Plavba za tučňáky na ostrov Magdalena

by | Nov 26, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 16. — Díky včerejší (snad) úspěšné rezervaci výletu lodí máme o programu minimálně na první polovinu dnešního dne jasno. Pojedeme se podívat na ostrov Isla Magdalena zamořený tučňáky a jinou mořskou opeřenou havětí! Vstáváme už v půl sedmé, snídáme to, co nám připravili včera, teple se oblékáme a ve čtvrt na osm nasedáme do připraveného taxíka, který nás odváží pár kilometrů od centra do přístavu Tres Puentes.

Tam už na nás čeká velký červený trajekt s poetickým jménem Melinka. My ale napřed potřebujeme zaplatit lístky, proto brouzdáme kolem stále zavřené administrativní budovy. Po chvíli přichází nějaká paní, která nás pouští dovnitř, ale jak se ukazuje, místo lístků prodává v bufetu kafe a bagety. Čekáme dál a teprve pár minut před osmou dorazí trojice pověřených lidí, kteří se postaví za přepážku a začnou prodávat lístky.

Naše rezervace skutečně v systému existuje, ale jak se ukazuje, na výlet by se šlo dostat i bez ní. Místa na lodi je hodně a zájemců skoro vždycky méně. Platíme 28.000 CLP za osobu a přesouváme se na molo k lodi, do které jsme za pár okamžiků po kontrole lístků vpuštěni. Trajekt Melinka už má sice nejlepší léta za sebou, podle cedule pod kapitánským můstkem jí je něco málo přes 50 let, ale sedačky jsou pohodlné a alespoň vizuálně do ní nikde neteče.

Vyplouváme a kapitán ihned nabírá kurz ostrov Magdalena. Sice trochu fouká, ale malé vlny jsou na takovou loď příliš slabé, aby s ní dokázaly nějak výrazně házet. Navíc se zdá, že na obzoru svítí sluníčko a je jasná obloha, tak snad to vyjde. Hanka tráví celou cestu na ostrov na venkovní rampě, odkud doufá zahlédnout nějakou tu velrybu, delfína nebo kosatku. Bohužel marně.

Po necelých dvou hodinách poklidné plavby průměrnou rychlostí 16km/h kotvíme u ostrova Magdalena, který z dálky vypadá jako hodně prožraný ementál; je prostě samá díra. Hned u kotviště se na nás směje velká cedule informující o tom, že ostrov Magdalena je spolu s nedaleko ležící Martou (ostrovem Martou) přírodní rezervací tučňáků, kterých tu je podle posledního počítání hodně přes 120 tisíc.

Ještě před rozchodem dostaneme instrukce o tom, že tučňáky nemáme hladit, brát jim vejce, šlapat jim na nožičky, strašit je, ani s nimi jinak laškovat. Máme je prostě jen okukovat a fotit (bez blesku). Pak následuje volná zábava a jsme vypuštěni na ostrov. Tedy jen na vymezenou cestičku vedoucí od kotviště k majáku ve středu ostrova, který slouží jako základna pro několik místních ochránců přírody (CONAF). Jinak je ostrov lidmi neobydlený, výhradní práva na jeho užívání mají tučňáci, albatrosi a další zástupci ptačí říše.

My se ale ani k majáku nedostaneme, jsme okouzleni už prvními Tučňáky magellanskými, na které narazíme. Snad v každé díře vyhrabané v udusané hlíně ostrova je jeden zalezlý a stará se buď o vejce, nebo o malého tučňáčka. Druhý rodič je pak na lovu v moři, nebo hlídkuje před vchodem a odhání vetřelce. Občas začne vydávat zajímavé a hodně hlasité skřeky připomínající oslí hýkání, díky čemuž se jim také říká tučňáci oslí. Jinak jsou na ostrově slyšet především albatrosi a meluzína.

Tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus) je tučňák prostřední velikosti a je největším druhem rodu Spheniscus. Bývá vysoký 60 až 70 cm a váží 3,5 až 5 kg. Samci jsou větší než samice. Má dva černé příčné podkovovité pruhy přes krk a prsa. Pije mořskou vodu, přebytečnou sůl pak vykašlává. Mláďata a nedospělí jedinci jsou na zádech šedočerní a zespodu špinavě bílí. Mladší ptáci mají na nohou bílé skvrny, s věkem jejich množství ubývá. Tučňák magellanský se dožívá až 25 let.

Pohled na tučňáky je skutečně roztomilý, různě popobíhají, pajdají a padají mezi hnízdy, šermují se zobáky nebo se jen tak oňoumávají mezi sebou. Snažíme se ulovit co nejkrásnější záběr, fotíme o sto šest a do toho ještě občas natáčíme video. Škoda jen, že i když to celou dobu vypadalo nadějně, nakonec se sluníčko neukáže ani na jedinou minutku.

Hodina utekla jako voda a už nás průvodkyně pomalu nahání do lodi. Cestou přes ostrov se ještě naposledy kocháme spoustou malých tvorečků ve slušivém oblečku, ale paní průvodkyně je neoblomná a pár minut po jedné už jsme všichni na lodi. Pomalu odplouváme. Nastal čas loučení…

Cestou zpět spím. Stejně podle Hanky nebylo vidět nic zajímavého, snad kromě několika obrovských černých albatrosů sledujících loď. Moře bylo výrazně rozbouřenější než ráno, docela to házelo a občas se mi i zhoupl žaludek. Díky spánku ale utekla cesta jako voda a když jsem se probudil, vplouvali jsme do přístavu Punta Arenas.

Pro cestu do hotelu volíme pěší způsob místo taxíka. Na několikakilometrové procházce je nejzajímavější bílá Škoda Felicia stojící před jedním supermarketem, díky které vyrovnávám stav naší pozorovací soutěže “Najdi Škodovku” na 1:1. Hurá:)

Po návratu do hotelu jdu zase do postele, abych nabral síly na večer. Hanka mezitím na internetu loví restauraci, kterou poctíme svoji návštěvou; potřetí do stejné hospody se nám už jít nechce. Volba nakonec padá na podle hodnocení v TripAdvisoru výbornou restauraci La Marmita, nacházející se v centru města. Tak se tam kolem sedmé večer vydáváme.

Už zvenku vypadá zajímavě. Že jsou stěny pobité vlnitým plechem nás nepřekvapilo, v Patagonii je to asi nutnost. Spíš nás zaujme barevné provedení loga restaurace, ze kterého by mohly dostat slabší povahy epileptický záchvat. To však není nic proti tomu, co nás čeká uvnitř.

Hranice mezi veselostí, kýčem a chaosem je docela nezřetelná, ale i přes prvotní šok se nakonec shodujeme, že se restauraci povedlo tuto hranici nepřekročit. I když je restaurace nacpaná k prasknutí různými nesourodými předměty a vyvedená ve všech myslitelných barvách, nakonec to všechno tak nějak pasuje dohromady. Menu je relativně jednoduché, k dispozici je jen pár jídel. Pro jistotu si dáváme každý něco jiného, oba názvy jídla včetně popisu pro nás jsou neznámé. A k tomu chilské víno, červené Vino Mar. Servírka se ještě ptá, jestli chceme jídla postupně nebo najednou, a pak už nese víno a dvě zajímavé, očividně na zakázku ručně dělané sklenice.

Když jsme přišli, byli jsme v restauraci sami, ale ještě než je na stole první jídlo, restaurace se plní do posledního místečka a následující hosty už obsluha musí odmítat. Většinou se jednalo o turisty, očividně nejsme jediní, kdo dají na hodnocení na online stránkách.

První donesené jídlo je asi nějaká ryba připravená na tři způsoby – jako polévka nebo něco na ten způsob, jako piroh v listovém těstě a jako pikantní salát. Co přesně jíme nijak moc nezjišťujeme, ale je to výborné a jíme všechno do posledního drobečku. Na druhý chod si musíme trochu počkat, ale stojí to za to. V jednom hrnci dostáváme několik druhů masa (losos, kuře, uzené), něco zeleniny a mořských plodů. K tomu v malém džbánku s dvojicí miniaturních hrnečků rybí polévku, silnou jak noha od stolu. Sice už jsme trochu plní, ale i tak pro většinu jídla ještě místo najdeme. A moc se při tom olizujeme!

Vzhledem ke stále přicházejícím novým žadatelům o dlabanec nechceme moc dlouho zabírat místo, proto zvolna dopíjíme lahev vína a žádáme o účet. 42.000 CLP včetně spropitného sice není úplně málo, ale za dvojici výborných pokrmů, každý pravděpodobně pro dva lidi, a navíc lahev vína to je cena přiměřená.

Domů nijak nespěcháme, jsme vážně nacpaní k prasknutí, ale jdeme přímo a bez zacházek. Naštěstí, protože kousek od hotelu začíná silně pršet. Doma si dáváme sprchu a pak se chystáme ke spánku. Venku začíná stále více foukat a déšť nabírá na intenzitě. Ještě, že už jsme pod střechou…

Pin It on Pinterest