Beskydská sedmička 2022 aneb po desáté v Beskydech!

autor: Srp 26, 2022Beskydská sedmička6 komentáře(ů)

Když jsem zhruba před měsícem po dvakrát odložené operaci palce pravé nohy definitivně odhodil berle, moje účast na B7 se zdála být hodně, HODNĚ nepravděpodobná. Ale rekonvalescence se povedla podle plánu, bolest se ustálila ve snesitelných mezích, a když dopadlo dobře i několik „průzkumných“ výběhů během dovolené v Orlických horách, rozhodl jsem se zajet to do Beskyd zkusit. Zabalit uprostřed závodu to můžu vždycky, ne?

Zdá se to být jako včera, kdy jsem dokončil svou první Beskydskou sedmičku. Psal se rok 2012, já nosil brýle, bydlel v Olomouci a běh pro mě byl přitažlivý zhruba stejně jako návštěva stomatologické ordinace. Od té doby se toho hodně změnilo, ale jedno zůstává (s výjimkou roku 2013) stále stejné – jakmile nastane poslední prázdninový víkend, vydám se do Frenštátu pod Radhoštěm a v tamních kopcích začnu intenzivně trápit své tělo i ducha. Už jsem tak učinil celkem devětkrát, osmkrát z toho úspěšně, letos to hodlám vyzkoušet po desáté.

Beskydská sedmička není nikdy procházkou růžovou zahradou, ale letos to bude výzva vskutku mimořádná. Kromě v perexu naznačené zdravotní indispozice bude překážkou především tříměsíční tréninkový výpadek, kdy jsem toho naběhal zhruba stejně jako jindy za týden. I hodinky jsou z toho mého flákání dost rozmrzelé a raději ani nechtějí ukázat, jak špatně na tom jsem. Snad nám bude přát alespoň počasí, i když předpověď tomu moc nenasvědčuje.

Poslední srpnový pátek začíná již několik let stejně – velmi brzký ranní budíček po osmi hodinách vydatného spánku, poslední kontrola zavazadel, naložení auta a ve 4 ráno vyrážím ze ztichlé Klokočné na východ směr Beskydy. Protože je podobných bláznů jen relativně málo, cesta na Brno ubíhá bez problémů a zdržení. Za moravskou metropolí stavím na benzínce na doplnění energie pro sebe i auto, a za další 2 hodiny mě vítá Frenštát zahalený do mlhy. Hlásím se v kempu, stavím stan, v místním bufáči zhltnu pivo a dvě koblihy a pak se jdu porozhlédnout po městě.

Od přesunu akreditace závodníků do Třince už tu v pátek není tak živo, jak v prvních letech Sedmičky, ale jisté známky blížícího se závodu jsou zde jasně patrné – pár mobilních přístřešků, záchodů a hlavně symbolická K2 jako definitivně poslední stoupání na trase. Jednou obejdu náměstí a kontrolu cílového prostoru si můžu odškrtnout. Pak si v pekárně koupím něco ke svačině a vracím se zpátky do kempu se vyspat. Jsem nějaký přejetý, nedospalý, pořád zívám, tak snad to doženu a večer budu fit.

I přes vydatnou pomoc farmakologického průmyslu to ale s mým spánkem není moc slavné. Udělalo se nám poněkud horko, sluníčko pálí o stošest. A protože jsem šetřílek a koupil si stan bez klimatizace, opakovaně se v té výhni budím a znovu usínám. Ve tři odpoledne mě to přestane bavit, tak se zvolna začnu připravovat na závod. I letos nabízí pořadatel možnost přesunu smluvními autobusy, poslední má jet kolem šesté, tak cílím na odjezd o hodinu před limitem s tím, že tam snad nebude moc lidí.

V plné polní a dvěma rohlíky se sýrem a salámem po příchodu na místo zjistím, že se mé přání bohužel nesplní. Na domluveném místě před kostelem už čeká několik desítek lidí, ale autobusy nikde. Na vině je prý dopravní špička ve Frýdku-Místku. No nic, asi je jedno, jestli na start čekám ve Frenu nebo v Třinci, bez desítek běžců to snad neodstartují a rezerva je zatím víc než značná. Nakonec to ani netrvá tak dlouho, do třetího busu už se v pohodě vejdu a o pár minut později už přes Frýdek-Místek uháníme do Třince.

V Třinci je všecho při starém, předcovidovém. To znamená fakt hodně lidí na jednom místě – předloňský intervalový a loňský pseudointervalový start je nahrazen tradičním startem hromadným, ve 20:45 nás mají vypustit na trať všechny najednou. Kromě toho je novinek už jen pár – letošní tričko má modrou barvu, na občerstvovačkách by měl být výrazně rozmanitější sortiment a omezen počet doprovodných vozidel, a čas se bude měřit kombinací čipu na ruce a čipu ve startovním čísle. Trasa je až na drobné detaily stejná a organizace obecně taky.

V půl deváté se začne plnit prostor před startovní branou, tak jdu s davem. Moje letošní ambice se smrskly na pouhopouhé „dojít ve zdraví až do cíle“, přesto nechci začínat na úplném chvostu startovního pole a prodírat se kupředu; úplně poslední dojít taky nehodlám. Posledních pár minut se trochu nudím, doprovodný program není moc kreativní. Naštěstí se kvapem blíží 45. minuta dvacáté hodiny, takže po zdravicích spousty starostů, požehnání od faráře a vyslechnutí si naší krásné hymny můžu spolu s ostatními začít odpočítávání. O deset vteřin později vyrážíme na další procházku skrz Beskydy, letošní Sedmička je právě odstartována!

Na úvod nás čeká čestné kolečko po běžeckém oválu a pak krátká tlačenice u schodiště vedoucí k bráně z areálu. Na rozdíl od pochodníků v zadních řadách čekáme jen pár vteřin, to se dá vydržet, pak se můžeme rozběhnout. Ti nejlepší tempem olympijských finalistů, já příjemným výklusovým kolem 5:30 minut na kilometr. Úvodní metry a kilometry už znám jako své boty, po dvou letech kovidových omezení si navíc můžu znovu vychutnat příjemnou atmosféru. Už na stadionu bylo diváků možná i pár stovek, mnoho jich je i podél trati. Fandí, mávají, chtějí si plácnout. Hurá, svět se snad malinko vrátil do normálu!

Svižné tempo mi vydrží do prvního stoupání, přecházím do chůze. Nechci se utavit, tréninkové manko je značné. Kousek před sjezdovkou skládám hůlky a zakusuji se do prvního pořádného kopce. Mám na sobě tričko s krátkým rukávem a už po pár minutách je skrz naskrz mokré. Je nechutné horko, určitě přes 20 stupňů, a přitom i dusno a vlhko. Terén je trochu proschlý, ale intenzivní deště v uplynulých dnech jsou znát. Dneska to asi bude hodně náročné…

Strojovým, ale rozvážným tempem se bez jediného zastavení blížím k vrcholu, kde to konečně zase žije. Nejdříve nás vítá amatérský DJ s ústřední melodií z filmu TopGun, pak následuje tradiční špalír natěšených a z plných plic fandících diváků. Ještě na chvilku zastavím pro pár fotek Třince, viditelnost je skvělá a tradiční had čelovek si zaslouží zvěčnit. Pohledem na hodinky zkontroluju, že jsem podle předpokladů o pár minut pomalejší, než loni, a pak se po krátkém občerstvení ze zásob vydávám na cestu k první čipové kontrole na vrcholu Velkého Javorového.

Trochu popobíhám, ale krotím se. Pořád mám hrůzu z toho, že stačí jeden špatný krok a je konec. Většina úseku je mírně do kopce, ale sil je zatím dost, kilometry rychle naskakují. Po 85 minutách slyším blížící se pípání, o pár chvil později přikládám i já svůj čipový náramek na snímač a stvrzuji svůj průchod časovou branou. Opět o pár minut pomaleji, než loni, ale čekal jsem to mnohem horší.

Seběh do řeky otestuje moje nohy. Je dlouhý a prudký, část navíc po tvrdém asfaltu. Ale palec drží, bolí „přiměřeně“, tak snad to bude dobré. V Řece je kromě pípací kontroly i malé občerstvení. A také bariéra oddělující závodníky od supportu a diváků. Beru si pár drobností k snědku a exnu půl litru ionťáku. Pitný režim dneska asi bude základ. Plním dva flasky po víčko a vracím se na trasu, kde mě čeká další kopeček.

Na rozdíl od loňska nevede trasa pod lanovkou, ale po sjezdovce (jako v dřívějších letech závodu). Takže je o malinko pozvolnější. Ale zase o pár metrů delší. Opět volím pomalé, ale vytrvalé tempo a krok za krokem se blížím k vrcholu. Vzhledem k hromadnému startu je kolem mě jen velmi málo „předbíhačů“, což na jednu stranu potěší, ale absence jakéhokoliv externího stimulu má za následek rostoucí únavu. Několikrát zrychlím a někoho předběhnu, ale obecně je to takové klidné, pohodové vaření se ve vlastní šťávě – teplota ani vlhkost neklesají, z trička v pravidelných intervalech odkapávají kapky potu, piju snad každých 5 minut.

Následující seběh do Morávky si ještě užívám. Výklusové tempo, nohy stále fungují, palec drží, začínám být trochu optimistický, že by to dneska mohlo dopadnout lépe, než jsem doufal. V údolí u vody je navíc příjemný chládek, který malinko zchladí můj přehřátý organismus. Hlavní změnou proti loňsku je ale klid na parkovišti. Kromě pár pořadatelů a několika postávajících jednotlivců je tu jen spousta závodníků, zato auto skoro žádné. Nevím, jestli si závodníci tak zodpovědně vzali k srdci doporučení organizátorů, nebo byly na obou koncích vesnice zátarasy, ale za mě palec nahoru!

Na občerstvovačce hledám čipovou kontrolu, ale prý tu žádná není. Až na odchodu je koberec pro sejmutí čipu ve startovním čísle. Dobrá, jdu se napřed trochu najíst a napít. Občerstvovačky jsou v reakci na časté stížnosti závodníků obecně výrazně lépe zásobené, než v minulosti. Nepamatuji se úplně přesně, co kde na jaké kontrole bylo k dispozici, ale obecně tam kromě tří druhů polévek bylo i několik pomazánek a druhů pečiva, salám, sádlo, zelí, 3 druhy sladkého, několik druhů čerstvého a několik druhů sušeného ovoce, a to jsem možná ještě něco přehlédl. K pití bylo několik druhů ionťáku včetně jednoho slaného, Kofola od sponzora a samozřejmě voda.

Po pár minutách mám hotovo a můžu pokračovat. Tradiční šplhání lesem podél sjezdovky není nějak extrémně náročné, ale pomalé tempo a nepříjemné dusno na mě má značně tlumící efekt. Začíná se mi chtít spát, a to tak že hodně. Což mě trochu překvapí – ne, že by se mi to nikdy nestalo, ale od doby, co jsem si zvyknul prospat se před závodem, to rozhodně nebylo tak záhy po startu. Na asfaltce se trochu proberu, ale dobré to úplně není. Na kontrole pod Travným mám skoro o třetinu horší úsekový čas, než loni. Plazím se jak zombík z béčkového horroru a poprvé mě napadají myšlenky na DNF…

Jestli to na Morávce vypadalo neobvykle, tak v Krásné je to šok. Chaotické scenérie jak z Bruegelových výjevů letos nahradilo skoro až děsivé ticho, jen občas se ozve zaklepání hůlek nebo tlumený hovor. Počet aut – čistá nula. Pípám si na kontrole a s rukama plnýma dobrot si jdu na chvíli sednout. Na rekord to letos nevypadá a únava je pořád velká. Dlouho ale sedět nevydržím, i tady je poblíž řeka a začíná se do mě dávat zima. Je čas vydat se na Kykulku.

Relativně nový úsek z Krásné na Lysou přes Kykulku je podle mého názoru nejnáročnější částí B7. Těžký terén, prudké stoupání a pomalé tempo prověří morálku i sílu každého jednotlivce. Opět jdu svým tempem bez přestávek a opět se mi začíná schtít spát. Tohle už je vážně divné, takovou dlouhou spánkovou krizi jsem už hodně dlouho nezažil. Snažím se zrychlit, ale moc mi to nejde, v dusnu a bez naběhaného objemu to neudýchám. Takže se v polospánku ve skupině podobně se ploužících individuí pozvolna sunu až na vrchol Kykulky.

Ani cestou dolů to bohužel není o mnoho lepší. Naopak, vysloveně se trápím, jakákoliv snaha popoběhnout končí neúspěchem, klopýtám přes kořeny, kloužu po kamenech. Když nespím, přemýšlím, jak se dostat co nejrychleji do stanu a spát. Nabídnout mi v tuhle chvíli někdo odvoz, věnuji mu svou ledvinu či kus jater a jedu. Do Malenovic tak přicházím skoro za hodinu po odchodu z Krásné Kykulky, loni jsem tu byl za 30 minut…

Pípám si, doplňuju vodu a energii. Občerstvovačka se mi tu moc nelíbí, přijde mi to tady takové stísněné, je tu navíc zase zima… Jdu se radši zahřát šplháním do kopce. Vzhůru na Lysou!

Jestli byl úsek na Kykulku obtížný, tak tady je to ještě míň dobrý. Průměrná rychlost pod 3 km/h vypovídá o všem. Každý krok bolí. Snažím se vypnout hlavu, ale to se mi zase chce spát, tak střídavě přemýšlím o blbostech a střídavě se snažím relaxovat. A opět svádím vnitřní boj, jestli se na to nevykašlat a v Ostravici to trápení neskončit. Pohled na vysílač na Lysé a nadcházející svítání mě malinko rozveselí, ale červíček pochybností o smysluplnosti akce a reálných šancích dostat se až do cíle hlodá dál.

Na Lysé je pusto, kromě závodníků a organizátorů je tu snad jen 5 lidí toužících shlédnout romantický východ slunce. Pípám si a bez zastavení začínám dlouhý a nepříjemný sestup plný kamenných chodníků, kamení a bláta. Loni jsem to tady valil jak cvok a vymstilo se mi to, letos si dám pozor. Teda takový je alespoň plán, bohužel sestup do Ostravice zdá se býti zakletým. Skoro na stejném místě jako loni stoupnu na kámen, sklouzne mi noha, kámen se postaví a praští mě do kotníku pravé nohy. Když to takhle popisuju, přijde mi to fyzikálně nemožné, ale opak je bohužel pravdou. Bolí to jak pes, musím si na chvíli sednout. Alespoň že nadávat můžu tentokrát jen sám sobě…

Když se bolest trochu umoudří, zdá se, že můžu pokračovat. Pomalu, ale snad to vydrží. I přes bolest bohužel spánková krize vrcholí, několikrát skoro usínám a pak, kousek za Ondrášovými dírami, zažívám svůj premiérový mikrospánek za chůze. Prostě najednou blik, celé tělo vypne, vzápětí sebou škubnu a jsem zase vzhůru. Dokonce jsem si ani nenamlátil, jen jsem se pořádně lekl… Paradoxně mě tento zážitek spíš nabudí a rozhodnu se co nejrychleji dostat do Ostravice, tam si na půl hodiny zdřímnout a pak se uvidí, co dál.

Po 10 hodinách a 45 minutách jsem v Ostravici! Beru to jako první malé vítězství a docela se mi uleví, naprostým debaklem už by dnešní závod skončit neměl. Projdu kolem několika stánků s občerstvením, z bohaté nabídky polévek si vyberu vývar, k tomu meloun, je to fakt super. Pak se převleču do suchého a beru si nové, modré tričko z letošního ročníku. Zkusím najít záchody, ale fronta na pánské kabinky je taková typicky ženská, tedy hodně dlouhá. Víčka se mi klíží, tak potřeby svého těla odložím na později a jdu si do velké budovy s tvrdou dřevěnou podlahou lehnout a trochu si odpočinout.

Plán usnout alespoň na půl hodiny ale rychle bere za své. Podlaha je fakt tvrdá, navíc se prohne pokaždé, když v okruhu několika metrů někdo projde. Minutu po ulehnutí se mi zblázní hrudní pás a hodinky začnou ukazovat hodnoty hodně přes 200 tepů za minutu. Ještě, že součástí není automatický defibrilátor, hned bych jednu či dvě rány schytal. Další minuty se slévají do rozmazaného obláčku. Možná jsem měl i pár krátkých upadnutí do spánku, ale spíš jsem jen tak odpočíval se zavřenýma očima. Celkově nic moc.

Když hodinky nakonec se zavrněním ohlásí, že nadešel čas rozhodnutí, překvapivě se cítím docela odpočatý. Vstanu a vše se zdá být v pořádku. První krok mě ale vrátí zpátky na zem (obrazně), kotník bolí jak čert. Chvíli mi trvá vybavit si, že na vině není operace a opravený palec, ale napadení agresivním kamenem na cestě z Ostravice. Naštěstí krátké rozhýbání stačí k tomu srovnat kotník do provozuschopného stavu, takže jsem připraven na cestu. Doplňuju vodu a přesně po hodinové pauze se vydávám skrz velký areál Pily Ostravice k východu.

Píííííp. Píííííp. Píííííp. Zmateně se otáčím, tady je pípací kontrola? Čekal jsem spíš koberec, na hlavní občerstvovačce, takže jsem si při příchodu podle všeho neodpípnul (a nebo jsem to prospal:)… Ještě, že jsem si toho všiml, mít DSQ kvůli takové pitomině by mě asi trefilo. Ale máslo na hlavě mají i organizátoři, ty kombinované kontroly jsou všechno, jen ne přehledné a po pravdě řečeno ani smysluplné…

Výstup na Smrk je dlouhý. Jako vážně dlouhý. Krátký odpočinek mi nicméně dost výrazně pomohl, cestou do kopce už neusínám, i tempo je dokonce výrazně lepší, než jsem měl při sestupu z Lysé. Navíc se, stejně jako loni, vynechává sice fotogenický, ale dost drsný a vyčerpávající hang Nad Holubčankou  a jde se po mnohem příjemnější červené turistické značce. Výhledy jsou super, ranní sluníčko pálí jen na některých odhalených místech a startovní pole se už dostatečně natáhlo k tomu, abych šel i delší úseky bez nutnosti zpomalovat nebo někomu uhýbat. Vzhledem k vysoké spotřebě vody si ji plánuji doplnit ve studánce Tajemná Řásnovka. Bohužel to tam vypadá, jako by ze stráně tekla osmnáctiletá Skotská a ne jen sice výborná, ale přeci jen voda. Míjím zhruba 15 žíznivých poutníků a doufám, že moje zásoba vody vydrží až do Čeladné.

Spíš než žízeň mě ale trápí nezvykle silné bzučení much a podobné havěti rojící se kolem mě. Vypadá to, jako bych jim nějak výjimečně příjemně voněl. Což o to, zpocený jsem jako vrata od chléva, ale tričko mám nové, na sobě teprve necelé dvě hodiny, tak to snad nemůže být tak hrozné… Kousek před vrcholkem Smrku bohužel zjistím pravý důvod jejich obliby. Ve venkovní kapse batohu se mi otevřela ovocná přesnídávka a skoro celý obsah vytekl ven. Půlku zad, půl zadku a jeden kompresní návlek mám celý od jablečné hmoty, která lepí a v teple už poněkud nevoní. Ach jo…

Podruhé během letošní B7 nahlas nadávám, sundavám batoh a snažím se očistit. Tričko je durch, tak ho svlékám a beru na sebe to z první půlky pochodu. Myslím, že nadšení u hmyzu ještě vzroste, ani sám sobě nevoním moc příjemně. Kraťasy mám jen jedny, stejně jako návleky na nohy, tak ty jen otřu rukou. A podobně se snažím odstranit zbytky lahodné koncentrované energie z batohu. Nakonec se mi to nějak podaří, ještě omyju trekové hole vodou z lahve a nakonec i trochu rozlepím ruce. Není to ideální, ale musí to stačit, v Čeladné to musím nějak doladit.

S neplánovaným několikaminutovým zdržením vcházím na vrchol Smrku. Je tu kontrola a odhadem 20 závodníků. Na focení ani jiné blbnutí nemám zrovna náladu, tak si jen pípám čipovou kontrolu a zahajuji sestup. Už se dost těším na Čeladnou, plánuju si dát tradiční gulášovku, pivo a malinovku. A na chvíli lehnout do trávy, tedy pokud do té doby nezačne pršet; v dálce už obloha dost poteměla. Ale třeba to stihnu, z druhé strany je Smrk docela běhatelný.

Bohužel, dnes mi očividně není přáno. Běh mi moc nejde, kotník není úplně v pořádku, a asi 2 kilometry před kontrolou se během pár vteřin spustí pořádný slejvák. Trvá sice jen pár minut, ale i to stačí, abych byl mokrý já i příroda kolem. Z příjemného poležení v trávě tak zase není nic, v Čeladné si po odpípnutí jdu sednout do stanu na lavici. Další zklamání na mě čeká v nabídkovém menu, gulášovku nemají, jen guláš z prasátka, na které ale opravdu nemám chuť. Po dlouhém vybírání si nakonec objednávám zapečenou tortillu se salátem a kuřecím masem na hlad, a k tomu pivo a malinovku na žízeň.

Než se pustím do jídla, kontroluju kotník. Nevypadá dobře, natéká a tvoří se tam boule. Jdu si k občerstvovačce pro reklamní Koňskou mast a snažím se ho trochu ošetřit. Nakonec to je docela praktický hlavní sponzor. 🙂 Pak se pustím do jídla a docela mi chutná. Tedy než v tortille kousnu do kosti, ale dneska už mě to ani nepřekvapí. Dojídám, dopíjím a trochu dobíjím mobil svůj i hodinky kolegy závodníka. Cestou na záchod si všimnu, že je tu stánek horské služby, kde se právě loučí nějaká paní s obvázaným kolenem. A zdá se, že na stole mají ledovací sprej na ošetření naraženin. Rychlý dotaz, krátké zasyčení a kotník je minimálně o 80% lepší. Pecka!

Pak si ještě beru pár drobností na zub, doplním vodu a ionťák, všechno si sbalím a vyrážím na další úsek. Dokonce kousek běžím, což u jednoho z předbíhaných souputníků vzbudí nefalšovaný obdiv. Po pár metrech po hlavní silnici odbočuji do lesa, čeká mě přes 8 kilometrů vesměs do kopce na Čertovu horu a pak další 3 na Pustevny. Je až s podivem, jak každý ročník na Čeladné znovu a znovu propadám nadšení, že mám to nejhorší za sebou, a pak skoro 3 hodiny trpím a úpím. Letos už jsem byl malinko krotil očekávání, ale i tak mě prudké stoupání po žluté a pak pozvolnější, nicméně táhlé a nudné až na kontrolu u Mlýna zase dostane.

Zbývající kilometry na Pustevny, vedoucí tradičně přes Tanečnici, už jsou trochu veselejší. Ale vážně jen o trochu, především sešup z kontroly velmi náročným terénem dává zabrat. Takřka 80 kilometrů a skoro 5 výškových je v nohách prostě znát. Na Pustevnách si kupuji ovocný Birell a na kontrole pípám čip. Něco málo pojím, a pak se definitivně rozhoduji, že letos si to tady trochu ulehčím a místo do Ráztoky se projdu jen po hřebeni přímo na Radhošť. Zas tak extra velká úspora času i kilometrů to sice není, ale na celkové umístění stejně letos nehraju a medaili dostanu i tak. Raději si to ale ještě jdu ověřit u organizátora, co kdyby náhodoou…

Je to potvrzené, jen doplním vodu a můžu vyrazit. Sám, v tento čas ještě drtivá většina závodníků míří do údolí. Podle celkových výsledků jsem byl teprve 25. jednotlivec, který si to letos takto ulehčil. I když „ulehčil“ možná není to správné slovo, většina cesty veden po asfaltu a na sluníčku, což v tuto odpolední hodinu není zrovna příjemné. Tak se alepoň kochám výhledy, které tak často nevidím, a těším se na Radhošť.

Začínám toho mít plné kecky, už to chci mít za sebou. Na kontrole na Radhošti se proto zdržím jen na dobu nezbytnou k odpípnutí, pak vzhůru dolů po sjezdovce vstříc Pindule. Kromě závěrečného úseku není tato část závodu ani moc náročná, ale síly už skoro nejsou, a tak je hlavním cílem udržovat alespoň trochu slušné tempo. A když to jde, na krátkou chvíli popoběhnout. Ostatní na tom jsou naštěstí dost podobně, takže mě alepoň neničí morálku častým předbíháním.

Na kontrole na Pindule začínám věřit tomu, že bych to i letos mohl zvládnout. Nacpu se melounem se salámem, doplním pro změnu tekutiny a začnu ukrajovat z posledních 9999 metrů. Lesní cestu střídá asfalt, pak zahýbáme na nejtěžší úsek po modré Pod Kyčerou. Většinu ročníků vedl lesem, loni nebo možná předloni se tu začalo kácet a teď už je tu jen posledních pár stromů. Kolem mě je několik očividně prvo-účastníků, protože tuto část trasy komentují i za použití ne zrovna spisovných slov. Blížící se poslední vrchol je ale vždy trochu uklidní, a tak se tak nějak smířeně všichni blížíme k Velkému Javorníku.

Z apatie mě občas vyruší jen nějaký předbíhající jednotlivec nebo dvojice mající vesměs jedno společné – skoro všichni vypadají jako na cestě z focení pro katalog outdoorového obchodu. Všímám si toho už několikátý rok a moc to nechápu. Uznávám, že ne každý musí být čuně jako já, zablácený od hlavy k patě, se skvrnami od soli a dětské výživy, ale outfit mnoha soupeřů je vážně tak dokonalý, až je divný.

Kousek pod vrcholem dělám pár fotek mraků. Působí impozantně, ale taky dost nahánějí strach. Dusno na pořádnou bouřku bylo celý den, tak snad dojdu ještě za sucha. Na poslední kontrole se proto zase zdržím maximálně na dvojité cvaknutí foťáku v telefonu a pak úprkem dolů do Frenu. K bolesti kotníku se sice přidal podle bolesti monstrózní puchýř na malíčku stejné nohy, ale to už dávno nepovažuji za důvod k přestávce. Navíc chci do cíle dojít pokud možno za sucha a za světla, tak na zdržení prostě není čas.

Není to sice tak oslnivá rychlost, jak bych si přál, ale tempo kolem 8 minut na kilometr je v porovnání s celkovým rychlostním průměrem celého závodu přímo ďábelské. Do cíle mi tak zbývá napřed 5, pak 4, vzápětí 3, dva a nakonec už jen poslední kilometr. Trochu zvolním, protože padá soumrak a pod stromy je už dost tma, ale do žil se mi pozvolna vlévá cílová euforie a já už jsem si jistý, že můj jubilejní desátý start proměním v devátou finisherskou medaili.

Asfalt ve Frenštátu považuju za cílovou rovinku a skoro celou dobu běžím. Skoro, protože kousek přede mnou je jakási dívčina a přijde mi tak nějak zbytečné si na posledních metrech honit ego, obzvlášť, pokud za mnou daleko nikdo není. Tak si udržuji odstup a postupně na hodinkách odpočítávám poslední stovky metrů. Konečně je před námi červený koberec! Běžím, mávám, plácám si s dětmi, prostě si to užívám. Můj čas je sice skoro dvojnásobný, než v jakém se tu objevil vítěz, ale letos se za vítěze považuju taky. 🙂

Je tu cíl! Pípám si na poslední kontrole a rychle šplhám na dřevěnou K2 pro medaili. Hezké děvče mi ji pověsí na krk, fotím si selfíčko a pak ještě chvilku blbnu s foťákem před velkou tabulí s výsledky. Ustřižením kontrolního čipu a vrácením zálohy pro mě letošní ročník B7 definitivně končí a já se můžu vydat na dlouhou zpáteční cestu do kempu. Zrovna ve chvíli, kdy kolem mě na ošetřovnu téměř nesou závodníka zhrouceného vyčerpáním. Další z mnoha důkazů o tom, že i letos to byl závod vskutku extrémní. V duchu gratuluju všem dokončivším a s mírným kulháním opouštím cílový prostor.

Co napsat závěrem? Došel jsem do cíle a to se počítá, s letošním ročníkem B7 nemůžu být nespokojený. Počasí vyšlo tak napůl, ale protože jsem stejně neměl závodnické ambice, jestli mi dusno přidalo k výslednému času hodinu nebo dvě mě netrápí. Díky dobré viditelnosti jsem navíc měl i možnost se po letech občas zastavit a pokochat pohledem na Moravskoslezské Beskydy a blízké i vzdálené končiny kolem. A samozřejmě musím zmínit dobrou práci ortopedů z Bulovky, počátkem srpna bych na svůj úspěch v takto náročném závodu nevsadil ani nemocniční oběd.

Pokud jde o organizaci, vesměs všechno dobré zůstalo a pár věcí se vylepšilo, takže za mě patří organizátorům velká jednička. Obrovským pozitivem je absence aut v údolích, ten kontrast je prostě úžasný. Navíc se ukázalo, že bez privátního supportu nikdo neumřel hlady ani na špínu, takže doufám, že toto opatření zůstane v platnosti. Další markantní posun k dokonalosti byl na občerstvovačkách, kdo pojal B7 zážitkově, musel si užít. Já jsem v oblasti jídla spíš konzervativní, nechci zkoušet, co s mým znaveným tělem udělá ta která dobrota, ale tři druhy polévek, spousta pomazánek, ovoce… Bylo toho prostě hodně, bylo to dobré a bylo toho dost. Stejně tak jsem spokojený s po 2 letech obnoveným hromadným startem. Jednak se redukuje počet míjejících se závodníků na trase, a pak minimálně na první vrchol je to díky fandícím divákům prostě úplně jiná atmosféra.

Malinkou výhradu mám snad jen k letošní dvojici čipů, která mě málem připravila o umístění v seznamu finisherů – na Ostravici jsem si skoro zapomněl pípnout. Jinak si nevybavuji nic, co by mě nějak vadilo. Teda kromě počasí, ale tady budu vůči organizátorům trochu shovívavý. 🙂 V každém případě jsem už teď rozhodnutý, že pokud to půjde, nebyl to rozhodně můj poslední ročník.


Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 100 kilometrů jsem zvládl za ne tak oslnivých 22 hodin a 54 minut průměrným tempem 13:40 minut na kilometr na 1198. místě mezi jednotlivci (šel jsem zkratkou). Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 100,5 kilometrů, nastoupal 5174 metrů a klesnul 5090 metrů. Na start závodu se postavilo 2150 jednotlivců a 493 dvojic, 618 jednotlivců a 182 dvojic z toho nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 12 hodin 12 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest