Příprava a cestování na dovolenou do Skotska

I když, než začneme věci skládat do objemných batohů, musíme pár věcí ještě dokoupit. Eliška, které před necelým rokem zloději výbavu poněkud probrali, toho musí nakoupit docela dost; kromě krosny samotné je to i spacák, boty, trička, ponožky a plno dalších věcí. Já toho mám naopak vesměs víc, než budu potřebovat, tak se alespoň postarám o stan a něco k jídlu. Vzhledem k dobrým zkušenostem s výrobkem značky Jurek nakonec volíme plátěný domeček Jurek ALP 2.5 DUO s dvojitým vchodem ve speciálním provedení s odlehčeným tropikem. Hlavním požadavkem je, kromě hmotnosti pod 3 Kg, především odolnost proti vodě, což se v budoucnu ukáže jako velmi dobrý nápad.

Kromě nakupování a balení věnujeme (tedy především Eli) spoustu času plánování. Nakonec se shodneme na tom, že v první polovině výletu se půjdeme projít po skotské Vysočině po trase West Highland Way treku, v druhé polovině se přesuneme na překrásný ostrov Skye, a na závěr naše toulání po Skotsku zakončíme v hlavním městě Edinburghu. Jediná naše starost se týká počasí, protože takhle na severu může být i v létě pěkně něpěkně. Ale jak se říká, není špatné počasí, jen špatné oblečení. 😉 Takže naše chmury rychle zaháníme a začínáme se těšit na poslední úterý v červenci, kdy naše cesta započne.

Vzhůru do Glasgow!

Je přesně 3 hodiny 30 minut ráno a my se s velkou nechutí budíme do nového dne. Především proto, že Eli ještě dodělávala poslední resty do práce, a proto spala „celých“ 90 minut; já se svými necelými 4 hodinami si připadám jako král. Ale co, dospíme se v letadle. Kromě nás je vzhůru i Kristina Synek, která shodou okolností letí k moři a která se sveze s námi. Než o necelou hodinu později dorazí brácha Elišky a naskládá nás do svého luxusního vozu německé výroby, stihneme si jen dát kafe, dobalit poslední drobnosti a nasoukat se do oblečení.

Cesta na letiště je, jak by se v tuto nekřesťanskou hodinu dalo očekávat, naprosto bezproblémová. Provoz minimální, semafory vesměs blikající oranžově, prostě jsme tam cobydup. Na letišti to „žije“, kromě několika málo otevřených přepážek s čekajícími cestujícími tam není ani živáčka. Dáváme si další kafe a malou snídani, pak se loučíme s Kristinou (letí z jiného terminálu) a jsem se nechat odbavit. Pak už si jen stihneme odskočit a pár minut po šesté hodině sedíme v polozaplněném letadle Airbus A319 letu OK 672 z Prahy do Edinburghu, abychom před půl sedmou, více méně přesně podle letového plánu, úspěšně odstartovali.

Let do Lodže je vlastně jen takový malý skok, na 400 kilometrech se ani nestihneme pořádně rozletět a už jdeme na přistání. Na hodinovém letu je asi nejzajímavější podávané občerstvení, které rozhodně stojí za fotku. Ale hlad je hlad, a tak malá bagetka se třemi plátky sýra a jedním proužkem zelené papriky zalitá Coca-Colou rychle mizí v žaludku. V Polsku vystupuje pět od pohledu normálních lidí a následně se do letadla nahrne asi stovka nepříjemně uřvaných Poláků, kteří rychle zaplní sedadla do posledního místečka a v kraválu pokračují i po startu. Druhá část letu je o poznání delší, 1500 kilometrů letíme asi 150 minut, ale nakonec se v mracích objeví přistávací dráha a my dosedáme na letiště v Edinburgu.

Když nás pustí z letadla, vyzvedáváme si bagáž, jdeme ulevit svým vnitřnostem a začínáme hledat způsob, jak se dostat z Edinburghu do Glasgow. Asi busem. Venku na parkovišti hladáme ten správný a cestou zjištujeme, že předpověď počasí nelhala; je 11 stupňů a i když neprší a občas se dokonce objeví sluníčko, asi brzo začne. K velkému, žluto-modrému autobusu CitiLink s velkým nápisem Glasgow přicházíme současně s řidičem, který obratem začíná něco vyprávět. Rozumím akorát Glasgow, takže doufám, že nemluví anglicky. Bohužel mluví… Naštěstí mu zas tak moc rozumět nemusíme, stačí vypláznout £22.80 za dva lístky a po uložení bagáže do kufru autobusu si můžeme sednout na místa. Odjezd se sice trochu protahuje, ale sedíme v teple, tak nám to ani moc nevadí.

V půl jedenácté se zavřou dveře a náš přesun do Glasgow začíná. Nesedí se mi moc pohodlně, do pidisedadla se mi vejde jen část sedacího svalstva. Naštěstí pojedeme jen hodinu. Mnohem víc nás ale trápí počasí, začíná pršet, a o chvilku později přímo lejt. Ach jo… Cesta po dálnici je rychlá, jen mě trochu znervózňuje ta jízda v protisměru. Chválím rozhodnutí nepůjčovat si auto a počítám protijedoucí Škodovky, kterých tu ale není zas tak moc, jak by mělo být. Asi maj Skoťáci špatný vkus. 🙂

V půl dvanácté jsme v Glasgow na autobusovém nádraží. Venku už prší jen sporadicky, přesto jen tak pro jistotu navlékáme pláštěnky na krosny a hledáme cestu k hotelu. Naštěstí je to kousek, ale i tak nám to chvilku trvá; ulice jsou plné lidí a na krosnaře se tu moc ohledy neberou. Za slabou půlhodinku jsme před hotelem Rennie Mackintosh, který se na jeden den stane naším domovem. Z venku vypadá v pohodě a i uvnitř je to „cajk“. Bohužel nás ale ubytují až po jedné hodině, takže si do společenské místnosti alespoň odkládáme zavazadla a vyrážíme do města na něco malého k snědku (a popití).

Po krátké procházce městem vybíráme typickou skotskou hospodu jménem The Royal Scot. Pro pití se chodí k baru, jídlo nám po objednání tamtéž donesou až na místo. Eli si řekne o Steak & Guiness Pie, načež jí přinesou steak zalitý směsí z piva Guiness, hub a cibule, to vše v lískovém těstě, a k tomu na talíři hrášek, hranolky a omáčku. Já se raději nepouštím do velkých akcí a dávám si tradiční burger s dvojitou slaninou. K tomu popíjíme cider Carling a klasického Guinesse a je nám fajn.

V jednu hodinu odpoledne se vracíme do hotelu, naše ubytování je připraveno. Jedná se o útulný podkrovní pokoj s výhledem do ulice a velkou koupelnou, za 50 liber na noc pro dva luxus. Vybavení už sice má nejlepší léta za sebou, ale všude je čisto, takže jsme spokojeni. A postel vypadá tak lákavě… Vzhledem k rannímu vstávání se o nás už silně pokouší únava, tak se rozhodneme na chvíli zalehnout. Nemalou měrou nám k tomu pomáhá i počasí, protože pro změnu začíná pršet.

Budík nařízený na třetí hodinu sice zvoní, ale kvůli mizernému počasí i naší únavě ho několikrát přenastavujeme, takže se z postele vyhrabeme až něco málo po šesté hodině. Na internetu hledáme nějaký Outdoor shop, protože na nadcházející trek potřebujeme plynovou bombu a repelent na mušky zvané midges. Nacházíme jeden asi kilometr daleko, který má otevřeno až do osmi. Jmenuje se Tiso a je skutečně gigantický, dal by se v něm strávit klidně celý víkend. My ale víme, pro co jsme přišli, tak se moc nezdržujeme, kromě potřebných věcí kupujeme náplasti a dva nafukovací polštářky na spaní, a raději jdeme hledat nějakou hospodu, kde bychom začátek společné dovolené řádně oslavili.

Podnik Blane Valley se zdá být přesně takový, jaký potřebujeme. Točí tam několik druhů piv i ciderů, u vedlejšího stolu hrají domino, je prostě klidný a pohodový středeční večer. Po několika sklenicích nám alkohol začíná mírně stoupat do hlavy, tak raději jdeme zpátky do hotelu. Cestou se ještě stavíme na skvělou italskou večeři v nejmenovaném fastfoodu (i když označit takovou provozovnu tímhle slovem je trochu urážlivé) a před jedenáctou večerní znovu uléháme do postele, abychom si na zítřejší první skutečně dovolenkový den pořádně odpočinuli.