Krušné hory nejsou krušné 2023 aneb …jsou, bohužel jsou (DNF)

Od nedokončené Pražské stovky v roce 2019, která v mém pochodnicko-běžeckém životě znamenala zásadní zlom, jsem kvůli Covidu a operovanému palci stanul na startu sice jen 15 závodů s označením stovka, ale všech 15 závodů jsem i dokončil! Bohužel, každá úspěšná série má svůj konec, a tato moje stovkařská skončila dnes dopoledne na břehu Ohře. Ale popořádku.

Na letošní prázdniny jsem plánoval návštěvu Týniště, zopakovat si Olafovy Šlápoty. Obzvlášť, když to podle prvních náznaků vypadalo, že by to letos nemusel být takový masakr. Pak jsme ale s rodinkou začali plánovat prázdninový program a v termínu pochodu jsme se místo toho s drahou polovičkou rozhodli objevovat krásy Podyjí. Ke slovu tak přišel závodnický „Plán B“, který byl nicméně lákavý minimálně stejně.

Nový pochod Krušné hory nejsou krušné, spoluorganizovaný dvojicí známých pochodníků Mirkou a Danem, konaný týden po Šlápotách, sliboval 105 kilometrů a převýšení přes 4000 metrů. Přesnou trasu jsme se sice dozvěděli až týden před startem, ale z různých upoutávek byly některé průchozí body známé již dříve. A protože jsem v Krušných nepobíhal od poslední Horské výzvy už 7 let, těšil jsem se jako už dlouho ne.

V den závodu jsem nechtěl ponechat nic náhodě. Do místa cíle, Klášterce nad Ohří, jsem se autem vypravil už brzy odpoledne. Cesta totiž trvá přes 2 hodiny, v pátečním prázdninovém chaosu ještě výrazně déle, a protože na start v Ostrově nad Ohří se ještě musí popojet vlakem jedoucím už v 8 hodin, svůj tradiční předzávodní šlofík tak chci tentokrát absolvovat v autě v Klášterci.

Teorie je sice pěkná věc, ale praxe může být o dost složitější. Jednak nemůžu najít místo k parkování někde ve stínu, takže je to v autě jako v sauně, a pak jsem si zapomněl špunty do uší. Každé projíždějící vozidlo mě tak vzbudí, místo vydatného spánku se tak 50 minut střídavě budím a znovu usínám. Pak mě to přestane bavit a zbývající hodiny se pronudím s telefonem v ruce.

Konečně je čas začít se připravovat. Převleču se, doplním batoh a lahve s vodou, a pomalu se vydávám k místnímu nádraží, kde už čeká pěkná řádka ostatních pochodníků. Vlakem jedoucím na čas je to do Klášterce slabá půlhodinka, snažím se zavřít oči a na poslední chvíli načerpat trochu sil. Bohužel opět neúspěšně.

Na nádraží v Ostrově je už vše připraveno. U stolečku dostávám registrační kartičku k vyplnění a itinerář. Poprvé si tak můžu prohlédnout místa kontrolních bodů, což se později ukáže jako výrazně větší problém, než jsem čekal. Ale v tuhle chvíli to zatím nevím, a tak mě to netrápí.

Start je naplánován na desátou večerní, je dost času poklábosit se známými tvářemi. I díky tomu poslední desítky minut rychle utečou, poté je načase přemístit se do prostoru startu. Tam nám organizátoři dají poslední instrukce, vysvětlí značení a zdůrazní nutnost pečlivě uzavírat elektrické ohradníky, a s úderem desáté nás vyšlou na trať. Je odstartováno!

První kilometry vedou nočním Ostrovem. Vepředu se hned po startu utvořila silná skupinka závodníků a závodnic, která to valí tempem jen málo přes 5 minut na kilometr, a kterou mám pořád trochu na dohled. Ale trasa je zrádná, vede soustavně mírně do kopce, tak to po pěti kilometrech vzdám a k Popovskému kříži začínám stoupat sám. Pot ze mě jen stříká, je horko a po deštích v posledních dnech až moc mokro a vlhko. Na druhou stranu zatím neprší, mohlo by být hůř.

Popovský kříž nabízí hezký výhled do daleka a pěkně viditelnou kontrolu. Odškrtávám si první kontrolní políčko a chvilku se kochám. Pak se vracím kousek po stejné trase a pokračuju ve stoupání. O chvilku později špatně zabočím a musím se 100 metrů vracet. Poprvé, ale dnes rozhodně ne naposledy…

Blíží se Jáchymov. Trochu jsem zvolnil, takže tepovka se pohybuje kolem 145 tepů za minutu, ale potím se pořád jak vrata od chléva. Když na chvilku zastavím, lepí se na mě nepříjemný hmyz, tak se snažím být pořád v pohybu.

U hřbitova v Jáchymově se má podle navigace zahnout doleva. Bohužel až o pár metrů dál, než zahýbám já. Chvilku bloudím mezi hroby. Pak mi dojde, že tudy asi cesta nevede, a s malou nápovědou od dvou lehce podroušených individuí na lavičce nacházím tu správnou. O minutu později se situace opakuje a já opět vybírám ze dvou možností tu špatnou. Boha jeho… 🙁

Po Naučné stezce s příznačným názvem O radonu se blížím k druhé kontrole. Stoupám po schodišti u ulice Mincovní, o chvíli později už před sebou vidím před Dolem Svornosti dvojici organizátorů, kteří mě směrují na další NS s názvem ještě příznačnějším – Jáchymovské peklo. Závěrečný úsek před kontrolou tvoří Mathausenské schodiště. Už jen to jméno vyvolává husí kůži, ale teď jsem příliš vyčerpaný na to se tím zabývat. U kontroly si za asistence dvou fotících organizátorek píšu do kontrolní karty druhý záznam a těším se na krátkou cestu z kopce do centra Jáchymova.

Na náměstí před radnicí je pusto a prázdno, udělám jen pár fotek a pokračuju ve stoupání po žluté turistické značce. U Stísněného potoka zase chvilku kufruju. Dneska počtvrté. Na to, že mám za sebou jen asi 17 kilometrů, je to fakt bída. V poněkud méně optimistickém rozpoložení mě vítá Hadí hora s krásnou vyhlídkou. A malinko schovanou třetí kontrolou.

Poslední úsek na Klínovec je náročný. Ochlazuje se, padá mlha a drobně mrholí. Kousek pod vrcholkem už není vidět na pár metrů, naštěstí mi do kopce stačí vidět si pod nohy. S myšlenkou na občerstvení trochu zrychluji, občas se snažím i popoběhnout, ale dneska to nějak nejde.

Nahoře u rozhledny je mlha nejhustší. Orientuju se spíš podle zvuku, takže první pokus o nalezení kontroly končí neúspěchem – dvojice sedící u stolečku zády ke mě nereaguje a očividně ji nějací pochodníci nezajímají, natož aby se je snažili nějak nasytit a napojit. Obcházím rozhlednu kolem dokola a druhý pokus už je úspěšný, vidím dvě organizátorky a Olafa. Konečně, mám toho plný kecky!

Hlásím své startovní číslo a jdu si prohlédnout zdejší menu. Je bohaté a mají i melouna! Ale kromě několika kousků lahodné sladké okurky mi to do žaludku moc nepadá, musím se přemáhat, abych něco pozřel. A i tak toho sním příliš málo, tak se alespoň hodně napiju a doplním lahve. Chtěl bych si odpočinout déle, ale je tu jen 12 stupňů a fouká studený vítr. Nedá se nic dělat, musím se zahřát pohybem. Loučím se a zahajuji dlouhé klesání až k řece Ohři.

Zatímco na Klínovec jsem vyšplhal naprosto přesně podle plánu za 3 hodiny 15 minut, dolů to hned od začátku začíná drhnout. A nejen proto, že cesta dolů je prudší a terén náročný. Nohy dneska neposlouchají a na nějaké poskakování po kamenech nemají náladu. Za obcí Suchá se trasa sice narovnává, ale na běhání to dneska opravdu nevypadá.

Kontrolu číslo 5 na rozcestí Plavno nacházím bez problémů, horší je se k ní dostat. Zároveň si vzpomínám, že tudy vedla cesta u Horské výzvy, což mimo jiné znamená, že dál to bude dost náročné. Modrá značka v těchto místech není zas tak populární, takže trasa je neprochozená a plná překážek. Několikrát se mi povede trochu sejít, čas od času musím zdolat přes cestu vyvrácený strom, a na křižovatce u bývalé obce Hanušov pro změnu špatně odbočím. Nohy mám poškrábané od ostružiní a požahané od kopřiv, moje nálada se začíná poněkud horšit.

Za Plavenským potokem následuje krátký strmý výstup a pak si mé nohy mohou trochu odpočinout na asfaltové cestě skrz vesničku Krásný Les. Ve tři ráno na vesnici každý spí, jen sem tam se ozve nějaký pes za plotem. A pokud by to bylo jen na mně, klidně bych si šel lehnout taky. Nejsem ani tak ospalý jako bez energie, prostě to nejde ani po asfaltce z mírného kopce. Kilometr na hodinkách pípá s nezvyklými intervaly, na časy kolem 9 minut nejsem po 35 kilometrech už úplně zvyklý.

A bude hůř. Pod Horním Hradem se motám po červených reflexních šipkách tak dlouho, až z toho mám mžitky před očima. Trasa navíc vede bujnou vegetací, ze které jsem kromě obvyklých radostí jako je poškrábání, popálení a pořezání ještě celý mokrý. Když se konečně vymotám, problikne mezi stromy čelovka a za chvíli stojím před dvojicí postarších kontrolorů, kteří se hlásí jako tajná kontrola.

Nechám se zkontrolovat a zapsat si úspěšně zvládnutý test poctivost do kontrolní karty. Při té příležitosti paní kontrolorka povídá něco o tom, že těm pěti předchozím běžcům to do karty zapsala špatně do políčka na šestou kontrolu, a že u mě to musí napsat do toho správného. Ještě vtipkuju, že to nevadí, že když budou mít penalizaci, tak skončím na bedně. Jenže to koketování s číslicí „6“ mě nějak rozhodí a já si vsugeruju, že tahle tajná kontrola tu byla místo klasické šesté kontroly. Takže, když se za pár okamžiků ocitnu na parkovišti pod hradem, ani mě nenapadne nějakou kontrolu hledat…

Kousek jdu po asfaltu, pak zase lesem a najednou je přede mnou Stráž nad Ohří. Ale ještě než si budu moci vychutnat druhou občerstvovačku, čeká mě výlet na Nebesa ke zřícenině hradu Himlštejn. Což je překvapivě do kopce. Procházím kolem hospodářských stavení a jsem si jistý, že tady bývala na Horské výzvě občerstvovačka. Příjemné vzpomínky na doby dávno minulé mě opět trochu rozptýlí, takže minu odbočku. Zase, to už ani není k smíchu…

Jdu sice na Nebesa, ale spíš to připomíná cestu do pekla. Pot ze mě jen stříká, cestou do prudkého kopce potkám několik rychlejších jedinců upalujících už zpátky dolů, k řece. Vylézt nahoru mi trvá skoro půl hodiny. A to ještě není to nejhorší, protože skoro deset minut hledám kontrolu. Obejdu celou zříceninu 2x kolem dokola, abych nakonec, naštvaný a zoufalý, narazil do sloupu turistického značení s nalepenou kontrolou číslo 7 kousek před vstupním portálem do hradu. Jak jsem tohle mohl minout?

Ani cesta dolů není žádná hitparáda, navíc mě moc nepotěší, že mám v zádech asi 6 dalších pochodníků. Jedním z nich je Martin Hlaváč, o kterém jsem si myslel, že už je daleko přede mnou. Asi mu to taky trochu dře. I když víc, než blížící se soupeři, mě trápí můj nedobrý výkon. Myšlenky na DNF začínají nabírat konkrétnější obrysy.

Kontrola č.8, umístěná na stříbrné Fordce, je tentokrát skutečně nepřehlédnutelná. Chvilku po jejím spatření už sedím na lavici na železniční stanici ve Stráži nad Ohří a vybírám si z bohatého menu. Ale kromě melouna mi nic nechutná, sladké, slané, do všeho se musím nutit. Po příchodu Martina mě chuť na jídlo i do života definitivně přejde poté, co se chvilku bavíme na téma dobře schovaných kontrol a je mi řečeno, že tajná kontrola rozhodně místo K6 nebyla… Skvělý, takže jsem tu mokrej, bez energie a ani ne v půlce závodu už s hodinovou penalizací.

Nahlas vyslovuju své obavy, že trasa po 80 km, lehce protínající Klášterec nad Ohří, pro mě asi bude příliš velkým lákadlem. Dle Olafa se ale na 80. kilometru stovka nevzdává. No, tak to budu muset vymyslet jinak. Po příchodu dalších pochodníků se loučím, do kapes si dávám alespoň nějakou sbalenou energii a jednu proteinovou tyčinku, a vydávám se vstříc dalším neveselým zážitkům.

Při napojení se na hlavní silnici mě dnes už ani nepřekvapí, že jdu chvíli blbě a musím se vracet. Tolikrát jsem nekufroval snad za posledních 10 pochodů dohromady… Během stoupání do pozvolného kopce si můžu ze všech stran prohlédnout továrnu, kde se lahvuje minerální voda Korunní. Začíná svítit sluníčko, tak to vypadá, že se alespoň trochu ohřeju. Bohužel svítí jen chvíli a pak se zase schová za mraky.

V obci Kamenec mě čeká další prudký sestup dolů k řece, kde má být na zastávce Boč další kontrola. Ale nikde ji nemůžu najít. 2x procházím celé nástupiště kolem dokola, ale tradiční K s červenými odrazkami nikde. Hlasitě nadávám, to už vážně není možný! Napotřetí můj zrak padne na v křoví schovaný sloup turistického značení, kolem kterého jsem už 2x prošel. DOST! Konečná, balíme, jedeme domů, na tohle prostě nemám sílu!

Koukám do mapy na mobilu a hledám nejkratší cestu k autu. Tak špatně, abych musel dojet vlakem, na tom zase nejsem, po červené kolem řeky to dojdu. Ještě si sice dám sám pro sebe poslední šanci si to rozmyslet až o pár kilometrů dál v Lužném, protože tudy vede i oficiální trasa, ale už v to ani sám nedoufám. Cesta kolem řeky připomíná poetickou Sázavu, ale v myšlenkách hlodající červíček brzy umře na podvýživu. Je dobojováno, dneska bude u mého jména DNF.

V Lužném koukám na kontrolní kartu a posílám SMSku s informací o odstoupení ze závodu. Ani mě nepřekvapí, že poprvé na špatné číslo… Druhý pokus je ten správný a po pravdě se mi celkem uleví, představa dalších 50 kilometrů mým aktuálním šnečím tempem mě dost děsila. A to nepočítám kopce, kterých má být i v druhé části trasy požehnaně…

Zbytek cesty už je mi docela dobře. Rozhlížím se kolem, fotím a těším se do auta. Obdivuju lázně v Klášterci a před vstupem do městského parku procházím i kolem místní Loděnice, kde má být poslední občerstvení na trase. Ale to se mě dnes netýká. V Klášterci už odpočítávám poslední metry, ještě se stavím u místního vietnamce pro několik plechovek s pitím, a kousek od auta se zdravím s jedním z dalších pochodníků, pro které to dnes nebyl šťastný den. U auta vypínám hodinky, převlékám se a s usednutím za volant pro mě dnešní nepovedená pochodnická sobota definitivně končí.

Co říci závěrem? Pochod jako takový, tedy přesně řešeno první půlka, se mi docela dost líbil. Trasa byla záživná, organizace možná ne tak vymazlená, jako na jiných pochodech, ale na první ročník a očividně omezený organizační tým to bylo úplně v pohodě. Za mě palec nahoru a přání organizátorům hodně sil a energie do dalších ročníků. Doufám, že budu mít možnost si dát reparát a že se z této stovky stane tradiční pochod v seriálu ČSUT.

Pokud jde o můj výkon, je to smutnější příběh. DNF jako takové mi, vzhledem ke svědectví několika lidí o náročnosti druhé půlky pochodu, zas tak moc nemrzí. Ale především to beru jako varování, že stovka je prostě náročný sportovní výkon a není radno ji jakkoliv podceňovat. Těch chyb na mé straně bylo samozřejmě mnohem víc, než jen prosté mylné přesvědčení o tom, že mám natrénováno a že to zvládnu odskákat i po jedné noze. Od nedostatečného odpočinku, přes příliš optimistické posouzení 4000 výškových metrů, až po nedostatky ve výživě a v přibaleném proviantu. Pokusím se z toho poučit, protože DNF na mé milované Beskydské sedmičce za měsíc by mě asi mrzelo mnohem víc.