Gejzíry v Gejsiru, vodopád Gullfoss a starodávná oblast Þingvellir

by | Jul 3, 2012 | Island 2012 | 0 comments

Den 14. — V uplynulých dnech jsme na treku trochu zvolnili tempo, ale dnes se rychle vrátíme do režimu “zvídavý turista”. Čeká nás zdaleka nejnavštěvovanější oblast celého Islandu nazvaná Zlatý Okruh sestávající ze tří populárních, i když poněkud přelidněných míst. Nejdříve se pojedeme podívat na gejzíry v oblasti Haukadalur, kde mimo jiné občas stříká ten, který dal všem gejzírům jméno. Pak navštívíme mohutný, dvojstupňový vodopád Gullfoss, a nakonec nás čeká geograficky i historicky zajímavá oblast Þingvellir.

Ještě předtím si ale děláme krátkou zajížďku k jednomu z největších islandských kostelů v místě zvaném Skálholt, kde byl první kostel postaven už v roce 1056. Byla zde rovněž zřízena první škola na Islandu a ve 13. století v osadě žily dvě stovky obyvatel, díky čemuž se vesnice stala největším centrem v zemi. Současná bílá katedrála postavená v letech 1956 až 1963 je skutečně obrovská, na délku měří skoro 30 metrů. Kromě ní je k vidění i dřevěná replika jednoho z předcházejících kostelů se střechou pokrytou travou nebo obrysy původního stavení, ve kterém sídlil místní biskup. K dispozici je zde situační plánek vysvětlující funkci jednotlivých částí domu.

Dost zírání na skromnou sakrální budovu, jedeme se nechat osvěžit sprškou vařící vody tryskající z hlubin země, jedeme na gejzíry v Haukadaluru. Už při příjezdu na parkoviště je jasné, že tady nás moc klidné prostředí nečeká. Snad poprvé máme na Islandu problém zaparkovat, volné místo nacházíme až po chvíli, navíc až na úplném konci parkoviště. A než se dostaneme ke vchodu do oblasti gejzírů a horkých pramenů, kráčíme už v docela početné skupince. Areál je naštěstí celkem rozlehlý, takže se lidé rozptýlí a nepůsobí to tak přecpaně. Tato oblast je aktivní již po tisíce let, ale polohy pramenů se mění v závislosti na pohybu geologických spojů. Dnešní jezírka se na svých místech pravděpodobně objevila po zemětřesení ve třináctém století. Vzhledem k tomu, že teplota podzemní vody dosahuje 125 ⁰C a dokonce i teplota vody povrchové se pohybuje jen málo pod bodem varu, se všem návštěvníkům skutečně vřele doporučuje za žádných okolností nechodit mimo vyznačené stezky.

Největším lákadlem je samozřejmě samotný bájný gejzír Geysir, který v dobách své největší slávy v pravidelných intervalech chrlil vodní sloupec do výšky až 70 metrů (a možná i výše, ale to se nedá doložit). Vzhledem k pohybům pod povrchem se však na dlouhou dobu odmlčel a teprve nedávno, v roce 2008, ho zemětřesení opět trochu probudilo k životu. Frekvence erupcí se však ani při dobré vůli nedá označit jako pravidelná, takže ve většině případů odcházejí návštěvníci zklamáni. Jako slušnou cenu útěchy je možné považovat gejzír Stokkur (v překladu Máselnice), který chrlí třicet metrů vysoký vodní proud každých několik minut.

Před každým výbuchem se povrch jezírka Strokkur na kratičký okamžik promění v kupoli s vřícím obsahem, kterou vzápětí protrhne na povrch se deroucí vřící vodní proud. Celé je to velmi efektní a díky vysoké frekvenci se dá pořídit hodně pěkných fotek. Výška gejzírů závisí mimo jiné i na počasí, nám trochu foukalo, ale i tak byly některé erupce hodně vysoké.

Celkem je v oblasti na 30 gejzírů všech velikostí a vroucích nádržek. Mezi menší gejzíry ležící v blízkosti patří dvojice neaktivních jezírek Blesi, z nichž jedno je průzračné a bezbarvé, a to druhé je temně modré. Ale na rozdíl od gejzírů je naprosto klidné, nebo lépe řečeno mrtvé.

Po hodině a půl focení a marného čekání na to, jestli se Geysir nerozmyslí a nepoctí nás jednou obrovskou explozí, se trochu zmoklí a trochu prokřehlí začínáme chystat k návratu k autu. Cestou se ještě stavíme u dřevěného trolla, který nám mlčky dělá společnost při tvorbě posledních fotek, ale pak už se definitivně loučíme s tryskajícím Strokkurem i stávkujícím Geysirem, nasedáme do auta a vydáváme se na krátkou, jen 6 kilometrů dlouhou cestu za dalším klenotem islandské přírody, za vodopádem Gullfoss.

Vodopád Gullfoss, v překladu Zlatý vodopád, leží na řece Hvítá. Je situován na začátek zhruba 2 kilometry dlouhého čedičového kaňonu, do kterého padá voda v dvojitém kataraktu. První je vysoký 11 metrů, druhý pak metrů 21. Zajímavostí je tvar vodopádu, kdy na sebe oba katarakty svírají úhel 90 stupňů. Díky svému tvaru i mohutnosti je vodopád velmi fotogenický, navíc je možné fotit si jej z mnoha úhlů a vzdáleností. Je možné podívat se i těsně k okraji obou přepadů, ale člověk se musí smířit s tím, že suchý se rozhodně nevrátí.

Není bez zajímavosti, že nechybělo málo a tento přírodní úkaz by byl schován pod betonovou hradbou hydroelektrárny. Na přelomu 19. století chtěli investoři na řece vyrábět elektrickou energii a chtěli pozemek s vodopádem odkoupit. Proti tomu se postavila dcera majitele pozemku jménem Sigríður Tómasdóttir, která proti tomuto úmyslu začala s velkou tvrdohlavostí bojovat, a která nakonec i za pomoci budoucího prvního prezidenta Islandu Sveinna Björnssona zvítězila. Na oplátku má teď u vodopádu podobiznu.

Během focení se prudce zhoršilo počasí a přišel silný déšť. Tedy spíš průtrž mračen, před kterou jsme se schovali do místní restaurace. Dali jsme si něco malého k jídlu a pití a čekali, až se déšť přežene. Vzhledem k jeho intenzitě to naštěstí netrvalo dlouho. A protože jsme měli už všechno prošlé a nafocené, zamířili jsme rovnou k autu a vyrazili na poslední naplánované místo. Do Þingvelliru. Nejdříve se jedeme na tuto oblast podívat shora. Teprve pak sjíždíme na dolní parkoviště, kdy asi hodinu čekáme, až přestane pršet a doufáme, že vykoukne i sluníčko.

Oblast Þingvellir je zjizvena jedním z největších geologických zlomů na světě, příkopovou propadlinou značící místo, kde se od sebe oddělují severoamerická a euroasijská kontinentální deska. Právě na tomto monumentálním místě se v desátém století poprvé v historii sešli islandští kmenoví náčelníci neboli Goðar, aby formálně přijali společné zákony a položili tak základy národní identity. Třebaže se příkopová propadlina táhne celým Islandem, na žádném jiném místě není tak zřetelná – čtyři kilometry široký a čtyřicet metrů hluboký zářez do krajiny ohraničený čedičovými valy táhnoucí se v délce 16 kilometrů od islandského největšího jezera Þingvallavatn až k nízkému oblému kuželu vulkánu Skjaldbreiður na severovýchodě. Oblast Þingvelirr byla roku 1930 prohlášena národním parkem.

Naše první kroky vedou na procházku do koridoru mezi několik metrů vysoké čedičové stěny. Sluníčko skutečně vylezlo, ale černé mraky se pořád drží v nepříjemné vzdálenosti. Kromě jednoho z mála nízkých lesíků na Islandu obdivujeme i malý vodopád Oxarárfoss na řece Öxará, který ohraničuje jednu z vyhlídkových cest.

Mnohem více se ale těšíme na focení malého kostelíku v Þingvelliru spolu s pěti sousedícími domky, které díky své bílé barvě vypadají při vhodném nasvícení naprosto kouzelně. Z počátku to sice vypadalo, že odjedeme s nepořízenou, ale po hodině strávené v autě se na nás nakonec usmálo štěstí i sluníčko a než se schovalo za kopce na obzoru, umožní nám vyfotit několik úžasných fotek. Samozřejmě si jdeme prohlédnout i historicky cenná místa, ale na informačních tabulích nebyl “genius loci” moc patrný.

Tím končí dnešní turistický program, ale před námi je ještě jeden důležitý úkol. A sice najít nějaké ubytování, protože stejně jako včera žádné objednané zatím nemáme. V půl desáté tedy nasedáme do auta, cestou se ještě rychle stavíme u turistického centra nahoře na zlomu udělat pár posledních fotek, a pak už vyrážíme přímo směr Reykjavík. Původní plán ubytovat se někde v kempu ve stanu se posléze kvůli protestům mužské části výpravy mění na plán ubytovat se někde v centru v Reykjavíku. První pokus objednat pokoj sice končí nezdarem, ale i díky pomoci ochotného pana za přepážkou prvního hotelu nakonec objednáváme poslední volný pokoj v nedalekém hotelu 4th floor. Hotel je to krásný, ale moc se jeho komfortem neopájíme. Dáváme si rychlou sprchu a pak zalézáme do postele.

Pin It on Pinterest