Pražská Stovka 2016? Ani mi nemluvte, zase DNF…

autor: Pro 16, 2016Pražská stovka3 komentáře(ů)

Pražská stovka je ultra-dlouhý a ultra-náročný závod konaný v první půlce prosince v „okolí“ našeho hlavního města s cílem v Praze – Modřanech. Každý rok se ho účastní několik stovek nadšenců, mezi kterými figuruji i já, a každý rok to většina z nich dojde až do cíle, zato já to zabalím někde v průběhu cesty. Bohužel, nejinak tomu bylo i letos, kdy  nás Pražská stovka se smutným podtitulem „in memoriam Ivan Čihák“ provedla skrz nedávno zpřístupněné Brdy.

Letos jsem k Pražské stovce vzhlížel s určitým optimismem. Pravda, optimismem silně kořeněným obavami, protože 150 kilometrů by byla pořádná darda i v příjemném jarním období v polabí, natož v prosincových Brdech s Olafem jako hlavním architektem trasy. Ale měl jsem natrénováno jako nikdy, a i předpověď počasí byla na počátek zimy milosrdná. Přesto jsem si v posledních dnech před startem raději doplnil teplou výbavu a nezapomněl ani na červené světýlko na batoh, protože být trofejí na obývákové stěně nějakého poloslepého myslivce nebo zazobaného svátečního nimroda by byla ještě větší potupa, než Stovku ani počtvrté nedojít až do cíle.

Vzhledem k nepříjemnostem na předchozí Stovce Podkrkonoším jsem poslední týden před závodem raději omezil veškeré sportovní aktivity na minimum, snažil se odpočívat a mentálně se připravit na výkon. V den závodu jsem si vzal dovolenou a naordinoval si na celé páteční odpoledne spánek, abych byl na závod maximálně odpočinutý. I přes úpornou snahu jsem ale neusnul, což se později ukázalo jako klíčové. Sbalený a odhodlaný jsem dorazil na Hlavní nádraží, odkud přesně v 19:12 vyrazil můj rychlík směr Plzeň, a po dvouhodinové cestě s jedním přestupem mě i velmi početnou skupinu ostatních závodníků již výrazně ošuntělejší vlaková souprava vyplivnula na nádraží v Nezvěsticích.

Momentálně je tři čtvrtě na deset a já s dalšími asi 30, vesměs sportovně oblečenými jedinci, postávám kousek od nádražní budovy a doufám, že se pro nás ne zrovna mile naladěný řidič autobusu skutečně vrátí, protože do Spáleného Poříčí to je přeci jen pár kilometrů. Naštěstí po 20 minutách zaslechneme zvuk motoru a za pár minut již v teple uháníme směrem ke startu závodu. Po vystoupení na místním autobusovém nádražíčku se přes pěkně osvětlené náměstí se přesouváme do prostor základní školy, kde je umístěna registrace a zázemí pochodu. Registrace trochu vázne, tak se bez problémů stihnu „ubytovat“ na malém kousku volného místa v tělocvičně, pozdravit s Jirkou Větvičkou a doladit výbavu na start.

Když se do této chvíle jen rostoucí fronta k registraci konečně začne zmenšovat, jdeme se tam s Jirkou taky postavit, a po pár minutách máme itinerář i kontrolní kartu závodu. Do mírně posunutého startu, stanoveného na 23:10, již zbývá pouze pár minut, proto nelením, naposledy zkontroluji výbavičku a přesouvám se na náměstí, kde se vedle pěkně osvětleného Vánočního stromu postupně shromáždí všech 254 stovkařů. Olaf si bere slovo a po krátkých předstartovních informacích a nečekaném, ale pěkném ohňostroji, závod konečně začíná.

Hned po 200 metrech závodu je zúžené místo, kde se logicky tvoří „špunt“. Není problém, byli jsme před ním varováni. Nucené zpomalení závodního pole organizátoři vtipně využívají pro první „tajnou“ kontrolu, kterou odhalí případné „ulití“ startu nedočkavými pochodníky, jako se tomu prý stalo v minulosti. Po krátkém zdržení a označení kontrolní karty můžu pokračovat po trase Naučné stezky Hvížďalka. Jsem skoro na konci závodního pole, ale moje závodní ambice jsou na nule, chci jen dojít do cíle.

Na polovinu prosince je příjemné počasí, teplota nad nulou a mírná oblačnost. Snad to vydrží. Udržuji svižné tempo, přecházím hlavní silnici a přede mnou je první kopec na Kokšín. Jsem plný sil, pomáhám si zbrusu novými hůlkami od Leki, prostě pohoda. Jediné, co není úplně ideální, je terén. Díky teplotám nad nulou svrchní vrstvy hlíny trochu povolily, takže to dost klouže. S přibývající nadmořskou výškou ale teplota klesá pod bod mrazu, takže bláta ubývá, zato přibývá ledu, občas maskovaného pod vodní hladinou. Takže je třeba zachovávat maximální obezřetnost, každou chvíli mi to uklouzne.

Za 77 minut jsem u první samostatné kontroly. Je tu malinká zácpa, ale nijak mi to nevadí, kopec mi dal zabrat. Značím si první kontrolní políčko, trochu upíjím z lahví s vodou, a po krátkém odpočinku začínám sestup. Není nijak náročný ani prudký, je třeba dát pozor jen na kluzké kořeny, s těmi mají moje boty dost problémy. Po chvíli se napojuji na silnici a dalších pár stovek metrů je po asfaltu. Než se zase vnořím do lesa, je tu druhá tajná kontrola. Pokud měl někdo ambice trochu fixlovat, Olaf & spol. dávají jasně najevo, že dneska to tolerovat nebudou. Kromě druhého proškrtnutí kolonky v kontrolní kartě si dávám do těla trochu cukru ve formě Coca-Coly i prosté vody a po pár minutách jsem zase na cestě.

Další kilometry budou pro noční část závodu typické. Dlouhé rovinky po lesních více či méně zpevněných cestách a s přibývající nadmořskou výškou i hustá mlha a silný studený vítr. Jako bývalý vojenský újezd jsou Brdy protkány sítí navzájem kolmých silnic, tříkilometrová rovinka bez sebemenší zatáčky není nic neobvyklého. Normálně by se organizátoři podobným unylostem asi vyhnuli, ale bohužel, Olaf míní a kulatá razítka mění… Ale protože je černočerná tma a člověk vidí jen tak daleko, jak daleko svítí jeho čelovka, není to problém.

Při stoupání na vyhlídku Nad Maráskem si užívám pravou trailovou bahenní lázeň a prudký kopec vzhůru. U kontroly číslo 2 si značím další políčko a zdravím se s Jirkou, který je tu také. Kromě mlhy a větru je tu i mírný sněhový poprašek, takže jsou prosincové kulisy téměř dokonalé. Následující úsek je, i kvůli dost nepříjemnému počasí, asi nejnáročnější. Brodíme se hlubokým bahnem, všude je plno vody a ledu, takže to klouže a udržet vyšší tempo je dost vyčerpávající. Závodník předemnou během dvou kroků přijde o obě boty a složitě je loví z bahna.

Kousek od Třemšína je mlha tak hustá, že poprvé beru do ruky GPS a orientuji se jen podle ní. Je to však jen výjimečná situace, na rozdíl od ostatních závodů, kde GPS nedám z ruky, je to na Pražské 100 díky absolutorium zasluhujícímu Olafovu značení spíš pojistka pro klid duše. Na vrcholku Třemšína je K3 s třetím fixem a o pár metrů dál pekelná cesta dolů, plná namrzlých kamenů a dalších život znepříjemňujících překážek. Závodnice přede mnou padá, naštěstí bez následků. O pár vteřin později padá i závodnice za mnou, zachytávám jí hůlku. Taky je OK (hůlka i závodnice). Konečně je to za mnou; nebylo to moc dlouhé, ale zato dost náročné.

Trochu pocuchané nervy si můžu brzy zklidnit v první čipové kontrole umístěné v malé útulně zvané Třemšínská bouda. Uvnitř je to vytopené a plné milých lidí i dobrot do žaludku. Dávám si banán, teplý čaj a vynikající buchtu. Hned několik kousků, snad se to smí. 🙂 Trochu odpočívám a mezitím dělám pár fotek. Na cestu si plním lahve s vodou teplým čajem a beru si i jednu tatranku „na potom“. Jsem na trase asi 3,5 hodiny a za mnou je 20 kilometrů. Průměrný čas tedy nic moc, ale pořád si opakuji, že hlavní je dojít.

S díky se loučím a vyrážím na další úsek, takovou malou hřebenovku. Postupně zdolávám Křemel, Hřebence (K5) a Hengst, odkud je to pak z kopce směrem na Hutě pod Třemšínem. Ale až tam mě cesta nezavede, po zelené značce se stáčím zpátky na severozápad a další několikakilometrová přímka končí na rozcestí u Spálené boudy, kde je kontrola číslo 6. Cesta začíná být občas trochu monotónní, ale abychom se nenudili zas tak moc, je tu spoust ledu. Šotolinové cesty připomínají spíš kluziště, bez nesmeků se dá jít pouze po krajíčku a i tam to každou chvíli klouže víc, než je mi milé. Na běh nemám ani pomyšlení, obrovskou porci kilometrů se snažím zdolat jen rychlou chůzí.

Po zelené značce obkroužím kolem Jahodové hory a pozvolna začínám stoupat k nejvyššímu bodu nejen této, ale všech ročníků Pražské 100, na kopec zvaný Praha s kótou 862 metrů. Zem je celkem slušně pocukrovaná sněhem, jako na většině vrcholů je i zde dost hustá mlha a nepříjemný vítr, ale jinak je tu pěkně. Fotím si kontrolu i tabulku se jménem kopce, červená světla meteorologického radaru, a pak rychle dolů z kopce, do Nepomuku, kde na mě čeká teplá polévka a příjemně vytopená hospoda. Obzvlášť poslední dva kilometry stojí zato, velmi prudký kopec prověří má stehna i kolena, ale nakonec jsem u cíle, byť teprve průběžného.

Je sobota, čtvrt na sedm ráno. V nohách mám skoro 40 kilometrů, ale celkově se cítím dobře a kromě mírné únavy mě nic netrápí. V hospodě si pípnu kontrolní čip a u barového pultu vyměním malý lísteček za polévku. Podle obsluhy už je jen česnečka, ale mě to nevadí, hlavně, že je teplá. Beru si dva chleby a jdu si sednou do chodby, protože uvnitř není moc místa. Stejně se nechci moc zdržovat, rychle pojím a za 15 minut jsem zase venku.

Pracně sestoupané dva kilometry si tentokrát užívám v opačném směru a cestou do kopce potkávám překvapivě dost světýlek; poslední tedy rozhodně nejsem. V traverzu Malého Toku značím kontrolu číslo 9 a dál uháním ku Praze.

Svítá. Azúro zatím sice není, ale první paprsky sluníčka se skrz protrhávající se mraky občas proderou. Bohužel, na mě má přibývající světlo nečekaný účinek, o slovo se hlásí únava. A to dost drsně, výrazně zpomaluji a občas za chůze usínám. Do budoucna musím něco vymyslet s tím dospáváním se v den závodu, jinak to prostě nepůjde. Trvá mi to docela dlouho, mezitím mě předhoní spousta závodníků včetně Jirky, ale nakonec se trochu zmátořím a zase můžu pokračovat normálnějším tempem dál.

Když odbočím z asfaltky, čeká mě další malá „hřebenovka“. Přes vrcholy Malá Ohrádka a Ohrádka postupně stoupám až na 779 metrů vysokou Třemošnou. Nahoře trochu zmatkuji a marně hledám kontrolu, dle propozic schovanou ve vrcholové knize. Nic takového tam ale není, naštěstí za pomoci GPS, mobilu s aplikací Mapy.cz a několika kolemjdoujcích závodníků nakonec nalézám K10 tam, kde měla být – na krásné vyhlídce zvané Kazatelna. Značím si další značku do kartičky a zatímco ostatní si zde dělají piknik, já se jen pokochám výhledem a pokračuji v cestě dál.

Sestup do vesnice Oseč je příjemný a pozvolný. Chvilku jdu po poli a dosyta vychutnávám sluneční paprsky, kterých je mnohem méně, než jsem podle předpovědi čekal. V centru vesnice, na autobusové zastávce, je trochu netradičně občerstvovací stanice bez kontroly či čipového měření. Ale to nikomu nevadí, pěkně velká skupinka závodníků se tu cpe vším možným, nalévá se čajem a bujónem, prostě nestydatě debužíruje. A skoro nikomu se nechce dál. 🙂

I moje návštěva se protáhne trochu déle, než jsem čekal, ale co se dá dělat; je to tu prostě fajn. Když se konečně přemluvím pokračovat, dalších pár kilometrů je po asfaltu. Procházím vesnicemi Obecnice a Drahlín, v tuto dopolední hodinu skoro liduprázdné, a teprve za Drahlínem se znovu nořím do CHKO Brdy, abych si užil další pěkný úsek přes pár vrcholů. Míjím vrchol Klouček, na Slonovci značím jedenáctou kontrolu, a po další půlhodině se přede mnou objeví první stavení městečka Jince, kde se moje cesta bude pomalu lámat do druhé poloviny.

V místní sokolovně je dvanáctá kontrola, tentokrát čipová. Když si označím příchod, trochu pojím a pak hledám místo, kde si na chvíli sednu. I zde je hlava na hlavě, což naštěstí neplatí o prvním patře, kde je v tělocvičně místa až až. Já tedy tábořím hned na schodech před tělocvičnou, kde se převlékám a kontroluji svůj zdravotní stav. S potěšením musím konstatovat, že je nečekaně dobrý. Nohy jsou bez jediného puchýře a kromě tradičních otlačených chodidel jsou v kondici. Mírně opruzená třísla odpovídají ušlým kilometrům, jinak je mi prostě fajn. Chvíli sice zálibně koukám na několik ležících postav v tělocvičně na žíněnkách, ale momentálně únavu necítím a stejně si nejsem jistý, jestli by mi hodina spánku v další polovině závodu nějak výrazně pomohla.

Odpočatý, převlečený, najedený a napitý, s doplněnými zásobami se loučím s kontrolou a optimisticky hledím do druhé poloviny závodu. Za sebou mám skoro 70 kilometrů zdolaných za necelých 14 hodin, před sebou ještě o deset víc. Snažím se optimismus krotit, ale připadá mi, že bych za dalších 18 hodin mohl být v cíli. Venku je nádherné odpoledne, prosincové sluníčko příjemně hřeje a dalších pár kilometrů bukovým lesem nad potokem Litavka patří k nejkrásnějším pasážím závodu.

Bohužel, moje optimistická nálada se během několika okamžiků rapidně změní. I když je objektivně nejteplejší část dne z dosavadního pochodu, začíná se do mě dávat chlad. Taková ta „vnitřní zima“, jak jsem nedávno někde četl. Přijde mi to zvláštní, protože jsem najedený, sluníčko příjemně hřeje a na sobě mám o jednu teplou vrstvu víc, než před hodinou. Když po krátké cestě po silnici začnu stoupat do kopce směrem k Plešivci, na chvilku se to zlepší, ale uprostřed stoupání si musím obléci ještě jedno tričko. Největší chlad tím zaháním, ale ne na dlouho. Značím K14 a i krátké zastavení mě rozklepe.

Jakmile vyšplhám až na úplný vrchol, ani si nestačím vychutnat úžasný výhled do krajiny; nahoře totiž fouká jak o závod, ledový poryv střídá další v rychlém sledu, a mě nezbývá než pokračovat dál. Patnáctá kontrola je totiž až na dalším rozcestí Plešivecký hřeben. A protože už to není moc do kopce, je mi zase zima. I když se snažím zrychlit, pocitu zimy se už nezbavím. Rychle značím K15 a zahajuji sestup do Běštína.

Moje účinkování na letošní Pražské stovce se začíná naplňovat. Sluníčko se začíná pozvolna schovávat za kopečky a mě je jasné, že v tomhle stavu druhou noc nedám. Už více jak hodinu je mi zima a žádné zlepšení není na dohled. Na sobě mám pět vrstev oblečení včetně neprofoukavé goretexové bundy a péřovky, a stejně se klepu jak ratlík. V polovině kopce proto nad sebou lámu pomyslnou hůl a volám si pro odvoz.

Do Běštína přicházím zrovna ve chvíli, kdy se celá vesnice začíná nořit do podvečerního šera. Sluníčko už svítí jen na výše položené stráně a okamžitý pokles teploty o pár stupňů mi jen utvrzuje v tom, že mé rozhodnutí skončit bylo správné. I když možná končím i tak až příliš pozdě, protože přes příjemně vyhřáté auto nakonec budu celý následující týden chrchlat a smrkat a léčit se ze smrtelné choroby zvané rýmička. Možná jsem ji v sobě nosil už před závodem, možná ne… Kdo ví… 🙂

Co dodat? I přes neslavný konec bylo i těch 80 zdolaných kilometrů moc pěkných a jsem rád, že jsem se do této části Brd mohl podívat. Počasí vyšlo skvěle a kdybych se před závodem dokázal vyspat, možná by to dopadlo jinak. Na druhou stranu mám o motivaci na příští sezónu postaráno a třeba se délka závodu zase na chvilku vrátí blíž stovce než svoustovce.

Což mě přivádí k organizaci závodu. Nemůžu a snad ani nechci si umět představit, co znamená uspořádat takový závod v délce 150 kilometrů, v několika kategoriích, pro mnoho set účastníků, konaný de fakto 3 dny v kuse. Olaf a jeho tým zaslouží absolutní obdiv, že za mrzký peníz (za registraci jsem platil 400 Kč, za což obecně nepořídím ani 10 km dlouhý „závod“ v Praze po nábřeží) dokáží vykouzlit tak kvalitně značený a zajištěný podnik. Když k tomu připočtu snad čím dál tím větší odpor všech možných úřadů, spolků a (samo)správ ke konání podobných akcí na jejich území, nezbývá než doufat, že to Olafovi a jeho spolupracovníkům alespoň pár dalších let neznechutí úplně.  A že budu mít ještě alespoň pár pokusů dojít Pražskou stovku až do cíle.

Na závěr malá statistická rekapitulace. Během závodu jsem ušel a uběhl celkem 80,2 km, které jsem zvládl za 16 hodin 11 minut průměrným tempem 12,09 minuty na kilometr (4,9 km/h). Nastoupal jsem 2.216 metrů a sestoupal 2.255 metrů. Na start nejdelšího závodu se postavilo 254 účastníků. Vítěz dal kompletní trasu za 18 hodin 23 minut, 106 účastníků (včetně mě) závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.

Pin It on Pinterest