Pražská 100 2021 aneb kolem Vltavy a konečně, KONEČNĚ až do cíle!

by Feb 11, 2022Pražská stovka1 comment

Ačkoliv mám na kontě již několik desítek úspěšně dokončených dálkových pochodů, před Pražskou stovkou jako by se mi vždycky rozklepala kolena. V uplynulých letech jsem celkem 7x stál na startu a spolu s ostatními vyrazil na náročnou a pokaždé originální trasu s cílem v pražských Modřanech. Ale po rozličných útrapách a nehodách se ve všech případech ve výsledkové listině nakonec objevilo potupné DNF. Odborně se tomu říká “Centum Pragensis complexus”.

Téměř 26 měsíců uplynulo od chvíle, kdy po další nedokončené Pražské stovce Křivoklátskem (nikoliv Kokořínskem, ehm) visela má pochodnická kariéra na vlásku. Rozjímání nad smyslem plahočení se podprůměrným tempem desítky kilometrů ve tmě, zimě a mokru s mizivou nadějí na úspech ukončilo až mé předsevzetí vzít to zodpovědně a začít se systematickou sportovní přípravou. Všeobecně proklínaná pandemie Covidu mi díky dlouhodobému lockdownu umožnila věnovat se mému novému běžeckému koníčku s dostatečnou intenzitou, takže po prvním z mnoha rozvolnění jsem byl o 10 kilo lehčí a s fyzičkou o 10 let mladší. A od té doby jsem se těšil, že to Pražské stovce jednou vrátím. I s úroky.

Ve vlnách přicházející a odcházející pandemie mi to těšení výrazně prodloužila. 27. ročník Pražské stovky, plánovaný na prosinec 2020, se nakonec uskutečnil až v únoru 2021, navíc ve zkrácené, pouze 52 kilometrů dlouhé variantě. Po dlouhém přemítání jsem usoudil, že tohle není ten soupeř, se kterým se chci utkat a nad kterým chci poprvé zvítězit. Bohužel ani ročník následující se nerodil lehce a prosincový termín byl kvůli Olafově onemocnění posunut rovněž na únor. Což se nakonec ukázalo jako štěstí v neštěstí, protože jsem si na konci října pochroumal kotník a ještě koncem prosince nebyl schopen uběhnout bez bolesti více jak 5 kilometrů.

Díky odborné pomoci v Centru komplexní péče Roseta mi nakonec povedlo dát dohromady natolik, že mi kromě tréninkového manka skoro nic nechybělo. Generálku na P100 jsem si odbyl první únorový víkend v Krkonoších, kde 45 kilometrů dlouhý okruh s úspěšně pokořenou Sněžkou nezanechal na mém pohybovém ústrojí větší šrámy. To mě uklidnilo a přivedlo k definitivnímu rozhodnutí – v pátek jdu do toho!

A tak druhý únorový pátek v půl desáté večer vyrážím se svým švagrem v roli šoféra směrem na Příbram, kde ve větší vesnici, nebo možná malém městečku Milíně letošní oslava bolesti a vyčerpání vypukne. Ačkoliv je pandemie na ústupu, některá omezující opatření jsou ještě v platnosti, proto je letos začátek závodu rozdělen podle výkonnosti sportovců a pochodníků do 4 startovních vln. Já jsem se startovním číslem 41 ve třetí vlně, která má dle plánu startovat ve čtvrt na dvanáct.

Zhruba půl hodiny před startem se nechávám vysadit na malém náměstí a posledních pár stovek metrů kráčím ztichlými ulicemi k místní škole, kde je v tělocvičně organizátorské zázemí a registrace. Nohy nebolí a celkově se cítím dobře, vyspalý, odpočatý a namotivovaný. Ale zároveň i trochu nervózní, další DNF by bylo pro mé ego asi hodně bolestivé. Po vstupu do tělocvičny se vítám s Olafem, Evou a několika známými tvářemi, vypisuju registrační kartu a trochu společensky konverzuji. Přání všech k úspěšnému dokončení mě sice těší, ale zároveň krmí mou nervozitu, raději jdu zpátky na vzduch připravit se na startovní výstřel.

Ten po krátkém Olafově proslovu sice nezazní, ale to skupince několika desítek sportovců a pochodníků nijak nevadí a společně vyráží na trať. Netrvá dlouho a jsem až na samém chvostu skupinky. Ale o to dneska vůbec nejde, hlavní a de facto jediný cíl je dojít do cíle. Počasí by tomu mělo přát, mnoho dní fučící silný vítr se zhruba před hodinou konečně uklidnil a v noci se má vyjasnit, takže zítra by to měl být krásný, skoro jarní den.

Prvních patnáct kilometrů je tak nějak na zahřátí. Mírně zvlněná trasa vybízí k běhu, ale stále mám na paměti svůj bolavý kotník, a tak spíš jen zvolna vyklusávám s nízkou tepovkou a tempem kolem 6 minut na kilometr. Trasa vede ne zrovna zajímavou krajinou, tak se můžu soustředit na techniku a šetřit své, poslední dobou tak zkoušené nohy. První průběžný bod stojící za zmínku je poutní místo Maková hora s pěkným kostelíkem, o pár kilometrů dál zdolávám s vydatnou pomocí hůlek svůj první dnešní brod.

Úvodní náročnější výstup na mě čeká hned vzápětí, na vrcholku nedaleko kopce Bukovice si odškrtávám samokontrolu K1. Následuje seběh do Solenic zpestřený výhledem na osvětlenou hráz vodní nádrže Orlík, kde je připravena občerstvovací stanice U Čahojů. Pípám si čip a hledám něco k snědku. Dám si od každého trochu, jen ty tvarohové šátečky si musím dát hned tři. Chutnají prostě božsky! Doplním vodu a loučím se s Ivanou, prý bude ještě na kontrole na 100. kilometru. Tak snad “na shledanou”!

Olaf Čihák, hlavní organizátor Pražské stovky, je v soukromí bezesporu milý hoch. Ale na svých pochodech se mění v bezcitnou a krvelačnou (doplňte si sami). Kdo jiný by nechal nebohé pochodníky naplnit pupíky dobrotami z domácí kuchyně, aby je vzápětí vyslal do nechutně prudkého kopce a donutil je litovat každého sousta? Pravda, jsme v Povltaví, a tak po náročném výstupu získáváme jen 150 výškových metrů navíc, ale jde se cestou necestou kolmo na vrstevnice, a to prostě bolí. A já začínám zjišťovat, že něco není v pořádku. Nohy jsou slabé a vratké, a když se konečně vyšplhám nahoru, následný seběh je spíš parodie na rychlý pohyb. Stehna nespolupracují, je to boj. Navíc je cestou nějak moc popadaných stromů, které se různě musí přelézat, podlézat, prolézat a jinak -lézat, což nejen, že zpomaluje, ale bere mi i dost energie.

V Pacově značím třetí kontrolu, následuje seběh až k břehům Vltavy. Další krpál je opět výživný, šinu se nahoru krok sun krok. Těsně před vyhlídkou na Solenickou podkovu slavím 20. kilometr. Ale oslava je to dost smutná, začínám toho mít plné zuby. Nevím proč – jestli jsem přepálil začátek, jestli nemám natrénováno nebo jestli je to prostě jenom příliš náročný pochod… A chce se mi spát, a to tak, že hodně. Každopádně mi není do zpěvu a představa na zbývajících 115 kilometrů je prostě děsivá.

K vyhlídce se seskakuje po rozměrném přírodním schodišti, a když jsem na vyhlídce u Altánu, ani nemám sílu se rozhlížet kolem. Stejně je tma, ale jinak je to prý krásný výhled. Jenom si do karty označím 4. kontrolu a vracím se zpět na hřeben. Další kilometry mi trochu splývají. Jede se tradiční Olafova pila, nahoru, dolů, nahoru, dolů, rovných úseků je pomálu…

U silnice nedaleko obce Obory je další občerstvovací stanice s živou kontrolou. Pípám si a pak jdu obhlédnout, co nabízejí. Mají toho tady požehnaně, tak si zase doplním zásoby v kapse i v žaludku. Specialitou jsou sýroví a šunkoví pečení “šneci”, dá to trochu přemáhání nechat něco i pro ostatní. Pro obzvlášť znavené poutníky tu jsou i plážová sedátka u plápolajícího ohně, ale teplota kolem nuly nadšení pro věc trochu kazí. Raději doplním vodu a čaj, a po rozloučení odcházím směrem k právě rekonstruovanému podchodu pod silnicí, kterým se dostanu na druhou stranu.

Dalších 16 kilometrů je zase bez kontrol a výraznějších zájmových bodů. Je tma, zima a já se trápím. Myšlenky na další DNF mi moc nepomáhají, naštěstí si vždycky představím, co by tomu řekl můj motivátor Jirka Větvička, zatnu zuby a jdu dál. Tempo kolísá kolem 10 minut na kilometr, občas se povede popoběhnout, ale jakmile je kopec, je to zase špatné.

Někde u Hřiměždic, zhruba po 5 hodinách a 30 minutách na trase, mě začnou předbíhat první běžci z poslední skupiny. Napřed pozdější vítěz Matej Oravec, který běží naprosto neslyšně, elegantně a pekelně rychle. V patách mu je budoucí bronzový Tomáš Štverák, a pak s drobnými odstupy další. Některé znám od vidění, jiné ne. Ale je to hodně hezký pohled, když někdo skutečně umí běhat… 🙂

Rychlost mého pohybu je výrazně nižší, tak mám čas si všímat i věcí kolem. Jako například doplňkového značení. O Olafově způsobu trasování se už popsalo spousta elektronického papíru a bylo nespočetkrát chváleno, ale i tak mě nepřestává fascinovat. V hodinkách mám pro jistotu trasu nahranou, ale obzvlášť ve tmě je prostě zbytečná. Stačí jednou za chvíli zvednout hlavu a světlo čelovky rozzáří přímo dálnici. Na každé křižovatce je tolik šipek, že by to nepřehlédl ani Stevie Wonder. Tedy pokud by o nějaké dálkové pochody kdy projevil zájem.

Začíná se rozednívat a mě hodinky oznámí, že za chvíli budu na další čipové kontrole. A kde je čip, tam je jídlo. A pití. A skutečně, po 46 kilometrech otevírám dveře velké chaty v Cholíně, kterou má pod patronací parta Trailových Maniaků. Pohled na stoly prohýbající se pod tíhou cukrů, tuků a proteinů mě trochu vyděsí, tolik energie jsem fakt zatím nevydal. Ale není divu, že tu mají narváno a skoro není kam si sednout, jenom ochutnat z každé mísy zabere tak 20 minut.

Jelikož mi to na trase moc neběhá, musím šetřit čas jinde. Zdržím se jen pár minut, než doplním zásoby a polknu pár soust. Vím, že brzy bude následovat další test zdatnosti, tak to nechci pokoušet. Loučím se a přes velký most se přesouvám na druhý břeh řeky. Předbíhá mě Aleš Zavoral a z auta si mě fotí jeden ze dvou “oficiálních” fotografů letošního pochodu. Připadám si jak celebrita. 🙂

Paměť mě neklamala, po krátkém seběhu následuje prudký výstup na Dubový vrch. Po zemi je plno spadaného listí, ale hlavní problém představuje další šplhání kolmo na vrstevnice. Olafovi začíná zvonit v uších, poprvé mu tady v duchu “pěkně děkuji”. Na vrcholku kopce je kontrola číslo 7, následující seběh do Pekla není až tak hrozný, jak by se podle názvu mohlo zdát. Daří se mi malinko zrychlit, jeden kilometr zvládnu i za 7 minut, ale jinak je to dost mizérie. Můj tajný plán dostat se nejen do cíle, ale navíc to zvládnout i do sobotní půlnoci, se začíná rapidně vzdalovat. Průměrná rychlost neustále klesá a brzy se dostane pod 6 kilometrů v hodině… Ach jo…

A to mám před sebou další zkoušku, jednu z dnešních nejtěžších. Ano, řeč je o Naučné stezce Drbákov – Albertovy skály. Už jsem tu jednou byl, na Pražské stovce v roce 2014, a nemám na to zrovna hezké vzpomínky. Dneska sice není tak hnusně, jako tehdy, ale několik kilometrů soustavného poskakování po schodech, kamenech a kořenech vezme člověku chuť do života. Většina stezky je nevíc pokryta vysokou vrstvou spadaného listí, což v kombinaci s neustálým strachem ze špatného došlapu a rychlém konci pochodu není zrovna příjemné. Občasné vyhlídky na řeku jsou sice nádherné, ale moje mentální nastavení se pozvolna začíná přepínat do režimu “co se na to vybodnout”?

Ale než začne Albertův očistec, ještě si u v zátoce u Obozu značím osmou samokontrolu a pak poslechnu volání přírody a na chvíli se vzdálím mimo trasu. Na stezce je kromě zajímavých výhledů vidět i zajímavá flóra, nako například několik očividně letitých tisů. Hlavní roli však mají schody a skály. Necelé 4 kilometry mi dají hodně zabrat, od hranice NS po Albertovu vylídku mi to trvá přes 70 minut. Cestou si značím devátou a na Vyhlídce desátou samokontrolu. A jsem vážně rád, že když vykouknu z lesa, je přede mnou kus rovného pole a za ním silnice s další dávkou energie sbalené na pochody.

Bílý stan a kolem něj několik stojících aut z dálky vypadá jako místo vyšetřování Kriminálky Vltava. Ale z blízka poznávám několik známých tváří a zmiňovaný stan je doslova přecpaný znavenými pochodníky. S pomocí organizátorů doplním vodu (čaj právě došel a nechce se mi čekat), k jídlu zase zobnu trochu pečiva se salámem a sýrem. Jako specialitu tu mají gumové maximedvídky, které mají asi čtyřnásobnou hmotnost proti těm “normálním”. Pár si jich odsypu a doufám, že mi dodají trochu víc energie. Nakonec se loučím a vydávám na poslední část první poloviny závodu.

Okolí trochu připomíná Rakovnickou, především když se trasa klikatí kolem Křečovického potoka. Na jednom místě pobíhá hned s několika fotoaparáty pan Trailpoint. Děkuju mu za boty, zatím se zdají být to pravé pro mé nohy. A při zdolávání potoka vtipkuji, jestli mu nemám efektně spadnout do vody, ať má co fotit. S díky odmítá, tak za sucha kráčím dál. Následující kilometry do Křečovic jsou klasická vracečka, takže mě míjí spousta rychlejších závodníků na stovkové trase a jestě větší davy účastníků trasy poloviční. Ty necelé tři kilometry mi připadají jako věčnost, ale nakonec se přede mnou objeví centrum vesnice s proslavenou branou do JZD Mír Neveklov a já se vydám ke skupince postávajích sportovců.

Ale brzo zjistím, že něco není v pořádku. Nikdo nezávodí, všichni jen koukají do mobilů nebo jen tak zevlují kolem. Dojde mi, že je to další startovní vlna polovičního závodu. Kouknu do hodinek a skutečně, já mám jít ke kontrole jinudy, tudy se budu vracet. Ještě na pár minut zatínám svaly a po 12 hodinách a 15 minutách vcházím do sálu v Křečovicích, kde je tzv. Frgálová kontrola. U organizátora Rakovnické 100 a souvisejících závodů si pípám čip a pak se svalím do jedné z mála volných židlí. Mám toho vážně pokrk, zasloužím si trochu delší pauzu.

Nakonec zde zůstanu přesně půl hodiny. Mimo jiné proto, že můj mobil ukazuje přesně 50% nabití, což vzhledem k 50% ještě zbývající trasy vyžaduje okamžité nabití. A powerbanka z nějakého důvodu odmítá spolupráci, musím nabíjet ze zdi. Mezitím se tedy musím zabavit jinak, na můj vkus až netradičně společensky. A dát si kousek proslaveného Frgálu.

Nejdříve si ale dám místní točené pivo. Nevím, co to je, ale chutná skvěle. Mezitím si povídám s Petrem Šmidrkalem o jeho zimní Rakovnické. Prý se mu zatím přihlásilo 850 lidí, což už je trochu za hranou toho, co se dá označit jako “příjemné překvapení”. Už proto, že na odvoz závodníků na start bude asi potřebovat všechny busy ČSAD Rakovník a samotný odvoz bude vypadat jak evakuace obyvatel Černobylu v roce 1986. Inu, hodně štěstí!

Dál se znovu zdravím s Michaelem Dobiášem a pár slov prohodím i s právě dorazivším Jirkou Linhartem na téma “Jak dlouho na mě bude v cíli Olaf čekat”. Uklidní mě, že podle všeho poslední nebudu a Olaf stejně čeká vždy až do konce…  Vzápětí se ke mě přitočí neznámý kolega závodník a se slovy “Nejseš náhodou Pavel Koza” mi vysekne poklonu, jak se mu líbí můj blog a že se těší na další reportáž. Páni! Jsem subjektivně asi tak průměrně ješitnej, ale tahle dávka dopingu pro mé ego dneska vážně bodla! A výrazně pomohla ho zase přepnout zpátky do režimu “Já to dneska konečně dojdu”. Takže ještě jednou, díky moc za mentální vzpruhu! 🙂

Po kontrole mobilu dobitého na 70% začnu balit a loučit se. Stejně se to tady dost plní a na mou židli si brousí zuby další znavený pochodník. S myšlenkou nezapomenout trekové hole před vchodem vycházím zpátky do zimy a chůzí rozehřívám trochu ztuhlé tělo.

Na okraji Křečovic mi přijde, že už je moje tělesná schránka zase na správné provozní teplotě, tak zkusím popoběhnout. A ono to jde! A to tak, že mnohem líp, než před půl hodinou. Skutečně netuším, jaké kouzlo mě během té půlhodiny klidu na kontrole osvítilo, ale nohy jsou najednou plné energie a běh není utrpení, ale příjemný pohyb, výrazně rychlejší než plahočivá chůze. Dobíhám pár závodníků, kteří se trochu diví, jak mi to běží, když jsem ještě před chvílí byl na umření. Jo, to kdybych věděl… Asi to pivo. 🙂

Celý svět je najednou takový veselejší a radostnější. Průměrné tempo se vrací zpátky do jednociferných hodnot a osciluje kolem 8 minut na kilometr. Jasně, obecně to žádná sláva není, ale subjektivně mi připadá, že letím. Kilometry zase naskakují sympatickou rychlostí a já se kochám jak doktor Skružný. Cíl se najednou nezdá tak nedosažitelný a já zase věřím tomu, že to tentokrát vyjde. Jsem na vlně, co by se tak mohlo stát…

Co asi… Stejně jako pan doktor i já neomylně mířím za svým karambolem. Do cesty se mi staví potok Mladičina. Možná spíš potůček, jakých jsem dneska přeskočil snad 20. S trochou snahy by se dal překročit jedním krokem, ale já jsem přece na vlně, já to vezmu přes kámen. O zlomek vteřiny později ležím na boku v ledové vodě a přemítám, jak je takový na první pohled mělký potůček hluboký. A že frajeřit a jen ledabyle zapíchnout hůlky do dna se nevyplácí. Za další 3 vteřiny už jsem na břehu a hodně, hodně nespisovně si nadávám. Kromě levého ramene mám mokré všechno, jen batoh je naštěstí nepromokavý a pod větrovku se mi toho taky moc nedostalo. Ale jinak jsem jak vodník, což nepotěší především u promočených kalhot. Ty nemám náhradní…

Počáteční šok a naštvání rychle vystřídá racionální úvaha. Je asi jedna odpoledne, svítí sluníčko a nefouká vítr. Co mám náhradního si převleču a když se nebudu flákat, třeba na mě ten zbytek uschne. Už pár měsíců se snažím otužovat, tak snad to k něčemu bude. Když nic jiného, neskončím se zápalem plic. Jako první jdou na řadu rukavice, sice mi není vysloveně zima, ale cítím, že to není ono. Ponožky si zatím neměním, v naprosto promočených notách by to nemělo smysl. Pokračuju ve stoupání na vyhlídku Na Vrchovnici, odkud je krásný výhled na meandr kolem Živohoště. Rychlá chůze do kopce mě zahřeje a ledová voda v botách mým nohám paradoxně asi prospěla. Značím 13. kontrolu a bez zbytečného zdržení pokračuju dál na sever.

Letošní Pražská není zrovna přeplněná kontrolami. Na další si musím počkat asi 8 kilometrů až do obce Loutí, kde je v útulné hospodě další čipová kontrola spojená s občerstvením. Místnost ale není moc velká, tak je tu trochu těsno a přelidněno. Dokonce tak, že si svůj čip odpípnu (se souhlasem organizátora) sám. Ano, tak šikovný já jsem. 🙂 Jinak zdravím Evu, která se sem přesunula ze startu, a pak si naberu tradiční mix dobrot. Tentokrát si ale navíc koupím i malou plechovku Fanty a jednoho Rudýho Býka na doplnění kofeinu, taurinu a další chemie. Následně se přesunu ven, na sluníčko, a začnu provádět důkladnou přípravu na zbývajících 45 kilometrů. Převléknu se, důkladně si promažu nohy a znovunasadím čelovku. Kalhoty jsou již úplně suché, a tak můžu blížící se chladnou noc přivítat pěkně v teple.

Na cestě k další čipové kontrole v Hostěradicích stojí za zmínku Vysoký újezd s pěkným kostelíkem a přírodní památka Teletínský lom. A také kontrola číslo 15 nedaleko vrcholku kopce Na Komáru. Blížící se Sázava a poslední část závodu mi připomněla zkontrolovat, kolik výškových metrů ještě zbývá zdolat. Papírově se mělo během pochodu nastoupat asi 3800 výškových metrů, což spolu s již nastoupanými zhruba 3400 metry slibovalo celkem oddychový závěr. Když mi hodinky ukážou hodnotu 1500 výškových metrů do cíle, málem zakopnu. Cože? COŽE???

Na kontrolu na 98. kilometru přicházím s rozporuplnými pocity. Kde chce Olaf na dohled Prahy nastoupat tolik metrů? To zas budou šílenosti… Ale mě nezlomí, letos ne! Z bohatého menu si u Ivany a Edy naberu zase dostatek vody a trochu pečiva se salámem. A na cestu banán a teplý čaj. Polévku a další dobroty s díky odmítám, dneska mě těžká jídla moc nelákají. Mějte se tu hezky, já jdu zase o dům dál!

Smráká se a když se po pár kilometrech dostanu na Raisovu vyhlídku nad Sázavou, je načase zapnout čelovku. Na červené turistické značce potkávám několik turistů, kousek za Klimentovou vyhlídkou začínám po Naučné stezce stoupat na Medník. To už je skoro tma, obzvlášť v lese. Nedaleko vrcholku si značím sedmnáctou kontrolu a pak relativně rychle klesnu zpátky ke břehu řeky. Naštěstí je to už na hranici obce Pikovice, další nepříjemná zkouška je za mnou.

Přecházím přes profláklý most v Pikovicích, dál na mě čeká nepříjemné, táhlé a zcela asfaltové stoupání. Ale na to, že mám v nohách přes 105 kilometrů a na trase trávím už dvacátou hodinu, mi to celkem odsýpá. Skrz Petrov se dostávám k lesu a dál to už celkem znám. I když většinou ve dne, v noci jsem tu zas tak často nebyl. Ale stejně si svítím jen pod nohy, protože najednou mám sil na rozdávání a jakmile to jen trochu jde, přecházím do klusu až běhu.

Na hranici Nového Okrouhla podruhé a naštěstí naposledy trochu kufruju. V dálce totiž vidím pochodníka, který trochu kulhá a celkově jde dost pomalu. Když ho doženu, ptám se, jestli mu můžu nějak pomoct. Prý ne, jsou to puchýře a tak zde končí. Ale za odměnu za mou starostlivost mi prozradí, že jdu blbě, o kus dál se mělo odbočit doleva. Sakra!

Vracím se na správnou trasu a po dlouhém, příjemném seběhu na mě v obci Březová čeká U Mazánka poslední živá kontrola s občerstvením. Jen co si odpípnu, dostanu poukázku na polévku a nápoj. Ale žádám jen o malinovku, kterou zapíjím několik plátků sýra. Dneska se fakt nepřejídám a zatím to v druhé půlce závodu docela funguje. Mám ještě od startu jednu ovocnou kapsičku a pár tyčinek, tak si je strkám do kapes a naposledy opouštím vyhřáté prostory kontroly. Zbývá mi posledních 18 kilometrů do cíle.

Venku už celkem mrzne, je krásná, jasná noc. Naštěstí nefouká, takže se pohybem během pár minut zahřeji a dál je mi už teplo. Což se nedá říci o několika souputnících, které potkávám a které vypadají dost zmrzle. Ale prý je to spíš problém žaludku než zimy, pomoc odmítají. Po červené mířím na Vrané, ale kousek před hranicí městečka ostře uhýbám vpravo a po pár minutách jsem na známém místě nad Jarovským údolím. Seběh dolů je bez problémů, nevím, kdy jsem se po 120 kilometrech cítil tak v pohodě. Místo doleva k nádraží nás ale Olaf žene doprava a pak prudce nahoru, až na Ohrobeckou vyhlídku. Už asi tuším, kde chce nabrat ty zbývající stovky výškových metrů…

Ale mentálně jsem na tom dobře, prostě jdu, jdu a jdu. Nohy jsou silné a mám ze sebe dobrý pocit. Už delší dobu běžím naprosto sám, ale to mi vyhovuje, většinu lidí jsem předběhl na občerstvovačce. Značím si K19 a fotím setmělou vyhlídku. Dál bych měl jít po vrstevnici a pak dolů po modré přímo na nádraží, ale někdo tu uklízel a tak kolem není jediná odrazka. Poprvé za celou trasu přicházejí ke slovu hodinky, naštěstí nemusím bloudit ani metr navíc.

Sestup po modré je docela náročný, hodně kamení a skály, největší strach mám, abych něco neshodil. Dole se pohybuje pár čelovek, ale jdou přímo, možná to ani nejsou závodníci. Pod stoupáním značím K20 a prázdnou zastávkou Jarov se blížím k dalšímu stoupání mimo značku. Do kopce jsem proti ostatním výrazně rychlejší, předcházím skupinku asi 5 pochodníků. Následuje krátký seběh na žlutou značku a pak… Olafova pomsta!

Že je na Hradišti Závist nová rozhledna jsem věděl. Že tam polezeme a že kontrola bude až nahoře taky. Ale že tam budeme šplhat pro mě neznámou trasou více méně zase kolmo po vrstevnici, to bylo překvapení. Ne zcela příjemné, na tom jsme se tak nějak všichni s čelovkami shodli. Olafovo jméno cestou do kopce zaznívalo dost často a ani jednou v lichotivých souvislostech. Ale ani tahle překážka mě nemohla zastavit. Bolelo to, trvalo to, ale nakonec zdolávám nejen kopec, ale i rozhlednu a značím si do karty K21. Chvilku se i pokochám, výhled na svítící hlavní město je fakt nádherný, dokonce si o tom anglicky krátce popovídám se zahraničním účastníkem, ale tady už trochu fouká a rychle se do mě dává zima, takže ještě poslední pohled směrem k cíli a hybaj dolů.

Zatímco nahoru na rozhlednu to šlo bez problémů, dolů to jde dost mizerně. Schody totiž nejsou kompatibilní s mými inov-8 velikosti 48, takže musím paty tlačit k okraji schodu, kde se mi zasekávají. Při jednom škubnutí ve snaze nohu uvolnit silně kolenem nakopnu vnější plášť rozhledny. Zatmí se mi před očima a nadávám na celou Závist. Naštěstí se bolest brzo vytratí a koleno zůstává plně pohyblivé, tak snad to vydrží až do cíle.

Přes Branišovskou ulici se blížím k Čihadlu. Po krátkém stoupání potkávám dvojici závodníků, kteří hledají 22. kontrolu. Podle itineráře i mapy má být přesně zde, ale očividně si ji někdo vypůjčil, prostě tady není. Raději lovím číslo na Olafa a volám mu ze svého mobilu. Bohužel jsem trochu zmatený, tak se ho ptám, jestli má být kontrola na Čihadle. Odpověď, že tam být nikdy neměla, mě zmate ještě víc. Po krátké poradě a ujištění se, že hledáme K22 a hledáme ji na správném místě, volám Olafovi ještě jednou a rovnou se ho ptám, kde je K22. Jeho odpověď, že ji někdo ukradl a že máme pokračovat, mě uspokojí. Pokládám telefon a běžím dál.

U letiště Točná se napojuji na Zelenou značku, dál je to hezky z kopce. Běžím jak namydlený blesk, konec už je nadohled. Zahrádkářskou kolonií kolem Cholupického vrchu se dostanu až do Modřanské rokle, kde čeká tradiční závěr v podobě prudkého stoupání na zastávku tramvaje Sídliště Modřany. Jsem dojatý, a to tak, že si poslední K23 jen vyfotím, ale neoznačím fixou v kartičce…

Podchodem se přesunu do sídliště, odkud je to do cíle už jen pár stovek metrů. Napřed trochu z kopce, pak po asfaltu do kopce. Na běh do kopce už nemám sílu, ale i tak se závěr s každým krokem blíží víc a víc. Po 24 hodinách a 20 minutách na trase mám před sebou dveře vchodu H do ZŠ profesora Švejcara. Vypínám čelovku, otevírám dveře a vstupuji dovnitř. S pípnutím na poslední čipové kontrole se můj sen stává skutečností. Dokázal jsem to, jsem v cíli!

Vzápětí si mě všímá Olaf a další organizátoři a přichystají mi bouřlivé ovace. Děkuji! Vychutnávám si ten slastný pocit a usrkávám přitom trochu jablečného džusu. Olaf si mezitím zkoumavě prohlíží moji kartičku a něco se mu nezdá. Chybějící K22 je teda OK, ale co ta chybějící K23? Sakra, jsem jouda…! Ukazuju v mobilu Olafovi nedávno pořízené fotky. Prý ne, musím se vrátit, fotku mi mohl poslat kdokoliv. Pak se ale rozesměje a fotku mi uzná. Uffff. 🙂

Po chvilce mi přinese vyplněný diplom a pamětní placku a udělá si se mnou cílové selfíčko. Moje první! Ještě jednou mi pogratuluje a tím pro mě letošní Pražská stovka pozvolna končí. Loučím se, balím si svých pár drobností a vyrážím k autu, kterým se přesunu domů. Do postýlky. Spát. Dobrou noc!

Co k tomu dodat závěrem? Pokud člověk dokončí až na osmý pokus něco velkého a těžkého, pravděpodobně nemůže být nespokojen. Alespoň u mě to platí bez výhrad, zdolání komplexu z P100 je prostě nádhera. I když se to obtížně srovnává, letošní P100 byla se 133 kilometry jednoznačně můj nejdelší pochod, s 5000 metry převýšení jeden z nejstoupavějších a s časem 24:20 i jeden z nejdelších pochodů, kterých jsem se kdy účastnil. Navíc měla dvě naprosto odlišné poloviny. V té první jsem se trápil a možnost dalšího DNF nebyla zas tak vzdálená. V té druhé jsem chytil druhý dech a podal jsem výkon, jaký od sebe očekávám. A minimálně sám sobě dokázal, že to půjde.

Na druhou stranu si celkem jasně uvědomuji, že k úspěchu pomohla i notná dávka štěstí. V prvé řadě vydržel můj pohybový aparát. Vezmu-li v úvahu,že ještě před pár týdny bylo výzvou dojít si 2 kilometry na rehabilitaci, tak skutečnost, že nohy nejen, že vydržely, ale celou dobu fungovaly bez bolesti nebo jiného nepříjemného omezení, rovná se ne zrovna malému zázraku. Zapomenout nesmím ani na počasí, které bylo na únor až neskutečně příznivé. Být mokro nebo sníh, byl by to naprosto jiný závod a obávám se, že opět bez šťastného konce.

Obrovský dík zaslouží všichni pořadatelé v čele s Olafem. Uspořádat sportovní akci pro několik stovek lidí je rébus sám o sobě, v době Covidové se komplexita ještě minimálně o řád zvyšuje. Že se dohromady 5x odložený pochod ale nakonec přeci jen uspořádal se dá rovněž považovat za malý velký zázrak. Sice v trochu jiné trase, než původně, minimálně vyhlídky kolem Máje jsme tentokrát museli oželet, ale to neznamená, že nebylo na co koukat. Občerstvovačky byly tradičně výborné, a i přesto, že jsem se minimálně část závodu pohyboval vysloveně na konci startovního pole, jsem netrpěl nouzí. Organizátoři byly navíc vesměs známé tváře, takže jsem kromě potravy pro tělo mohl na každém občerstvení nakrmit trochu i ducha. Obzvlášť v první polovině to bylo více než prospěšné.

Teď bych měl asi v rámci objektivity i něco vytkout, ale po pravdě nevím co. Že nás Olaf žene v rámci získání výškových metrů na každý kopeček je spíš featura než bug, takový prostě je a patří to ke koloritu jeho akcí v širším okolí Prahy, kde je každý kopec nad 400 metrů považovaný za velehoru. A že se startuje ve vlnách není Olafův výmysl, ale nezbytný předpoklad pro možnost mít v téhle pošahané době vůbec nějaký pochod. Přesto všechno ale i s několikadenním odstupem nevím, jestli se dalšího ročníků zúčastním. P100 je vážně extrém a jak jsem psal, ve špatném počasí extrém asi nad moje síly. Asi se budu každý rok rozhodovat podle momentální nálady a situace, stejně jako podle celkové délky trasy. A když to vyhodnotím jako příliš velké sousto, třeba si vyzkouším i roli na druhé straně ve funkci provianťáka… 🙂

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 133 kilometrů jsem zvládl za slušných 24 hodin a 20 minut průměrným tempem 10:56 minut na kilometr na 42. místě. Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 133,5 kilometrů, nastoupal 4991 metrů a klesnul 5277 metrů. Na start závodu se postavilo 165 účastníků, 50 z toho nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 13 hodin 40 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest