Mapování Šumavy před druhou Horskou výzvou 2013

by | May 26, 2013 | Horská turistika | 0 comments

Zdá se, jako by to bylo včera, ale od první Horské výzvy v Jeseníkách už uplynulo více jak 7 týdnů a na dveře pomalu začíná klepat díl druhý, odehrávající se v kopcovité krajině Šumavy a Povydří. Pro nás jsou tyto končiny docela neznámé, přeci jen se vyskytujeme na opačném konci republiky a na jihozápad Čech to máme trochu z ruky. Proto jsme se rozhodli si ještě před závodem udělat na Šumavu výlet a trochu si zdejší krajinu projít. Z praktických důvodů jsme naplánovali prodloužený víkend od čtvrtka do neděle, abychom měli dost času si to pořádně užít.

Na rozdíl od většiny našich výletů jsme jako dopravní prostředek zvolili autobus, který nás mohl dovézt až skoro před hotel. Tedy, mohl by, pokud bychom jeli v pátek. Ostatní pracovní dny končí svoji jízdu ve vesničce Stachy, ze kterých to k našemu hotelu bylo ještě asi 7 kilometrů. I tak to ale stále byla ta nejpohodlnější varianta, a tak jsme si koupili místenky a v pátek před šestou hodinou večerní nastoupili v Praze na Knížecí na palubu.

Více jak dvouhodinová cesta utekla překvapivě rychle. Autobus byl pohodlný a na cestě se stavělo jen v několika větších městech. Když jsme v autobuse zbyli jen sami dva a řidič, bylo jasné, že konec naší cesty je už nedaleko. Ve Stachách nám řidič vyložil zavazadla, nasedl do autobusu a odjel. Nezbylo nám nic jiného, než utáhnout boty, dát batohy na záda a podle mapy vyrazit směrem k Zadovu. V tu chvíli bylo ještě krásné počasí, takže jsme i těch sedm kilometrů zvládli bez problémů za slabou hodinku a půl. Něco málo po desáté hodině jsme se ubytovali v Hotelu Zadov a začali spřádat plány na další den.

Kromě počasí, jehož předpověď se ani přibližně nepodobala počasí očekávanému na konec května, nás nepotěšili ani organizátoři Horské Výzvy. Na žádost ochránců přírody, aby horda závodníků nerušila “jedinečného ptáka” tetřeva hlušce v jeho přirozeném prostředí v 1. zóně Šumavského Národního parku, došlo na poslední chvíli k určitým změnám na trase. Což v reálu znamenalo stejný start i cíl v areálu Na Zadově, jinak neměla nová trasa s tou původní nic společného. Museli jsme proto improvizovat a narychlo připravit plán nový, protože procházet si celou, již neplatnou trasu nedávalo moc smysl.

Pátek, den druhý

Druhý den byl budíček v 8 ráno. Po snídani a krátké přípravě jsme vyrazili. Venku byla sice zima, ale nepršelo a i mraky dávaly určitou naději, že se nakonec dočkáme snad i sluníčka. Přesto jsme se pořádně oblékli, v naší výbavičce nechyběla kromě nepromokavé a neprofoukavé bundě ani čepice a rukavice. Po vymotání se ze zastavěné oblasti jsme vyběhli takový malý kopeček a dalších pár kilometrů nás vedla vyasfaltovaná cesta naprosto rovně, přímo k jihu. Podle všeho jde o pozůstatek z doby Železné opony, kdy se tyto cesty budovaly pro zajištění rychlého přesunu lidí a techniky z místa na místo; rozhodně to nebyla jediná cesta tohoto typu, na kterou jsme během našeho toulání na Šumavě narazili.

Postupně jsme se prokousali prvními kilometry až ke dvojici horských vesniček pojmenovaných Svinná Lada a Borová Lada. V první jmenované jsme narazili na první z mnoha informačních center, ve kterých se turisté mohou dopátrat odpovědi na nejednu otázku. Obecně vzato bylo na Šumavě cílení na turisty (a to i náročně turisty aus Deutschland) velmi patrné, tedy v dobrém smyslu slova. Kromě hlavních informačních center byla u každého významnějšího objektu velká tabule s popisem, souvisejícími zajímavostmi a tipy na další činnost, a to hned v několika jazycích. U cest byly vybudovány nové lavičky a stolky pro občerstvení znavených poutníků. Zapomenout samozřejmě nesmíme ani na tradičně skvěle značené trasy díky Klubu českých turistů. A to nejen turistické, ale i cyklistické nebo lyžařské. V druhé Ladě jsme si chvíli odpočinuli a dali si výbornou cibulačku, frankfurtskou polévku s párečkem a Kofolu.

Další zastávkou na naší cestě byla nejvýše položená osada České republiky nazvaná Bučina u Kvildy ležící v nadmořské výšce 1182 metrů. V dobách největší slávy tam žilo skoro 500 osadníků, dnes tam kromě obnovené kaple sv. Michala (znovu postavena v roce 1992) a rekonstruovaného hotelu Alpská vyhlídka (dříve Pešlova chata), odkud je za slunečných dní vidět až na vrcholky Alp, najdeme už jen památník železné opony, asi stometrový udržovaný úsek s ostnatým drátem, strážní věží a informační tabulí. Nutno podotknout, že i po letech z toho šel strach. A to v těch drátech ani nemuselo být 6000 voltů jako v padesátých letech minulého století.

Pomalu jsme se blížili k asi hlavnímu bodu naší cesty, k prameni Vltavy. Tedy, podle ukazatele to vypadalo, že těch pramenů bude hned několik, ale u toho očividně nejdůležitějšího byly informační tabule, místo k odpočinku a dřevěná lávka přes “řeku”. Z té bylo možné si nabrat vodu do dlaně a trochu se v tom parnu osvěžit;) Nad možnou zdravotní závadností vody jsme se pozastavili až po 2-3 doušcích, ale naštěstí to na naše zdraví nemělo žádný negativní vliv. Kromě samotného pramene bylo zajímavé i okolí, vypadalo to tam jako v nějakém katastrofickém filmu. Všude jen samé polámané a vyvrácené stromy bez kůry, šeď a hrůza.

Od pramene Vltavy vedla cesta dál na východ až severovýchod přes vrchol Černé hory. Být pěkné počasí, výhledy na obě strany Šumavy by byly okouzlující. Místo toho nám počasí dalo jasně najevo, co si o nás myslí, protože se po několika krátkých záblescích slunečních paprsků definitivně zatáhlo a začalo sněžit. Sice nijak intenzivně, to si naštěstí počasí schovalo až na neděli, ale sníh to byl. Někdy s deštěm, občas sólo. A aby toho nebylo málo, několikakilometrový úsek vedl cestou rozrytou koly těžké techniky lesních dělníků. Ale i tuto nesnázi jsme zvládli a nakonec se před námi z lesů vyloupla horská víska Modrava.

To už jsme měli docela hlad, proto jsme zapadli do malé hospůdky v penziónu Arnika a dali si něco malého k snědku. Smažený sýr a borůvkové palačinky přišly k chuti, pivo a Kofola zahnaly žízeň a čaj s rumem příjemně zahřál. Naše nohy si trochu odpočinuly, a tak nastal čas vyrazit na poslední část naší cesty. Při balení se k odchodu se spustila hotová průtrž mračen, která naštěstí neměla dlouhého trvání a než jsme se vypravili, už jen drobně poprchávalo.

Prošli jsme Modravou a vydali se směrem k Horské Kvildě. Tu jsme trochu obešli, díky čemuž se nám naskytl pohled nejen na několik koníků, ale i na dvojici mohutných exemplářů horského plemene skotu. I z dálky působili majestátně a velké tlusté (a zajisté velmi ostré) rohy naháněly hrůzu. Naštěstí si více než kolemjdoucích turistů všímali zelené travičky, takže jsme si je jen prohlédli, vyfotili a šli dál. Počasí opět začalo zlobit a z nebe se zase začaly snášet sněhové vločky.

To už jsme ale byli docela blízko cíli. Posledních pár kilometrů jsme ušli čistě ze setrvačnosti a když jsme před chatou provedli závěrečné sčítání, vyšlo nám číslo 51 000 metrů. Na oslavu jsme si v hotelové restauraci dali několik piv značky Svijany, kolem jedenácté padli do postele a vyčerpáním skoro okamžitě usli.

Sobota, den třetí

V sobotu jsme se prospali do růžova a v půl deváté vyrazili na snídani. Při té příležitosti jsme shlédli na internetu novinky posledních hodin a s pouze mírným překvapením zjistili, že na Kvildě bylo v noci -3,9 stupňů Celsia. S vědomím, že se zahřejeme pouze spalováním vlastních kalorií jsme vyšli před hotel. Já si na pomoc raději vzal i hůlky. Fialový palec pravé nohy sice nebolel, ale nateklý byl pořádně a trochu mě z toho pobolívalo i koleno. Venku byla pořádná zima, občas byla k vidění i souvislejší zasněžená plocha, ale alespoň nepršelo. Dali jsme si pusu na kuráž a vyrazili.

První část sobotní procházky nás zavedla na Turnerovu chatu, což je jediná veřejně přístupná chata v I. zóně Národního parku Šumava na břehu řeky Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou. Cesta k ní byla všechno, jen ne příjemná. Po úvodním táhlém stoupání následoval kratší úsek loukou plnou mokré trávy, postupně přecházející v dvoukilometrový prudký sešup plný kluzkých kamenů, kořenů a spadaného listí. V náladě nás držela jen představa něčeho dobrého k obědu. Ta se rozplynula v okamžiku, kdy jsme dorazili až k chatě. Díky snadné dostupnosti byla nacpaná k prasknutí, takže jsme jen pořídili několik fotek, prohlédli si živou vydru jako domácího mazlíčka, trochu si odpočinuli a pokračovali dál na jih po břehu Vydry (jako řeky).

Vyasfaltovaná cesta byla plná svátečních turistů. Na rozcestí kousek od Antýglu jsme se proto oddělili a dál pokračovali sami nejdříve podél technického zázraku v podobě několikakilometrového plavebního kanálu pro přepravu dřevěných klád, a poté dále lesní cestičkou až na Modravu. Tam jsme v Penzionu Zlatá stezka konečně ukojili i svůj hlad i chuť na něco dobrého. Kuřecí řízek s hranolkami, respektive palačinky s borůvkami, byly výborné. Radost nám trochu kalil prudký déšť, který ne a ne ustat. Po hodině odpočinku a dvou Kofolách jsme se tak vydali na zbytek naší cesty za mokra.

Dalším průběžným cílem byla Kvilda, kde byly ráno skoro 4 stupně pod nulou. Zastavili jsme se tam jen na výměnu ponožek za suché. V tu chvíli sice nepršelo, ale to se za dalších pár minut mělo změnit. Z nebe se spustil znovu pěkný lijavec a přidal se i slabší vítr. Prostě krásné jarní počasí:) Svižně jsme vystoupali na nejvyšší vrchol sobotního dne, kopec Přilbu vysokou 1219 metrů. Pak už jen rychle z dolů, několikrát dokonce tréningově poklusem, a za necelou půlhodinku jsme stáli před hotelem.

I třetí den jsme si užili aktivně a i když nám k překonání čtyřicetikilometrové hranice pár tisíc metrů chybělo, potrénovali jsme víc než příjemně. K večeři jsme si v hotelové restauraci dali kuřecí maso na dva způsoby a po vypití dvou Svijanských půllitrů šli na kutě.

Neděle, den čtvrtý

Nastala neděle, den čtvrtý a poslední. Náš autobus odjížděl až v půl druhé odpoledne, měli jsme tedy dost času odvděčit se našim nohám, které s ními za víkend nachodily skoro 100 kilometrů. V hotelu byla k dispozici vířivka, tak jsme si ji objednali a v půl desáté vlezli dovnitř s lahvičkou “Bohemky” v rukách. Venku lilo jak z konve, foukal silný vítr a občas se do toho přidala i chumelenice, ale za oknem ve vodě teplé 32 stupňů Celsia to nevypadalo tak hrozně:)

Cesta autobusem do Prahy nebyla tak příjemná jako cesta na Zadov, jelo se o půl hodiny déle a víc se stavělo, ale nakonec jsme zdárně dorazili do hlavního města. Pak už jen metro, Pendolino a tramvaj v Olomouci, která nás zavezla až domů. Tím náš přípravný víkend skončil a my se začali těšit na samotný závod.

Na úplný závěr ještě něco pro statistiky ve spolupráci s Garmin Connect (den 1. a den 2.). Během dvou dnů jsme ušli celkem 88 km kilometrů (50,5 km a 37,3 km) a nastoupali 1265, respektive 1033 metrů. Celkový čas prvního pochodu byl 11 hodin 42 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 9 hodin 30 minut průměrnou rychlostí 5,3 km/h. Celkový čas druhého pochodu byl 9 hodin 28 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 7 hodin 24 minut průměrnou rychlostí 5,1 km/h.

Pin It on Pinterest