Rakovnická 100 2023 aneb horko, brody a mokré nohy

autor: Kvě 20, 2023Rakovnická 100/600 komentářů

Ještě ve čtvrtek večer jsem se chystal do Prčic ulovit svůj další pochodnický škrpál, ale po důkladném zvážení všech pro a proti jsem v pátek sebral odvahu a v sobotu vyrazil na svou první letošní stovku, tu Rakovnickou. Podle Garmina má fyzička sice ani zdaleka nedosahuje bývalých hodnot, ale subjektivně cítím, že už mám natrénováno. Navíc je Rakovnická taková příjemná, „méně náročná“ a skvěle zorganizovaná akce, na otestování svých reálných možností prostě zn. ideál.

Ten čas letí nějak podezřele rychle… Je to už skoro 8 měsíců, co jsem si naposledy protáhl nohy na trase delší než 100 kilometrů. V prosinci jsem měl v plánu Pražskou stovku, která zároveň měla být mou jubilejní stovkou z kalendáře ČSUT s pořadovým číslem 25, ale teplota kolem 38 stupňů (mého těla, nikoliv venku) a bolest celého těla mi na další 3 měsíce připravila výrazně klidnější program. V důsledku opakovaných „rýmiček“ jsem nakonec v březnu začal běhat s fyzičkou z roku 2019 a na dlouhé ultrapochody jsem neměl ani pomyšlení…

Koncem května už je situace přeci jen radostnější. Už v dubnu jsem úspěšně absolvoval jak Pražský půlmaraton, tak i Karlštejnskou tlapičku, proto jsem si v květnu chtěl dopřát zase o kousek delší zážitek. Několik týdnů to vypadalo na známý pochod Praha – Prčice, kde jsem si loni dokonce užil svých 15 vteřin slávy, ale nakonec jsem se těsně před startem rozhodl vyzkoušet plnotučnou stokilometrovou vzdálenost. Připravil jsem si nezbytné vybavení, přespal u mámy v Praze (to kdyby mě ráno ten nápad na stovku přišel méně přitažlivý a vrátil se k původním Prčicím) a ve 4 ráno vyrazil směr Rakovník na desátý ročník Rakovnické 100, dříve Rakovnické 60.

Cesta byla bez problémů, dokonce i ten proklínaný Barranďák je touto noční dobou bez problémů průjezdný. Stavil jsem se na benzínce pro ranní povzbuzení a po páté zaparkoval kousek od Husova náměstí, kde jako tradičně probíhala registrace a kde bude závod i odstartován. Zatím bez batůžku jsem vyrazil zaregistrovat se a pozdravit případné známé.

Jako první se na mě zubí Olaf a hned mi oznamuje, že tohle je moje ČSUT stovka číslo 25. Ten chlap je něuvěřitelnej! Vyprávím mu, jak to bylo s Pražskou, ale registrace před pochodem není zrovna nejvhodnější místo na delší pokec, tak nakonec jen strkám bankovku do kasičky a beru si startovní číslo. Loučím se s Olafem, dělám pár fotek, dávám si malou papírovou tašku s proviantem jako drop-bag do Křiniště a vracím se k autu na finální předstartovní přípravu.

Chvilku před šestou se vracím na náměstí, které se již velmi slušně zaplnilo. Cyklisté startují deset minut před běžci, tak je tu vážně narváno. Zdravím Lukáše a Joža (který běží „jen“ šedesátku), a spolu s nimi i Aleše, hvězdu předchozího tématického večera. Trochu si popovídáme a čekáme na start. Stejně jako v roce 2020 na nás čeká 105 kilometrů a zhruba 2300 výškových metrů. Deset minut po startu cyklistů se ozve odpočítávání a pak společně s asi stovkou běžců a pochodníků můžeme vyrazit na trasu. Je odstartováno!

Jedna z výhod závodů, kde se trasa moc nemění, je možnost nechat pracovat jen tělo a hlavu mít tak trochu vypnutou. Žádné nervózní sledování hodinek na každé křižovatce, žádné stresy při hledání kontrolních bodů, žádné spekulování nad tím, co mě ještě čeká. Rakovnická je z tohoto pohledu ideální, takže nasadím své vytrvalecké tempo kolem 5:30 na kilometr a jen točím nohama.

Podle předpovědi má dnes být celý den polojasno až zataženo, sluníčko má souvisle svítit jen občas. A zatím to rosničkám vychází, je opar, příjemně chladno a sluníčko se schovává za mraky. Takže se mi běží výborně, i když nohy jsou takové trochu unavené a poněkdu bolavé. Ještě v úterý jsem si dal svižný dvecetikilometrový výklus z práce, což se ukazuje jako trochu příliš. Příště musím v závodním týdnu přeci jen víc myslet na odpočinek, už nejsem nejmladší…

Blížím se k Senecké hoře, kde je na rozhledně tradiční první kontrola. Už z dálky je slyšet hlasitá hudba, víc než kulturní vložka mě ale zaujme po točitém schodišti pomalu potupující fronta běžců a cyklistů lačných první samolepky. Nebo spíš prvního kontrolního odpípnutí, protože na rozdíl od minulého ročník (mého minulého ročníku v roce 2020) stojí těsně pod vrcholkem dvojice organizátorů a provádí elektronickou kontrolu karet. Což by nebyl zas takový problém nebýt zima  a nefoukat silný studený vítr. Trochu mě to rozhodí, ale těch pár studených minut mi nakonec nezpůsobí žádný problém. Pro dobrou náladu hraje DJ a celkově to je nakonec kratší, než jsem se bál. Ještě na odchodu pozdravím Olafa, který je dole pod rozhlednou, a vyrážím na další úsek.

U druhé kontroly na rozcestí pod Seneckou horou se zastavím jen na pár vteřin, trochu se zpotím při výběhu na kopeček nad Žďáry, ale jinak je to skoro pořád z kopce, tak vyklusávám s nízkou tepovkou tempem jen těsně nad 5 minut na kilometr. Po necelých dvou hodinách jsem na Krakovci, kde je kromě kontroly i občerstvovací stanice. A také start tradiční čtyřicetikilometrové trasy, takže je tu na můj vkus až příliš živo. Navíc právě dorazil další autobus z Rakovníka, takže i do posledního stoupání raději přidám, abych se někde nezaseknul. Pípnu si kartičku, doplním vodu, zobnu pár různých druhů občerstvení a více méně bez zastavení pokračuji dál, kolem mistra Jana Husa směrem k údolí Javornice.

Tedy, zpočátku vede trasa po břehu jiného vodního toku, Šípského potoka, ale ono je to tak trochu jedno. Ráz krajiny je více méně stejný. Rovina lemovaná stromy, občas přecházející v louku, ale hlavně všude spousta vody. Za Machovým mlýnem mě čeká první křížení s Javornicí. Chvilku hledám most nebo lávku, nakonec ji zdolám suchou nohou po kamenech. To samé i na druhý pokus, ale u třetího křížení už mě štěstí opouští a mé hledání vyznívá naprázdno. Ze zmateného pobíhání kolem mě vytrhne nějaká závodnice, která na nic nečeká a proběhne středem potoka. Dobrá tedy, jde se na to!

Pár minut to čvachtá, ale pak se největší záplava vyklepe a po čtvrt hodině ani nevím, že jsem měl mokré nohy. Navíc mě za rozcestím Marek čeká nepříjemné stoupání na Čertovec, takže mám trochu jiné starosti. Ještě mnohem víc si to uživají cyklisté, kteří napřed po strmém svahu kolem potoka, následně pak do prudkého kopce vlečou nejen sebe, ale i svůj bicykl. Na Čertovci je K4, ale ta největší zábava čeká především na cyklisty vzápětí. Prudký sešup dolů k říčce je obtížné seběhnout, na kole to sjíždějí jen ti největší drsoni; ostatní kolo jen posunují a snaží se nespadnout.

Radost ze suchých botiček mě opouští o pár minut později. Brod je zde snad každých 500 metrů a lávky nikde. Občas se sice najde nějaká ta kláda napříč, ale protože nemám hole, stejně by to nakonec skončilo pádem do řeky, tak proč ztrácet čas. Probíhám jeden brod za druhým a když konečně narazím na bytelný mostík s madlem, skoro je mi líto ho použít.

Další kontrola je tradičně na louce u ústí Javornice. Mají tu spoustu dobrot a točené pivo, tak si s dovolením jedno (a pak i druhé) dám. Doplním vodu, pořídím pár fotek, jinak se mi tu nechce ztrácet čas. Zatím mi to běží dobře, jen to počasí začíná trochu zlobit, na obloze nad námi totiž aktuálně není ani mráček, jen v dáli se jich pár líně převaluje. Raději se na cestu ještě jednou pořádně napiju, tentokrát ionťáku, bude se to hodit.

Stoupání do Chlumu, kde čeká další kontrola na vyhlídce Na Plazu, je dlouhé, táhlé a až na výjimky vede po polní cestě, takže si do sytosti užívám nejen výhledy, ale především stále více připalující sluníčko. Napadá mě, že jsem poněkdu přecenil spolehlivost předpovědi počasí a nijak jsem se nenamazal krémem na opalování. Večer toho asi budu litovat…

Většinu času běžím sám, jiného závodníka nebo závodnici vidím jen výjimečně. Na vyhlídku s šestou kontrolou nicméně vede pár stovek metrů dlouhá vracečka, navíc do prudkého kopce, takže během těch pár minut potkám snad deset souputníků. Nemám sice ambice promluvit do celkového pořadí, ale sportovec se ve mě nezapře, každé místo ve výsledkové listině se hodí, tak se snažím kochání výhledem na Berounku co nejvíce zkrátit a po pár okamžicích jsem zase na cestě.

O kousek dál bylo před třemi lety u jednoho domu otevřené okno a dvojice sympaťáků nabízela kolemjdoucím vychlazené pivko. Malinko jsem doufal, že dneska by se tu mohli taky objevit, jedno pěnivé bych si dneska dal. Bohužel jsou všechny domy až na okraj vesnice potemělé a ztichlé, na občerstvení si musím počkat až na Prachárnu.

Následující úsek přes Lejskův hřeben patří k mým oblíbeným, uzoučký trail listnatým lesem, nádhera. Zato poslední úsek k restauraci Na Prachárně stojí za to, hodně prudký, samý kámen… Ještě, že je sucho. Poslední zatáčka a přede mnou je brána do areálu. Rozhlížím se, kde je kontrola a hele, Olaf u stolečku! Ten člověk je fakt všude! Pípne mi kartičku a zve mě na polévku. S díky odmítám, to poslední, co teď potřebuju, je teplá voda do žaludku. Tak si prý mám trnout nohou. 😀 Vody mám ještě dost, tak to risknu, vůbec nejdu do budovy a místo toho se loučím s Olafem a vydávám se na další úsek.

Po zelené, proti proudu Radubice. Sice je to do kopce, ale lesem, takže celkem příjemná cesta. Od Prašného Újezdu je to naopak po silnici skrz tradiční kolorit českého venkova, žlutě kvetoucí řepková pole. Naštěstí je to z kopce, i když kilometry už naskakují o poznání míň vesele. U Vejvanovského potoka se to láme a až na kontrolu je to zase do kopce. Naštěstí opět v příjemném stínu lesních velikánů. Sešla se nás tu malá skupinka, mimo jiné Martin Hlaváč, tak má stoupání ke kapličce sv. Vojtěcha i malý společenský rozměr.

Kontrola a občerstvovačka u kapličky je prostě… jiná. Má takovou hodně specifickou atmosféru. Je jen pro stovkaře (běžce i cyklisty), takže tu rozhodně nejsou davy. Je uprostřed lesa, na klidném místě, navíc u kapličky, která tomu místu dodává klid a důstojnost. A na starost ji má dvojice velmi sympatických organizátorek, které se elegantně a přitom srdečně starají o každého návštěvníka a do toho stíhají z vysokých skleniček popíjet Prosecco. Není divu, že tady se každý rád pár minut zdrží. Včetně mě. 🙂

Ale nic se nemá přehánět a i já po deseti minutách s plným břichem i lahvemi na vodu opouštím zdejší klídek a vydávám se opět na cestu, pod spalující sluníčko. Z kopce to jde dobře a za vesnicí Třebnuška mě čeká první významný milník závodu – lomí se zde totiž do své druhé poloviny. Těch prvních 50 kilometrů jsem zvládl za skvělých 6 hodin, ale dál už to asi bude trochu náročnější. Jednak je fakt horko, a pak to bude mnohem víc do kopce než dosud.

Následujících 10 kilometrů je dost na morál. Sice je to pořád nepatrně z kopce, ale na kilometr je převýšení jen pár metrů, a tak moje tempo klesá k 7:30 na kilák. Ruce mi pálí, jak se do opálení od sluníčka dostává sůl z potu, nohu už trochu protestují a v neposlední řadě bych docela něco pojedl a popil. Kilometry naskakují vysloveně neochotně a k tomu mě trochu začíná bolet hlava. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Po překročení silnice se blížím ke Skryjskému jezírku. Neklamným znamením je výrazně vyšší počet turistů, kteří se malinko pletou do cesty. U jezírka fotím vodopád a ve vodě si trochu opláchnu obličej. Po příjemném osvěžení se jde trochu líp, ale tím hlavním lákadlem je blížící se Skryjská hospoda, kde určitě budou mít pivo a něco k snědku.

Konečně jsem u Trilobita. Posledních pár kilometrů jsem se dal do řeči s Tomášem, tak jsme spolu dali i pivko. Po pravdě nevím, kdy jsem na závodu vypil tolik piv, ale dneska to vážně bodlo. K tomu různé dobroty z místní nabídky, obsluha je fakt milá a nápomocná, po 10 minutách jsem jako znovuzrozený. Když se společně zase vydáme na cestu, mám tak plné břicho, že musím trochu zvolnit, abych to všechno zase rychle nevyhodil. Ale než klesneme k řece, je mi fajn natolik, že můžu občas běžet i delší úsek a malinko mu uteču. Takže tempo zase malinko roste.

Stoupání na Křiniště je další z mnoha zkoušek pro vytrvalostní běžce a cyklisty. Dohromady je dlouhé asi jen kilometr, ale těch 150 výškových metrů dá všem zabrat. A to ani netáhnu nahoru kolo. Nahoře je opět živo. Kromě mnoha závodníků různých variant pochodu, s kolem nebo bez, je tu i živá hudba. Živá folklorní hudba, nutno podotknout. Cimbálovku bych čekal někde na Valašsku, ale kousek od Křivoklátu je to docela překvápko.

Mě ale nejvíc zajímá můj drop-bag. Je tu, tak si přendavám věci do batohu, jednu taštičku si rovnou otevřu a celkově se snažím připravit na poslední třetinu závodu. Už toho mám docela dost a to do cíle zbývá ještě přesně třetina kilometráže. Doplním vodu, udělám ještě pár fotek a v malé skupince se vydávám na cestu.

Další dva kilometry jsou labutí písní mého dnešního dobrého výkonu. Na seběhu k Nezabudicím vyvíjím tempo pod 5 minut na kilometr, předbíhám snad desítky pochodníků z jiných variant tras. Na chvíli mi přijde, že snový čas pod 14 hodin není ještě ztracený a že by se to dalo s trochou štěstí zvládnout. Ale následující kilometry mě rychle vyvedou z omylu.

Po krátkém přiblížení k Berounce mě čeká další stoupání na Nezabudnické skály. Obzvlášť první část je fakt hodně výživná, na K11 se ploužím s jazykem na vestě. Ani následující stovky metrů nejsou zrovna po rovině, a když se kousek před rozhlednou konečně trasa láme a vede chvilku z kopce, nohy jednoduše odmítají z chůze přejít do běhu. Na další kontrolu pod rozhlednou tak přicházím dost zničený.

Sympatická paní organizátorka s pomocníkem mi hned začnou podstrojovat, ale já vlastně kromě doplnění vody ani nic nechci. Dám si říct jen na kus frgálu, jeden ze symbolů tohoto pochodu. Je výborný a malinko mi zvedne náladu, jinak 10 minut jen apaticky sedím a popadám dech. Chvilka odpočinku pro nohy má naštěstí nakonec vliv i na zbytek těla, takže se pozvolna balím, loučím a po silnici začínám další sestup k Berounce. Po asfaltu to už dost bolí, na druhou stranu je to pořád lepší než extrémně prudký sešup kousek před Roztoky. Hole nemám, tak se chytám stromů, větví, kamenů. Nohy moc nepomáhají, mám celkem strach, abych si tu nerozbil nos.

Nakonec se mi podaří bezpečně dostat na silnici, ale zajímavé události v Roztokách tím nekončí. O pár set metrů dál je totiž uzavřena lávka přes Rakovnický potok. Informace o této změně byla na Facebooku snad pouhý den před startem, místo mostu máme všichni brodit o kousek dál nad jezem. Aby úplně každý odolal pokušení zatížit lávku v havarijním technickém stavu svojí živou vahou, je u jezu tajná kontrola. A skutečně, kolem stromu je přichycena zelená fixa a na papíru jsou napsané instrukce – máme v kontrolní kartě přeškrtnout jedno políčko elektronické kontroly.

To byla ta jednodušší část, následuje brodění. Tentokrát to přejít suchou nohou ani nezkouším, prostě vlezu do vody a krok za krokem postupuju ke druhému břehu. Snad si dneska mokřím nohy naposledy… Na druhou stranu i přes opakované namáčení nohy, boty a ponožky do studené vody se moje chodidla zdají být v naprostém pořádku, nepálí, nedřou, nebolí.

Stoupání na vyhlídku Paraplíčko dávám celkem bez problémů, zato cesta k hradu je „míň dobrá“. Ona se totiž zdá být mírně z kopce, ale opak je pravdou, až na krátké úseky se jde přinejlepším po rovině. Chtěl bych běžet, ale už nemám síly. Navíc na jednom rozcestí špatně zahnu a cestu si tak o pár desítek metrů prodloužím. O nic nejde, ale psychice to moc nepomůže. Ani pohled na majestátný hrad mě nerozveselí, už bych byl radši v cíli.

Jsem unavený, další kilometry mi začínají splývat. Kousek zase jdu s Tomášem, ale ten očividně lépe rozvrhnul své síly a za chvilku mi mizí v dálce. Moje tempo na kilometr osciluje mezi 8 až 9 minutami, o běhu nemůže být řeč. Terén není nijak náročný, ale pořád je to nepatrné stoupání, několik pokusů o popoběhnutí rychle vzdávám. Naučná stezka Brdatka sice vede pěkným lesem, ale poslední, na co mám energii, je pozorovat přírodu a číst si naučné tabule.

Na rozcestí Písky si značím kontrolní kartu, lepím do ní další samolepku. Do cíle zbývá 20 kilometrů. Procházím skrz vesnici Požáry, po stezce pod elektrickým vedením vysokého napětí mířím mezi poli k pomníku Arnošta Mikše. Následující klesání k potoku Ryzava využívám spíš pro načerpání sil než pro zlepšení stále horšího průměrného tempa. Pamatuji se, že jsem tady před pár lety dost bloudil, tak mám v hodinkách tento úsek označený vykřičníkem. I díky skvělému značení mě dneska žádný stres nečeká, správnou trasu nacházím bez problémů okamžitě po příchodu na místo.

Ale abych se úplně nenudil a nezakrněl, trochu stresu zažiju při hledání kontroly zvané Černý les. Vsugeroval jsem si, že má být o dost dřív, takže s každým metrem moje nervozita roste. Po 5 minutách volám na číslo na kontrolní kartě, ale nikdo to nebere. Pokračuju tedy dál, ale jsem naštvaný, vracet se rozhodně nechci. Za zatáčkou se naštěstí ukáže, že žádná vracečka nebude, kontrola je tu v celé své kráse i včetně mnoha fialových samolepek. Lepím jednu do karty a zhluboka si můžu oddechnout.

Mám toho dost, jdu už jen setrvačností. Terén vybízí k rychlému klusu, ale mně to přijde jako sci-fi. Nohy bolí, ale primární je naprostá absence energie. Z kopce se mi občas podaří malinko zrychlit, ale z dálky to musí vypadat jen jak parodie na běh. Naštěstí se blíží Pustověty a s nimi i poslední občerstvovací stanice. Poslední úsek za farmou v Emilově je po asfaltu a tak si „vychutnávám“ každý metr.

V hostinci Na Ostrově se svalím na lavici a připadám si na umření. Pro kartičku si musejí dojít, stejně tak mi až k nosu donesou plechovku nealko Bakaláře. K jídlu nic nechci, jen si cucnu trochu ovocné taštičky a dojím proteinovou tyčinku. Na nějaké lámání rekordů nemám ani pomyšlení, bude mi bohatě stačit, když do cíle dorazím po svých. Raději doplním vodu a rychle odcházím, než se tu rozsedím a budu mít na krku další DNF.

Poslední úsek je dost zrádný. Cíl je sice už za dveřmi, ale především první kopec stojí za to. Trochu mi pomáhá, že míjím dost účastníků kratších variant R60, kteří jsou na tom ještě výrazně hůř než já. Moje tempo osciluje kolem 8 minut na kilometr, plechovka Bakaláře mi vlila trochu energie do žíly, takže občas i s úspěchem popoběhnu. A jakmile je na hodinkách do cíle méně než 10 kilometrů, vždycky mě to nakopne. U potoka Haná na mě čeká poslední kontrola a pak už to je do cíle skutečně jen kousíček. Navíc už ani není takové horko, sluníčko se kloní nad obzor a hned se mi lépe dýchá.

2 kilometry před cílem míjím čističku odpadních vod a už vím, že tentokrát to dopadne dobře. Do času pod 14 hodin se sice nevejdu, ale i tak to bude poměrně pěkné zlepšení proti mému poslednímu ročníku. Poslední stovky metrů se snažím hecnout, ale už to vážně nejde, tak do cíle docházím volným krokem. Zrovna ve chvíli, kdy se sluníčko schovává za obzor.

V tradičním cílovém prostoru U Šéby procházím hloučky rychlejších pochodníků a běžců a nakonec si u zadního stolu nechávám naposledy pípnout kontrolní kartu a závod tím definitivně končím. Hlavní organizátor se na mě směje, chvilku si s ním povídám, ale čeká mě ještě cesta domů a po pravdě řečeno jsem dneska zralý na postel. Tak se po chvilce loučím a s diplomem v ruce jdu k parkovišti, kde se po převlečení s letošním ročníkem Rakovnické naposledy rozloučím.

Co říci závěrem? Jako doposud vždycky to byla moc hezká zkušenost a zpětně jsem rád, že jsem se pro R100 rozhodl na úkor Prčic. Tradičně skvěle zorganizovaný závod měl asi jen jednu drobnou pihu na kráse, kvůli zácpě na Senecké hoře by to příště asi chtělo po startu cyklistů malinko delší prodlevu, ale jinak bylo vše na jedničku. Občerstvení jsem sice využíval jen střídmě, dost jsem žil z vlastních zásob, ale když už jsem něco uzobl, bylo to super. Trasa obsahovala relativně dost asfaltu, ale to je prostě vlastnost tohoto závodu a nedá se to považovat za chybu. Celkově jsem si pochod užil, a protože mě mrzí, že můj výkon v poslední třetině výrazně zaostal za očekáváním, určitě si to tady ještě minimálně jednou zopakuji.


Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 105 kilometrů jsem zvládl za pěkných 14 hodin a 19 minut průměrným tempem 8:09 minut na kilometr na 19. místě. Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 105,5 kilometrů, nastoupal 2327 metrů a klesnul rovněž 2327 metrů. Na start závodu se postavilo 102 závodníků, 12 z toho nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 11 hodin 51 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest