Těšit se na nějakou dokonalou sezónu se vzhledem k mému požehnanému věku zdá být už poněkud bláhové. Letošek jsem začal tříměsíční, asi 4x opakovanou „rýmičkou“, která mě připravila nejen o Pražskou stovku a lyžování v Alpách, ale navrch i spoustu hodin příjemného běhání v teplotách kolem nuly. Smysluplný trénink jsem tak zahájil teprve v průběhu března s fyzičkou na úrovni roku 2020. Že tam stále je jistý potenciál jsem si ověřil na Apríla, kdy můj druhý pražský půlmaraton dopadl výrazně nad očekávání. Diplomy z úspěšně absolvovaných R100 a K100 mě namlsaly až možná příliš, proto bylo jen dobře, že mě neúspěšná exkurze do Krušných hor zase vrátila na zem. Do Beskyd jsem proto odjížděl pokorně a dokonce s mírnými obavami.

Jedním z důsledků proležených zimních měsíců bylo to, že jsem byl i na začátku dubna bez platné registrace. Prostě jsem obě prodejní vlny prokašlal a prosmrkal. Mé racionální JÁ dané skutečnosti nepřikládalo moc velkou váhu, protože se každý rok těsně před startem objeví volných registrací víc, než dost, moje emotivní EGO z toho ale bylo poněkud nervózní. A to tak nelenilo a využilo neopakovatelné nabídky na zakoupení mých v současnosti preferovaných botiček do terénu od inov8 (nového sponzora B7) v luxusním designu B7 v balíčku společně s registrací pro jednotlivce. Celková částka sice byla luxusní neméně, ale co se dá dělat, srdci neporučíš…

Stejně jako uplynulé ročníky jsem organizaci před závodem pojal tradičně. Odjezd na východ po D1 ve 4 ráno, snídaně kousek za Brnem a kolem osmé příjezd do kempu ve Frenštátu. Stavba stanu a zabydlení tvalo jen pár okamžiků, následovala obhlídka kempu, cílového prostoru a centra Frenštátu. Všude byl poměrně klid a od pohledu se od loňska nic nezměnilo, proto jsem ukončil obhlídku a v kavárně na náměstí si dal hutnou a energeticky vydatnou snídani.

Na rozdíl od předzávodní organizace jsem totiž taktickou přípravu na závod pojal hodně odlišně. Zamyslel jsem se, proč mi u většiny dlouhých pochodů v druhé půlce docházejí síly a došlo mi, že to možná bude prostým nedostatkem jídla. V rámci omezení zdržení návštěvami WC pokaždé před závodem moc nejím a ani během závodu to není o moc lepší, což je možná ten problém. Letos si proto dám nejen dobrou snídani, ale i oběd, a před závodem i menší večeři. K tomu jsem si místo dětských přesnídávek nacpal batoh proteinovými tyčinkami pro unavené svaly a v neposlední řadě si i přenastavil sporttester tak, aby hlásil tepovku už nad 150 tepů, nikoliv až nad 160. A já se především při šplhání do kopce moc nezakyseloval.

Po osmince pizzy k obědu si jdu na pár hodin lehnout do stanu a ve 4 odpoledne začínám přípravu na závod. Je to rutina, proto netrvá dlouho a čekám spolu s ostatními na autobus, který mě má zavézt na start do Třince. Po 50 minutách stojím na atletickém stadionu na okraji města ocelářů a přemýšlím, co tu následující 4 hodiny budu dělat. Letos se na B7 chystám po jedenácté, a tak mi to všechno hemžení a organizování přijde malinko okoukané. První hodinku ještě zabiju večeří (výborné těstoviny a navrch kávička) a registrací, kde kromě trička a pár drobností dostávám velké startovní číslo na památku a malé s čipem na kontrolu času, ale zbývající 3 hodiny se asi budu nudit…

Konečně! Za pár minut to začne, už se zpívá hymna. Předchozí program byl takový… No prostě si to neužívám stejně jako před 10 lety, ale to je asi normální. Teď se konečně můžu začít soustředit na závod, přesně ve tři čtvrtě na deset to vypukne! 3… 2… 1… Staaaaar… a nic. Ticho, tma. Něco se nepovedlo. Stane se, snad to brzy opraví. Po minutových rozpacích se pokus opakuje a napodruhé už všechno proběhne podle plánu, ve 21:46 je závod odstartován!

První metry zdoláme ještě na stadionu. Pak vybíháme (spíš vycházíme, je tu fakt narváno) po schodech nahoru a opouštíme brány areálu, kde probíháme první časovou branou. Ti první jsou tu po dvou minutách, mě to trvá skoro 3x tak déle. Do análů závodu B7 se proto zaznamená, že Pavel Koza vyráží do závodu v roce 2023 na krásném 930. místě.

Až pod Malý Javorový je to už několik let stejná písnička. Asfalt, spousta závodníků, mnoho kličkování a předbíhání. Spíš vyklusávám, nechci to hrotit a ještě se s někým pošlapat. Je příjemný chládek, může být kolem 15 stupňů, červené tenké triko s dlouhým rukávem byla dobrá volba. Podle předpovědi má kolem půlnoci sprchnout, ale nic zásadního. Cestou nás povzbuzují desítky diváků, tohle je na Bé sedmičce prostě paráda.

45 minut po startu mě čeká první výzva, sjezdovka na Malý Javorový. Skládám hůlky a začínám se sunout nahoru. Brzo mi začnou pípat hodinky, že je tepovka moc vysoká, tak zvolním a celkem v pohodě a bez zbytečného zastavování jsem za půl hodiny kousek pod vrcholkem. O pět minut pomaleji, než jsem plánoval. Letos je tam menší párty, než obvykle – jedna z budov se očividně rekonstruuje, takže nesvítí ani červené světýlko na vrcholku vysílače, ale lidí je tu i tak dost. Dělám pár fotek a pak procházím časovou branou. Což mě malinko překvapí, protože doposud byl Malý Javorový jen čistě průchozí vrchol, ale čím víc kontrol, tím víc B7. 🙂

Sním půlku proteinové tyčinky, zapiju ji vodou z lahve a svižným tempem pokračuji na Velký Javorový. Je to mírně do kopce, tak popobíhám jen občas, vážně se nechci utavit. Po chvilce jsem na místě, kde obvykle bývá kontrola. Letos tu je ale pusto, tedy pokud nepočítám desítky pochodníků s čelovkami. Chybějící kontrola mě nijak neznérvózní, prvních pár kapek deště dopadajících mi na hlavu ano. Půlnoční sprška je tu, snad se rychle přežene.

Do Řeky je to z kopce, tak celou cestu běžím. S rostoucím tempem roste i intenzita deště, zhruba kilometr před Řekou už leje jak z konve. Ať se na mě rosničky nezlobí, ale 0,9mm  srážek vypadá jinak… Pláštěnku jsem si nebral, v batohu mám jen větrovku, která je mi v tomhle slejváku na nic. Takže jsem promočený od hlavy k patě. Jedině v batohu je (snad) sucho, vzal jsem si nepromokavý Salomon XA 15 a dobře jsem udělal.

V Řece je kontrola stejně jako loni na parkovišti. K dispozici je pití a asi i drobné občerstvení, ale pod party stanem se před deštěm schovává hejno promočených pochodníků, tak není na stoly vidět. Chci si tu humornou scénku vyfotit, ale když vyndám telefon, je na displeji jen informace o překročeném počtu chybných přihlášení a že další pokus budu mít za hodinu. Sakra, v tom mokru se mi telefon asi zapnul v kapse… No nic, raději ho úplně vypnu a odhadem v Morávce na kontrole zase bude připraven.

Bez fotek jen doplním lahve, dojím půlku tyčinky a v zástupu dalších zmoklých pochodníků začínám zdolávat druhou sjezdovku. Leje fest, to se musí nechat. Naštěstí alespoň není vysloveně zima, obzvlášť do kopce je mi docela příjemně. Terén je nicméně dost náročný. Ono by to bylo blátivé a klouzavé i bez současného slejváku, vlastně skoro celý týden před B7 pršelo a jen posledních pár desítek hodin bez deště na vysušení nestačí. Teď je to ale totální hard core. Bez hůlek bych byl asi v koncích, ještě, že je mám.

Než se dostanu na vrchol druhého kopce, déšť polevuje. V průběhu seběhu do Morávky pak ustane úplně. S každým poryvem větru se sice ze stromů snese ještě další extra sprška vody, ale i ta postupně slábne. Zato na zemi je masakr, bláto mám občas nad kotníky a spíš než seběh to občas připomíná sjezdové lyžování. Na druhou stranu je bláto šetrné ke kloubům, takže i když jsem v Morávce promočený na kost, nohy jsou zatím úplně v pohodě.

Chci si zdejší atmosféru bez aut vyfotit, ale telefon po zapnutí stále trvá na tom, že mám ještě hodinu počkat. Co jako?!? Nemám náladu se s ním hádat, tak ho zase vypínám a jdu si vzít něco k jídlu. Mají tu chleba tuším s humusem, banán, meloun. Dbám svého předsevzetí a důsledně plním žaludek, zapíjím to půl litrem ionťáku. Po doplnění vody v lahvích si ještě oblékám větrovku, mokré triko začíná studit, pak se vydávám ke třetí sjezdovce. Strávil jsem tu šest minut, zatím se držím na dohled svého plánu.

Vrchol Travného má už asi trvale pronajatý Tetřívek, třetí etapa B7 tak vede jen traverzem kus pod vrcholem. Ale i to stačí, stoupání vede nejdříve lesem vedle sjezdovky a pak po dlouhé, rovné, kamenité cestě. Je náročné, takové monotónní, a samozřejmě hodně mokré a blátivé. Naštěstí se mi během posledního týdne povedlo načerpat dostatek energie, nechce se mi ani trochu spát. Mentálně mi pomáhá i neustálý posun vpřed. Občas mě sice někdo předběhne, ale výrazně víc lidí předbíhám já, na kontrole pod Travným jsem tak už na 396. místě.

Kousek před kontrolou v Krásné stojí na silnici auto a organizátor nás směruje jinam, než jsem byl pokaždé zvyklý. Na kontrolu tak přicházím z netradičního směru. Ale stejně jako loni je to tu paráda, nikde ani auto, ticho, klid. Procházím časovou branou a beru si první kus melouna. Opět zapínám telefon a když i tentokrát spatřím hlášku „zkuste za hodinu“, musím si nahlas zanadávat. Vypínání telefonu očividně není dobrý nápad, asi ho musím nechat zapnutý. A skutečně, když se po pár minutách podívám na displej, vidím, že to „mám zkusit za 57 minut“.

Není důvod tu kempovat, po pěti minutách vyrážím na další úsek. Až k odbočce ze silnice běžím, až se divím, kolik mám zatím energie. Do kopce to samozřejmě jde o dost pomaleji, ale tento úsek mi celkem vyhovuje, mám ze sebe dobrý pocit. I toto stoupání je náročné, noční slejvák řádil i v tomto údolí. Občas kontroluju telefon a minuta M se blíží. Když se mi konečně podaří telefon odblokovat, uleví se mi. Bez fotek to není ono. 🙂

O pár minut později se foťák hodí, narážím totiž na tajnou kontrolu. Na B7 nijak častý úkaz. Organizátor mi procvakává do malého startovního čísla s čipem kontrolní značku a já po krátkém zdržení můžu pokračovat dál ke kontrole a občerstvení v Malenovicích. Začínám mít hlad, tak doufám, že si tam dám něco dobrého…

Tak nedám, kontrola zde je skutečně jen primárně pro vodu a ionťák, k jídlu je tu jen sušené ovoce a na kostičky nakrájené sladké tyčinky. Chvilku si bezradně prohlížím zdejší skromné menu, pak organizátor sáhne pod stůl a vyndá hrst magnéziových shotů. Že prý jsou poslední. Zajásám nad tím štěstím, jeden si beru a hned ho do sebe otáčím. Nohy sice zatím slouží, ale nechci nic ponechat náhodě. Že jsem měl podobný doping naposledy tak před osmi lety, jelikož naštěstí na křeče netrpím, moc neřeším…

Doplním vodu, zblajznu celou proteinovou tyčinku a s vědomím, že jsem pro své blaho udělal asi maximum, vyrážím na nejdrsnější úsek celé B7. Stoupání na Lysou, přesně řečeno jeho první polovina, je extrém v pravém slova smyslu. 205, 245, 150 a 129 výškových metrů, to je pro následující 4 kilometry velmi bolavé menu. A jako by to samo o sobě nestačilo, už po prvních metrech začínám cítit, že něco není v pořádku. Nohy sice nebolí a možná jsou v lepší pohodě, než před čtvrt hodinou, ale jejich síla se někam vytratila. Spíš než ocelové kovadliny bušící do kopce připomínají pytlík želé. Nejsem ospalý, ale nemám energii postupovat rychleji než hlemýždím tempem. Každých pár desítek kroků odpočívám a s pohledem zabořeným do země pouštím silnější soupeře. Nevím, jestli za to může nedostatek jídla nebo hořčíkový shot, v každém případě mám před sebou skoro 90 minut trápení.

Cik-cak stoupání před Lysou mi malinko dodá energii. Rozednívá se, ale vršek vysílače se ztrácí v mlze. Nahoře fouká a je zima, proto rychle procházím časovou branou a po nezbytné fotodokumentaci místního kontrolního bodu začínám dlouhý sestup do Ostravice. Jdu, neběžím, dávám si pozor na kluzké a zrádné kameny. Teprve na okraji Ostravice se rozběhnu a na největší občerstvovačku přibíhám pár minut po sedmé ráno. Na úseku z Malenovic jsem se propadl o 60 míst, aktuálně se nacházím na počátku čtvrté stovky v pořadí jednotlivců.

Jsem KO. Bez nějakého dlouhého přemítání si vyhlédnu gumovou podložku ležící stranou od největšího šrumce, na kterou se svalím a okamžitě usínám. Za 10 minut se probouzím a cítím se výrazně líp. Dojdu si na záchod, nechám si dát hovězí vývar, dojím se rohlíkem se salámem a melounem. Jsou tady i další pochutiny, ale mám pocit, že mi to stačí. Tak jen zase doplnit vodu, ionťák a kousnout do proteinu. A vzhůru na Smrk!

Sice je pořád pod mrakem, ale teplota stoupá. Po necelých 2 kilometrech ze mě už pot stříká na všechny strany, nejvyšší čas vzít si tričko s krátkým rukávem. Během krátké přestávky mě předběhne asi dalších 50 lidí, tahle střední část závodu se mi moc nepovedla. Ale peru se s tím statečně a postupně se mi moje síla vrací. Více méně bez přestávky se dostávám až na Smrk, kde se kromě dvou organizátorů u časové brány krmí pár lidí borůvkami. Já mám jinačí dobrotu s příchutí vanilky, tak si jen kousnu, napiju a pádím směr Čeladná.

První část seběhu je taková hodně technická a náročná, tak ji raději až na krátké popobíhání jen jdu. Chvilku mě zdrží jen „tradiční“ tajná kontrola u rozcestí Polana, je tu tuším minimálně potřetí. Teprve kousek dál přichází ten správný okamžik se do toho opřít a následujících několik kilometrů s tempem kolem 5:30 na kilometr je sladkou odměnou za moji snahu. A díky tomuto seběhu navíc opět začínám stoupat celkovým pořadím.

Kontrola v Čeladné je asi moje nejoblíbenější na celé B7. Kromě klasické občerstvovačky je zde i možnost nákupu extra kalorií, čehož letos hodlám plně využít. Chvilku přemítám, co si z několikabodové nabídky dát, nakonec zvítězí guláš s chlebem (luxusní, z libového vepřového masa) a k tomu desítka Radegast a velká Malinovka. Ač mi to přijde skoro neuvěřitelné, i po půlce závodu v mokrých botách a 70 kilometrech mě nohy vůbec nebolí, nemám puchýře, nekulhám, prostě nádhera. Jen co si tu hostinu vyfotím, pustím se s chutí do jídla. Následně si zase doplním vodu a poklusem vybíham zas na trasu.

I zde došlo k její drobné úpravě, ale za mě jsou tyto změny bránící potkávání se závodníků ku prospěchu věci. Poklusem dobíhám k odbočce ze silnice, čeká mě další nepříjemné stoupání, tentokrát až na Čertův Mlýn. První úsek vede po asfaltu po cyklostezce a je takový nudný, ale přiměřeně namáhavý. Zato stoupání po žluté na Malou Stolovou a následný dlouhý, táhlý a náročný výstup po červené kolem Kněhyně, to je něco. Kromě terénu mi život znepříjemňuje horko, sluníčko už začalo pálit na plný výkon a jakmile vystrčíme hlavu z lesa, je to jak exkurze do peklíčka.

Tradiční kontrolu na Čertově Mlýně vyhlížím marně, kromě několika souputníků tu není ani noha. Vydávám se tedy k Tanečnici, která mě každý rok překvapí tím, že je to k ní pěkně do kopce. Ale zatím jsem plný sil, jdu rychle a po krátké návštěvě vrcholu směrem na Pustevny dokonce běžím. Jo, tak se mi to líbí.

Pustevny. Loni jsem tu dlouho bádal nad tím, jestli dát plnotučnou trasu nebo si to zkrátit přes hřeben. Letos není o čem diskutovat, rychle doplním vodu, něco málo pojím a pak vzhůru dolů do Ráztoky. Tenhle úsek je naštěstí krátký,moc se mi totiž nelíbí – napřed je to z hodně prudkého kopce plného kamení a kořenů, pak je to z prudkého kopce po asfaltu. Dneska to naštěstí odsýpá, za 21 minut jsem dole a procházím další čipovou bránou.

Pokud si chce někdo na B7 osladit život, má k tomu na Ráztoce výbornou příležitost. K nakousnutí tu na stánku čeká spousta Marlenek a dalších medových dobrot. Já i přes hodně velké nutkání raději sladké oželím,nějak si nemůžu vybrat, jestli na něj mám nebo nemám chuť, a místo toho si dám malý kelímek oslazené kávy. K tomu zase proteinovou vzpruhu a rychle do dalšího úseku, cíl se blíží a začíná to vypadat, že bych se mohl dostat pod 20 hodin!

Stoupání po zelené kolem vrchu Mjašín a pak dál až na radhošťský hřeben je spíš na morál než na sílu, ale po 80 kilometrech už to člověk vnímá jinak. Snažím se jít strojovým tempem bez přestávek a docela se mi daří. Kousek pod hřebenem se dám do řeči s dalším závodníkem, jde o můj první souvislejší sociální kontakt za celý závod. Hlava si potřebuje trochu odpočinout, tak klábosíme převážně o pochodování a dalších sportovních aktivitách. Společně procházíme kontrolní branou na Radhošti a následně po sjezdovce loukou i lesem míříme k Černé hoře. Cestou se kolega omluví, že si musí odskočit a ať na něj nečekám, čímž se naše cesty rozchází – do cíle dorazí až hodinu po mě.

Sestup do Pinduly už běžím na adrenalin, poslední úsek v tempu 6 minut na kilometr. Na občerstvovačce procházím časovou branou a na hodinkách mi pípá, že do cíle zbývá jen necelých 10 kilometrů. Nádhera! Opět něco málo pojím, napiju se Kofoly, doplním lahve a vybíhám na poslední letošní část B7. Začíná být skoro jisté, že pokud se nestane něco nepředpokládaného, do 20 hodin se vejdu s hodně velkou rezervou. Takže vzhůru na Javorník!

Poslední stoupání závodu zpestří tři obtížnější úseky. První na mě čeká hned po přechodu silnice, zhruba 500 metrů dlouhý krpál kolmo na vrstevnice zakončený asfaltovou cyklostezkou. Ale jsem na vlně a tak nahoru vyběhnu jakoby nic. Po cyklostezce dokonce souvisle běžím! Druhá zkouška je tradiční zkratka na rozcestí Pod Kyčerou. Co to tu vykáceli, tak je náročnější spíš to horko než rozbitá a prudká cesta. Ale ani tahle zkouška mě nezastaví a na polní cestě opět vyvíjím nečekaně vysoké tempo. Závěrečná, definitivně poslední výšková zkouška vede od rozcestí Malý Javorník až k samotné rozhledně na vrcholku Velkého bratříčka. Sluníčko pálí, nohy se smekají po kamenech a úsek se zdá být nekonečný.

Jsem nahoře! Procházím poslední průběžnou kontrolou a teď už mě čeká jen posledních 5 kilometrů vesměs dolů z kopce. Trasa mě vede kolem chaty, u které stojí prodejní automat. Na vteřinku mlsně pohlédnu na Birell, ale pak si nechám zajít chuť, dobrý čas v cílu bude ještě sladší! První dva kilometry jsou náročné, snažím se krotit, abych si dnešní závod na poslední chvíli nějak nepokazil. Poslední tři kilometry ale roztočím nohy do vrtule a utíkám k cíli. Předbíhám spousty pomalejších závodníků, bohužel si na poslední chvíli musím odskočit a tak mě jich část zase předběhne. Ale víc než celkové pořadí mě zajímá celkový čas, který by se mi dokonce mohlo podařit stlačit pod 19 hodin 30 minut.

Poslední 2 kilometry běžím v tempu 6 a už v ulicích Frenštátu mi začíná docházet, že i tentokrát Beskydskou dokončím. A to v čase, který jsem před závodem považoval za hodně, HODNĚ optimistický. Přebíhám hlavní silnici a zahýbám k náměstí. Slyším hudbu, diváci začínají povzbuzovat. Posledních 50 metrů po červeném koberci už je to jen eufórie, plácám si s diváky a protínám cílovou pásku. Je to doma, po desáté jsem zdolal Beskydskou sedmičku!

Moderátor mi chválí tričko B7 z roku 2019 a ptá se, kolikátá je to moje účast. Odpověď 11 ho překvapí a já si užívám svých 5 vteřin slávy. Ale to už pomalu začínám stoupat na vrchol alegorické K2, kde od dvou sympatických organizátorek převezmu povedenou finisherskou medaili a nechám se vyfotit na památku. Na druhé straně K2 na pódiu se pak chvilku kochám davy, následně vrátím startovní číslo, na ruku dostanu finisherský náramek, do ruky plechovku Kofoly a srdíčko na památku. Na chvilku si sednu na lavičku a otevírám plechovku, ale teplá Kofola mi moc nejede, tak se zvedám a mířím do kempu na pivo.

V kempu si užiju přiměřeně teplou sprchu, v místním bufetu si dám dvojitý nakládaný Hermelín a vytoužený chmelový mok, a pak se uložím do stanu ke spánku. Ten úplný závěr letošního závodu na mě totiž čeká netradičně až zítra, kdy se cestou domů stavím pro sladkou odměnu v podobě nových luxusních orlojů od Garmina. Už se nemůžu dočkat, v každém případě prozatím dobrou noc!

Co říci závěrem? Pomalu mi po deseti úspěšných dokončeních dochází kreativní nápady. Prostě dokud to půjde, zdraví a okolnosti dovolí, bude B7 patřit do mého každoročního sportovního programu. Je to jeden z mála, ne-li vůbec jediný profesionálně pořádaný horský ultrazávod pořádaný na našem území a já se ho rád budu účastnit i nadále.

K letošnímu ročníku, respektive k organizačnímu zajištění, bych měl asi jen dvě výtky. První je k časomíře – i když se nakonec ukázalo, že závodnické časy byly bez chybičky a i webové rozhraní je super, výkonnostní problémy pro znemožňující online sledování a drobné zaškobrtnutí na startu je prostě fail. Tady vzhledem k ceně startovného nebudu a nechci být moc shovívavý, za cenu násobně převyšující běžné „stovkové“ startovné očekávám jen špičku, a to tentokrát úplně nebylo.

Druhá výtka už je spíš takový osobní postesk. Pro mě je hrozně dlouhá prodleva mezi odjezdem do Třince a startem. Vím, že 3.000 lidí se neodbaví za 5 minut a že to asi lepší nebude, ale pro jednotlivce bez supportu a nějakého šoféra je to takové až nudné. Několik hodin se poflakovat po areálu a každých 30 vteřin sledovat hodinky, kdy už to začne, trochu vyčerpává. Navíc tomu úplně nepomáhají ani moderátoři, i když chápu, že vařit několik hodin z vody by nezvládl ani Leoš Mareš. Kdyby se příští rok pouštěly písničky a moderátoři do nich jen občas vstoupili, asi bych se nezlobil. V každém případně na příští rok zkusím vymyslet nějakou optimalizaci cesty na start…

Kromě těchto dvou drobných vad na kráse jsem ale maximálně spokojen, první zářijový víkend naplnil mé očekávání a už se nemůžu dočkat dalšího ročníku. Organizace už je hodně vychytaná, tričko není jen na parádu, značení perfektní, k občerstvovačkám, obsluze a jejich rozmanitosti nemám, co dodat. Letos jsem je využíval vrchovatě a bezesporu přispěly k mému skvělému výsledku. Díky množství fotografů na trase mám i pár „profi fotek“ a na rozdíl od jiných podniků s drahým startovným zadarmo. Tímto tedy děkuji všem orgům za skvělý zážitek a těším se na viděnou v roce 2024. Termín už je známý!