Výlet na Askju a koupání v lázních Jarðböðin u Mývatnu

by | Jun 25, 2012 | Island 2012 | 0 comments

Den 6. — Jen jsme na chvilku zavřeli oči a už nás budí protivné bzučení budíku na iPhonu. Je šest hodin, nejvyšší čas připravit se na dnešní celodenní výlet do kráteru sopky Askja. Moc jsme toho sice nenaspali, ale nadšení pro věc a energetický nápoj dělají se znaveným tělem divy. Rychle přebalujeme naše zavazadla a všechny potřebné věci cpeme do jednoho velkého batohu; vše ostatní bude muset zůstat v autě. Hlavně nesmíme zapomenout na jídlo a pití, protože co si s sebou nevezmeme, to během výletu mít nebudeme.

V sedm hodin ráno opouštíme hotel a vyrážíme kolem vodopádu Goðafoss směrem na Mývatn, konkrétně k informačnímu centru v Reykjahlíðu. Počasí nám zrovna moc nepřeje, všude kolem je obloha pokryta těžkými mraky. Naštěstí neprší, a když už pár kapek spadne, za pár minut je po všem. Provoz na silnici je opět téměř nulový, takže těch zhruba 60 kilometrů zvládáme v poklidu za 45 minut.

Na místě už na nás čeká terénní autobus společnosti Askja Tours (nyní přejmenované na Mývatn Tours) značky Mercedes se sympatickou SPZ-kou “ASKJA”. Vzbuzuje respekt, velká kola a obrovská světlá výška dávají tušit, že cesta nebude vysloveně procházka růžovou zahradou. Spolu se zavazadly stoupáme na palubu a s úderem osmé hodiny ranní se vydáváme na cestu k jedné z mnoha sopek na Islandu, ke kráteru vulkánu Askja.

Prvních třicet kilometrů jedeme na západ po silnici číslo 1, pak zatáčíme k jihu na silnici F88. Průvodkyně nás upozorňuje na to, že v nedalekém kráteru Hrossaborg právě natáčí Tom Cruise svůj další film nazvaný Oblivion. Z počátku je cesta stále hodně kvalitní, jde o více méně uježděný štěrk, ale s přibývajícími kilometry se podmínky rychle zhoršují. Vnitrozemí představuje pusté a neobývané místo, kde nenajdeme ani města, ani městečka, ani vesnice, ani žádné turistické atrakce v tom pravém slova smyslu, pouze vyhlídky na zdánlivě nekonečné planiny, ledovcové řeky a lávová pole. Především lávová pole. Ta jsou zpočátku plná zeleně a bující vegetace, ale čím víc se blížíme kráteru, ze kterého veškerá tato láva pochází, tím je všechno smutnější a více bez života. Nic pro depresivnější jedince. 🙂

Stratovulkán Askja, vysoký 1 510 metrů, leží v samém středu islandské Vysočiny, jen pár kilometrů na sever od hranice ledovce Vatnajökull. Celá oblast je kvůli srážkovému stínu tvořenému ledovcem velmi chudá na srážky, přesto je přístupna jen několik měsíců v roce. Největší kráter na Askje má plochu 50 km2. Velkou část plochy kráteru zabírá ledové jezero Öskjuvatn s maximální hloubkou 217 metrů. Druhé, nepoměrně menší jezero Víti je díky geotermální energii plné teplé a na minerály velmi bohaté vody vhodné i ke koupání. Svět se o této sopce poprvé dozvěděl 29. března 1875, kdy mohutná erupce s následným výronem plynů, popela a pemzy způsobila otravu půdy především na velké části Východních fjordů, což vedlo k masovému exodu obyvatel. Oblasti pokryté lehkou pemzou si vybrala NASA pro výcvik astronautů před letem na Měsíc. Poslední erupce Askji nastala v roce 1961, ale vzhledem k událostem v posledních letech je podle vědců stále pravděpodobnější, že další erupce na sebe nenechá dlouho čekat.

Naše první zastávka se odehrává u vodopádu na řece Grafarlandaá s nedaleko tekoucím malým pramínkem ledové a křišťálově čisté vody, vytékajícím skrze stěnu z lávových bloků. Na výzvu průvodkyně ji můžeme ochutnat. V tu chvíli si připadáme dobrodružně, ale jak později zjistíme, vodu přímo z potoka berou kromě větších měst snad všude na Islandu. Po chvilce focení a lehkého protahování nás naženou zpátky do autobusu a o pár chvilek později zdoláváme náš první brod. Vysoký podvozek autobusu přichází k užitku, vody v řece je celkem dost, přesto ji řidič překoná zkušeně bez jediného zaváhání.

Máme za sebou asi 3/4 cesty a mimo jiné jsme se na pouhých pár kilometrů přiblížili k netradičně tvarované tabulové hoře Herðubreið, označované jako královna islandských hor. Měří 1682 metrů a na svém vrcholku má zajímavou “korunku” pokrytou sněhem; nám se však po většinu výletu schovávala v mracích. Další dvě zastávky následují rychle po sobě. První je u zelené oázy zvané Herðubreiðarlindir. Nedaleko se nachází teplý pramen a malá jeskyně, jež byla údajně obydlena psancem jménem Fjalla-Eyvindur během strašlivé zimy 1774-1775. Eyvindur zde přežil jen díky sušenému koňskému masu a hořkých koříncích anděliky, která se v okolí díky teplému prameni hojně vyskytuje. My se během přestávky sytíme trochu výživnější stravou, ale poklidné piknikování nám kazí vlezlé mušky. Sice nekoušou, ale zalezou úplně všude. Raději se jdeme schovat do autobusu.

Další zastávka přichází po pár minutách jízdy, jdeme si prohlédnout vodopády Gljúfrasmiður na ledovcových řekách Jökulsá á Fjöllum. Divoké řeky vyhloubily v tvrdé lávě hluboký kaňon, kterým voda za silného hřmění rychle proudí dál na sever směrem k oceánu. Voda je silně zakalena a spolu s černou lávou a ocelově šedou oblohou nabízí zcela jiný obrázek, než například vodopády Hraunfossar, které jsme viděli první den našeho pobytu. Přesto, nebo snad právě proto, vzbuzuje síla vodopádu respekt a všichni turisté včetně nás dvou se držíme v uctivé vzdálenosti od okraje; v případě nehody je šance na záchranu nulová.

Přesně v poledne stavíme na dalším zajímavém místě, kde je zem pokryta světle žlutou vrstvou velmi lehkého, porézního materiálu zvaného pemza. Vzhledem ke svým fyzikálním vlastnostem připomíná skladbu povrchu na Měsíci, takže není divu, že v této oblasti v druhé polovině šedesátých let astronauti vesmírné lodě Appolo 17 nacvičovali přistání na Měsíci. Já osobně měl pocit, že chodím po neušlapaném škvárovém hřišti, se spoustou křupání a měkkého pohupování.

Ačkoliv lze za nepříjemné považovat všechny projevy sopečné činnosti, pemza patří k těm nejpodlejším. Díky své poréznosti je velmi lehká, takže za dobrých podmínek dolétne nebo doplave velmi daleko od místa výbuchu, a pokud je jí dostatečně silná vrstva, přemění libovolnou oblast na poušť. Na rozdíl od klasické lávy je totiž její přírodní přeměna extrémně pomalá, což dokládá i zdejší prostředí vytvořené explozí Askji v roce 1875. Ta vyvrhla do vzduchu přibližně 2 kilometry čtvereční horniny takovou silou, že země mezi sopkou a pobřežím u Vopnafjörðuru byla pohřbena pod závějí žluté pemzy sahající až do výšky dvou metrů. A jak je vidět, krajina je i po těch letech stále zcela bez života.

Ještě jednou nasedáme do autobusu a vyrážíme na závěrečnou etapu. Po příjezdu parkujeme na parkovišti Öskjuvatn a začínáme se připravovat se na krátkou túru po kráteru. Parkoviště je totiž od hlavního cíle naší výpravy, jezera Víti vzdáleno ještě necelé 3 kilometry. Nebude to lehká cesta, přeci jen jsme na sopce, ke slovu tak přichází pevná obuv a teplé oblečení. Trekové hole jsme si s sebou vůbec nebrali, ale jak za pár desítek minut zjistíme, docela by se nám hodily. Od průvodkyně máme na “volnou zábavu” v kráteru vyhrazené jen dvě hodiny, před třetí hodinou odpoledne musíme být zpátky; na opozdilce se prý nečeká. Tak bychom neměli ztrácet čas!

Cesta k jezerům Öskjuvatn a Víti je přímočará a trochu úmorná. Nejdříve stoupáme pár desítek výškových metrů nahoru, ale jakmile jsme v úrovni hlavního kráteru, dál už se jde téměř po rovince. Zabloudit není kam, stačí sledovat vyšlapanou cestu značenou pro složitější povětrnostní podmínky i žlutými tyčemi. Chvíli se hrabeme sypkým sopečným popelem, většinu času ale brodíme a zapadáme na již notně zčernalých sněhových plotnách.

Nízká oblačnost nám sice kazí dokonalý výhled, ale mohlo by to být horší; naštěstí neprší. Tam, kde je země prohřátá geotermální energií, je jasně patrná stoupající pára a i na dotek je povrch země příjemně vlažný. Většinou se jedná o červeně zbarvené vyvřeliny vystupující na některých místech ze sněhu, protože ten se na nich díky vyšší teplotě neudrží. Cesta po nich je příjemná, mnohem příjemnější než chůze hlubokým, rozšlapaným a trochu rozbředlým sněhem (teplota je kolem nuly, možná trochu nad nulou). Po půl hodině svižné chůze jsme konečně u cíle.

Před námi se rozprostírá rozlehlé, až 217 metrů hluboké ledovcové jezero Öskjuvatn a malé, několik desítek metrů pod úrovní terénu schované geotermální jezírko Víti (v překladu Peklo). Nejdříve se chvíli kocháme okolím a především Hanka se svým nadšením pro panoramatické fotky si zdejší scenérie vysloveně užívá, ale za chvíli už jako jedni z prvních začínáme sestup přímo k jezírku Víti, které nás láká neprůhlednou kouřící vodou zbarvenou do modro-bílé mléčné barvy. A sestup je to hodně nepříjemný! Bahno se lepí na boty, vyšlapaná cestička je úzká a extrémně kluzká, ve spodní části přímo uprostřed protéká malý potůček. S batohem na zádech a foťákem v jedné ruce je sestup vysloveně lahůdkový. Ale nakonec se nám podaří bez nehody slézt až dolů, k hladině jezera.

Dole nejdříve chvilku pozorujeme cvrkot, čistíme silně zašpiněné boty a vzpamatováváme se z náročného sestupu. Vzduch je plný sirných a kdo-ví-jakých výparů, po chvilce hledání nacházíme hned několik pramínků horké vody a fumarol vydechujících páru z nitra země. Skály kolem hrají různými barvami, kromě červené a hnědé jsou to především všechny odstíny žluté a zelené. Po chvilce rozhodování při sledování prvních odvážlivců se nakonec odhodláváme vyzkoušet zdejší vodu a jít si zaplavat. Na doporučení průvodkyně bez plavek, prý se z nich zdejší smradlavá voda špatně dostává:). Vzhledem k teplotě kolem nuly to moc neprotahujeme, rychle ze sebe sundaváme oblečení a noříme se do vody. Jak nohama šlapeme po dně, mléčné zbarvení se ihned mění v hnědé. Pro mě osobně není boření se do bahna nic příjemného, ale alespoň mám jistotu, že mě ani ve vodě ani v bahně díky složení vody nic nekousne. Občas nás pohladí bublinky vystupující se dna, jinak je tu naprostý klid.

Trochu si koupání zpestřím tím, že jdu “jen tak” pro foťák a žádám další dvojici chystající se do vody o pár fotek, abychom měli na tuto zvláštní situaci památku. Naštěstí se neleknou a vyhoví. Ještě chvilku se rácháme a vychutnáváme si přírodní minerální koupel, ale čas je neúprosný a pomalu se musíme začít chystat na návrat. Už samotné oblékání je dost náročná operace, protože všude kolem je jen bahno, sirné usazeniny a další podobná přírodní znečišťovadla, takže není ani kam si stoupnout, ani kam položit oblečení. Nakonec se nám povede vzít si na sebe věci bez toho, abychom si do autobusu nesli i pár kilogramů bahna. Naposledy se rozhlížíme kolem, děláme poslední fotky a vydáváme se na cestu zpět. Nejdříve samozřejmě musíme vylézt na okraj malého kráteru, ale nahoru to jde přeci jen trochu lépe než dolů. Naštěstí.

Na okraji kráteru následuje další focení a loučení se s oběma jezery. Kolem kráteru je stále plno lidí, ale pravděpodobně se jedná o účastníky jiného zájezdu, tak se na to nemůžeme spoléhat. Cesta zpátky je ještě úmornější, než cesta sem, přeci jen jsme z toho všeho trochu unaveni. Počasí zůstává beze změny, jen je možná nepatrně víc světla. Přesto se nezdržujeme a míříme na parkoviště k autobusu. Jak naše cesta zpátky vypadala je vidět na této mapce. Jak říkám, přímočará cesta.

K autobusu pohodlně dorážíme právě včas, abychom se stihli převléknout, trochu upravit a uvelebit na místech. Občerstvení zatím necháváme v batohu, protože podle průvodkyně jen kousek popojedeme a budeme mít na jídlo delší přestávku. Tak se také stalo a po necelé půlhodině parkujeme u chaty a tábořiště u rozeklaného kaňonu Drekagil. Své jméno prý dostal podle zvláštně tvarovaných lávových skal připomínajících bájné nestvůry.

Chvilku dovádíme ve skalách, zkoušíme brodit malinký potůček a celkově se dobře bavíme. Jen ty draky jsme nějak nemohli najít, ale co se dá dělat, snad příště. Jdeme se najíst, ke slovu kromě tradičního obloženého sendviče přichází i nízkoalkoholické pivo Egils Pilsner, obsahující 2.25% alkoholu. Po jídle si jdeme vyfotit i okolí, ale kromě několika cedulí a značek je to jen samá skála pokrytá pemzou. Naštěstí přichází pokyn od průvodkyně “nasedat” a vyrážíme na zpáteční cestu.

Cesta zpátky probíhá v poklidu. Jelikož už máme okolí trochu “okoukané”, snaží se nás průvodkyně zabavit vyprávěním o životě na Islandu. A nutno podotknout, že se jí to daří. Vypráví o krizi, kterou si Island jako první evropská země prošel už koncem první dekády 21. století, o životě na tomto malém a drsném ostrově, o lidech a zabrousí i do politiky, protože právě v těchto týdnech vrcholí volby nového prezidenta. Cestou máme několik krátkých zastávek a na jedné z nich fotíme kromě duhy i konečně z mraků zcela uvolněnou horu Herðubreið. V mezičase můžeme pozorovat řidičské umění šoféra autobusu, který s mobilním telefonem v jedné ruce s bravurou provádí obrovský autobus cestami vydlabanými v lávě, brody a dalšími záludnostmi islandské divočiny.

Ale i tato cesta se chýli ke konci a po 132 kilometrech a čtyřech a půl hodinách na zpáteční cestě jsme v místě, odkud jsme ráno vyrazili – u informačního centra v Reykjahlíðu. Loučíme se a přesouváme si své věci do auta, kde se trochu osvěžíme, převlékneme, přezujeme a posvačíme. Za normálních okolností bychom se asi začali chystat na noc, ale na Islandu den nikdy nekončí, a tak se tomu rádi přizpůsobíme. Navíc se na zpáteční cestě krásně vybralo počasí, na obloze poletuje jen pár mráčků a nám energii do unavených žil pumpuje zlatavé sluníčko. A Redbull, takže vzhůru na silnici!

Když už jsme si dneska přičichli k výparům, které proudí z nitra země, jedeme se podívat na geotermální oblast spadající k sopce Krafla nazvanou Námafjall Hverir. Cestou se na krátký okamžik stavíme na odpočívadle na kopci, ze kterého je úžasný výhled na celou oblast Mývatn. Díky nádhernému počasí je viditelnost téměř nekonečná a my si tak můžeme udělat pěknou představu, co se kde nachází. Ale zdržíme se jen chvilku, brzy pokračujeme dál.

Na první pohled vypadá Námafjall Hverir jako ďáblova kuchyně. Ze země stoupá bílá, občas mírně zabarvená pára, země je rozpraskaná a pokrytá pestrobarevnými vyvřelinami, v bahenních jezírkách to líně probublává a všude je cítit neodbytný pach sirovodíku a dalších nosu ne moc příjemných vůní. Tato postvulkanická aktivita je způsobena prosakováním podzemní vody až kilometr dolů k vrstvám magmatu; když se voda zahřeje, vrací se zpět k povrchu, kde vychází ven skrze vlhkou půdu za teploty kolem 200⁰C. Jezírka doprovázejí parní otvory v místech, kde kameny, štěrk a půda popraskaly jako bubliny a vytvořily do pasu sahající perforované kopečky zvané fumaroly, skrze které prudce vychází plyn. Ten je převážně složen z HCl, v menší míře je tvořen SO2, H2S, SO3 a přehřátou vodní párou.

Díky nízko položenému slunci a modré obloze s bělostnými mráčky mělo místo neuvěřitelně krásnou atmosféru. I fotky se povedly na výbornou, prostě jsme si to užili na maximum. Jako slušní turisté jsme samozřejmě dbali doporučení a chodili jen po vyznačených chodníčkách. Na druhou stranu chtít se vykoupat v bahenní lázni nebo si nechat tělo prohřát 200 stupňů vařícím sirovodíkem může jen člověk mdlého rozumu. V každém případě řadíme návštěvu Námafjall Hverir jako jednu z nejpovedenějších akcí na Islandu.

Dobrá. Jestli byla návštěva Námafjall Hverir jedna z nejpovedenějších akcí na Islandu, tak návštěva přírodních geotermálních lázní Jarðböðin u Mývatnu si rozhodně zaslouží jednu z medailí. Nic na tom nemění fakt, že na místo dorážíme až po deváté hodině večerní. Sluníčko svítí o sto šest, je skoro naprosté bezvětří a v celém areálu koupaliště je maximálně pár desítek návštěvníků. O to úsměvnější je fakt, že skupinka koupajících se mladých lidí se nahlas baví česky s pocitem, že jim široko daleko nikdo nemůže rozumět…

Koupání je prostě úžasné a při vší úctě k jezeru na Askje je tohle mnohem příjemnější, i když jezero Víti na Askje mělo bezesporu také své kouzlo. Zatímco tam bylo koupání dobrodružstvím, tady je to naprostý relax. Před samotným vstupem do vody je vhodné sundat stříbrné a měděné šperky, protože vysoký podíl síry obsažené ve vodě způsobuje změnu barvy, přesně řečeno jejich oxidaci. Voda má příjemných 38-40 stupňů a i když teplota vzduchu stále není moc letní, dá se přečkat i občasný výlet na břeh. Například pro pohár výborného místního piva nebo globálně profláknuté Coca-Coly.

Spoustu času trávíme focením, světelné podmínky jsou pro pořizování památečních fotek prostě ideální. Ani se nenadějeme a je půl jedenácté, kdy se areál pozvolna chystá na ukončení denního provozu. Parní saunu tak musíme nechat na příště. Jdeme se vysprchovat, převléknout a konečně se vydáváme směrem ke kempu Hlið v Reykjahlíðu, kde máme domluvené místo na nocleh ve stanu.

Kemp je na naše zvyklosti docela zaplněn, všude je spousta aut a lidí. I tak si najdeme relativně klidné místečko na okraji kempu, kde nás nikdo nebude rušit. Nejdříve stavíme stan. Jelikož je to již několikátý pokus, jde to naprosto hladce a během několika minut je přístřešek hotový. Ještě než se zavrtáme do spacáků ale chceme vyzkoušet náš nový plynový vařič. Bohužel, něco je špatně. Pravda, když jsme ho v jednom z obchodů po usilovném hledání konečně zakoupili, nevypadal úplně nepoužitě, ale to nám nevadilo. Horší je, že přes veškerou snahu nikde neproudí dostatek plynu. Když se mi metodou pokus-omyl konečně podaří vařič zprovoznit, unikání plynu je nějaké moc rychlé a podle všeho nám bomba moc dlouho nevydrží. Vaříme tedy jen jeden kastrol vody na polévku a čaj a pak souboj s technikou pro dnešek vzdáváme. Zahřátí a najedení se ještě rozloučíme se stádem ovcí, které si nás přišly prohlédnout, a se spokojeným výrazem na tváři usínáme.

Pin It on Pinterest