Údolím řeky Markarfljót z Þórsmörku do Emstruru — (Skógar-Landmannalaugar, den 2.)

by | Jun 30, 2012 | Horská turistika, Island 2012 | 0 comments

Den 11. — Když jsme se ráno kolem osmé hodiny probudili, byla už chata skoro prázdná, kromě nás v ní zůstalo už jen pár dalších cestovatelů. Sbalili jsme si naše již skoro dosucha usušené prádlo a ve společné jídelně se pořádně nasnídali. Potom jsme si snesli batohy z prvního patra do přízemí a obuli se. Na rozdíl od oblečení měly boty k úplné dokonalosti dost daleko, ale díky “ovečkovským” ponožkám z Merina nepředstavovala mírná vlhkost velký problém.

Jakmile jsme vykoukli před chatu, přivítalo nás azurové nebe a ostře pálící sluníčko zbarvující všechny barvy v okolí do nádherných sytých odstínů. Rychle jsme začali fotit to, co jsme včera nestihli, a teprve pak pokračovali v konečných přípravách na cestu. Obzvlášť ledovec Eyjafjallajökull vypadal kouzelně! Po deváté hodině jsme se však Þórsmörkem definitivně rozloučili a vydali dál na sever.

Dnešní etapa z Þórsmörku do Emstruru na našem treku ze Skógaru do Landmannalaugaru bude po včerejším náročném dni tak trochu odpočinková. Měří kolem 17 kilometrů a převýšení je maximálně 300 metrů, tak snad nás nic nepřekvapí. Prvních několik stovek metrů stoupáme do kopce něčím, co vzdáleně připomíná nízký a velmi řídký lesík, pak se cesta lomí a klesá do dalšího údolí. Jde se nám dobře, jen Hanku trochu trápí záda. O to víc zamrzí, že si na vlastní kůži vyzkoušíme, jak snadné je na Islandu zabloudit.

V okolí Þórsmörku se křižuje spousta turistických cest a vzhledem ke specifickému značení, které zrovna v těchto místech docela splývá, až po 300 metrech v obtížném, silně zarostlém terénu registrujeme, že jdeme špatně. Naštěstí nás taková nepříjemnost potkala poprvé a naposledy, dáváme si na to větší pozor. Musíme se vrátit a pak pokračujeme po správné cestě k do údolí k řece Pröngá, kde široko daleko není jediný most. Čeká nás první ostrý test, bude se brodit!

Přebrodit řeku na Islandu není jen tak. Voda je ledová jak břitva, koryto plné kamenů, hloubka koryta se různí od několika centimetrů až po půl metru a brodícím nic neulehčuje ani silný proud neustále se snažící podrazit nohy. Méně odvážní jedinci (čti “zodpovědní”), jako například Hanka, si tuto náročnou zkoušku ulehčují obutím sandálů s pevnou podrážkou. Drsní a zdatní horalé (čti “nezodpovědní”), jako třeba já, brodí naboso. Musí si sice vyslechnout více či méně relevantní poznámky ohledně svého duševního zdraví i předpověď některých potenciálních scénářů negativního směru vývoje, ale to je od úmyslu brodit bez bot neodrazuje.

Zatímco méně odvážní jedinci brodí rychle a ve vodě tráví jen nezbytně nutnou dobu, drsní jedinci si cestu vychutnávají. Už po několika vteřinách ve vodě se z chodidel, naprosto proti logice i očekávání, stávají hypercitlivé senzory reagující bolestivě i na nejmenší kamínek. Trekové hole sice pomáhají udržet základní stabilitu, ale rychlost pohybu se s rostoucí dobou strávenou ve vodě limitně blíží nule. Rychle proudící voda naráží do nohou a máčí pokožku i 20 centimetrů nad hladinou vody, což jistotě pohybu také nepřidává. Takže zatímco si Hanka v klidu suší nohy a přezouvá se do turistické obuvi, já na malém ostrůvku v polovině řeky pro jistotu několikrát přepočítávám počet prstů na noze a doufám, že ztráta citu je jen dočasná. Ale nakonec se mi podaří dorazit na druhý břeh a s drsným výrazem Indiana Jonese usedám na kámen v bezpečné vzdálenosti od vody.

Když trochu oschneme a vzpamatujeme se z událostí posledních minut, malinko se občerstvíme a pak pokračujeme v cestě. Čeká nás krátký kopeček, pak opět klesáme do dalšího údolí. Tentokrát se obejde bez řeky, zato je zasypán spoustou písku.

A zase do kopce. Zhruba v polovině dnešní cesty se rozhodneme pro krátkou zastávku spojenou se skromným obědem. Pojídáme tradiční kombinaci pečiva, sýra, salámu a nějaké zeleniny. K pití máme vodu, ale chutná skvěle. Děláme několik fotek okolí, pak se rozvalíme na skále a užíváme si slunečních paprsků. Bohužel ne na dlouho, protože stále přibývající mraky nakonec zaplní celou oblohu a s krásným počasím je konec. Což mimo jiné znamená, že se dost nepříjemně ochladilo.

Během zastávky se bohužel ukáže další nepříjemnost. Můj foťák už není jediný, který má problémy. Hance se poškodil objektiv na jejím Nikonu D5100, pravděpodobně se do něj dostalo nějaké smítko, takže začal při zoomování drhnout. S tím by se ale dalo žít. Horší je, že v levé části některých fotek začal špatně ostřit, takže část fotek je na levé straně rozmazaná. Ach jo…

Pokračujeme dál v cestě. Počasí už není nejlepší, ale kromě horších podmínek na focení to nepředstavuje žádný problém. Čas od času potkáme nějakého jednotlivce či skupinku turistů jdoucích opačným směrem; trek Laugavegur totiž většina turistů absolvuje ze severu k jihu, tedy z Landmannalaugaru do Þórsmörku. Jednoho žádáme o fotku a pobaví nás, že se ani během focení skoro nezastaví. Asi hodně spěchá:).

Blížíme se k cíli dnešního dne. I když stejně jako včera to zase nebude úplně hladká cesta. Když vyšplháme na hřebínek nad soutokem řeky Markarfljót a jejího přítoku Fremri Emstruá, podle GPSky už nám do chaty v Emstruru chybí jen 2 kilometry vzdušnou čarou, ale ve skutečnosti je to více jak dvojnásobek, protože musíme jít velkou oklikou.

Když sestoupíme zhruba o 100 metrů, čeká nás poslední překážka. Přes hlubokou soutěsku, kterou divoce teče řeka Fremri Emstruá, vede naštěstí mostek. Jsme za něj rádi, i když nevypadá zrovna bytelně a sestup k němu vede prudkou cestičkou plnou bahna. Na druhém břehu šplháme na poslední, nečekaně prudký kopec. Nahoře nedaleko nás konečně vidíme dnešní cíl, chatu Emstrur-Botnar, kde máme zajištěný další nocleh. Po necelých osmi hodinách na cestě jsme u cíle! Ubytujeme se, za poplatek si necháme u správce chaty dobít elektronická zařízení, navečeříme se a po krátkém poslouchání hovoru spolubydlících cestovatelů z různých koutů světa jdeme spát.

Pin It on Pinterest