Západní fjordy, vodopád Dynjandi a focení papuchalků
Den 3. — Třetí den máme v plánu projet celé Západní fjordy, respektive jejich jižní část, až k nejzápadnějšímu bodu ostrova a potažmo celé Evropy, kde žije obrovská kolonie kouzelných papuchalků a spousty dalších mořských opeřenců. Cestou si chceme prohlédnout i nejmohutnější vodopád na poloostrově jménem Dynjandi, ale na nějaké velké toulání nebude dnes moc prostor. Čeká nás pořádná porce kilometrů, skoro sedm stovek, protože dnes chceme dojet nejen „tam“, ale i „zpět“. Ještě, že je tady tak dlouho vidět!
Ve stanu se nám spalo i přes nízké noční teploty překvapivě příjemně, tak jsme si trochu přispali. Náš skromný modrý příbytek balíme až po desáté hodině dopolední. Mezitím polykáme vydatnou snídani složenou z místních dobrot, jako je například světlý toastový chléb, plátkový sýr na způsob čedaru, velmi dobrý trvanlivý salám nebo vynikající jogurt, a pomalu vyrážíme na cestu. Počasí nám přeje, obloha je skoro bez mráčku a sluníčko svítí o sto šest, tak snad nám to vydrží.
Po pár kilometrech jízdy začínáme mít zvláštní pocit, ale nevíme proč. Dojde nám to až o chvíli později – jsme na cestě již půl hodiny a zatím jsme potkali spoustu ovcí a několik koní, ale ani jedno auto! Pravda, předchozí dny se provoz na silnicích také nedal označit jako dvakrát silný, ale na území Západních fjordů je to skoro až strašidelné. Připadá nám, že máme celý poloostrov jen pro sebe:) A když po dlouhé době konečně narazíme na protijedoucí auto, musíme se smát – je to Škoda Fabia. Způsobně na štěrkové cestě skoro až zastavujeme a teprve v bezpečné vzdálenosti zase šlapeme na plyn.
Minimum dalších lidí jen podtrhuje nádheru zdejší přírody. Štěrkové cesty se klikatí chvíli horskými průsmyky, chvíli zelenou nížinou nebo podél pobřeží těsně kolem blankytně modré hladiny moře. Maximální rychlost 80 km/h dosahujeme jen občas, většinou než stačíme naše vozítko rozjet, už z nějakého důvodu (zatáčka, ovce, krásná scenérie stojící za fotku) brzdíme. Ovšem v situacích, kdy stoupání nebo klesání překračuje 15%, raději volíme ještě mnohem nižší rychlost a jedeme klidně dvacítkou. Je sice sucho a dobrá viditelnost, ale štěrk na cestě a především na jejím okraji může velmi rychle udělat z jednoduchého přibrždění bruslařské závody a létat tu autem nemáme v plánu.
Zhruba po dvou hodinách na cestě na nás čeká další překvapení. Trochu jsme se odpoutali od pobřeží a cestou k nejokázalejšímu vodopádu Západních fjordů projíždíme skrz horský průsmyk. Tedy horský, průměrný nadmořská výška osciluje kolem 400 metrů, ale to nebrání tomu, abychom se koncem července mohli dosyta vyřádit ve sněhové závěji. Zastavujeme kousek od stezky vedoucí k 750 metrů vysoké hoře Lónfell a vrháme se do sněhu. Vzhledem k našemu letnímu oblečení je ale jen otázkou několika minut, než se do nás dává zima a my se vracíme do auta, kde poprvé s radostí pouštíme vyhřívání sedadel.
Moc dlouho se ale v autě nezdržíme, protože náš dílčí cíl, vodopád Dynjandi, je již nablízku. Parkujeme na malém parkovišti na úrovni moře a po krátkém focení začínáme stoupat mezi vodopády nahoru do kopce. Dynjandi totiž není osamocený vodopád, ale pod ním následuje kaskáda pěti dalších vodopádů různé délky a mohutnosti. Celková výška všech šesti vodopádů převyšuje 100 metrů a všechna voda, kterou přinesou, se vlévá do fjordu Dynjandisvogur. S islandskou pečlivostí má každý vodopád svoji dřevěnou cedulku, takže hned víme, co fotíme. Bohužel bez sluníčka, které se schovalo za mraky a odmítá znovu vylézt…
Největší a nejkrásnější vodopád v Západních fjordech nazvaný Dynjandi (někdy také Fjallfoss) je úplně nahoře na kopci. Ve své horní části je široký asi 30 metrů, ale postupně se rozšiřuje a u dolní hrany má šířku zhruba dvojnásobnou. Voda na své cestě dolů nepadá přímo, ale omývá terasovitě zformované kusy horniny, takže vodopád vypadá v porovnání s většinou ostatních velmi zajímavě a netradičně. Chvilku trvá, než vylezeme až k němu, ale stojí to za to.
Po necelých dvou hodinách strávených u vodopádu nasedáme do auta a pokračujeme v cestě na západ, konkrétně po severním pobřeží poloostrova po silnici 63. Cesta ubíhá poměrně rychle, i když se některé scenérie začínají opakovat. Ale to neznamená, že už nás Island nemá čím překvapit, právě naopak. Například v oblasti Fossfjörður po spatření výrazně oranžové cedule se siluetami různých opeřenců poslušně zpomalujeme a pak se nestačíme divit, jakou nenávistnou reakci našich starých známých Rybáků Arktických dokáže naše stříbrné vozítko vyvolat. Jeden útok střídá druhý, ptáci nalétávají ve formacích i samostatně a nemají z nás očividně žádný respekt. Nerozumný pokus o stažení okýnka končí po několika vteřinách a korunu všemu nasazuje rybák sedící na hnízdě mezi krásnými žlutými kytičkami, který když už se z hnízda nemůže ani hnout, tak na nás alespoň velmi zle křičí se zobákem doširoka otevřeným.
Další zajímavostí na trase je několik písečných pláží s na Island netradičně zlatě zbarveným pískem. Tu největší, pláž Rauðisandur, bohužel musíme vynechat, protože na jižní část posledního z poloostrovů Západních fjordů se nedostaneme. I tak jsou tři pláže na severní části poloostrova kolem Breiðavíku vítaným zpestřením na malinko zdlouhavé cestě. Jako poslední stojí za zmínku dvojice vraků – nejstarší islandské ocelové lodě Garðar, ke které se vrátíme na zpáteční cestě, a letadla C-117 Skytrooper ve vesničce Örlygshöfn.
Konečně dorážíme k hlavnímu cíli dnešního dne, k útesům Látrabjarg. Kromě toho, že se s jeho 14 kilometry délky jedná o nejdelší evropský ptačí útes, je to i nejzápadnější část Evropy a maják Bjargtangar zde postavený je nejzápadnější stavbou v Evropě.
Nicméně kvůli tomu jsme sem cestu nevážili, hlavním předmětem našeho zájmu jsou opeřenci v čele s roztomile vypadajícím papuchalkem bělobradým, ale před objektivy fotoparátů se nám předváděly i alky malé, alkouni, racci a určitě mnozí další, které však ani při nejlepší vůli nemáme šanci poznat. Z počátku se k útesům blížíme obezřetně jako na čekané, ale brzo zjistíme, že ptáci jsou si vědomi našeho létajícího deficitu, takže se klidně promenádují 2 metry od nás a naše přítomnost je jim u … kloaky:)
K samotnému focení není moc co dodat, pěkně si to užíváme. Naše fotky sice asi nebudou tak kvalitní, jako u dvou fotografů s aparátem na stativu a odhadem půlmetrovým objektivem, přesto máme posléze problém vybrat z té spousty povedených fotek ty nejpovedenější. Během focení se nemusíme ani moc vzdalovat od parkoviště, všechno důležité se odehrává poblíž. Jako malé zpestření připlouvají na moři pod námi nějací výletníci na gumovém člunu a chvilku okouní kolem, po chvíli však zase odplouvají.
Kromě papuchalků, kteří se při hledání potravy mohou potopit až do hloubky 70 metrů a od hnízda vzdálit přes 100 kilometrů, se na skalách vyskytují i jiné druhy ptáků, ovšem jsou ve výrazné menšině. Nám se daří zachytit akorát několik Alek malých, na další jsme při focení ani při následném prohlížení úlovků nenarazili. Ve vzduchu se to hemží rychle poletujícími racky, vzhledem k jejich rychlosti a přeci jen méně světlému dni je až moc složité zachytit je bez rozmazání. Na chvilku se sice oblačnost trhá a objevuje se sluníčko, ale po pár minutách se obloha zase zatahuje a sluníčko mizí.
Bohužel, podobně jako celý dnešní den nás trochu tlačí čas, a tak nezbývá než dát papuchalkům sbohem a vydat se na dlouhou cestu k penzionu Hanna Sigga v malé rybářské vesničce Hvammstangi, kde máme pro dnešek domluvený nocleh. Vzdušnou čarou je to přes 160 kilometrů, ale ve skutečnosti dvakrát tolik.
Ještě jednu zastávku si přesto neodpustíme. Vrak nejstarší islandské ocelové lodě Garðar BA 64 je výjimečně fotogenický, obzvlášť v zapadajícím sluníčku, které konečně na delší dobu vylezlo zpoza mraků.
Pokračujeme v naší cestě do Hvammstangi jižní variantou po silnici 62 a pak dál po silnici 60. Cestou potkáváme na silnici jednu krávu (takovou tu čtyřnohou, o umění islandských řidiček nemůžeme říct půl křivého slova:) a nečekaně obrovskou obludu vezoucí se z nebo do nějakého lomu na tahači kamionu. Vzhledem ke své velikosti se na úzké štěrkové cestě nedá předjet, vezené auto je výrazně širší, než kamion a zabírá skoro celou silnici. Navíc nás řidič očividně nevidí ve zpětném zrcátku, i když se o to s ubývajícími kilometry snažím čím dál tím víc. Jedeme za ním snad půl hodiny, až mu někdo z doprovodného vozidla jedoucího před ním dává znamení, kamion konečně zpomaluje, zajíždí ke krajnici a my ho můžeme předjet.
Dál už to je jednoduché, stačí se držet na silnici a jet po hlavní cestě kolem zálivu Húnaflój až do Hvammstangi. Mám malinkou obavu z měření rychlosti, protože povolenou devadesátku občas trochu překračujeme, ale naštěstí takové vymoženosti na Islandu asi nemají. Během projížďky máme možnost prohlédnout si krásné „podvečerní“ červánky na obloze v jednu hodinu ráno a plynule navazující červánky „ranní“ během svítání o hodinu později. V jednu chvíli se při průjezdu kolem moře silně ochlazuje a z ničeho nic se před námi objevuje mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale i tuto překážku bezpečně překonáváme a po druhé hodině ranní přijíždíme k penzionu. A protože je už vážně hodně pozdě, rychle se ubytujeme (pan majitel z nás má asi radost, ale nedává nic znát:) a jdeme spát.