Vyrážíme na trek West Highland Way (Milngavie – Drymen, WHW den 1.)

Den 1. — Dnes nás čeká první část treku West Highland Way (WHW), což je přibližně 150 kilometrů dlouhá procházka po skotské Vysočině. Její oficiální start není přímo v Glasgow, ale v malém městečku Milngavie situovaném asi 10 kilometrů na sever. Proto v posteli moc dlouho nelenošíme, ale už v osm hodin se chystáme na snídani. Ta se nese v typickém skotském duchu, takže se nám na talíři střídají vajíčka, podivně chutnající párky, fazole, žampiony, slanina, lívanec a něco jako prejt chutnající „černý pudding“. Na ochutnání to šlo, ale příště radši zvolíme klasiku. Hned po snídani balíme, pácháme hygienu a mentálně se připravujeme na odchod na nádraží.

Nádraží Glasgow Central je od našeho hotelu vzdáleno pár metrů. A to doslova, netrvá ani minutu a jsme v hlavní hale. Snažíme se koupit jízdenky, ale vyslovit název „Milngavie“ správně a se skotským přízvukem tak, aby to pochopila i paní u okénka, dá trochu práci. Nakonec se to podaří a s lístky za £3.30 na osobu v ruce začínáme pátrat po tom správném nástupišti. Trochu překvapivě nás ukazatele vedou dolů pod zem, po krátké procházce se ocitáme ve stanici metra, ale nápis Milngavie na přijíždějícím vlaku nás uklidní. Nasedáme do poloprázdné soupravy a za půl hodiny jsme v Milngavie. Na promenádě si dáváme malé občerstvení v podobě kafe a cideru, a v malém krámku kupujeme i papírovou mapu WHW. Pro jistotu.

Oficiální start treku je u pěkného žulového obelisku s jeho jménem a logem. To si musíme dobře zapamatovat, protože se podle něj budeme na cestě orientovat. V tak slavnostní okamžik se samozřejmě nezapomínáme nechat vyfotit na památku, a pak už nic nebrání tomu, abychom přesně v 11 hodin 40 minut vyrazili. Teda kromě jedné drobnosti, kterou je prudký liják, který se bez varování spustil z nebes. Raději se jdeme schovat do trafiky, kde si pro případ nějakého delšího nuceného pobytu ve stanu kupujeme i dva místní bulvární časopisy v malém formátu. Za 5 minut je naštěstí po dešti a my můžeme definitivně vyrazit. Vzhůru do Fort Williamu!

Prvních pár kilometrů vede upraveným městským parkem. Potkáváme jen pár běžců, pejskařů nebo zevlujících důchodců, kteří nás vždy s úsměvem pozdraví, jinak jsme na cestě sami. Počáteční obava z deště se pozvolna rozplývá a nebýt louží a bahnitých úseků, ani bychom nevěděli, že pršelo. Stejně tak s úlevou pozorujeme výborné značení trasy, logo WHW je na každém druhém patníku nebo sloupu. I s nepříjemně těžkou zátěží na zádech jdeme svižně a kilometry rychle naskakují. Je to prostě fajn.

Po hodině chůze se ráz krajiny začíná trochu měnit. Už jsme pryč z parku, nyní procházíme vesměs po rovnině mezi nebo skrz oplocené pastviny, ale okolo nás ze začínají zvedat i malé kopečky. Všechno je krásně zelené, z čehož mají radost nejen turisté, ale i spousta ovcí, krav a jiného býložravého dobytka, které si na zelené travičce pochutnává. Z nebe se občas snese pár kapek, jinak nám počasí přeje a sluníčko se na nás směje. S rostoucí vzdáleností od města potkáváme o poznání méně lidí, čas od času kolem nás projede cyklista.

Po 12 kilometrech v nohách vidíme v dálce velké stavení, které se záhy přemění v palírnu Glengoyne. Chvilku si pohráváme s myšlenkou se tam jít podívat, ale nakonec u nás vítězí malá hospoda Beech Tree, kde si můžeme dát malou svačinku – chilli con carne napůl, nějaké to pivko, cider a kafe. A kde můžeme přečkat první dnešní významnější slejvák, který se spouští jen chvilku poté, co jsme se schovali pod střechu.

Před čtvrtou odpolední jsme zase na cestě. Už jen drobně mrholí, snad to brzo přejde. Občas i silně rozbahněná cesta není moc záživná, jdeme po rovině mezi farmami kousek od silnice. Jednu chvilku to vypadá, že budeme mít nové domácí zvířátko. Konkrétně malé telátko, které se podle Eli očividně ztratilo a i přes úpěnlivé bučení mu nikdo nejde na pomoc. Nakonec se mi ji podaří přesvědčit, že pomoc už je určitě na cestě, tak ho alespoň naposledy pohladí a nechává svému osudu.

Sluníčko už zase peče, a tak přijde vhod zdejší „sámoška pro poctivé turisty“, v originále zvaná „honesty box“. Bereme si Coca-Colu a jednu zmrzlinu a platíme za to dvěma librovými mincemi. Osvěžení a trocha cukru přišla vhod, protože v posledním úseku nás čeká několik sice krátkých, ale nepříjemně prudkých stoupání. Máme v nohách sice jen 15 kilometrů, ale s 20 kg krosnami na zádech nám už přeci jen těžkne krok.

Chvilku před šestou přicházíme ke kempu Drymen. Moc se nám ale nelíbí, tak řešíme, jestli půjdeme dál. Dáváme se do řeči s dvojicí Holanďanů, kteří mají podobný problém, ale nakonec pokračují dál. U nás vítězí únava, takže sundaváme krosny a začínáme stavět stan. Kemp už je docela plný, ale jedno místečko se naštěstí ještě najde. Trvá to jen chvilku a můžeme kolaudovat. 🙂 Kolaudace ve společnosti dominikánského rumu se účastní i jeden týpek z vedlejšího stanu, ze kterého se vyklube tenisový trenér David z Kodaně. Chvilku klábosíme a pak se domlouváme na výpravě do vesnice Drymen, kde dokoupíme zásoby a když bude možnost, něco málo i popijeme.

Pomalu si začínáme zvykat, že tady si moc sucha neužijeme. Ještě než se vydáme na cestu, začíná pršet. Je to sice jen lokální přeháňka, v dálce září modrá obloha a sluníčko na obloze kreslí pěknou duhu, ale přesto nás to trochu štve. Po 30 minutách jsme v malebné vesničce Drymen a v místním Sparu nakupujeme zásoby na další dny. Ceny jsou sice trochu vysoké, ale co se dá dělat, žízeň a hlad jsou silnější. Nezapomínáme ani na náplň do placatky, snad se druhá nejlevnější dostupná whiskey bude dát pít.

Obtěžkáni igelitkami se před dalším drobným deštíkem jdeme schovat do hospody The Clachan Inn. Uvnitř je to na pohled typická skotská hospoda, útulná, suchá a nezakouřená. Jak se později dozvídáme, jedná se dokonce o vůbec nejstarší licencovanou hospodu ve Skotsku, založenou už v roce 1734. Jako obyčejně si dáváme cider a klábosíme s Davidem o všem možném, takže večer příjemně utíká.

V půl desáté se v mírně povznesené náladě zvedáme a vracíme se do tábora. Je po dešti, příroda si pro nás připravila pěkně barevnou oblohu, takže je na co se dívat. V půl jedenácté jsme už ve stanu ve spacáku a protože byl dneska docela náročný den, rychle usínáme.