Beskydská sedmička 2021 aneb téměř perfektní závod

autor: Srp 27, 2021Beskydská sedmička7 komentáře(ů)

Letošní jaro a léto se neslo ve znamení stěhování. Ostatní činnosti včetně mého tréninkového i závodnického pobíhání se musely upozadit, Beskydskou sedmičku jsem však obětovat nehodlal. Proti loňskému, vskutku turbulentnímu ročníku, bylo plánovaných změn pomálu, takže neznámých bylo jen pár – jaké bude počasí, jaká bude moje forma a dokážu ještě vylepšit svůj loňský rekordní výsledek, který byl jen těsně přes 20 hodin?

Když v průběhu roku 2021 organizátoři představili jméno nového generálního sponzora, vzbudilo to poměrně velký ohlas. Nutno podotknout, že ne zrovna v pozitivním smyslu slova – Koňská mast Beskydská sedmička určitě nezní tak honosně, jako Adidas B7 nebo Renault B7. Jak se ale ukázalo, pro „některé“ účastníky byl sponzorský dárek s hojivou emulzí darem přímo nebeským. Ale popořádku. 🙂

Příprava letošního ročníku rozhodně nebyla tak dramatická, jako na ten loňský. Na COVID-19 jsme si tak nějak zvykli, navíc se ho kombinací různých opatření podařilo přiměřeně zatlačit do pozadí, takže už to není takový strašák jako před rokem. Měření teploty před vstupem do areálu vystřídalo ukázání Tečky nebo výsledku testování, a tím mohli účastníci na COVID-19 zapomenout. Letos se tak dalo opět soustředit primárně na sportovní stránku věci. Kromě názvu celého závodu byla dopředu anoncována pouze jediná další větší změna. Intervalový start se očividně osvědčil, takže letos bude možné startovat již od 15. hodin. Každý podle svého gusta, jednotlivci i dvojice, bez předchozí registrace na konkrétní časové okno. Ale kdo si bude chtít vychutnat tradiční hromadný start, musí počkat na 22. hodinu.

Minimum organizačních změn jsem uvítal. Konec léta mě nezastihl v úplně nejlepším rozpoložení. Kromě zmiňovaného stěhování to bylo i celkově náročné v práci i doma s domácími mazlíčky, a moc mi nepřidala ani tragická nehoda jednoho z českých ultra kolegů na jednom ze závodů kolem Mont Blanku pár dnů před startem. Především hlava před závodem rozhodně nebyla odpočinutá… Předpověď počasí navíc slibovala podmínky srovnatelné s ročníkem 2017, kdy jsem poprvé a zatím naposledy B7 nedokončil. Když mi navíc v pátek ráno na cestě do Frenštátu začala kousek za Brnem blikat kontrolka podhuštění pneumatik, nezbývalo mi než se tomu hystericky zasmát…

Naštěstí se jednalo o planý poplach, a když jsem po krátké siestě ve dvě hodiny odpoledne v tradičním místě odpočinku v autokempu ve Frenštátu vylezl ze stanu, zářící sluníčko a obloha skoro bez mráčku dávala naději, že by se  nakonec vše mohlo v dobré obrátit. Původně jsem sice plánoval startovat až v 8, místo dvouhodinové nudy v Frenštátu jsem ale nakonec zvolil dřívější start a nechal se kyvadlovou autobusovou dopravou odvézt do Třince už v půl šesté. Po registraci a obdržení sponzorských darů včetně dalšího slušivého trička do sbírky jsem obsah igelitky nacpal do batohu a odebral se na atletický stadion, kde to všechno mělo vypuknout.

Na běžeckém oválu mě někdo zdraví. Ohlédnu se a vidím Zdeňka Vémolu a Jakuba Kocourka. Chvilku tlacháme, fotíme se a zabíjíme čas do šesté hodiny, abychom odstartovali pěkně v celou. Celkově je tu poměrně pusto, na start v 6 čeká jen malá skupinka závodníků. Důvod prozradí upovídaný moderátor vzápětí – prý už je na trati (teprve 3 hodiny po startu) přes 2500 účastníků! Hromadný start byl očividně dřív, než v plánovaných 10 večer. No potěš koště, to bude na prvních kopcích masakr…

Pár vteřin před šestou si pípáme na nulté kontrole a vyrážíme společně známou trasou vstříc prvnímu kopci. Bežíme odpočinkovým tempem, stíháme u toho i konverzovat. Je to trochu nezvyk, běžím tu už po deváté, ale poprvé za silného denního světla. Kochám se okolím a plánuju, jak rozložím své síly. Mým cílem je zvládnout celou trasu tak, aby výsledný čas začínal číslicí 1. A když bude následovat osmička, bude to úplně boží. Na 18 hodin jsem si naplánoval i jednotlivé průchody kontrolními body, tak uvidíme, jak se mi cíl podaří naplnit.

Jakmile začneme stoupat, z naší trojice se stává dvojice; Jakub zvolňuje a šetří síly na později. Já se Zdeňka držím o kousek déle, ale zhruba na úrovni parkoviště pod lanovkou i já brzdím a dál jdeme sólo. Prohlížím si první výzvu večera, sjezdovku na Malý Javorový. Impozantní had tvořený čelovkami tentokrát není k vidění. Mimo jiné i proto, že málokdo ji má v půl sedmé večer zapnutou. 🙂 Ale i kdyby, tak počet kopcolezců je aktuálně velmi omezený, jsou jich tu maximálně desítky.

Rovnám si hůlky a strojovým tempem se sunu nahoru. I přes intenzivní deště je povrch jen příjemně měkký, žádná bahenní lázeň se nekoná. Držím tempo podle tepovky, hlídám si dostatečný odstup od maxima, i tak ale postupně předcházím spousty soupeřů. Jedinou přestávkou jsou krátké pauzy na focení, jinak se až na vrchol dostanu na jeden zátah a celkem svěží. Fotím si výhled na Třinec a kontroluji první mezičas – je to malinko lepší, než loni, takže za mě dobrý.

Krátký přeběh na první kontrolu na vrcholku Velkého Javorového zvládám za pár minut, po pípnutí začínám klesat do Řeky. Tady už provoz houstne, lesní cesta není široká sjezdovka, ale běžím cestou necestou, mimo hlavní proud, připadám si, že letím. Na cestu mi svítí nová čelovka Lucifer S2X se speciálními teplejšími LED a s vysokým barevným podáním. Má sice o 20% menší intenzitu, než klasické bílé světlo, ale ty detaily, to je něco! Za celou cestu jsem nezakopl o jediný kámen, že bych si ho nevšiml, i moje stárnoucí oči vidí jako ve dne. V kombinaci s již zaběhnutými inov-8 TerraUltra, ke kterým jsem přes počáteční rozpaky našel cestu, je to vážně jízda! Bláto, kořeny, kameny, bota drží, jak přibitá. A to tlumení…! Do Řeky na nově umístěnou kontrolu na parkingu s možností doplnění vody tak přibíhám o 5 minut rychleji než loni.

Nezdržím se, jen naplním poloprázdné flasky a vzhůru na druhou sjezdovku s cílem na kopci Příslop. Tady už je regulerní zácpa, jeden pochodník za druhým. Šinu se pomalým tempem spolu s ostatními, zhluboka a pravidelně dýchám a snažím se regenerovat. Předbíhat nemá smysl, stojí to moc energie a posun o 1-2 místa nic neřeší. Nahoře jsem zase nabuzený a připravený běžet, do Morávky sbíhám průměrným tempem kolem 5 minut na kilometr. Nevím, kolik lidí jsem zatím předběhl, ale určitě stovky. A každé takové malé vítězství mě hodně nabíjí.

Na Morávce je chaos. Aut na parkovišti je snad ještě víc, než loni, dá docela práci se mezi nimi proplést a dostat se ke stánkům. Nezapomínám si pípat, pak doplňuju vodu (respektive vodu se štávou, ideální alternativa k jonťákům, které na závodech moc nemusím) a cpu se melounem a čokoládovými tyčinkami. Před výstupem na Travný potřebuji energii. Ale stejně jako o kopec zpátky je tu přeplněno, stoupání je spíš oddychovka. Teprve na Sviňorkách, když se cesta rozšíří, můžu jít svým tempem a zase se posouvám vpřed. Na traverzu pod Travným pípám na kontrole a další svižný seběh mě dovede až do Krásné, kde je další občerstvení.

A taky naprostá dopravní kalamita! Jestli to na Morávce byl chaos, tak tady je to něco zatím nepojmenovaného. Auta parkují po obou stranách silnice stovky metrů kolem obce, další se navzájem křižují a problikávají, a mezi tím pobíhají desítky pochodníků. Jak si následně přečtu na Internetu, nakonec to musela řešit policie. 🙁 Aktuálně se tím ale netrápím, mojí hlavní snahou je si pípnout, doplnit tekutiny a něco pozřít. Opět volím kombinaci ovoce a sladkého, zatím mi hlavní sílu dodává polední kuřecí gyros. Po 10 minutách odpočinku se vydávám na cestu. Než se ale dostanu k odbočce z hlavní silnice, musím opakovaně zastavit a čekat, až si to řidiči mezi sebou nějak vyřeší a uvolní cestu. Pravda, jsou vesměs ohleduplní, ale je jich prostě moc. Těch pár stovek metrů nakonec běžím 8 minut, fakt hrůza.

Druhá hrůza, ta sportovní, na mě ale zatím čeká. Po loňské premiéře už sice vím, do čeho jdu, ale i tak je cesta na vrcholek Kykulky hodně náročná. Loni nám to tu znepříjemnil slejvák, letos to na déšť moc nevypadá – je úplně jasná obloha a nejít v hustém lese, na cestu nám mohl svítit měsíc. Nahoře na Kykulce není kontrola, trasa se rovnou stáčí zase dolů, do Malenovic. Občerstvení jen prolítnu, doplním vodu, do pusy trochu čokolády a za 2 minuty rychle pokračovat.

Následující úsek na Lysou je z mého pohledu nejdrsnější část závodu. Převýšení přes 250 metrů na kilometr je po úvodní sjezdovce na Javorový nejprudší, ale teď už mám v nohách navíc přes 40 kilometrů. Navíc je především v úvodní části hodně technický terén, samý kořen a kámen, tempo klesá pod 3 kilometry v hodině, prostě paráda. Další úseky jsou už trochu příjemnější, ale i tak mi celkový výstup na Malchor trvá rovnou hodinu. Za odměnu se mi naskytne pohled na dlouhý had čelovek vinoucí se na Lysou. To, co jsem postrádal na Javorovém, mám alespoň tady. A je to náhrada víc než příjemná!

Klikatici na úplný vrchol zvládám za 15 minut, nejvyšší bod trasy je zdolán! Kousek předemnou někdo hlásí, že jsou tu 3 stupně nad nulou. No, teplo tu rozhodně není, ale vítr moc nefouká, a tak nechávám budnu v batohu. Fotím si zátiší s vysílačem a měsícem, až doma si všimnu ne zrovna pěkné plechové boudy v popředí. Ale co se dá dělat… Na tradičním místě za Bezručovou chatou je kontrola, pípám si a rychle pádím dolů. Moje botičky pomáhají na 100%, míjím další desítky pochodníků, často běžím suťovým polem, i nepříjemný chodník tvořený kameny na výšku je přes extra tlumící vrstvu jen nepříjemný, ale ne bolavý. Celkově jsou chodidla zatím netradičně v pohodě, touhle dobou už jsem míval celkem bolestivé došlapování.

Na náhlou změnu směru kvůli jedné pochodnici, co mi těsně před nosem hodila myšku, jsou bohužel i TerraUltra krátké. Velký kámen, sklouznutí a prudký došlap na patu natažené nohy není dvakrát příjemný, ale na první ohmatání to vypadá dobře – nic není utržené ani extra bolavé. Trochu se uklidním a běžím dál, jen se mi hlavou honí nejrůznější nadávky. Na slečnu i na sebe, měl jsem si tam nechat větší mezeru…

V Ostravici je hlavní občerstvovačka závodu. Ještě loni platilo, že spíš rozlohou než sortimentem. Letos si ale nemůžu stěžovat – na výběr jsou dvě polévky, kromě tradičního ovoce a sladkostí i Marlenka řezy a točená Kofola, ale hlavně a především chleba s Vysočinou! Člověk by nevěřil, jakou radost může toto jednoduché gastronomické spojení po 52 kilometrech závodu udělat! I paní, co měla stolek na starosti se divila, prý tolik nadšení už dlouho nezažila. 🙂 Dávám si hned dva krajíce a spoustu koleček, zapíjím to půllitrem Kofoly a probírám dojmy se Zdeňkem, který se tu pár vteřin po mě objevil. A celkem se divil, že mě tady vidí. Jo, jsem prostě dobrej…

Je tady sice o pár stupňů více, než na Lysé, ale na dlouhé postávání a konverzování to přece jen není. Doplňujeme vodu, beru si na cestu jednu patronu s Magnéziem, a přes železniční trať načínáme druhou polovinu závodu. Zdeňek z toho má takovou radost, že se to rozhodne oslavit během. Já tolik energie nemám, do kopce mi to po 50 kilometrech už moc neběží. Takže se zase dělíme a za pár minut mi jeho čelovka mizí v dálce. Já společně s ostatními normálními smrtelníky postupuji k vrcholku Smrku volněji. Poprvé tady jdu za tmy, je to takové jiné. Stejně jako loni je z trasy vynecháno „schodiště“ Nad Holubčankou, ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo. Zhruba v polovině stoupání ozáří má čelovka povědomé žluto-oranžové boty a vzápětí opět překvapuju Zdeňka svoji přítomností. Do kopce mi to jde očividně lépe, než jemu. A když se kousek před Sedlem pod Smrkem rozhoduje doplnit vodu ze studánky, ujímám se v našem minizávodě dokonce vedení. Na vrchol Smrku tak přicházím o pár vteřin před ním a užívám si nepoznané prázdnoty – kromě organizátorů to je jen jedna dvojice, jinak je tu pusto.

Uvědomuji si, že v posledních desítkách minut jsem mnoho jiných pochodníků nepotkal. Očividně ty pomalejší už mám za sebou a ti nejrychlejší startující v 10 večer mě ještě nedoběhli. Zpětně zjišťuji, že na Smrku jsem byl v absolutním pořadí kolem 150. místa, což byl jednoznačně vrchol mého snažení. Pak už to šlo s mým výkonem z kopce. Když se totiž po pípnutí a krátkém občerstvení dáme znovu do pohybu a Zdeněk se rozeběhne, moje snaha ho následovat končí s prvním krokem – levá noha odmítá spolupracovat. Zastavuji a snažím se zjistit, co se stalo. Že by nehoda pod Lysou měla odložený účinek? Zezadu kolena to bolí a bolest přechází i do lýtka. Zkouším to trochu rozmasírovat, ale moc se to nelepší. Vzpomínám si na Magnézium a klopím ho do sebe, pak se volnou chůzí vydávám na cestu do Čeladné.

3 kilometry bojuju s levou nohou, předbíhá mě budoucí vítěz, pak začne Magnézium konečně působit. Ale bohužel nikoliv na levou nohu, ale trávící soustavu, takže rychle do křoví a uvolnit se. Mezitím mě předbíhají další světlušky, musím si zvykat, bude jich ještě hodně. O pár minut později se vracím na trasu a dokonce se mi díky mírnějšímu sklonu kopce daří i trochu běžet. Sice ne tak rychle, jak bych si představoval, ale pořád lepší, než chůze.

V půl šesté přibíhám do Čeladné. Těším se na gulášovou polévku a pivo. Pípám si a jdu si prohlédnout menu. Jsem tu skoro sám, prostě paráda. Sakra, gulášovka bohužel není, jen guláš. A na ten nemám chuť. Nějak se mi ten perfektní závod začíná hroutit… Takže si beru jídlo jen z volně dostupných zdrojů, chleba, sůl, jablka, v sedě si to sním a po 10 minutách zase zkouším popoběhnout. Po několika marných pokusech mi začíná být jasné, že dneska už si moc nezaběhám. Bolest při běhání roste a lýtko začíná být na dotek bolavé celé. Na chůzi to naštěstí vliv nemá, takže rozhodnutí je jasné – začít se šetřit a hlavně dojít do cíle! Už za světla, rozednívá se a příroda nás vítá krásnými červánky.

Výšlap na Čertův mlýn je z mé strany dlouhodobě podceňovaný. Papírově to není taková divočina, jako Lysá nebo další kopce, první část vedoucí po cyklostezce je spíš nudná než náročná. Ale jakmile se odbočí na žlutou značku a začne se kolmo na vrstevnice stoupat podél potoka Stolovec, je to jiná káva. Svou roli hraje i to, že jsme na 70. kilometru a v nohách máme asi 3500 výškových metrů, možná víc. Každopádně to bolí, a když se k tomu přidá i taková menší krizička spojená s ranní únavou, jde to s průměrnou rychlostí do kopru. Během půl hodiny se mi podaří krizi překonat, ale už to není úplně ono.

Druhá část výstupu vede po červené. Plním bobříka dobrých skutků a písknu na skupinku běžců, kteří minuli odbočku a po zpevněné cestě míří dolů místo nahoru. Zatímco se vrací, já vytrvale stoupám. Ke konci už sklon kopce není tak drastický, ale stejně jsem moc rád, že si pípnutím mohu virtuálně odškrtnout další vrchol. Jenže v současném stavu je otázka, jestli je to vůbec dobrá zpráva. Klesání na Skalku je totiž dlouhé, prudké a technické, takže přesně takové, jakému by se moje koleno nejraději vyhnulo. Za vydatné pomoci hůlek pajdám pomalu dál a s každým kilometrem se virtuálně propadám dolů startovním polem.

Na Pustevnách si užívám netypické pusto. Lanovka už sice jezdí, ale museli ji pustit teprve nedávno, protože kromě pár závodníků a rodinných příslušníků tu není ani noha. Fotím si zrekonstruovanou chatu Libušín a pak si jdu pípnout na kontrolu. Občerstvovačka na Pustevnách je tradičně skvěle zásobená, mě opět dělá radost pečivo se salámem. Pak dlouze přemítám nad tácy se sladkostmi, až se můj mlsný pohled dostane až do Instastories Instagramu Beskydské sedmičky. 🙂 Na rozloučenou si ještě fotím Standu Najverta, legendu B7, a pak volným krokem začínám sestupovat do Ráztoky.

Ani tady to není žádná legrace, první půlka sestupu je stejného typu jako z Čertova Mlýna, takže moje koleno úpí. A marnou snahou mu nějak kompenzovat to utrpení mě začíná bolet všechno od pasu dolů. A taky ramena, hůlky jedou na 100%. Ale překvapivě nemám špatnou náladu, dokonce naopak. Prozpěvuju si a mám radost, že neprší a že to do cíle mám už jen slabých 20 kilometrů. Časově jsem na tom o 90 minut lépe, než loni, je zde jistá šance, že by můj letošní čas tou číslovkou 18 skutečně mohl začínat. Na asfaltce v druhé polovině sestupu jen tak pro klid duše zkusím popoběhnout, ale rychle toho nechám, vážně to nemá cenu.

Kontrola a občerstvení na Ráztoce je překvapivě dobře zásobené, ale s díky vše odmítám, jen si pípnu a po chvilce začínám stoupat po asfaltce po zelené značce zpátky na hřeben. První půlka výstupu je pohodová, druhá trochu víc na sílu, ale vidina cíle a hlavně fakt, že nahoru jdu bez problémů, zato z kopce je to problém, mě dodává energii. Dokonce se mi podaří předejít pár lidí, ale ti mi to na hřebeni obratem vrátí. Na Radhošti je trochu zamračeno a vrchol se ztrácí v mracích, kontrolu ale nacházím bez problémů a po pípnutí bez otálení pokračuji k Pindule.

Po sjezdovce to moc nejde. Závodníci se tu dělí na dvě kategorie. Ti, co běží, a ti, co kulhají. Nás druhých je tu malá skupinka, dohromady asi 4, běžců řádově víc. Jakmile se terén trochu narovná, snažím se jít tempově, ale moc mi to nejde – průměrné tempo osciluje mezi 11 a 15 minutami na kilometr s občasnými výstřelky směrem nahoru. Když nic jiného, tak je to do dalších ročníků motivace, že je ještě hodně kde ubrat!

Na Pindule si pro změnu dám pár rohlíků se salámem, zapiju to Kofolou a sbírám síly na poslední stoupání. Na chvilku si sednu, ale jen co polknu poslední sousto, vyrážím. Čas pod 19 hodin je ještě ve hře, tak ho nechci prosedět na občerstvovačce.

Stoupání na Velký Javor by se zkráceně dalo popsat asi jako „prudký“, „víc prudký“ a „míň prudký“. To celé má asi 4 kilometry, na jejich konci čaká rozhledna a předposlední kontrola. Čím pomaleji jdu, tím víc se rozhlížím a užívám si krásný den. U rozhledny si pípám a vyrážím na posledních 5 kilometrů letošní Sedmičky. Cestou potkávám hodně protijdoucích turistů, kteří mají nezřídka slova podpory a uznání. Díky! A také pouštím desítky rychlejších běžců a nemůžu si nevšimnout, že i když jim zřetelně uvolňuju tu nejlepší stopu, poděkuje tak jeden ze čtyř…

Pokud zvládnu poslední úsek za 64 minut, splním i svůj sen a výsledný čas bude začínat 18-kou. Loni jsem to zvládl ještě o 2 minuty rychleji, takže jít by to mohlo. Bohužel především první část sestupu brzy rozbije teoretickou možnost na prach. Devatenáctá hodina mého závodění se začne počítat právě v okamžiku, kdy vstoupím do ulic Frenštátu a do cíle mi zbývá ještě něco přes kilometr. Ale ani tento poznatek mi nedokáže vzít chuť do života. Kousek před cílem prohodím pár slov s nějakým mým věrným čtenářem, který se ptá, kdy bude report. 🙂 V cílové uličce se dokonce nechám vyhecovat a posledních 10 metrů se pokusím simulovat něco jako běh, ale u cílového pípáku definitivně brzdím a stopuji časomíru v čase 19 hodin a 9 minut. Je dobojováno, mojde devátá Beskydská sedmička je právě dokončena!

Následuje oslavná ceremonie – vylézt na alegorickou K2, nechat si dát medaili a náramek, nechat se vyfotit. Pak odevzdat čip, přijmout něco málo věcných darů a 100 korunovou zálohu a pak… pak už si můžu dělat, co chci. Což v tomto případě znamená rychlý návrat do kempu, kde si mažu nohu kombinací všech darovaných vzorků kouzelné masti od Koně a vzápětí usínám, těch 35 kilometrů kulhání bylo fakt náročných. Dobrou noc!

Tak si to shrneme. B7 je srdcovka a letošní ročník byl z mého pohledu ještě lepší, než předchozí. Osobně mám radost ze skvělého výkonu, který sice byl poznamenám zraněním, ale přesto jsem dokončil o hodinu a kousek rychleji, než loni. Prvních 65 kilometrů jsem zdolal způsobem, jaký jsem si vysnil, když jsem před necelými dvěma roky začal s pravidelným běháním. Můžu se jen dohadovat, jaký čas můžu dosáhnout, když se mi povede uběhnout celou trasu naplno, v každém případě je to skvělá motivace do budoucna a do dalšího tréninku.

Organizace byla bezchybná, tak nějak vše probíhalo automaticky a nerušivě. Z technického pohledu taky bez chyby, čipy čipovaly, mezičasy se ukazovaly online, příbuzní mohli být klidní. Občas kritizované občerstvovačky se opět rozrostly, sice to z pohledu lukulských hodů rypu Rakovnické má stále jisté rezervy, ale s přihlédnutím k počtu závodníků mi to přijde adekvátní. Za mě velká hvězdička.

Měl bych asi jen dvě poznámky. První vnímám jako problém, i když si nejsem jistý, jestli s tím orgové něco svedou. Dříve tak trochu trpěný benefit pro pár nejlepších se během pár let rozrostl do obludných rozměrů, kdy má vlastní supportní vozidlo snad každý třetí závodník. Některé scénky byly až lehce bizarní – vidím do půl těla svlečeného běžce, kterého obskakují hned 4 servisáci – jeden ho krmí, druhý doplňuje proviant, třetí pomáhá s oblečením a poslední mu masíruje zmožená stehna. F1 pitstop hadr. Neříkám, že to jejich výkon nějak moc devalvuje, každý si to nakonec musí ušlapat a uběhat sám, ale miminálně je rozdíl, jestli si nesu 5-kilový batoh nebo půlkilovou ledvinku, protože mám každých pár kilometrů plný servis. Ale znovu, je to povolené a tak budiž, je můj problém, že support nemám.

Větší problém ale vidím v doprovodném jevu, a to naprostém dopravním kolapsu kolem kontrolních bodů. Těžko říct, jestli to bylo tím, že byl start od tří a Krásná byla neprůjezdná místo ve 4 ráno už v 10 večer, ale pokud se místní naštvou a B7 odmítnou, náhrada takto strategického bodu se bude hledat asi jen těžko… Tak snad se to nějak srovná a nedopadne to zákazem.

Druhá poznámka je k volnému intervalovému startu. Asi ani sami organizátoři nečekali, že jim drtivá většina závodníků a pochodníků odstartuje hned na začátku. Asi by nebylo od věci to nějak rozptýlit, protože letos vznikaly zácpy na dosud bezproblémových úsecích. Na druhou stranu je mi jasné, že letos snad dokonce 3500 účastníků je prostě znát a vždycky bude nějaké místo, kde se jich sejde hodně najednou a kde to bude nahuštěné.

V každém případě za mě palec nahoru, díky za organizaci a už se nemůžu dočkat dalšího ročníku. Který bude, jen tak mimochodem, můj jubilení desátý! Tak snad, pokud budou nějaké změny a překvapení, budou jen k lepšímu a příjemná.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 102 kilometrů jsem zvládl za velmi dobrých 19 hodin a 9 minut průměrným tempem 11:10 minut na kilometr na 262. místě mezi jednotlivci. Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 102,9 kilometrů, nastoupal 5658 metrů a klesnul 5581 metrů. Na start závodu se postavilo 1451 jednotlivců a 959 dvojic, 412 jednotlivců a 286 dvojic z toho nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 11 hodin 20 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest