Bahenní a dešťová lázeň zvaná Pražská stovka 2014

by | Dec 5, 2014 | Pražská stovka | 0 comments

Pražská stovka je již mnoho let takovým dost drsným zakončením sezóny ultramaratonců a ultratrailistů. Konává se v první polovině prosince a kromě pokaždé zcela změněné trasy a vzhledem k ročnímu období i různorodému počasí čekají na běžce a pochodníky především nástrahy a záludnosti připravené organizátory v čele s Olafem Čihákem. Nejinak tomu nebylo ani letos, kdy nás skoro speciálním vlakem přiváží na start ve Staré Huti u Dobříše a já spolu s dalšími  přibližně 350 cvoky vyrážím těsně před půlnocí letmým startem na trať.

A když píšu “letmým”, není to žádný eufemismus, protože po vystoupení z vlaku začíná pršet a místo nějakého organizovaného startu se prostě plynule pokračuje dál a dál a dál. Čelo závodu okamžitě mizí v dálce, ale i přes počáteční ztuhlost se rozbíhám i já.

Je noc, teplota kolem nuly a mrholení se střídá s mírným deštíkem. Naštěstí moc nefouká, ale i tak není žádné velké teplo a pohyb je jedna z mála možností, jak se zahřát. Boty mám po pár kilometrech mokré, takže velebím Merino ponožky a dál se peru s relativně snadným terénem. Kilometry příjemně rychle utíkají, nejdříve běžím skoro po rovině, pak je krátký sešup dolu a zase nahoru a nakonec mírné dlouhé stoupání kolem kopce Čihadlo na jeden z nejvyšších bodů trasy.

Procházíme vesnicí Borotice, pak křižujeme hlavní silnici, trasa stále pěkná a relativně lehká, udržuji si na své poměry dobré tempo. Za 2 hodiny 45 minut jsem na kontrole v Cholíně, v nohách mám asi 19 kilometrů. Je tam spousta jídla a pití, dávám si chleba, doplňuji tekutiny i zásoby a pak razím dál. Ještě se stihnu dozvědět, že je kvůli lesákům nebo myslivcům změna trasy, že se teď půjde po silnici a na odbočce bude čekat auto. No problem.

Po mostě přecházím Vltavu a začínám se drápat do kopce. Silnice je v pohodě, akorát už to nejde tak rychle jako ze začátku. Na křižovatce dle instrukcí z auta odbočuji směrem na Křepenice, které procházím, za nimi ostře vlevo, a pak po modré značce přicházím na začátek naučné stezky Drbákov – Albertovy skály. A tady začíná jít do tuhého. Několik kilometrů se jen leze po kamenech a kořenech jako po schodech nahoru a dolů, občas pro zpestření nějaký velký kámen a řetězy, všechno samozřejmě mokré, kluzké a blátivé.

Podle mapy je zde plno krásných vyhlídek, ale je stále noc a navíc veškerou energii věnuji jen tomu, abych si nezlomil nohu, takže žádné kochání se nekoná. V Častoboři je tajná kontrola s drobným občerstvením, ale jinak moc důvodů k veselí není. Nohy začínají bolet a z mrholení se stává regulérní déšť. Kousek se vracím po stejné cestě a pak pokračuji zase po NS dál. Navštívím několik vyhlídek s kontrolními body a nořím se do lesa.

Další kilometry mi začínají splývat, hodně náročný terén se střídá ještě s náročnějším, všude plno bahna a spadaného listí, jdeme po vrstevnici kde jeden špatný krok a člověk se kutálí desítky metrů z prudkého kopce, prostě nádhera. Hlavně hlava si užívá a i když mám za sebou ani ne čtvrtinu závodu, začíná v ní hlodat červíček, že ani letos to pravděpodobně nevyjde.

Nevím, na kolikátém kilometru to přesně je, ale každopádně si zase jednou mohu ověřit, že hlava je ten nejdůležitější orgán těla. Z ničeho nic, po jednom takovém nepříjemném klesání a klouzání po zadku, přicházím k docela široké říčce, přes kterou vede mechem porostlá kláda. Aby nebylo nejmenších pochyb, že právě tudy máme jít, ukazuje k ní snad 10 Olafových šipek. Po úvodní porci paniky (kláda je kromě mechu pokrytá i blátem a říčka rozhodně není jen po kotníky hluboká) si beru hůlky a jak připosraný se sunu centimetr po centimetru na druhou stranu. Trvá to snad hodinu (dobře, tak 2 minuty, ale zdá se to jako hodina), ale když jsem konečně v bezpečí na druhé straně, celý se klepu. V hlavě prázdno a před očima jediné přání být někde v teple a na Pražskou stovku minimálně na rok zapomenout.

Což bohužel nebude tak jednoduché, protože na další kontrolu mi stále ještě dost kilometrů chybí. Postupně se sunu hodně pomalým tempem dál a dál, mrznou mi ruce a nemám daleko do breku. Pouštím si do sluchátek hlasitou hudbu, což sice pomáhá na morálku, ale nijak mě to nezrychlí. Zatímco první polovina celkově ušlé trasy mi trvala 3,5 hodiny, druhých 24 kilometrů mi trvá hodin rovných 6. Nevnímám okolí, na jednom místě si zkracuji trasu (nejdu až na kontrolu) a se zoufalým výrazem odpočítávám kilometry, které mě dělí od teplé polévky v restauraci na Nové Živohošti.

Konečně jsem tam! Po 47 kilometrech a 9,5 hodinách na cestě je ze mě jen stín natěšeného závodníka ze startu. Těžce usedám na židli, srkám teplou polévku a domlouvám si odvoz, který mě odveze domů. Do tepla. Do sucha. Do místa, kde nejsou žádné řeky ani kluzké klády. Dobrou noc…

Fotky jsou z webu gone4run.blogspot.cz, já neměl ani sílu ani náladu fotit či dělat cokoliv jiného…

Pin It on Pinterest