou rozhodli si naše nejvyšší hory projít na vlastní kůži, abychom byli první srpnový víkend co nejlépe připraveni.

Plán byl v základních rysech shodný s tím, který jsme úspěšně realizovali na Šumavě. Ve čtvrtek se sbalíme, přejedeme do Prahy do kanceláře, kde budeme normálně pracovat, pak se přesuneme na autobus a necháme se odvézt do Špindlerova Mlýna, ubytujeme se a vyspíme do růžova, abychom následující dva dny mohli věnovat chození po horách. A jak jsme si usmysleli, tak jsme také udělali. Bohužel, ne všechno se nakonec podle plánu skutečně podařilo…

První kaz náš plán dostal už den před odjezdem. A to více méně doslova, protože Hanka po několika dnech rostoucích bolestí musela navštívit zubaře. Její šestka vpravo dole dostala hodinovou údržbu, Hanka jako dárek navrch sedmidenní dávku protizánětlivých antibiotik, takže bolení mělo rychle odeznít. Jenže neodeznělo… Přesto jsme se rozhodli naši cestu uskutečnit, penzión byl zarezervován, místenky na autobus zakoupené a my se moc těšili. Ve čtvrtek ráno jsme si tedy sbalili všechny potřebné věci a odjeli do Prahy odpracovat si svůj denní příděl práce. Trochu menší příděl než obvykle, protože autobus nám odjížděl z Černého Mostu už v 16:20. Hodinu před odjezdem jsme tak měli být na cestě na metro, jelikož cesta na východní okraj Prahy chce svůj čas. Jenže nebyli…

Pracovní povinnosti Hanku zdržely až do chvíle, kdy už bylo krajně nepravděpodobné, že se nám autobus podaří stihnout. Rychle jsme zvážili další možnosti a zkusili “plán B”, který spočíval ve využití služeb pražské taxislužby. Paní na dispečinku nám přesvědčivě potvrdila včasný příjezd, tak jsme naskočili do žlutého Mercedesu a odstartovali souboj s časem. Naše průběžné vedení skončilo u Lanového mostu v Hostivaři, kde byl provoz na stupni 4-5, a než jsme se problematickým místem prokousali, autobus už se pomalu vydával na cestu. Naše odhodlání jet nějakým dalším poněkud ochladlo po zjištění, že jede až v půl šesté ráno. Operativně jsme začali pracovat na “plánu C” a změnili cíl naší cesty taxíkem na Poděbrady, kde měl mít náš autobus přesně v pět hodin odpoledne první zastávku. Cesta po výpadovce už proběhla bez problémů a dokonce jsme na autobus museli ještě 10 minut čekat.

Přesně v sedm večer jsme dorazili do Špindlu. Podle informací na internetu to byla hodina, kdy jsme se měli hlásit na recepci v Pensionu Silva. My však do poznámky uvedli přání ubytovat se později a nikdo nám to nerozmlouval, tak jsme to dál neřešili. Pomalinku jsme se sunuli do prudkého kopce směrem z centra města a v půl osmé zazvonili na zvonek. Když se ve dveřích objevila paní domácí s úsměvem na rtech a s otázkou, co si přejeme, přišlo nám to jako milé zahájení konverzace. Když svou otázku, nyní již s vážnou tváří, podruhé zopakovala, úsměv na rtech nám ztuhl. Ani vytištěná objednávka paní domácí moc nepřesvědčila. Neustále opakovala, že o nás neví a co to mají na Booking.com za “nepořádek”. Po chvilce dohadování ale všechno dobře dopadlo, jeden pokoj se pro nás našel a my se, byť s trochu hořkým pocitem nevítaných hostů, konečně ubytovali. Po krátkém vybalení základních věcí šli spát, protože od časného budíčku v pět ráno to byl hodně dlouhý a náročný den.

Den první – cesta na Sněžku

První den jsme vstávali už před osmou, abychom mohli nejdříve vyrazit do hor. Tedy abych byl přesný, já vstával kolem osmé, Hanku vzbudil zub už kolem čtvrté ráno a o mnoho víc toho už nenaspala… Počasí vypadalo slibně, polojasná obloha s bílými vysokými mráčky a mírný větřík byly na túru jako dělané. Rychle jsme se nasnídali, servírované rohlíčky byly obzvláště vypečené, a už něco málo po deváté hodině jsme vyrazili na cestu. Už dříve jsme se shodli na trase dnešního okruhu a hlavních místech, která jsme chtěli navštívit, tak jsme se bez dlouhých okolků napojili na červenou značku a vyrazili směrem na Luční Boudu.

A cesta to byla hned z počátku výživná. 5 kilometrů neustále do kopce, občas po kamenných nebo dokonce kovových schodech, někdy v lese, jindy v pálivém dopoledním sluníčku, prostě příprava, jak má být. Během stoupání jsme minuli monstrózní čtyřhvězdičkový hotel Horal (jeho skutečné megalomanské rozměry byly lépe patrné následující den z protějšího kopce) a několik dalších stavení. Nejkouzelnější však byl pohled do údolí a na protější svah ozářený sluníčkem. Každou chvilku jsme se zastavovali a fotili. S rostoucí teplotou ale začalo být šplhání do kopce trochu úmorné. Naštěstí jsme po necelých 2 hodinách vystoupali až na Kozí hřbety s nádhernou vyhlídkou, odkud dál vedla příjemná hřebenovka. U bývalé Rennerovy boudy jsme se osvěžili ledově chladnou vodou z přírodního pramene a dál pokračovali k Luční boudě.

Na Luční boudě bylo kromě nás a skupinky kluků a holek z nějakého tábora už jen pár dalších turistů, rekonstrukce lanovky na Sněžku byla měla na návštěvnost české strany Krkonoš více než znatelný vliv. A protože byl čas oběda, rozhodli jsme se něco pojíst i my. Kombinace malinovky s lahodným borůvkovým koláčem se ukázala být skvělou volbou, i když, jak se později ukázalo, Hanka by s tímto tvrzením nemusela souhlasit.

S plnějšími bříšky jsme pak pokračovali směrem k naší nejvyšší hoře, která už byla na obzoru krásně viditelná. Cesta vedla skrz Úpské rašeliniště částečně písečnou pěšinkou a částečně po dřevěných lávkách. Tu už měly nejlepší léta za sebou, občas to bylo trochu o zdraví, ale nakonec jsme se zdárně dostali až ke žlutě natřené budově Slezského domu, kde na nás čekalo překvapení trochu jiného ražení.

Jeden obrázek vydá za tisíc slov, takže je už na první pohled jasně patrné, o jaké překvapení se jednalo. I přes omezený přístup z české strany byly pod vrcholkem Sněžky doslova davy turistů, a protože byla navíc jedna z cest na vrchol z důvodu rekonstrukce uzavřena, na okružní kamenité cestě nahoru vypadalo jak na pouti. Rychle jsme vyběhli až na vrchol, kde se davy trochu rozptýlily, a začali se kochat. V nové České Poštovně jsme si k tomu koupili ovocný Gambrinus a na památku jeden magnetek. Počasí nám v tu chvíli přálo o trochu méně, bylo pod mrakem, ale ke konci naší návštěvy se sluníčko alespoň na chvilku ukázalo a my mohli pořídit pár pěkných fotek na památku.

Na následný sestup na Růžohorky nebudeme vzpomínat zrovna v nejlepším. Jako na potvoru se vyjasnilo a sluníčko začalo pálit neúprosně, skoro až nepříjemně, ale především nás potkaly dvě nepříjemnosti. Nejdříve jsem si kvůli své nešikovnosti, zhruba po roce od posledního obdobného incidentu na Islandu, zase rozšlápl brýle. Naštěstí jen částečně, zůstaly v jednom kuse, trochu se mi je podařilo narovnat a zbytek snad zvládnou v optice, nicméně mě to rozhodně “nepotěšilo”.

Ale především se Hance udělalo velice nedobře od žaludku, což byla spolu s bolavým zubem a třeštící hlavou moc moc moc nepříjemná kombinace. Na hodinku jsme proto narychlo zaparkovali na malé mýtince poblíž cesty kousek pod vrcholkem a čekali, až se jí uleví. Když se tak stalo, oslavili jsme to o kousek dál na Růžohorkách domácím kyselem, borůvkovými knedlíky a dvěma točenými Kofolami. Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili dolů do Pece.

Cestou do Pece pod Sněžkou jsme si mohli z blízka prohlédnout, jak pokračují práce na nové lanové dráze. Na rozdíl od druhého úseku z Růžohorek na Sněžku už mezi Pecí a přestupní stanicí stojí většina nosných sloupů. V každém ze tří nástupních / výstupních míst se pilně staví zbrusu nová budova vyhovující potřebám kabinkové lanovky. Jen tak od oka se zdá, že se vesměs dokončují hrubé stavby. Největší změna bude na návštěvníky Krkonoš čekat dole v Peci, protože nástupní stanice se posunula o pár stovek metrů dolů přímo na konec hlavní silnice a původní stanici, pokud se ji někdo nerozhodne zbourat, si budeme moci během cesty prohlédnout pěkně ze shora. V Peci jsme posupně sestoupili až k lanovému centru a bobové dráze, kde se naše cesta ostře lomila zpět a my začali zase stoupat nahoru.

Po chvíli stoupání nás na silnici překvapila malá zmije. Především proto, že ležela nezvykle na zádech, něco ji totiž zbavilo života. Klacíkem jsem ji naaranžoval pro dramatické foto, na živou jsme totiž (zatím) nenarazili. Obecně zvířeních mrtvolek bylo na cestách neznámo proč víc než dost, během našeho toulání jsme kromě tohoto plaza narazili na dva krtky, dva rejsky a bezpočet brouků. A všichni vypadali skoro jako živí. Chudinky…

Stoupání nás postupně zavedlo k rozcestí u Modrého Dolu, Richtrovým boudám a k chatě Výrovka, kde jsme si dali poslední občerstvení se sladkou tečkou v podobě smetanového Míši na závěr. Pozvolna se začínalo smrákat, stíny se začaly prodlužovat, tak jsme trochu přidali do kroku. Nebyl to zas takový problém, od Výrovky jsme už jen pozvolna sestupovali dolů. Poslední část cesty kolem hory Stoh a po úbočí Pláně byla okouzlující, sluníčko zbarvilo všechno do zlatova a my měli krásný výhled na Kozí hřbety, na kterých naše cesta ráno začínala.

První sjezdovku jsme ještě minuli, ale po té druhé jsme už sestoupili až do Svatého Petra a odtud to byl jen kousek zpátky do Špindlu. V oblíbeném hotelu Villa Hubertus jsme si dali lehkou večeři sestávající z lahodného roastbeefu na ledovém salátu, grilovaném kozím sýru s toastem a vydatné gulášové polévky, a pak se vydali na posledních pár stovek metrů směrem k našemu penziónku. V jedenáct večer jsme již spali jako když nás do vody hodí:)

Celkem jsme tento tohoto dne podle informací z Garmin Connect ušli celkem 32,51 kilometrů a nastoupali rovných 1 749 metrů. Celkový čas na trase byl 12 hodin 48 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 8 hodin 8 minut průměrnou rychlostí 4,0 km/h. Nejvyšší bod naší cesty byl na Sněžce ve výšce 1 602 metrů, nejnižší pak 717 metrů při zakončení okruhu ve Špindlerově Mlýně.

Den druhý – výprava k prameni Labe

Druhý den jsme započali stejně jako ten první, tedy vydatnou snídaní. Tentokrát jsme se docela dobře vyspali oba, zub Hanku bolel o něco méně a i hlava jí dala pokoj, prostě povedené sobotní ráno. Počasí sice vypadalo všelijak, ale nepršelo a i sluníčko občas vykouklo zpoza mraků. Pro dnešní den jsme měli naplánované testování první poloviny trasy závodu. Té lehčí poloviny, jak jsem si, samozřejmě chybně, z počátku myslel.

Jen co jsme ušli pár desítek metrů z centra města, začali jsme šplhat do prudkého kopce vedoucího na Horní Mísečky. Cestou jsme potkali několik cyklistů a nejeden při pohledu na sklon lesní cesty sesedl z kola a začal tlačit. Jako na potvoru se sluníčko začalo hlásit o pozornost stále častěji, takže z nás brzo pot jen stříkal na všechny strany. A to bylo teprve půl jedenácté dopoledne! Nahoře na Mísečkách jsme si dali Kofolu na oslavu zdolání prvního kopce a po krátké zastávce zahájili sestup na Dolní Mísečky. Klesání nám šlo krásně a za chvilku jsme byli dole. Bohužel, naše pracně nastoupaná nadmořská výška byla ta tam a před námi se rýsoval dnešní výšlap číslo dvě.

Tak trochu monotónní cestu nahoru jsme si zpestřovali snad jen nárazovým hledáním hub (a že jsme jich přímo z cesty pěkných pár našli:) ), k focení tam toho bylo dost málo. Stoupání bylo po zpevněné lesní cestě a jeho sklon byl po většinu času snesitelný. To se ale nedá říci o posledních pár stovkách metrů před Dvoračkami, kde byl sklon teď už prašné lesní cestičky přímo vražedný. Stejně jako mnozí cyklisté jsme i my museli několikrát odpočívat, na jeden zátah to vyjít prostě nešlo. Odměnou za vynaložené úsilí nám byl díky skvělé viditelnosti úžasný výhled na celou jižní a západní část Krkonoš, mimo jiné jsme na horizontu viděli i Ještěd či Trosky. Na druhou stranu tu bylo docela těsno, všude mraky lidí a navíc se zde chystal cíl běžeckého závodu do vrchu, prostě chaos. I na této zastávce jsme do sebe obrátili každý jednu Kofolu a pak se vydali dál do kopce směrem k Prameni Labe.

Ovšem už na rozcestí U Růženčiny zahrádky jsme po krátké poradě náš plán změnili. Shodli jsme se na tom, že by byla škoda neudělat si malou odbočku a neprohlédnout si mohylu Hanče a Vrbaty, kteří v těchto místech na Velikonoce v roce 1913 tragicky zahynuli.

Bohumil Hanč byl český sportovec, lyžař a běžec na lyžích. Na Velikonoce dne 24. března 1913 se konal 8. ročník padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích, kterého se Hanč spolu s dalšími pěti závodníky zúčastnil. Václav Vrbata, přítel Hanče, byl na místě jen jako divák. Závod začínal brzo ráno za krásného počasí, proto všichni závodníci vyrazili na trať jen v lehkém oblečení. Záhy však došlo k prudké změně povětrnostních podmínek, začalo sněžit a výrazně se ochladilo. Hanč zůstal na trati i přes snahu rozhodčích o jeho odvolání sám v naprosto nedostatečném oblečení. Kolem poledne ho v mlze potkal jeho přítel Vrbata, který mu oddaně navlékl svůj kabát a čepici, pak se jejich cesty opět rozdělily. Při pátrací akci v odpoledních hodinách byl Hanč nalezen ještě živý, ale po převozu do Labské boudy zemřel na zástavu srdce. Vrbatu nalezli později již bez známek života. Příběh Hanče a Vrbaty se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a 12. května 1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. A na památku Vrbatova obětavého činu je dnes 24. březen slaven jako Den Horské služby.

Kromě památky na smutnou událost, od níž právě letos v březnu uplynulo 100 let, bylo k vidění jako připomenutí další neveselé kapitoly našich dějin i několik betonových bunkrů z předválečného opevnění, takzvaných Řopíků. Naštěstí ani to nebylo všechno, a tak jsme se i na tomto místě mohli kochat nádhernými výhledy na okolní kopce či vodopády padající desítky metrů dolů do údolí kolem Labe.

Další zastávkou byl Pramen Labe ležící v nadmořské výšce 1380 metrů. Jako naprostá většina vodních toků je i Labe na svém počátku jen takový slabý, nenápadný potůček. Teprve na své cestě do moře, posílen mnoha přítoky, zmohutní a stane se z něj majestátný veletok. A právě hlavní přítoky spolu s erby nejvýznamnějších měst, kterými Labe protéká, jsou znázorněny na povedené mozaice hned vedle pramene. Chvilku jsme si u něj odpočinuli, udělali pár fotek a pak pokračovali na Labskou boudu.

Málokterá stavba v Krkonoších vyvolává v lidech tak rozporuplné pocity, jako právě Labská bouda. Na jednu stranu jde o betonové monstrum nijak se nepodobající tradiční krkonošské architektuře, na druhou stranu jde o architektonicky zajímavé dílo vhodně usazené do příkrého svahu. V posledních letech bylo kolem boudy rušno, měla se i bourat, ale nakonec ji začali rekonstruovat a tak snad vydrží. My si ve vnitřní restauraci dali rychlý oběd, nechali odpočinout unaveným nohám a po zaplacení šli dál.

Ještě před cestou podél Labe jsme si prohlédli Labský vodopád (už po pouhém jednom kilometru je v Labi mnohem více vody než u pramene) a pak zahájili dlouhý a poměrně náročný sestup dolů po kamenitém chodníku až k rozcestí u Dívčí lávky, celkem skoro 8 kilometrů rozdělených na dvě poloviny. Přes svoji obtížnost byl sestup Labským dolem velice zajímavý, protože kromě krásných výhledů bylo na trase i mnoho informačních tabulí vysvětlujících různé přírodní úkazy a popisující faunu, flóru či plody lidské činnosti. Dozvěděli jsme se například, že zde v roce 1956 spadla obrovská lavina, která zpustošila 9 hektarů lesa a při likvidaci jejích následků se zpracovalo 5000 plnometrů dřeva. Druhá polovina cesty byla už pohodlnější, pozvolnější a vyasfaltovaná.

U Dívčí lávky jsme provedli bojovou poradu ohledně naší další cesty. Trochu se nám začalo připozdívat, takže byly na stole dvě varianty – dokončit plánovanou trasu spojenou s výstupem na Luční boudu a následným sestupem po stejné cestě, jakou jsme na Luční boudu vyšplhali den předtím, nebo zkrácený přesun do Špindlu a trochu volnější a klidnější večer. Nakonec jsme se rozhodli risknout delší cestu a vyrazili svižným tempem nahoru do kopce podél Bílého Labe.

Po pár kilometrech však začalo být jasné, že jsme si na závěr ukousli trochu velké sousto. U Boudy Bílé Labe jsme proto náš plán po vypití pracně získané Kofoly pozměnili a po žluté značce se po úbočí Kozích vrchů a kolem Železného vrchu vydali na cestu zpět. Po návratu do Špindlerova Mlýna jsme se ještě stavili v naší oblíbené hospodě na trochu pozdější večeři a pak šli na kutě.

Celkem jsme tento tohoto dne podle informací z Garmin Connect ušli celkem 37,49 kilometrů a nastoupali krásných 1 620 metrů. Celkový čas na trase byl 10 hodin 56 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 8 hodin 12 minut průměrnou rychlostí 4,6 km/h. Nejvyšší bod naší cesty byl na Harrachových kamenech ve výšce 1 407 metrů, nejnižší pak 717 metrů při zakončení okruhu ve Špindlerově Mlýně.

Den třetí a poslední – prohlídka Labské přehrady

Třetí den byl dnem odjezdu. Koupili jsme si místenky, sbalili si věci a vyrazili do města hledat nějakou úložnu zavazadel, protože jsme měli v plánu podívat se k Labské přehradě. To se nám nakonec, i díky milé paní v informačním centru, povedlo, a tak jsme mohli dál k přehradě pokračovat jen nalehko. Počasí bylo nádherné, na obloze ani mráček a foukal jen příjemný větřík. Nejprve jsme se vydali po pravém břehu Labe vedle silnice a po slabé půlhodince jsme dorazili k přehradní hrázi, kde už panoval čilý ruch.

Kromě několika desítek turistů a výletníků zde byl i stánek pro příznivce adrenalinových sportů. Kdo chtěl, mohl se projet po laně na druhou stranu údolí těsně pod přehradou. My nechtěli:) Místo toho jsme se prošli po hrázi a společně obdivovali velké množství krásných, velkých ryb různých barev. Především ze zlatě zbarvených jedinců na sluníčku až přecházel zrak. Jako malý bonus jsme na zemi našli jeden zelený papírek s Karlem Čtvrtým a nápisem 100 Kč. Co ti lidé nevyhodí…:)

Nalezenou stovku jsme se snažili utratit za něco dobrého a chladivého. První pokus v malém penziónku jménem Fontána nevyšel, protože ač na první pohled hodně připomínal klasickou restauraci, pocestným se nenalévalo. Museli jsme dojít až k velkému hotelu Alpina, kde se o nás už postarali. Nutno ovšem dodat, že s nijak velkým nadšením. Dali jsme si něco k jídlu a pití se sladkou tečkou na závěr a příjemně strávili předposlední hodinu našeho pobytu v Krkonoších.

Po zaplacení útraty jsme vyrazili na poslední část cesty, kterou nám zpříjemnilo setkání s malou zmijí, tentokrát až moc živou. Dlouho se s námi ale nebavila a rychle zmizela v trávě. My pak došli do Špindlu, z informací si vyzvedli zavazadla a odebrali se na autobusové nádraží, odkud nám něco málo před druhou jel autobus. A tím jsme za naší přípravou na třetí Horskou výzvu udělali definitivní tečku.

Pin It on Pinterest