Příprava na B7 2013 (Třinec – Ostravice)
Odpočítávání na stránce Beskydské sedmičky se nám pozvolna blíží k nule, proto je nejvyšší čas vyladit formu na maximum. A kde jinde než v Beskydech, kde jsme před rokem Beskydskou sedmičku úspěšně dokončili! Stejně jako loňského roku si zkusíme projít až na malé rozdíly shodnou trasu závodu z Třince až… prostě až kam to během jednoho dne zvládneme.
První fáze naší víkendové přípravy ale nezačíná zrovna dobře. Hanka toho v posledních týdnech moc nenaspala a ani noc z pátku na sobotu nebyla v tomto ohledu výjimkou, takže je všechno jiné než vyspaná a odpočinutá. Mně zase kazí příjemné sobotní ráno revizorka v tramvaji na nádraží. Průkazka s kupónem leží doma v jiné peněžence, a tak dostávám pokutu. Konečně jsme na olomouckém Hlaváku, nakupujeme nějaké drobné občerstvení, nasedáme do vlaku a vyrážíme směr Třinec. Ve vlaku se Hanka trochu prospí a něco málo před jedenáctou hodinou vystupujeme na nádraží poblíž dýmajících komínů Třineckých železáren.
Na rozdíl od Olomouce je v Třinci polojasná obloha a příjemně teplo. Nijak se nezdržujeme a svižným tempem míříme k prvnímu cíli, kterým je sjezdovka vedoucí na Malý Javorový. I když má Hanka často pocit, že se jen pomalinku vlečeme, ve skutečnosti lezeme nahoru zhruba stejně rychle jako při loňském závodu. Za slabou třičtvrtěhodinku jsme nahoře, a to se ještě stíháme krmit ostružinami a sledovat cvrkot nad hlavou. Počasí totiž přeje nejen nám, ale i vzduchoplavcům, takže jich je na pestrobarevných padácích doslova plná obloha. A každou chvilku nám nad hlavami odstartuje další.
Na vrcholku Malého Javorového jsme zhruba ve dvě hodiny odpoledne, nejvyšší čas dát si nějaký oběd. Nejdříve zkoušíme štěstí v malém bufetu u sněhového děla, ale sortiment je omezený a k jídlu nemají vůbec nic, tak se jdeme poptat do restaurace v horské chatě. Tam už je nabídka jídla lepší, kromě tradiční Kofoly si objednáváme smažený sýr s hranolkami a tatarkou, respektive bramborové knedlíky plněné uzeným masem se a k tomu zelí. Na Michelinskou hvězdu to sice není, ale chutná nám a to je hlavní.
S plnými bříšky šlapeme dál přes Velký Javorový až na Ropici. Trasu si celkem dobře pamatujeme z minulé procházky, ale stejně nemáme moc možností, kde se ztratit. Cestou potkáváme jen pár dalších turistů, proti desítkám lidí na vrcholku první sjezdovky to je příjemná změna. Na Ropici se rychle vyfotíme, otřeme pot z čela a jdeme dál, protože nás čeká sestup do Morávky.
V Morávce stejně jako před rokem míříme k AutoClub Hotelu Morávka, kde si děláme druhou delší přestávku. Společnost nám dělá nezbytný půllitr Kofoly, slané tyčinky a jedna zmrzlina na špejli. Dostatečný přísun cukru bezesporu potřebujeme, protože máme před sebou další prudkou sjezdovku. Ještě předtím ale musíme vymyslet, kde budeme spát. Nakonec padá volba na Hotel Sepetná v Ostravici, který je pěkně při cestě a který je při telefonickém objednání ještě volný. Se sjezdovkou se stejně jako před rokem pereme statečněji než s tou první. Mimo jiné asi i proto, že je zhruba poloviční délky:) Nahoře si vychutnáváme slastný pocit uspokojení z dobrého výkonu a kocháme se výhledem do krajiny, ale nadšení nám trochu kalí skutečnost, že z výstupu na Travný za sebou máme zatím jen polovinu.
Nedá se nic dělat, pokračujeme. Cestou se nám daří vyplašit nějakou zvláštní koroptev s bíle lemovanými ocasními pery, ale jinak se toho moc neděje. Je stále dost teplo, potíme se jak vrata od chlíva a navíc cesta relativně obtížným terénem nějak moc neubíhá. Nakonec se nahoru na skoro až na vrchol Travného přeci jen dostáváme. Důležité je slovíčko „skoro“; během minulého závodu došlo na Travném k nefalšované zácpě spojené s nepříjemně dlouhým čekáním v chladném podzimním ránu, proto letos organizátoři rozhodli pro závodníky v kategorii Hobby trochu trasu upravit. Ta nevede až na vrchol, ale traverzuje ho po široké a zpevněné lesní cestě. Hobíci tím ušetří pár metrů na délku i na výšku, což sice může někoho trochu zamrzet, ale vzhledem k parametrům závodu to není žádná tragédie.
Cestou z Travného potkáváme dalšího zástupce divoké horské fauny, mladého srnečka. Z počátku nám nevěnuje pozornost, ale když přiblížíme asi jen na 50 metrů, zastříhá ušima, práskne do kopýtek a mizí v roští. A jsme zase sami:) Na cestě dolů do vesnice Krásná už žádné další zvíře nepotkáváme, zato se nám začíná trochu nepříjemně připozdívat. Je skoro půl deváté a hotel v Ostravici stále nepříjemně daleko. Malinko začneme zmatkovat při výběru trasy, podle mapy nám připadá výhodnější nejít přes Lysou horu, ale tak trochu okolo. Naštěstí se nakonec rozhodneme neměnit plán a na Lysou vyšplhat, což se při pozdějším měření cest na počítači ukáže být moudrým rozhodnutím. Cestou po hlavní silnici ještě nacházíme mobil, takže si během tohoto výletu splníme i Bobříka dobrého skutku; plánujeme ho samozřejmě vrátit.
Na začátku stoupání na Lysou nasazujeme čelovky a dál postupujeme za svitu LEDek. Trochu se ochladilo, takže se nám jde lépe než na Travný a cesta subjektivně ubíhá mnohem rychleji. Už ve čtvrt na deset míjíme vrch Malchor a za dalších pár minut stojíme na rozcestí pod Lysou horou. Vzhledem k okolnostem šetříme čas, proto volíme cestu nikoliv přímo na vrchol, ale mírnější obchvat po turistické značce. Na jeho konci se dostáváme na nejvyšší bod naší dnešní cesty, 1 267 m.n.m. Slavíme to malou svačinkou posledních zbytků tyčinek a následně začínáme sestupovat po červené značce směrem do Ostravice. Cestu dobře známe, i když ve tmě nám kamenitá cesta dává docela zabrat. Poslední část trasy klušeme po asfaltu a když překonáme poslední překážku v podobě prudkého kopce přímo pod hotelem, máme vyhráno. V Hotelu Sepetná se ubytujeme, doplníme tekutiny a vitamíny plzeňskou Dvanáctkou a pak už jen do postýlek a spát.
Ráno se po zvážení situace rozhodujeme naše víkendové putování ukončit. Po snídani vyklízíme pokoj a jdeme na vlak, který stíháme s minimální rezervou, jako bychom to tak plánovali. Dvakrát přestupujeme a něco málo před druhou hodinou naše tréninkové putování v Olomouci končí.
A na závěr zase něco ze statistického soudku se spolupráci s Garmin Connect. Během přípravy na B7 z Třince do Ostravice v Beskydech jsme ušli celkem 42,84 kilometrů a nastoupali 2 400 metrů. Celkový čas na trati byl 11 hodin 42 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 9 hodin 4 minuty průměrnou rychlostí 4,7 km/h. Nejvyšší bod naší cesty byl pod Lysou horou ve výšce 1 267 metrů, nejnižší pak 303 metrů V Třinci.
