Příprava na B7 2012 (Třinec – Ostravice)

Spojení Olomouce s Třincem je jedním slovem výborné. O víkendu jede každé dvě hodiny vlak, takže cesta do místa startu našeho putování je pohodlná a bezproblémová. Jedinou drobnou vadou na kráse je budíček před šestou, abychom stihli Express 141 Beskyd a byli v Třinci už před devátou. Ale co se dá dělat; ranní ptáče na víc kopců vyskáče.

Po vystoupení z vlaku nás vítá krásné počasí a dým z Třineckých železáren. Na předpokládaný start závodu na náměstí Svobody to je z nádraží pěkných pár kilometrů, ale protože tam stejně zatím není nic ke koukání, trochu jsme si to zkrátíme a vydáváme se rovnou k prvnímu kopci. Vede k němu pěkná asfaltka, po které čas od času projede cyklista nebo nás mine možný soupeř mapující stejně jako my terén. Po zhruba 7 kilometrech procházka končí a před námi se tyčí první dílčí cíl. Na kuráž si ještě dáme „cuc na špejli“, sezobneme několik divoce rostoucích ostružin, poskládáme hůlky do provozního stavu, zhluboka se nadechneme a vyrazíme.

Velký Javorový (1031 m)

I když bude papírový start závodu uprostřed Třince, to pravé závodění začne teprve pod prvním vrcholem. A začne pěkně z ostra, na vrchol Javorového se jde po červené sjezdovce, v tomto ročním období plné děr a kamenů. Převýšení 500 metrů zdoláváme relativně v pohodě necelou hodinku, společnost nám dělá pár turistů, (skoro)zatoulaný psík a skupinky paraglidistů, pro které je prudká sjezdovka ideálním místem ke startu a kteří se nám v pravidelných intervalech neslyšně proletí nad hlavou.

Na vrcholku kopce je celkem živo, a tak v rámci krátkého odpočinku pozorujeme cvrkot. Start paraglidu střídá start, do toho krmící se rodinky s dětmi a potem zalití turisté šplhající do kopce. Prostě nádhera. Moc dlouho se ale kochat nemůžeme, zatím jsme jen na menším z Javorových vrcholků, který se kvůli své nadmořské výšce 945 metrů ani do závodu nepočítá. Tím skutečně prvním cílem je Velký Javorový, ke kterému máme ještě skoro dva kilometry daleko. Mezi oběma Javorovými vrchy vede pěkná lesní, jen mírně stoupající cesta, takže si za slabou půlhodinku můžeme odškrtnout první ze sedmi oficiálních vrcholů závodu, Velký Javorový.

Ropice (1082 m)

Na Velkém Javorovém jsme se moc dlouho nezdrželi a pokračujem dál přímo na Ropici. Jako Hobbíci (tedy účastníci Beskydské sedmičky v kategorii Hobby) si to můžeme dovolit; akčnější účastníci kategorie Sport to budou brát oklikou přes Řeku (s velkým „Ř“). Cesta rychle ubíhá, jde se nenáročným terénem, takže za dalších 70 minut máme zdolán další vrchol.

Po nezbytném focení na důkaz našeho sportovního výkonu a drobném občerstvení v podobě zaručeně pravých borůvek, potravinových doplňků a energetických nápojů se vydáváme k dalšímu kopci v pořadí. Na rozdíl od cesty na Ropici pěkně po hřebínku nás čeká sešup do vesnice Morávky a teprve pak výstup na Travný. Po sjezdovce, jak jinak:)

Cesta dolů do Morávky utekla bez problémů, trochu nás jen zpomalovalo velké množství stromů ležících přes cestu. S tím se snad pořadatelé do závodu poperou, jinak to vzhledem k počtu závodníků bude docela síla.

Travný (1203 m)

V Morávce je díky pěknému počasí rušno, jako místo pro zasložený odpočinek a doplnění kalorií i tekutin si vybíráme dřevěnou Rybářskou baštu v těsné blízkosti koupaliště. Obsluha sice trochu vázne, ale polévka pro Hanku i grilovaná klobáska zalitá pivkem pro mě chutnají výborně. Zhruba po hodině se chystáme vyrazit dál. Na cestu si ještě necháme do jedné z lahví na vodu načepovat Kofolu, cukr a kofein se v poslední části dnešní přípravy budou určitě hodit.

První část vedoucí po sjezdovce je brutální a občerstvení v podobě grilované uzeniny kombinované s pivem se ukazuje jako poněkud nevhodné a ani teplá Kofola tryskající pod silným tlakem z hadičky není pro uhašení žízně ideální, ale po několika desítkách minut jsou drobné překážky překonány a my se dostáváme na cestu, která nás dovede až na vrchol. Kromě krátkého úseku v první fázi vede výhradně lesem, což vzhledem ke slunečnému počasí kvitujeme s povděkem. Cestou míjíme památník jedenácti padlých patryzánů a další spousty popadaného i pokáceného dřeva přes cestu. A za hodinu a čtyřicetpět minut si můžeme odškrtnout další vrchol. Dlouho se na něm nezdržíme, není tam moc ke koukání a čas běží…

Začínáme sestupovat do Krásné. Nohy a především kolena už o sobě dávat vědět, ale zatím je to snesitelné. Na několika místech zahlédneme na horizontu Lysou horu, která se zdá být tak daleko… V Krásné si dáváme další pauzičku, tentokrát v restauraci Rekreant. Po zkušenosti z Morávky volíme raději pouze Kofolu na doplnění cukru a debatujeme o tom, co dál. Sedmá hodina klepe na dveře a před námi je nejvyšší hora celých Beskyd. Nakonec se rozhodneme pokračovat a zhruba 40 minutách odpočinku vyrážíme zase na cestu.

Lysá hora (1323 m)

Už při pohledu na pouhou siluetu Lysé hory s červeně zářícím světlem na vysílači nám je jasné, že za světla se nahoru tentokrát nepodíváme. Poslední fázi výstupu, nepříjemně prudkou a kamenitou sjezdovku, šplháme s vypětím všech sil, já osobně počítal doslova každý krok. Bohužel, vzhledem k poněkud pozdní hodině musíme na vrcholku oželet teplé párečky či jiný druh zdravého horského občerstvení pro znavené poutníky, protože poslední stánek zavíral už kolem osmé. Kromě nás na dřevěných lavicích před chatou odpočívá ještě jedna dvojice, se kterou se během občerstvování z vlastních zásob dáme do řeči. Především informace o startu naší cesty v Třinci je pobavila:)

Moc dlouhé zdržení si ale nemůžeme dovolit, cíl naší cesty je stále dost daleko. Následuje rychlá výměna oblečení a za pár okamžiků už jsme zase na cestě. U rozcestníku potkáváme dalších pár dobrodruhů, kteří nám vzhledem ke složitější situaci na vrcholu kvůli stavbě Bezručovy chaty poradili cestu. Výhled na noční vesnice a městečka je úchvatný, my se ale věnujeme především bezprostřednímu okolí naší cesty. Sestup z Lysé je hodně prudký a kamenitý a vyvrknutý kotník měsíc před závodem by naše plány poněkud narušil. Cestou dolů nás míjí jen několik sportovně založených jedinců s čelovkami, jinak jdeme sami.

Ostravice

Konečně Ostravice! Bohužel, jako snad každá horská víska je i Ostravice roztažená přes půl údolí, takže i když už se technicky vzato nacházíme v katastru obce Ostravice, do centra je to pořád ještě kus cesty. Po krátké poradě se rozhodneme najít hotel Grant, který by měl být nedaleko, a centrum nechat na zítřek. Jak se ale ukáže, není to tak jednoduché. Vytoužený hotel se totiž před časem přejmenoval na Hotel Sepetná a my ho tak míjíme bez povšimnutí. Nakonec docházíme až do centra Ostravice a snažíme se nocleh najít tam. První pokus skončí nezdarem, telefonní číslo opsané z obrovského billboardu je zrušené a i když se pomocí Internetu nakonec dopátráme správného, na vyzvánění nikdo neodpovídá. Druhý pokus naštěstí dopadá o mnoho lépe. Hotel Freud sice nevyhraje cenu o nejhonosnější ubytovací komplex, ale postele jsou povlečené čistě a víc po náročném putování ani nežádáme. Před usnutím si ještě zajdeme na hodně pozdní večeři složenou z výborného nakládaného Hermelínu a pivka (jako sladkou tečku volím mléčnou Milku:), a po rychlé sprše rychle do postele!

Ranní plány na pokračování naší cesty berou rychle za své. Venku je totiž hnusně škaredě, leje jak z konve s nejistým výhledem, takže se po krátké diskuzi rozhodneme jet domů a nechat druhou část cesty na jindy. Čímž náš první trénink na Beskydskou sedmičku oficiálně končí.

Statistika

Během dnešního výletu jsme se z Třince dostali přes oba Javorové vrchy, Ropici, Travný a Lysou horu až do Ostravice. Na cestě jsme strávili zhruba 14 hodin a 30 minut. Celkem jsme ušli více jak 44 kilometrů, nastoupali asi 2500 metrů a sestoupali zhruba o 100 metrů méně.

Docela dobrá příprava, snad to pomůže:)