Průsmykem mezi ledovci ze Skógaru do Þórsmörku — (Skógar-Landmannalaugar, den 1.)

by | Jun 29, 2012 | Horská turistika, Island 2012 | 0 comments

Den 10. — Včera jsme plánované brzké zalehnutí do postele trochu propásli, proto ráno z postýlek moc rychle nespěcháme. Budíček je někdy mezi osmou a devátou hodinou ranní a než se nasnídáme, dobalíme a vylezeme před hotel, je deset. Venku je však mírná rozmrzelost ze zdržení rychle přebita, protože lije jako z konve. Rychle se přesouváme do auta a popojíždíme pár stovek metrů na parkoviště u informačního centra, které se nachází přímo před 62 metrů vysokým vodopádem Skógafoss.

Uvnitř čekáme asi 20 minut, pak naštěstí déšť skoro ustává. Obloha však zůstává zlověstně zatažena. Přeparkujeme na jiné místo, děláme pár památečních fotek s vodopádem, naposledy zkontrolujeme naše vybavení a pár minut po půl jedenácté se vydáváme na cestu. Náš čtyřdenní trek ze Skógaru do Landmannaulagaru právě začíná!

A začíná pěkně zostra! Během několika desítek metrů se musíme vydrápat strmou pěšinkou prokládanou desítkami kovových schodů až nahoru na úroveň horní hrany vodopádu, což znamená převýšení přes 60 metrů. Čas nás sice vysloveně netlačí, ale máme před sebou náročnou cestu ze Skógaru do Þórsmörku s převýšením cca 1000 metrů, tak se snažíme neflákat. Než zdoláme první překážku, pot se z nás jen lije, ale jinak jsme v pohodě.

Sotva se vydýcháme, stojí před námi překážka číslo dvě – dřevěné “štafle” pro překonání vysokého plotu ohrazujícího divočinu od městské zástavby. V pevných botách a s 20 kilogramů těžkou krosnou na zádech to sice není žádná legrace, ale po chvilce se nám oběma povede dostat na druhou stranu bez výraznější újmy na zdraví. Máme radost, že nám to jde tak dobře, a zdravíme se s kolemjdoucími turisty, kterých však během celého dne budeme potkávat čím dál tím méně. Dobrá nálada nám vydrží už jen pár minut, pak se počasí zase výrazně zhorší a až na výjimky to dneska už lepší nebude. Ba právě naopak.

Pokračujeme dál mírně do kopce. Podle průvodce jsme v místech, kde mají být úžasné výhledy na okolní přírodu, ale nízko se převalující mraky a silný déšť nám naše kochání poněkud znemožňují. Místo obdivování ledovců, sopek a hor tak musíme vzít zavděk řece Skógá vinoucí se podél cesty s početnými malebnými vodopády, a samozřejmě různě se potulujícím ovcím, které jsou ovšem poněkud plaché. Moje snaha o sblížení se s jednou malou ovčí rodinkou končí i přes nabídku zaručeně ekologické mrkve naprostým fiaskem.

Trek Fimmvörðuháls spojuje přímořskou osadu Skógar s horským údolím Þórsmörk. Na turisty čeká 23 kilometrů dlouhá trasa vedoucí průsmykem mezi dvěma ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Především první jmenovaný si v roce 2010 po výbuchu sopky pod ním vydobyl světovou proslulost několikatýdenním ochromením leteckého provozu ve většině evropského leteckého prostoru. Celkové převýšení treku 1000 metrů sice nevypadá děsivě, ale vzhledem k velmi obtížnému terénu a nevyzpytatelnému počasí je trek obecně považován za dvoudenní. Maximální výška na trase je přibližně 1050 metrů poblíž chaty Fimmvörðuskáli. Na trek navazuje čtyřdenní trek mezi Þórsmörkem a Landmannalaugarem.

Po několika hodinách přestáváme doufat, že se počasí ještě někdy umoudří. Jsme promočeni na kost, “nepromokavé” kalhoty i bunda už dávno podlehly neustálým přívalům vody. Teplota začíná rychle klesat a nebezpečně se blíží k nule, začínají se objevovat první sněhové plotny. Zahříváme se jedině chůzí. Občas to sice na chvilku vypadá, že by se mohlo trochu vyjasnit, dokonce děláme i pár fotek, ale během pár minut se světlejší místo na obloze zase zacelí a sebere nám další zbytky naděje.

A aby toho nebylo málo, při jedné takové fotografické pauze se můj foťák Canon 30D rozhodne ukončit svoji bohatou fotografickou kariéru a odebere se do důchodu. Což znamená, že sice funguje, ale nefunguje “namáčknutí” spouště, které se stará o ostření. Takže od teď fotím vždy alespoň 5 fotek a doufám, že se alespoň něco povede. Nebo použiji iPhone, ale o výsledku si velké iluze nedělám…

Jsme na cestě už pět hodin, když tu se na obzoru objeví malá chatička Fimmvörðuskáli. Konečně! Konečně místo, kde si budeme moci odpočinout, protože zastavit se na delší dobu zcela promočení znamená koledovat si minimálně o chřipku. Ale k chatičce je ještě dlouhá cesta.

Nejdříve musíme přebrodit první říční brod na naší cestě. Adrenalin dodaný do žil pohledem na zastřešené obydlí a teleskopické trekové hole nám v tomto úkolu výrazně pomohou, stačí najít mělčí místo a za pár minut jsme na druhé straně; vody v botách máme pořád stejně. Já potřebuji krátkou pauzičku, Hanka pokračuje bez zastávky dál. K chatě je to už jen pár stovek metrů, ale budeme na ně ještě dlouho vzpomínat.

Už profil trasy sám o sobě budí hrůzu, na 300 metrech musíme zdolat více jak 100 metrů převýšení. Na fotce to nevypadá tak hrozně, ale v reálu jsme si připadali jako pod Mount Everestem. Navíc v nesmírně náročném terénu složeném primárně ze sopečného popela, který spolu s vodou vytváří sypký a kluzký materiál, ve kterém není problém na jeden krok kupředu ujet metr dozadu. Do toho padá mlha, teplota klesá pod bod mrazu a začíná… sněžit! Máme toho plné zuby, ale není cesty zpět. Drápeme se z posledních sil nahoru, těch 300 metrů nám trvá více jak čtvrt hodiny, nicméně nakonec stojíme oba před chatkou a bereme za kliku.

V chatách vítají každého turistu, ale je slušné zaplatit i za hodinový odpočinek, nejen za nocleh. Například na chatě Fimmvörðuskáli nás odpočinek stál 200 ISK za osobu. Většina podobných horských chat na Islandu patří nějakému turistickému spolku, kterých je na Islandu relativně velký počet. Často fungují jen v malé oblasti, jako právě tady kolem Duhových hor. Zmatek to přináší především ve značení, protože každý spolek má jiné značky. Některé jsou výrazně odlišné, ale některé jsou k nerozeznání podobné, takže stačí málo a jdete tam, kam jít nechcete.

Tedy lépe řečeno za dvě kliky najednou. Jedna je těsně nad zemí a druhá naopak nepřirozeně nahoře. Moc o tom nepřemýšlíme, hlavně už chceme být pod střechou. Že jsme si pro vstup asi nevybrali ten správný vchod nám dojde ve chvíli, kdy si nás s trochu nechápavým pohledem přijde prohlédnout mladý správce chaty. Když nás ale spatří, zmáčené, zablácené a unavené, ani nic neříká a zve nás dál. Dostaneme horkou vodu na čaj a můžeme se konečně převléknout a trochu usušit promoklé oblečení. Také svačíme, protože je už půl páté a my od rána skoro nic nejedli. V chatě je kromě správce ještě jedna dvojice cestovatelů, se kterou prohodíme pár slov. Když jim oznámíme, že tohle není naše dnešní konečná, ale že chceme dojít až do Þórsmörku, jen vyděšeně vyvalí oči a přestanou si nás všímat.

Podle GPSky jsme teprve v polovině našeho dnešního výletu, tak se po hodině odpočinku pozvolna začínáme balit. I přes veškerou snahu zůstává můj foťák ve stavu částečné nefunkčnosti, hodinový pobyt na teplých kamnech mu, stejně jako všechny ostatní následné pokusy o opravu, nijak nepomohl. Ach jo…

Oblékáme si znovu jen trochu usušené věci, přebalujeme batohy a zhruba v půl sedmé opouštíme bezpečí chaty Fimmvörðuskáli. Jsme zase venku. Jenže co to – po sněžení ani památky, naopak oblačnost ustoupila, na některých místech prosvítá modrá obloha a občas se dokonce na pár chvilek ukáže i sluníčko!

Fotíme se a konečně můžeme trochu obdivovat horskou přírodu Islandu. Po pár kilometrech se ale bohužel vše rychle vrací ke starému. Opět padá mlha hustá tak, že by se v ní ztratil i Rákosníček, proto se rychlost našeho postupu výrazně zpomalí. I když mají navigační tyče na hřebeni jasně žlutou barvu a jsou většinou jen pár desítek metrů od sebe, často do ní vrazíme dřív, než si jí všimneme. Někdy jdeme místo tyčí jen podle stop, které před námi zanechali ve sněhu nebo v popelu ostatní turisté. Jednou se musíme kousek vrátit, ale jinak je naše orientace i v těchto nepříznivých podmínkách výborná.

Zhruba 4 kilometry jdeme po hřebeni, pak začínáme někdy pozvolna, jindy dost prudce klesat. V některých místech jsou k dispozici dokonce cesty zajištěné kovovými lany, jindy skáčeme po ztuhlých lávových proudech ostrých jak břitva, případně se brodíme po holeně sněhem nebo po kotníky sopečným popelem. Prostě si to užíváme:). Na focení není ani počasí, ani nálada, tak jen čas od času vytáhnu iPhona a udělám fotku z něj. Výsledek není nijak oslnivý, ale je to lepší, než nic.

Konečně se před námi rozestoupí údolí a my se po 11 hodinách na cestě ocitáme v cíli naší cesty, v údolí Þórsmörk. A jen kousek od cesty, kterou jsme z hor sestoupili, je i kemp! Naše radost je však předčasná, kemp Básar není náš. K místu našeho ubytování to máme ještě necelé 3 kilometry daleko. A podobně jako poslední úsek cesty k chatě Fimmvörðuskáli to ani tentokrát nebude nic příjemného, protože cesta vede obrovským korytem ledovcové řeky Krossá, plné písku, popela a kamení.

Hlavní jarní tání už pominulo, takže vody je v korytu jen trochu, ale i tak nám rozměry koryta nahání hrůzu. Obzvláště ve chvíli, kdy se celým údolím začne rozléhat velmi intenzivní praskavý zvuk neznámého původu. Po pár minutách nepříjemného pocitu se shodujeme na tom, že to si asi trochu ulevuje ledovec v odpoledních slunečních paprscích. Ale i tak jsme rádi, když už jsme z koryta pryč.

Kolem půl ledenácté, přesně 12 hodin po odchodu ze Skógaru, jsme v cíli dnešní etapy. Ubytování máme zajištěno v chatě Þórsmörk. Na rozdíl od prázdné chaty na hřebeni je tato chata zaplněná skoro do posledního místečka, ale vzhledem k její velikosti si nepřipadáme stísněně. Jen je tu dost živo. Nicméně po dnešní procházce nám je všechno jedno, chceme jen rychle rozvěsit mokré věci po pokoji, vycpat boty a jít spát. Což také děláme a během několika okamžiků spíme, jako když nás do vody hodí.

Pin It on Pinterest