Duhovými horami z Hrafntinnuskeru do Landmannalaugaru — (Skógar-Landmannalaugar, den 4.)

by | Jul 2, 2012 | Horská turistika, Island 2012 | 0 comments

Den 13. — Dnes nás čeká sice závěrečná, ale zároveň nejkrásnější etapa treku, projdeme se skrz Duhové hory. Celkem urazíme asi 12 kilometrů s převýšením 500 metrů, ale vysilující by to být nemělo. Kromě prvního krátkého úseku se bude jenom pozvolna klesat až do samotného cíle v Landmannaulagaru, a ani terén by podle průvodce neměl být náročný. Chata se po včerejším chaosu zase skoro vyprázdnila, tak se balíme a chystáme na cestu. Před devátou dáváme chatě poslední sbohem a míříme do Duhových hor.

Nejdříve musíme vyšplhat skoro na vrchol hory Söðull, kde ve výšce 1053 metrů nad mořem stanovujeme výškový rekord tohoto čtyřdenního treku. Moc velkou radost z toho ale nemáme, protože kvůli nízko ležící oblačnosti vidíme maximálně pár desítek metrů kolem sebe. Terén je stejný jako včera večer, brodíme se více či méně udusaným sopečným popelem, případně přecházíme přes lávové ostrůvky.

Zhruba po dvou kilometrech ale lávové pole končí a dál pokračujeme přes termální oblast Stórihver až k Duhovým (obsidiánovým a ryolitovým) horám s jasně zbarvenými oranžovými, šedavými a zelenými pásy. Často míjíme malé tryskající gejzíry nebo zemské pukliny, kolem kterých je nejen výrazně tepleji, ale i mnohem víc zeleně.

Dostáváme se do nejkrásnější části Duhových hor. Je na co koukat, k dokonalosti však chybí alespoň o trochu lepší počasí. Zatímco předchozí dny se sluníčko čas od času alespoň na malou chvilku ukázalo a rozzářilo okolní přírodu, dnes je hradba mraků naprosto neprostupná. Oblačnost se sice naštěstí zvedla, ale i tak to není ono. Duhové barvy okolních hor jsou proto vybledlé a matné. Na druhou stranu pokud někdy budeme hledat důvod se na Island do Duhových hor vrátit, tohle bude silný argument pro.

Během focení nás míjí čím dál tím víc lidí, blízkost “velkého” turistického střediska a výchozího bodu pro většinu turistů je jasně patrná. Když se dosytosti vyřádíme s fotoaparáty, pokračujeme dál v sestupu do Landmannalaugaru, krajině horkých pramenů usazené na ploché kamenité planině mezi ledovcovou řekou a přední částí lávového pole z patnáctého století. Nedaleko stojí vysoká osamocený vulkán Bláhnjúkur. Lávové pole vypadá na barevném povrchu Duhových hor jako obrovská bradavice, která se však díky činnosti mechů a lišejníků velmi pozvolna vstřebává. Po zdolání, nebo lépe řečeno obejití lávového pole, prokličkujeme klikatou pěšinkou a najednou se před námi otevře pohled do údolí. Jsme u cíle!

V Landmannalaugaru je to pro nás šok, protože tolik lidí pohromadě už jsme dlouho neviděli. Kromě několika budov je na místě i obrovské stanové městečko s velkým sociálním zařízením, rozlehlé parkoviště se spoustou terénních aut, náklaďáků a autobusů, a v neposlední řadě i malý obchůdek situovaný do starého amerického vojenského autobusu. Když se trochu zorientujeme, naše první kroky vedou do kanceláře správce, kde se ptáme na možnosti autobusové dopravy. Díky časné hodině (dorazili jsme přesně v poledne) a především skutečnosti, že pro většinu horalů je Landmannalaugar bodem výchozím a nikoliv konečným, není zajištění dvou míst v autobusu žádný problém.

Odjezd je plánován na půl třetí odpoledne, máme tedy dvě hodiny na prohlídku okolí. Nejdříve se vydáváme ke známému přírodnímu koupališti hned vedle areálu. Vzhledem k silně promáčenému terénu k němu vede dřevěný chodníček, který je na některých místech v dost dezolátním stavu. Po krátkém zvažování se rozhodujeme teplou koupel oželet a nechat očistu těla na komfortnější prostředí hotelového pokoje, děláme proto jen pár fotek.

Další desítky minut trávíme procházkou po kempu a okolí. Obdivujeme především obrovské nákladní vozy, které mají na korbě očividně luxusní bydlení, ale nezapomínáme ani na okolní přírodu. Ani na poslední chvíli se ale sluníčko neobjeví, a tak si v místním “obchodě” nakupujeme nějaké čerstvé občerstvení a pozvolna se začínáme připravovat k odjezdu. Autobus, kterým pojedeme, sice vypadá méně dobrodružně než jako ten, se kterým jsme jeli na Askju, ale i tak budí respekt. O půl třetí se loučíme s Duhovými horami a nastupujeme do linkového autobusu, který nás doveze do městečka Hella, odkud budeme pokračovat zpátky do Skógaru.

Jak už to tak většinou bývá, v době kolem našeho odjezdu se začala oblačnost pozvolna trhat. A chvilku potom, co jsme se rozjeli, dnes poprvé vyšlo sluníčko. Alespoň na rozloučenou se tak můžeme podívat na to, jak vypadají Duhové hory krásně nasvícené. Jinak cesta probíhá bez komplikací. Autobus je poloprázdný, takže se nemusíme mačkat, každý máme k dispozici jedno celé sedadlo. Z reproduktoru se čas od času ozve hlas automatického průvodce, který nás upozorňuje na zajímavosti kolem naší cesty. Jednou z nich je sopka Hekla, která o sobě naposledy dala vědět v roce 2000 a kolem které jsou stále čerstvá lávová pole.

Zhruba v polovině cesty přijíždíme na křižovatku silnic 26 a 1. Autobus zastaví na odpočívadle a řidič nás slušně vyžene ven s tím, že dál nejede. Z počátku nechápeme, ale vše se vyjasní po příjezdu dalšího autobusu. Ten terénní je očividně příliš drahý pro to, aby jezdil po pěkné silnici, tak se vrací zpátky do hor pro další turisty. Nás poveze dál autobus klasický, ve kterém je kromě jiného i rychlé internetové připojení. Tato etapa naší cesty však trvá jen krátce, protože po zhruba 10 kilometrech vystupujeme na parkovišti u malého nákupního střediska v malém městečku Hella.

Trochu krkolomně, ale nakonec úspěšně zjišťujeme, že do odjezdu autobusu máme zhruba 90 minut. Pro ukrácení dlouhé chvíle zevlujeme po okolí a nakonec míříme do obchodu s alkoholickými nápoji Vínbúðin, kde po delším zvažování kupujeme pivo a místní pálenku Brennivín jasně zelené barvy. Když ji následně ochutnáme, nedá se říct, že bychom byli nadšeni. Co nám jen ta pronikavá vůně připomíná… No jasně, kmín! Je to islandská kmínka! No nic, dáváme si raději pivo a zbytek čekání trávíme v rozhovoru s trojicí mladých cestovatelů z České republiky, kteří cestují opačným směrem, než my. V autobuse do Skógaru už je trochu těsno, ale i tak bez problémů nacházíme místo k sezení. Delší cesta je zpříjemněna krátkou zastávkou u velkého vodopádu Seljalandfoss. Jde o uzounký, ale mocný vodopád spadající přímo po svahu do mělkého jezírka. Na rozdíl od většiny ostatních je možné si ho prohlédnout si doslova ze všech stran, tedy i zezadu.

Je půl osmé večer a my jsme po čtyřech dnech zase ve Skógaru. Jako první hledáme naše auto. S malinkými obavami, které se však ukážou být zbytečně přehnané. Auto je na stejném místě, na jakém jsme ho nechali, včetně veškerého vybavení. Jen si do něj odložíme věci a jdeme si konečně prohlédnout samotný vodopád Skógafoss, u kterého náš trek začínal. Je krásný a obrovský, ale na dlouhé okukování nemáme moc náladu, o slovo se začíná hlásit únava. Ještě zvládneme krátkou zajížďku k místnímu skanzenu, ale tím dnešní program uzavíráme a jdeme si hledat ubytování.

Na rozdíl od většiny ostatních dnů totiž na dnešek nemáme domluvené ubytování, protože jsme dopředu nevěděli, zda skutečně dorazíme. Nejdříve se zkoušíme zeptat v hotelu Edda Skógar, kde jsme strávili noc před trekem, ale bohužel mají úplně plno. Vracíme se na silnici číslo 1 a pokračujeme v cestě kolem ostrova, což je shodou okolností směrem, odkud jsme před pár desítkami minut přijeli. Po chvíli zastavujeme v nějakém bistru přímo u silnice a tišíme hlad. Konverzací s obsluhou se snažíme zjistit, jestli není v okolí nějaký hotel nebo penzión, ale bohužel jsme narazili na jednoho z mála lidí na Islandu, který neovládá angličtinu, takže neuspějeme. Chvilku se snažíme hledat v nějaké malé mapce, co leží na stole, ale nakonec to vzdáváme a jedeme naslepo.

Když dorazíme do městečka Hella, odkud jsme před několika hodinami vyjeli, usměje se na nás štěstí a my získáváme ubytování v hotelu Fosshotel Mosfell. Tradiční příprava před spaním se trochu protáhne, protože se musíme důkladně umýt a převléknout, rozvěsit vlhké věci a dobít elektronická zařízení, ale i to nakonec zvládáme a chvíli po půlnoci už spíme.

Pin It on Pinterest