Vracíme se zpět do Punta Arenas

by | Nov 25, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 15. — Po včerejším klidném dni spojeném s výletem za dvěma ledovci jsme to do postele zalomili docela brzo. Proto není divu, že jsme se sami probudili ještě před budíkem nařízeným na osmou. Chvilku lenošíme, pak se oblékáme a jdeme na poslední snídani v Puerto Natales. Máme míchaná vajíčka, toasty a vynikající ovocný salát. Po snídani se vracíme do pokoje a balíme. Platíme, naposledy máváme hotelu Hallef a míříme k novému autobusovému nádraží, odkud nám v 11 hodin jede přímý autobus do Punta Arenas.

Na autobusovém nádraží už čeká několik lidí, ale autobus nikde. Přijíždí až těsně před jedenáctou. Řidič s pomocníkem rychle naloží zavazadla i lidi a za pár minut jsme už na cestě do největšího města Patagonie, ke kterému to máme asi 220 kilometrů daleko po silnici s příznačným názvem Ruta de Fin del Mundo (Silnice na konec světa).

Cesta je klidná, z okna kromě neuvěřitelného počtu ovcí občas vidíme i něco zajímavějšího, jako například jezírko s plameňáky, stádo koní nebo několik pštrosů nandu. V Punta Arenas autobus několikrát staví a postupně se vyprazdňuje. My jedeme až na konečnou, odkud to máme do dalšího hotelu jen pár ulic daleko.

Apart Hotel Quillango, který bude na následující tři dny a dvě noci naším domovem, je krásný, nový a moderní. V recepci se bez problémů zapisujeme a pak nás nějaká paní vede přes dvorek až do prvního patra budovy před náš dočasný domov. Hotel Quillango je totiž apartmánového typu, ubytování ve skutečnosti vypadá jako miniaturní 3+kk s vlastním vchodem. Máme k dispozici jeden pokoj s dvojpostelí, druhý pokoj s klasickou postelí pro případnou návštěvu, kuchyňku s jídelním stolem pro 4, pohovkou a televizí, a nakonec i malou koupelnu se záchodem, několikavrstvým (!!!) heboučkým toaletním papírem a sprchovým koutem. Všechno moderně zařízené a od pohledu skoro nové. Krása!

Protože mi je pořád všelijak, jen ne dobře, nijak moc program na odpoledne nehrotíme. Hanka kontroluje emaily a zjišťuje, že to s rezervacemi na výlet za tučňáky není moc dobré, žádná s oslovených společností nereaguje. Chvilku se dohadujeme, co dělat. Na tučňáky chceme, ale moc mě neláká myšlenka odpoledne stráveného lítáním po městě a hledáním nějaké cestovky, přes kterou se výlet povede objednat. Nakonec vítězí moje lenost, jdeme to zkusit do recepce a ochotný pan recepční to telefonicky zařídí za nás. Zítra v půl osmé máme být na molu na západním konci města. Sláva!

Dávám si pár hodin zaslouženou zdravotní siestu a pak jdeme úspěch při rezervaci výletu oslavit do restaurace. Stejné jako minule, tedy do restaurace Brocolino v centru města. A všechno je skoro jako přes kopírák – stejná restaurace, stejný mladý číšník, stejné menu, stejná objednávka, stejné pití včetně alkoholu. Jen je v restauraci trochu méně hostů, kromě nás je obsazený už jen jeden stůl. Jídlo je ale opět vynikající, i když trochu jinak připravené. Subjektivně nám ale posledně chutnalo o malililinko více.

Platíme a jdeme se domů vyspat na tučňáky. Venku pro změnu fouká silný vítr, snad do zítřka ustane, abychom cestou na ostrov nedostali mořskou nemoc. Cestou se ještě stavíme na recepci hotelu pro balíčky, které nám na zítřek přichystali místo snídaně, ale pak už jen vysprchovat a zalézt do postýlky.

Pin It on Pinterest