Bylo by nefér tvrdit, že existují jen dva typy dálkových pochodů – Olafoakce a ty ostatní. Protože každý rok se u nás i v přilehlých krajinách koná spousta akcí různé úrovně a náročnosti, a nejeden organizátorský tým si za svoje úsilí při zajištění pochodnické zábavy i pohodlí zaslouží velkou pochvalu. Ale dvě hlavní akce Olafa Čiháka, letní Týnišťské šlápoty a zimní Pražská stovka, už bezesporu překračují rámec běžného pochodu. Obě akce jsou rovněž společenskou událostí, místem masivního setkávání nadšenců se stejným koníčkem a společnou oslavou dlouhých procházek v přírodě.

Nejinak tomu bylo i letos koncem července, kdy se nás na nejdelší variantu jubilejního 30. ročníku pochodu sjelo do Týniště ze všech koutů republiky přes 120. Po peripetiích v prvních 5 měsících roku a nejistých vyhlídkách do měsíců následujících to byla účast vskutku hojná, nikdo neví, kdy nám naši zábavu zase zaříznou. Já jako poslední dobou pokaždé dorazil až pár desítek minut před koncem registrace. S velkým štěstím jsem zaparkoval více méně před vchodem do tělocvičny a vyrazil se přihlásit. V registrační místnosti jsem po obdržení tradičního čipu a itineráře prohodil pár slov s Evou, a když se odešla převléct, pokračoval jsem v konverzaci s Jirkou Učíkem, letošním spoluorganizátorem a ředitelem poslední občerstvovací stanice. Vyzvídal jsem, jak to bude s těmi brody, co fotili při značení trasy, bohužel odpovědi typu „a jak by sis přál, aby to bylo“, mě úplně neuspokojily… 🙂

Odebral jsem se k autu doladit výbavu, obout závodní botky a vzít hůlky. Před desátou měly přijet dva autobusy, které nás mají odvézt na start závodu, do Náchoda. Šlápoty totiž už tradičně začínají někde daleko odsud, abychom si pokaždé užili jinou trasu, a také abychom si ne zrovna nejzáživnější okolí Týniště prošli každý rok maximálně jednou. Podle původního plánu jsme měli jet všichni společně vlakem, ale České dráhy prokázaly tradiční flexibilitu a prozákaznický přístup, a žádost o navýšení přepravní kapacity zamítly. Tak to zase zbylo na autobusovou přepravu…

S drobným zpožděním se v úzkých uličkách sídliště objevil první autobus, a za pár okamžiků po něm i druhý. Startu lační pochodníci se začali hrnout dovnitř, já si k cestě zvolil bus číslo 2. Nevím, jak vypadala jednička, ale dvojka měla tak nějak víc nahuštěné sedačky, takže ještě než jsme vyjeli, kolena už byla trochu dřevěná. Ale jsou horší věci na světě, jako když na mě třeba celou cestu táhne z otevřeného okýnka… 🙂 V každém případě jsem byl rád, když jsem se v celku a bez trvalých následků výkulil na vyhřáté parkoviště před nákupákem pár stovek metrů daleko od státní hranice a mohl se konečně protáhnout. Chvilku jsem se prošel po zoroval radostné hemžení, pak ještě jednou pokecal s Evou, a pár minut před jedenáctou spolu s ostatními vyrazil až přímo k hranici, kde byl naplánovaný start. Pár vteřin před startem se ozvalo odpočítávání a s úderem jedenácté večerní hodiny se celé pole dalo do pohybu – je odstartováno!

Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem zažil tak ostrý začátek. Po padesáti metrech více méně po rovince odbočujeme vlevo a po zelené turistické značce kopírující hranici začínám spolu s davem stoupat do prvního kopce. Jdu rychle a lehce, navíc jsem si letos poprvé vzal i trekové hole, takže první kilometr se stometrovým převýšením je za deset minut historií. Cesta vede krásným trailem, mírně se vlní a vede nás celkem přes tři kopečky s polskými jmény. Po necelých třech kilometrech si značím první kontrolu a následuje první pozvolný seběh. Snažím se krotit, před dvěma týdny jsem to na Červenokostelecké dost přepálil a většinu pochodu bojoval s bolavým kolenem, tak ať se to neopakuje. Spíš vyklusávám než běžím, koleno se naštěstí zdá být v pořádku. Snad to vyrdží!

Už po 4 kilometrech je v Bělovsi na rozcestí u bývalého lomu první tajná kontrola. Olaf vzal boj s nepoctivci vážně, prý to rozhodně není tajná kontrola poslední. Nechám si označit kartičku a začínám šplhat do druhého kopce. Jde to krásně, postupně předbíhám spoustu pochodníků. Míjím několik mohutných bunkrů, především operavený a po aktivaci pohybového čidla na pár vteřin nasvícený pěchotní srub Březinka stojí za fotku. U srubu Jirásek značím K2 a přes vesnici Dobrošov  s druhou tajnou kontrolou mířím až ke stejnojmennému vrcholu, na kterém je i malá rozhledna. Výjimečně nás Olaf nežene až nahoru, stačí kolem ní projít a po červené pokračovat dalším seběhem.

I když se stále snažím jen vyklusávat, s každým krokem cítím, že pravé koleno se za těch 14 dnů ještě úplně nevzpamatovalo. Nebolí, jen tak divně tlačí a táhne, ale hlavně se to časem nelepší, spíš naopak. Po deseti kilometrech, v obci s příznačným názvem Peklo, je mi jasné, že letošní Šlápoty budou pekelné. Koleno je pocitově ve stejném stavu, jako bylo na konci Červenokostelecké, do kopce a při chůzi je to bez problémů, jakmile se ale rozběhnu nebo sklon klesání překročí úroveň „mírné“, koleno táhne a trochu i bolí. Snažím se mu ulehčit hůlkami, ale při představě dalších 110 kilometrů mě polévá studený pot. A to mám na sobě teplé triko z Merina. 😉

Ve stoupání k rozhledně Sendraž se mi nálada trochu zlepší, do kopce přímo letím. I točité schody nahoru vyběhnu jako nic, zato dolů je to s již vyznačenou třetí kontrolou už horší. Když se o pár stovek metrů dál na první čipové kontrole s vládcem Egonem můžu na chvíli zastavit a koleno protáhnout, s radostí tak udělám. Mezitím si doplňuju vodu a uzobávám trochu chleba se salámem. Za pět minut se loučím a pokračuji v seběhu, v mém případě spíš sestupu. I na hezkých úsecích můžu popoběhnout jen pár desítek metrů, průměrná rychlost kolísá mesi 6-8km/h. Pokud se dostanu až do cíle, můj čas bude rozhodně za očekáváním…

Někde v těchto místech mě napřed vyděsí, a pak rozveselí schovaný Filip Smetana se sadou blesků rozmístěných kolem cesty. Když v dálce vidím bílé blikání, začnu se bát bouřky. O pár okamžiků později ale poznávám fotoblesky nasvěcující jednu část seběhu, díky kterým má většina pochodníků luxusní akční závodní foto. Připadám si jak celebrita!

Na rozcestí u Holubího palouku ukazuje olafo-šipka tak nějak přímo do potoka. Bádám, jestli je to míněno vážně. Že asi ano mě přesvědčí trojice brodících se pochodníků. Vydám se za nimi do hustého porostu, ale při pohledu na hlubokou a prudkou říčku Olešenku si raději ještě jednou překontroluju mapu v GPS. A protože se i trojice po chvilce zevlování v neprostupné džungli na protějším břeu začíná brodit zpátky, vracím se na cestu i já a o pár metrů dál používám ke zdolání divokého toku železobetonový most. Cesta dále vede po břehu říčky až do Nového Hrádku, kde se u zříceniny hradu Frymburk nachází pátá kontrola.

Další kilometry jsou spíš méně náročné, běhací, ale já už jsem smířený s osudem. Prostě to nebudu trápit a zkusím dojít, čas je v tuto chvíli vedlejší. Pomalejší tempo mi navíc poskytne dostatek času při nalézání kontrol, jako třeba hned té šesté na rozcestí před vískou Tis, která nalepená na sloupu unikla pozornosti nemalé řádky účastníků. Značení obecně je obecně prostě luxusní, kromě dokonalé kombinace šipek a odrazek dává poslední dobou Olaf k dispozici nejen GPS záznam, ale i přesné umístění kontrol. Z důvodu nefunkčnosti Garmin webu jsem ale v hodinkách měl jen trasu, ukazatel jednotlivých kontrol se zasekl hned na té první, a do konce pochodu to tak i zůstalo. Díky minimálnímu kufrování a možnosti kouknout i v mobilu na Mapy.cz s vyznačenými kontrolami to ale nakonec nebyl žádný problém, moje kartička byla v cíli 100%.

Stále do mírného kopce procházím hustě rozmístěnými bunkry předválečného opevnění. Pod Lužany si značím sedmou kontrolu, o kus dál si fotím další krásně udržovanou dělostřeleckou tvrz Skutina. Nejsem nějaký velký příznicec military, ale tady se mi líbí. Na tomto místě se rovněž stoupání láme a dál to je až do Dobřan zase z kopce. Všichni, které jsem cestou předešel, mě z kopce zase předbíhají, ale co se dá dělat, c’est la vie…

V Dobřanech na 33. kilometru je druhá čipová kontrola spojená s občerstvením. Zvenku vypadá žlutá autobusová zastávka jako… inu jak žlutá autobusová zastávka, ale uvnitř je to penzion pro znavené pochodníky de luxe! K dispozici jsou křesílka, sedátka, něco na čtení, spousta jídla a pití, ale především úžasný servis dvojice organizátorů, kteří kolem nás kmitají jak dvě včeličky. Není divu, že se odsud nikomu nechce a sešlo se nás tu najednou snad deset. Pípám si čip, piju Kofolu a uzobávám různé dobroty. Na krásný dort se necítím, ale jinak do sebe něco málo dostanu. A i když se mi nechce, loučím se a po 10 minutách zase pokračuji v dnešním putování.

I devátá kontrola u Bysterských dolů, omotaná kolem tyče rozcestníku, byla pro některé z účastníků zapeklitým oříškem. Taky ji na první pokus míjím, ale pohled do mobilu mi ukáže, že se mám raději podívat ještě jednou, a pak už to je hračka. Cestou kolem Smolova kopce se začíná rozednívat. Při pohledu na oblohu to ale zatím nevypadá na slibované azůro a teploty kolem 30 stupňů. V první části obce Šediviny si fotím zajímavou malou kapličku, o kus dál mě pak překvapí třetí tajná kontrola. Nechám si označit kartu a pak už zkoumám, co dobrého tady mají. Občerstvení je pojato jako narozeninová oslava Šlápot, takže tu mají jednohubky, sladkosti, a pro zvlášť mlsné zájemce i něco ostřejšího. Ochutnávám jednohubku s mandarinkou a….. MŇAAAAAM! To je lahůdka! Beru si jich rovnou pět a jen vrozená skromnost mi brání popadnout jich celou krabici. Tak si ještě doplním vodu, napiju se limonády a s rozloučením odcházím kolem Prázovy boudy dál do kopce.

Hned po vstupu do CHKO Orlické hory spatřím na cestě něco… no nevím, co to je. Z dálky to vypadá jako hadí kůže nebo přejetý had. Ale když přijdu blíž, zjistím, že se to hýbe! A nejen, že se to hýbe, ale celé „tělo“ je tvořeno stovkami malým divných tvorů, které se různě vlní a  vystrkují hlavičku, ale přitom drží formaci a jako celek se pomalinku posouvají vpřed. Radši přeruším pozorování a začnu zdrhat, koleno nekoleno, ani si tu podivnou věc nevyfotím. Už jsem viděl pár hororů, které začínaly právě takhle, a pro hrdinu to nemívalo dobrý konec! Cestou do kopce pak přemýšlím, co to mohlo být, a jestli se mi to nakonec nezdálo. Ale sluníčko zatím jen nesměle vykukuje nad obzorem, spánková deprivace zatím také nehrozí a alkoholu jsem se cestou zatím ani nedotkl. Že by měly jednohubky nějakou tajnou přísadu? 🙂

Blížím se k Deštnému v Orlických horách, nejnáročnější části pochodu. Na okraji si u hotelu Panorama značím jubilejní desátou kontrolu, pak procházím skrz celé městečko až na jeho východní stranu, a začínám stoupat do dalšího kopce. A když už jsem v Deštném, tak se spouští symbolický déšť. Žádný slejvák to sice není, ale zatím se ochlazovat nepotřebuji. Naštěstí po několika minutách začíná slábnout a než se vydrápu na vyhlídku Nad Národním domem a označím si jedenáctou kontrolu, je po dešti.

Začíná mi kručet v břiše, proto je dobře, že se blíží další čipová kontrola. Tentokrát je v restauraci, v hotelu Alba, stačí už jen seběhnout jeden kopeček a po krátké cestě po silnici si můžu objednat tradiční snídaňové menu – gulášovku s několika rohlíky, pivo a Kofolu. Pohodlně se uvelebím na dřevěné lavici a začnu doplňovat kalorie. Polévka je výborná, přiměřeně horká a společně s několika rohlíky mě zase postaví na nohy. Během jídla poslouchám výrazný hlas Petra Malého a dalších orgů na kontrole a nabírám sílu na další kilometry. Aktuálně jich mám za sebou 48, na cestě jsem zatím strávil 7 hodin a 45 minut. Tempo tedy nic moc, ale když se k tomu přičtou skoro 2 výškové kilometry, není to tak zlé.

Příjemnou přestávku si nakonec protáhnu na víc jak 30 minut, ale nelituji toho, energii budu ještě potřebovat. V následujícím čtyřkilometrovém, dlouhém táhlém stoupání na Velkou Deštnou s převýšením přes 400 metrů se mi sice nejde úplně  lehce, ale postupem času se to zlepšuje. Za 45 minut jsem pod rozhlednou a můžu vyrazit na její vrchol pro kontrolu s pořadovým číslem 13. Nahoře je krásný výhled do daleka, jisté obavy u mě vzbuzuje snad jen nyní již téměř vymetená obloha a rostoucí teplota. Na další kontrole se asi budu muset převléknout, jinak ze mě bude ugrilovaná koza well done.

V další fázi pochodu opět lituji, že to s mým během není moc slavné. Je tady sice asfalt, ale mírný sklon přímo vybízí k rychlejšímu ukrajování kilometrů. Hecnu se a na jeden kilometr zrychlím. Bohužel, koleno se zase začne hlásit o pozornost, tak se radši vrátím k osvědčené chůzi, maximálně indiánskému běhu. Nad Ski areálem Bedřichovka si na vyhlídce značím K14 a pak už opatrně a za vydatné podpory holí sestupuji po slezdovce dolů k silnici. Následující cesta po louce na okraji lesa začíná dávat jistou představu o tom, jak asi bude vypadat denní část pochodu. I když je teprve 9 ráno, sluníčko peče jak o závod a není se kam schovat. Výšlap na další sjezdovku naštěstí z větší části vede ve stínu kolem stojících stromů, i tak ze mě ale pot stříká na všechny strany. Když se přede mnou konečně objeví čtvrtá čipová kontrola, moje nadšení nezná mezí.

Kromě senzoru pro načtení čipu tady mají Petr s Alešem i drobné občerstvení, spoustu pití (někdy i nealkoholického) a hlavně stín! A taky foťák, takže si opět připadám jak celebrita. 🙂 Do toho všeho vyhrává hudba, která má očidivně zabránit znaveným poutníkům upadnutí do spánku či kómatu; alespoň v mém případě to funguje. Můj hlavní zájem se ale spíš než na kulturní vložku zaměřuje na doplnění vody a trochu té energie, ale největší touhu mám sundat si teplé triko a navléci si něco letního. Spolu s tím měním i ponožky, přesně v půlce pochodu je k tomu ten správný čas. Nakonec si hezky promažu celé tělo vazelínou a krémem na opalování, aby mě nic nepálilo. 20 minut po příchodu na čipovku se loučím a plný energie se vydávám zdolat i druhou polovinu Šlápot.

Suché ponožky mi vydrží odhadem tak 90 vteřin. Po 50 metrech odbočuji na hřebenovku a vzápětí si ve zdejší bažině nabírám vodu do levé a následně i pravé boty. Sakra! Matně si vybavuji, že stejný problém jsem tu řešil i předloni. No nic, v tomhle horku to snad rychle uschne. Hledám cestu oklikou, ale ani tam to není bez problémů – voda a bláto jsou tam také, a k tomu i škrábavé stromy a keře. Nakonec mi těch pár desítek metrů zabere mnohem víc času, než bych čekal, ale cesta k Homoli je volná.

Na vrcholku Homole se ukáže, že horko má na moji mentální kapacitu velmi negativní vliv. Narazím na šipku a vím, že tady někde má být kontrola. Šipka ukazuje kolmo nahoru, což vyhodnotím jako pokyn pokračovat vpřed do porostu. Po pár metrech je ale porost naprosto neprostupný, žádná vyšlapaná cestička, nic. Tak se vydrápu na skálu, ale z druhé strany, než je asi očekáváno, takže i když se dlouho rozhlížím, žádnou kontrolu nevidím. Začínám se vztekat, ještě jednou se jdu podívat do křoví, pak se vracím na cestu a sypu ze sebe jednu nadávku za druhou. A jak tak stojím na cestě a prohlížím si to tady, spatřím nejen již viděnou šipku, ale i K16 připevněnou na stromě. Bože! Kdybych navíc z minulých Šlápot neměl naprosto shodnou fotku s šipkou i kontrolou… No nic, jde se dál.

Hřebenovka přes Tetřevec a kopeček s Kunštátskou kaplí je prostě nádherná. Vyšlapaná cestička, kolem spousta trávy, stromů a kosodřevim, občas nějaký pochodník v protisměru, jinak klid a pohoda. A horko jak v peci. V některých místech je cesta hodně rozbahněná, tak musím hledat cestu oklikou, ale obecně je tento úsek uklidňující a odpočinkový. Nádhera!

Na křižovatce zvané Pěticestí pokračuji po žluté značce ke kopci zakletý, odkud je to dolů po další sjezdovce. Velebím rozhodnutí vzít si tentokrát na pomoc hole a opatrně se spouštím z prudkého kopce dolů. V dálce se začíná objevovat kostelík s výraznou červenou střechou, Říčky v Orlických horách jsou na dohled! Letos ale nepůjdeme skrz ně, Olaf místo toho připravil procházku po okolním kopci. V nejvyšším bodě je umístěna K17, pak následuje dlouhá cesta dolů až do Souvlastní, kde je v autobusové zastávce umístěna další čípová kontrola. Jenže to k ní jsou ještě skoro 4 kilometry a na mě se sápe první vážná krize.

V Horní Rybné, kousek za odbočkou z hlavní silnice, už prostě nemůžu dál. Sundavám si batoh, lehám do stínu do trávy a učinit mi někdo výhodnou nabídku, s radostí měním levou ledvinu za rychlý přesun do cíle. Bohužel tu nikdo takový není, tak se jen pár minut převaluji po trávě a bolí mě i vlasy. Nenávidím Olafa, Šlápoty, sluníčko, bezvětří, svoje nohy, a svoje blbé nápady se podobných akcí účastnit. Po deseti minutách mi najednou začnou hodinky hlásit alert na vysoký tep. Prý 180! Než se stačím vyděsit, jestli je to infarkt nebo nějaká jiná srdeční nehoda, pípne na hodinkách 190. A o pár vteřin 200! Docvakne mi, že možná bude problém někde jinde, a skutečně, jen jsem si při tom válení spřípnul hrudní pás. Stačí si ho srovnat a tep se rychle vrací zpátky do normálu.

Po tomto zpestření nicméně nelením a začnu se pakovat. Na kontrolu zbývají už jen 2 kilometry, to snad dám. A skutečně za 20 minut vidím zastávku, auto a několik lidí. Skvělé, jsem v Souvlastní! I tady je dvojice milých a usměvavých organizátorů, kteří se nás snaží povzbudit vlídným slovem i pomocí s občerstvením. Pár zde přítonmých ale nemá moc náladu, největším vzrušením je tak příchod prvního závodníka na 70km trati, který je tak čistý, svěží a rychlý, až se tají dech. S doplněnými zásobami a posilněn několika oříšky a slanými brambůrky se loučím. Strávil jsem tu 15 minut, ale dneska to vážně jinak nejde.

Přes Rampuše pokračuji dál na západ. Druhá polovina pochodu už je převážně rovinatá, maximálně zvlněná. Občasné kopečky nestojí moc za řeč, moje tempo se stabilně pohybuje kolem 6km/h. Výjimku tvoří hradiště Rychmberk, kde je kromě K19 i krátký, ale ostrý sestup dolů k Liberskému potoku. Jen zatnu zuby a krůček po krůčku to seskáču dolů. O kousek dál mě značení vede skrz potok, ale most nikde. Chvilku ho hledám, ale nikde nic. Teprve o pár desítek metrů dál přes potok leží padlý strom s přitlučenou opěrnou lištou, po kterém se přesunu na druhý břeh suchou nohou. Já věděl, že by nás v tom Olaf nenechal!

V lese kolem potoka to s horkem není tak zlé, je tu vlastně celkem příjemně. Další brod přes cestu z počátku nevnímám nijak negativně, prostě jen najdu nějaký ten nedaleký strom či kamennou hráz a přeskáču na druhý břeh. Ale když ani po minutě hledání nic podobného nenacházím a pochopím, že tu asi nic takového není, rozmýšlím se, jestli se zouvat, nebo to zkusit přeskákat. Nakonec zvítězí lenost a s trochou štěstí se na druhý břeh dostanu opět v suchu a pohodě. Na druhém brodu se situace opakuje, na tom třetím mě ale štěstí opouští a levá bota je najednou plná vody. Nemám pro Olafa vlídného slova, obzvlášť když se na brodu číslo 4 situace opakuje, jen s tím rozdílem, že tentokrát si naberu do druhé boty. Zbývající brody tedy procházím ne zcela volně, ale bez nějaké zásadní snahy se tomu vyhnout. Naštěstí netrvá dlouho a objeví se přede mnou chatička s velkým K na plotu, kde na mě U Klímů čeká předposlední občerstvení.

Při pohledu na tu hostinu je mi až líto, že můj kalorický příjem se smrsknul na sladké limonády, ovocné taštičky a tyčinky Shock. Tak si dám pro změnu alespoň jedno pivo, k tomu přikusuji vynikající koláč, a pod slunečníkem spřádám plány na zbývajících 40 kilometrů pochodu. Obětaví hostitelé mi mezitím doplní vodu a každou chvilku se mi snaží nabídnout něco na zub. Marně. Po 20 minutách nastává čas loučení. Děkuji za pohostinnost a jdu si užít nejdelší, 20-kilometrový úsek bez plánovaného občerstvení. Ale tajně doufám, že Olaf by nás přece tak dlouho bez vody jít nenechal, že ne…?

Projdu Panskou Habrovou a přes hlavní silnici vcházím do přírodhího parku Les Včelný. Jedno z nejhezčích míst na trase se jmenuje Ivanské jezero, bohužel je tu také nejvíc lidí. Po krátkém prudkém stoupání si značím 21. kontrolu a kolem hotelu Studánka pokračuju dál do Rychnova nad Kněžnou. Cesta rozpáleným městem je náročná, navíc mě napadá, jestli bych se neměl stavit někde pro vodu. Nakonec to uzavírám s tím, že když něco potkám, vodu koupím, zacházet si ale nechci. Vzhledem k průběhu dalších událostí to nebyl moc dobrý nápad, ale kdo to mohl čekat… 🙂

Litovat začínám už po dvou kilometrech za městem. Zásoby vody se smrskly natolik, že si musím stanovit příděl jeden lok na jeden kilometr. Což v tomto počasí a při chůzi po rozpáleném asfaltu není mnoho. Poprvé během pochodu jsem rád, že nemůžu běžet, pomalý a úsporný pohyb si naopak sám ordinuji. Nedostatečný příjem tekutin se začíná projevovat, naštěstí jen tím, že mě rychle opouští síly. Terén je tu jednoduchý, skoro bez kopců, bohužel také bez stromů, kde by se člověk mohl schovat. Trasa vede vesměs po polních cestách nebo asfaltkách, jen výjimečně zabočíme do lesa. Kousek od stanice vlaku Synkov má být dle mapy studánka, ale na první pohled ji nenacházím a v prudkém kopci se mi nechce zkoušet štěstí dlouho, tak raději jdu dál bez vody.

Úsek Zvoničky Na Nebesích, kde je umístěna 22. kontrola, je sice pěkný, ale já jedu na autopilota, nekoukám nalevo napravo, jen šlapu. Blížím se k Častolovicím, kde mám další dilema – hledat nějakou otevřenou hospodu či obchod, nebo už to nekomplikovat a nedelé dva kilometry k Učíkům dojít? A jak tak pomalu, velmi pomalu přemítám nad svými možnostmi, všimnu si na rohu ulice pána s nádobou u nohou, ze které koukají hrdla spousty různých lahví. Kolem běhá několik kluků, tak to asi bude tatínek jednoho z nich starající se o jejich pitný režim. Když se ale s pohledem pevně upřeným na ty blahodárné tekutiny dostanu až na doslech, pronese tu nekrásnější otázku na světě: „Nechcete se napít?“ Zastavím se, vytřeštím oči a řeknu několik smysl nedávajících slabik. Druhý pokus o sestavení věty dopadá stejně, tak třetí pokus vynechám a jen vydechnu: „Ano prosím!!!“ Pán vidí, že si moc nepokecá, tak mi rovnou nabízí, ať si vezmu, co chci. Se slovy díků poklekám vedle nádoby a beru si nějakou lehce ochucenou vodu. Nalévám si celý půllitrový flask a na dva loky si ho naleju do krku. Druhý půllitr už si beru s sebou, víc toho na těch 1500 metrů nepotřebuju. S opakovanými slovy díků se loučím a se znatelně vyšší energií procházím kolem několika rybníků a mířím na Paseky. Poslední úsek sice vede jinudy, než bylo v itineráři, ale mě to nevadí, obchůzka je značená skvěle. Za 10 minut tak vcházím na pozemek Jirky Učíka, kde na mě čeká poslední čipová kontrola spojená s občerstvením.

Slibuji, že se už nikdy nebudu posmívat sportovcům, kteří poskytují rozhovory těsně po zápase. Já jsem v okamžiku příchodu na kontrolu mentálně na úrovni améby. Pozdravím, svalím se do křesla a z hluboka oddechuji. Na opakovaný dotaz na startovní číslo napřed polknu odpověď „Koza, Pavel“, pak se zamyslím a řeknu, že nevím. Všem to přijde k smíchu, ale mě to je fuk. Jdu si pípnout čip k počítači a pak se zase posadím na původní místo. Kolem panuje čilá konverzace proložená výbuchy smíchu, ale moje hlava je vypnutá, jako by sledovala němou grotesku. Teprve po chvíli se malinko vzpamatuji a jdu obhlédnout, co je tu dobrého. Stručně řečeno jsou toho tady tuny, ale v mém stavu mě nelákají ani lívance s Nutelou, ani utopenci, ani koláče, ani pomazánky. Svůj hlad vyřeším litrem Fanty a když na cestu dostanu mraženého jogurtovém Míšu, cítím se jako tříletý o Vánocích.

Po 20 minutách se loučím. Vím, že je to trochu nezdvořilé, ale do cíle zbývá 18 kilometrů a chci toho co nejvíc stihnout za světla, když už za světla neuvidím cíl. Procházím Paseky, radím paní v červeném autě, jak najít Učíkovi, kde má i svého zmoženého pochodnického manžela, a pak po kraji lesa sleduji značky a těším se do cíle. Na 110 kilometru si značím předposlední kontrolu a z nějakého důvodu se začínám cítit líp, možná nejlíp v druhé polovině pochodu. Chvilku nad tím přemýšlím a pak mi dojde – ochlazuje se! Osmá hodina večerní odbyla a teplota vzduchu se zase začíná vracet do snesitelných mezí. Když si k tomu uvědomím, že už mi pěkných pár kilometrů nebolelo koleno, pln nadšení se rozběhnu. Připadám si jako Forrest Gump. Běž, Pájo, bež!!!

Následující 4 kilometry běžím v tempu pod 8 minut na kilometr, pátý kilometr dokonce pod sedm. Najednou to začne ubíhat mnohem rychleji a celý svět je tak nějak veselejší. V tradičním pískovém lomu si dokonce ani nenaberu do bot, takže se nemusím zdržovat šněrováním tkaniček, a dál mažu k Týništi. Za obcí Světlá si pro nás organizátorské duo Olaf a Jirka připravilo poslední zkoušku. Poslední kontrola je umístěna na soutoku Tiché a Divoké Orlice. Vzhledem k letošnímu nadprůměrnému množství srážek to ale klidně mohla být Tichá a Divoká Amazonka. Bujnost okolní vegetace byla neuvěřitelná a vážně nechápu, jak v takovém terénu můžou ti nejlepší dosahovat své neuvěřitelné časy. Závěrečný úsek před kontrolou byl odrazkami prošpikován víc, než dětská akce BESIPu, ale i díky nim jsem si poslední značku do kartičky mohl udělat bez zdržení.

Do cíle mi zbývají poslední 3 kilometry. Je mi jasné, že pokud se něco extrémně nepokazí, mé třetí Šlápoty dopadnou dobře. Neztrácím koncentraci, ale v duchu už slavím. Poslední kilometr a půl přes město už běžím v eufórii a po 22 hodinách a 53 minutách vcházím do cílové místnosti. Dnes naposledy si pípám. Je to doma, dokončil jsem své druhé Týnišťské Šlápoty!!! Olaf mi gratuluje a předává diplom. Směje se, že jdu moc brzo, že normálně chodím až v neděli, a na mojí stížnost na přílišné horko odpovídá, že to byly nejstudenější Šlápoty za spoustu let. To je mi útěcha… 🙂 Každopádně jsem rád, že to mám za sebou. A jako černá ovce kolektivu se nezapojuji do všeobecného povídání a socializování, ale pln adrenalinu sedám do auta a jedu do Prahy, než se projeví únava a začne se mi chtít spát…

Co k tomu dodat? Závěr Olafových pochodů bych mohl psát přes kopírák, ale ono se to neomrzí. Když se něco dělá s láskou a vášní, je to prostě znát. Olaf k tomu navíc může přidat obrovské zkušenosti a organizační schopnosti a dovednost najít si jako pomocníky ty správné lidi. Jako Jirku Učíka, který má na organizaci letošního pochodu bezesporu lví podíl. Ale každý jedinec, který se na přípravě akce pro tolik lidí podílí, zaslouží obrovský dík a uznání, takže pro všechny – díky moc! Pokud jde o trasu, líbila se mi asi nejvíc ze všech ročníků, kterých jsem se účastnil. Bylo tam všechno, co mám na dálkových pochodech rád, a i celková vzdálenost se nakonec vešla do mezí snesitelnosti. Škoda jen, že jsem nebyl úplně fit, mohl jsem si to užít ještě o trochu víc. Teď si dám raději pauzu, po těch 5 stovkách v rychlém tempu za 3 měsíce toho na moji stárnoucí tělesnou schránku začíná být moc, a když se zdá, že by se B7 mohla konat i letos, chci být do té doby 100% fit.

P.S. Poslední účastník pochodu ušel celkem kolem 150 kilometrů a na trase pochodu strávil přes 52 hodin. Olaf na něj celou dobu čekal, napřed ve sportovní hale, pak v restauraci, a nakonec na lavičce u kina, na které vyčerpáním opakovaně usínal a ze které následně padal. Jen aby ho mohl přivítat a dát mu jako dokončivšímu diplom. Nevím, kdo z těch dvou je větší cvok, každopádně jestli tohle není vášeň pro věc, tak co už je?

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 121 kilometrů jsem zvládl za velmi pěkných 22 hodin a 53 minut průměrným tempem 11:12 minut na kilometr 45. místě. Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 122,5 kilometrů nastoupal 3780 metrů a klesnul 3864 metrů. Na start nejdelšího závodu se postavilo 124 účastníků, 25 z toho nedokončilo. Vítěz to dal za skvělých 14 hodin 11 minut, kompletní výsledky jsou zde.