Poloostrov Snæfellsnes, Búðir a Ólafsvík
Den 2. — První noc na Islandu jsme strávili v malém penziónku Bjarg ve vesnici nazvané Borgarnes. Nezvyklé světlo venku jsme vyřešili jednoduše zatažením závěsů, pak jsme spali jako když nás do vody hodí. Budíček jsme si naplánovali mezi osmou a devátou ranní. Jednou z příjemných výhod spaní pod střechou byly připravené snídaně a ta podávaná v „hlavním“ domku ve společné malinké jídelně přišla obzvlášť k chuti. K dispozici jsme měli několik druhů pečiva, pomazánky, ÚŽASNÉ ovocné marmelády, spoustu salámů a sýrů a v neposlední řadě i ovocné šťávy nebo kávu na zapití. Dosyta jsme se najedli, sbalili si zavazadla, vyklidili pokoj, zaplatili, prohodili pár slov se sympatickou majitelkou, pořídili poslední fotky okolí a po desáté hodině už byli na cestě. Dnes nás čeká projížďka po poloostrově Snæfellsnes, tak snad bude na co koukat!
První zastávka přichází jen chvilku po vyjetí z městečka Borgarnes. Jmenuje se Borg á Mýrum a jedná se jednu z nejznámějších a nejslavnějších islandských farem s kořeny sahajícími hluboko do historie, až k přelomu prvního tisíciletí našeho letopočtu. Na této farmě žily některé slavné osobnosti islandské historie, mimo jiné Egill Skallagrímsson (910-990), protagonista obsáhlé Ságy o Egilovi a autor básně Sonatorrek, ve které truchlí nad ztrátou dvou svých synů, případně slavný historik, básník a politik Snorri Sturluson žijící zde několik let na počátku 13. století.
Součástí farmy je i fotogenický, bíle natřený dřevěný kostelík z roku 1880. Stojí na místě, kde byl už v roce 1002 postaven jeden z prvních křesťanských kostelů na Islandu. Kromě nezvyklého oddělení kostela od dalších církevních staveb budovou farmy je zajímavý i svou severo-jižní orientací, pro kostely na Islandu krajně netypickou. Poslední zajímavostí zdejšího místa je mohutná černá plastika vytvořená roku 1981 islandským sochařem Ásmundurem Sveinssonem zobrazující výjev z básně Sonatorrek. Na první pohled to však není moc patrné…:)
Opět nasedáme do auta, ale opět se svezeme jen kousek. Z okna vidíme malý vodopád a pěkný most přes řeku, tak zastavujeme a jdeme si ho prohlédnout zblízka. Podle cedule se jmenuje Skugafoss a nám se moc líbí. Pravda, jsme tu teprve 24 hodin, tak jsme nadšeni více méně každým vodopádem, lávovým polem či ovcí u krajnice, ale tenhle za zastávku prostě stál. Pořídíme několik fotek a za půl hodiny už jsme zase na cestě. Tentokrát už pojedeme o něco déle.
Díky velmi řídkému provozu a omezené rychlosti se máme možnost se pohodlně věnovat obdivování krajiny i během cesty skrz okno našeho vozítka. Krajina na Islandu uprostřed léta je v nížinách a u moře sytě zelená díky víc než dostatečnému množství vody, je protkaná množstvím potoků, potůčků, řek, peřejí a vodopádů. Výjimku tvoří obrovská lávová pole zabarvená podle jejich stáří. Láva z nedávných erupcí je vesměs tmavohnědá až černá, starší lávová pole začínají prosvítat světle žlutě nebo zeleně díky neúnavnému úsilí jednoduchých, ale velmi skromných a odolných mechů a lišejníků. Jako bílé ozdoby jsou po venkově rozptýleny farmy s pestrobarevnými střechami zaměřené především na chov ovcí a koní. Na silničních ukazatelích v takových oblastech pak nejsou uvedeny ulice, ale rovnou názvy jednotlivých farem a farmiček.
Po více jak 100 ujetých kilometrech a dvou hodinách cesty kolem pobřeží parkujeme na malém parkovišti poblíž Búðiru před černým kostelíkem s bílými okny a malým hřbitovem kolem. Stejně jako ve většině ostatních kostelů se nejedná o první církevní stavbu stojící na tomto místě. Úplně první kostelík zde byl postaven již v roce 1703, zatímco ten dosud stojící až v roce 1848. I přesto jde o jeden z nejstarších dosud stojících dřevěných kostelů na ostrově. Kombinace černé barvy kostela, bíle natřených dveří a oken a tmavého lávového pole všude kolem je velice fotogenická, a tak není divu, že pořizováním fotek strávíme velkou část zdejší zastávky.
Samotný kostelík není jediným místem stojícím za zmínku. Kromě nedávno nově postaveného Hotelu Búðir je to již zmíněné starší lávové pole, které dodává místu netradiční atmosféru. Na pobřeží se totiž prolíná žlutý písek s černými lávovými kameny a skalisky, takže někdy vypadá pláž jako někde v Itálii nebo Řecku, jindy zase jako… no na Islandu:) Během naší návštěvy bylo moře klidné, ale dovedeme si živě představit, jak se tu především v zimních měsících může Atlantik rozdovádět. A pro ty, kteří by se chtěli po okolí porozhlédnout trochu důkladněji, je připraveno hned několik stezek pro pěší různých délek a obtížností. My jsme si je ale nechali na jindy.
I když se nám v Búðiru hodně líbí, chceme toho za dnešek stihnout ještě mnohem víc. Takže se loučíme a popojíždíme k naší další zastávce, vesnici Arnarstapi na úpatí 526 metrů vysoké, špičaté hory Stapafell. Arnarstapi sloužil už od středověku jako přírodní přístav a stejnou funkci zastává především v letních měsících i v současnosti. Na kraji vesnice je postavena velká kamenná socha zobrazující postavu pohana Barðura Snæfellsáse, který podle místní legendy dodnes žije na místním ledovci a chrání zdejší kraj před silami zla. Před rybáky arktickými (v islandštině kría), srdnatě a agresivně chránící svá hnízdiště, nás však neochránil. Už po příjezdu jsme viděli v dálce nějakého člověka, jak se cestou po silnici zuřivě ohání bundou a bez úspěchu uhýbá náletům desítek ptáků. Přišlo nám to vůči nebohým ptáčkům ohavné a brutální. Když si později pár opeřenců vybralo za cíl nás, rychle jsme změnili názor, omluvili se panu Hitchcockovi, zavřeli se do bezpečí auta a rychle vyrazili na další zastávku.
Ta následuje už po pár minutách. Původní rybářská osada Hellnar s mořskou jeskyní Baðstofa je známa především hojným výskytem ptactva, které je naštěstí o něco mírumilovnější než to v Arnarstapi. Alespoň na nás žádný polétavec neútočil. Ze svažitého pobřeží je krásný výhled na moře i vodou vytvarované skalní útvary tvořené černou lávou. Bohatou historii přístavu připomíná především již trochu se rozpadající kamenné molo a zbytky několika loděk, ale jinak panuje ve vesnici božský klid.
A když už jsme tady, nesmíme zapomenout na místní vyhlášenou kavárnu Fjöruhúsið s venkovním posezením a nádherným výhledem na moře nebo na ledovec, kde si mohou znavení turisté pochutnat na domácích koláčích, vaflích, kávě a ve večerních hodinách i vydatné rybí polévce. Objednáváme si úžasný tvarohový a mrkvový dort se spoustou šlehačky a k tomu šálek skvělého kapučína. Příjemně lenošíme na sluníčku a fotíme sebe i okolí. Když dolenošíme, dojíme a dopijeme, pomalu se odebereme k autu a pokračujeme v cestě.
Tentokrát jedeme trochu déle, do Ólafsvíku, naší další zastávky, je to odhadem 50 kilometrů. Cestou pěkně kolem dokola obkroužíme ledovec Snæfellsjökull a prohlédneme si ho ze všech stran, projedeme vesnicí Hella a městečkem Hellisandur, až konečně zastavujeme v Ólafsvíku. Toto rybářské městečko je nejzápadnějším městem v Evropě a kromě rybolovu nabízí mnoho míst pro skvělé sledování mnoha druhů ptáků, cesty pro pěší turistiku, dlouhé písečné pláže (jen s koupáním to není zrovna růžové, voda je přímo ledová:) a v neposlední řadě i jízdu sněžnými skútry po ledovci. My ale těmto lákadlům odoláváme, fotíme se jen v přístavu a pak kousek za městem na pláži černé jak uhel, a pak jedeme dál.
Hora Kirkjufell je v zapadajícím slunci víc než fotogenická. Ostře seříznutý vrch a žlutozelená tráva na něm je v silném kontrastu s tmavomodrou mořskou hladinou a sytě zelenou travou kolem nás. To vše v kombinaci s několika čokoládově hnědými koníky dodává místu kouzelnou atmosféru, takže focením strávíme několik příjemných chvilek. Během focení jsme svědky ostrého útoku dvou rybáků na pasoucí se kozu; ti opeřenci to s tím chráněním hnízda vážně myslí smrtelně vážně! Raději se jim klidíme z cesty, balíme si fotografické nádobíčko a vracíme se do auta.
Po cestě skrz staré lávové pole Berserkjahraun nakonec dorážíme až do pestrobarevného města Stykkishólmur, které se svými jedenácti stovkami obyvatel slouží mimo jiné i jako administrativní a obchodní středisko celého poloostrova Snæfellsnes.
Naše kroky nejdříve vedou do místního informačního centra v těsném sousedství zeleného golfového hřiště. Islanďané jsou do tohoto sportu očividně celí pryč, protože golfových hřišť, někdy poměrně bizarních, je na celém ostrově bezpočet. My tomuto sportu moc nefandíme, tak si alespoň vedle odpaliště uděláme piknik, trochu se najíme a během kousání chleba se sýrem a salámem pozorujeme cvrkot. Poté se přesouváme do centra města, kde obdivujeme retro dřevěnou architekturu a v odpoledním sluníčku zářící pestré barvy domů a lodí.
Když máme dost focení lodiček a budov v přístavu, šplháme po několika desítkách příkrých schodů až na vrchol malinkého kamenitého ostrova Súgandisey, který tvoří přirozenou ochranu přístavu proti nepříznivým povětrnostním podmínkám. Zdání trochu klame, protože je s pevninou napevno spojen hrází se silnicí, ale jedná se skutečně o ostrov se dvěma vrcholy, přičemž na tom vyšším je umístěn sytě oranžovo-červený maják. Odměnou za námahu při zdolávání schodů nám je nádherný výhled na celý přístav i do daleka (počasí nám skutečně přeje) s možností panoramatického focení. Ze shora je také pěkně vidět kostel připomínající svojí konstrukcí vesmírnou loď. Ani nám nepřijde, že už tu pobíháme skoro dvě hodiny, bude půl osmé. Nedá se nic dělat, jedeme dál.
Cestou k předposlednímu bodu našeho dnešního itineráře míjíme často focený kostelík Narfeyri, jehož snímek si prostě nemůžeme nechat ujít ani my. Stejně tak na chvilku stavíme na blíže nespecifikovaném místě s nádherným výhledem na moře a lávové pole. Během cesty potkáváme stále méně aut, tedy v porovnání se situací v okolí Reykjavíku. Zato ovcí přibývá a občas je to s nimi docela legrace. Staré, „moudré“ kusy většinou jen líně přežvykují na krajnici, případně způsobně běží podél silnice. To omladina z letošního léta pobíhá nepředvídatelně po silnici sem a tam, takže je čas od času nutné úplně zastavit. Nikam ale nespěcháme a ovce se vždycky nakonec přesunou, takže není nač si stěžovat.
Původní příbytek Leifura Eirikssona v Eiríksstaðiru nám připravuje snad jediné zklamání celého islandského dobrodružství. Místo je docela z ruky, takže k němu musíme jet více jak 50 kilometrů, a když jsme na místě, domeček je uprostřed důkladné rekonstrukce a vypadá tak nějak… divně. Tak se alespoň fotíme spolu se slavným Vikingem, který byl podle všeho jedním z prvních evropských objevitelů Severní Ameriky, a vyrážíme na zpáteční cestu.
Podle plánu máme dneska přespat ve stanu v kempu Bjarkalundur. Když kemp kombinovaný s dřevěnými chatkami a hotelem konečně nalézáme, je už skoro jedenáct večer, začíná se šeřit. Během zapisování se na recepci se dozvídáme nemilou pravdu o tom, že naši fotbalisté opět nevyhrají Mistrovství Evropy. Ach jo, zatracený Ronaldo! Naše obavy z přeplněného kempu berou rychle za své, kromě nás je v terasovitém svahu kempu už jen jedna dvojice. První stavba stanu nám netrvá dlouho, během pár minut jsme hotovi. A aby se nám v něm dobře spalo, rozhodujeme se ho pokřtít. Po chvilce přemýšlení volíme stylové jméno „Chlívek“:). Rychle se převlékáme do teplého oblečení, v noci bude kolem nuly, vrtáme se do spacáků a rychle usínáme. Dobrou noc!