Horská výzva 2016 v Jeseníkách
Několik ročníků seriálu závodů Horská výzva začínalo vždy v průběhu dubna v drsném prostředí Jeseníků. Snad pokaždé si závodníci mohli užít spousty sněhu a teploty pod bodem mrazu, což závod činilo zajímavým, v našich končinách relativně výjimečným a hodně populárním. Letos však došlo ke změně termínu a přesunu doprostřed léta. A tak jsme se spolu s Kódlem vydali na sever Moravy až v červenci. Pár dní před startem jsme měli největší starost o to, jak se vypořádáme s letními vedry, ale počasí si na nás připravilo zcela jiný druh škádlení.
Odjezd na téměř čtyřhodinovou cestu začal jako tradičně na stanici metra Skalka. Pouze s tím rozdílem, že tentokrát bylo auto plné reklamního vybavení značky Husse a na zadním sedadle seděla Kódlova přítelkyně Soňa, která se měla během soboty starat o reklamní stánek v prostorách startu a cíle. Cesta do Sedla s objížďkou přes Jeseník byla bez problémů, jen stále temnější obloha a občasné přeháňky dávaly tušit, že s vedrem to tentokrát asi nebude „tak horké“.
Jsme na místě. Společnými silami stavíme stánek, přiměřeně ho zabezpečujeme proti větru, a když je vše hotovo, jdeme se ubytovat. Hodně milým bonusem být na HV jako partner závodu je totiž zvýhodněné ubytování, takže tentokrát probíhá předstartovní příprava pěkně v teple v prostorách hotelu Červenohorské sedlo. Při pokusu v hotelu i povečeřet však narážíme na tradiční „nevaříme, je pozdě“, takže si dáváme jen pivo a na pokoji čokoládu a jablka.
Ve tři čtvrtě na půlnoc vycházíme, oblečení a odhodlaní, hlavním východem před hotel. A docela nás překvapí, jaké tam panuje počasí. Je zima, všude hustá mlha, leje jak z konve a fouká silný a ledový vítr. Psa by nevyhnal! Chvilku váhavě přešlapujeme pod střechou, ale když už jsme tady, tak se nakonec na start stavíme a pět minut před půlnocí spolu s dalšími cca. 230 závodníky startujeme.
Na rozdíl od Krušných hor, kde jsme to hned od začátku docela slušně napálili, se úvodní kilometry nesou ve zcela rozdílném tempu. Svižnou chůzí stoupáme po červené turistické značce na hřeben a pak dál kolem Výrovky a Malého Jezerníku až do sedla u Jezerníku Velkého. Během pár minut máme mokro v botách a jakmile u rozcestníku Klínovec sejdeme z uježděné cesty na lesní pěšinku, boříme se do bláta a kloužeme po kamenech a kořenech, takže za chvíli vypadáme jak čuníci. Z oblohy nás neustále skrápí déšť a především na holých prostranstvích se do nás opírá silný boční vítr. Občas nám cestu zpříjemní dřevěné chodníčky, ale celkově je postup vpřed dost vysilující.
Touto cestou jsem šel už mnohokrát, ovšem nikdy ne v noci. A musím přiznat, že bez GPS bych měl dost velké problémy sledovat, kde vlastně jsem. Noční orientace jako taková mi nečiní problém, ale s viditelností jen na pár metrů je to přeci jen jiná káva. Už chápu, jak snadno se v horách dá zabloudit… Naštěstí to ale spolu s Kodlem zvládáme a kolem chaty Švýcárna začínáme po asfaltové cestě stoupat k rozcestí pod Pradědem, odkud to je na samotný vrchol už jen kousíček.
Když si, kousek od dřevěného Praděda, u promrzlé slečny se snímacím boxem na kolenou pípáme v čase 1:36 první kontrolu, máme v nohách něco přes 10 kilometrů a jsme na průběžném 71. místě. Vzhledem k povětrnostním podmínkám se ale zdržíme jen po nezbytně dlouhou dobu a rychlým klusem se po silnici vracíme do mírného závětří na úbočí. Občas mám sice kvůli mlze problém vejít se asi na 10 metrů širokou silnici, ale za pouhých 22 minut jsme na Ovčárně na druhé kontrole, kde si konečně můžeme dát něco dobrého na doplnění energie. Protože mají melouny, je moje volba jasná. 🙂
Výšlap na Petrovy kameny je asi první vážnější zatěžkávací zkouškou, kterou však zvládáme na jedničku. Nahoře na vyhlídce je kvůli mlze problém spatřit ukazatel 5 metrů daleko, tak se jen trochu napijeme a pokračujeme dál. A to opět velmi rychlým tempem, protože tady to fouká opravdu hodně nepříjemně. Pravda, jako na Nízkotatranské stíhačce 2016 to není, ale když to za další 4 kilometry na rozcestí Nad Malým kotlem můžeme zahnout mezi stromy dolů z kopce, rozhodně si nestěžujeme.
Sestup k Františkově myslivně je sice technický, ale běhatelný, nicméně vzhledem k hodně strmému srázu po levé ruce ho raději jen opatrně scházíme. Na široké lesní cestě ale zase kopneme do vrtule a pokud to jde, běžíme co to dá. Na rozcestí Vyhlídka nějaký šprýmař pootočil cedulkou, naštěstí po dalších 250 metrech běhu potkáváme další dvojici, která nás staví a ptá se na cestu. Rychlá konzultace s GPS ukáže, že jsme měli odbořit, takže nás čeká naštěstí jen relativně krátký návrat na správnou trasu.
Výstup na Dlouhé stráně je pro mě, na rozdíl od minulého roku, zcela bezproblémový. Začíná se rozednívat, ale vzhledem k počasí jsou čelovky stále ještě v permanenci. Posledních pár desítek metrů pořádně rozpálí stehna, protože na břeh nádrže vede přesně 189 schodů. Ale pak už si můžeme vychutnat ten sladký zvuk šplouchání vln na umělém jezírku; na hladinu totiž není vidět, i když je jen pár metrů pod námi. A protože i zde fouká silný vítr, rychle se pakujeme dál.
Po červené značce klesáme kolem Tetřeví chaty a tří strašidelných, v mlze se ztrácejících vysokých větrníků, až na Medvědí horu k horní stanici sedačkové lanovky. Strmý sestup dolů paradoxně patří mezi ty nejnáročnější úseky dnešního závodu. Běžíme minimálně, takže nám úsek trvá přes půl hodiny, a kolena i stehna dostávají docela dost zabrat. Proto jsme docela rádi, že si můžeme na třetí kontrole trochu odpočinout.
Třetí kontrola spojená s občerstvením je na 34. kilometru závodu v Koutech nad Desnou, odkud se v uplynulých letech startovalo; jeden malý stánek na konci sjezdovky tak dnes vypadá trochu nezvykle. Na cestě jsme již 5 hodin 30 minut a podle webu jsme do Koutů dorazili na průběžném 65. místě. Jitro už je v plném proudu, proto vypínáme čelovky a krmíme se dobrotami, které si pro nás organizátoři připravili. Počasí tady v nížině je příjemné, sice je chladno, ale bez větru i mlhy. Protože se o nás ale začíná pokoušet únava, raději se balíme a vyrážíme do druhé poloviny závodu.
Následujících 7 kilometrů jen stoupáme, stoupáme a stoupáme, abychom nastoupali rovných 650 výškových metrů. Z počátku zvolna a po asfaltové silnici, poslední třetina nás však vede lesem po cestičce s výrazně prudším sklonem. Kódl si vybírá drobnou krizičku a ani já už se kupředu nesunu tak rychle, jako na začátku. Nahoře na hřebeni na rozcestí Sedlo pod Vřesovkou je navíc zase zpátky dnešní typické „horské počasí“, tak se místo odpočinku jen napijeme a pokračujeme v polykání kilometrů a výškových metrů. Protože na Keprník, další významný bod na trase, je to ještě 2,5 kilometru a 210 výškáčů. Ale psssssst, Kódl to neví. 🙂
Na Keprníku si dáme rychlé foto a pak zase šupky dupky dolů až na rozcestí pod Šerákem. Cestou potkáváme rychlejší soupeře, kteří již mají druhou část trasy za sebou a míří do cíle. A nepokrytě jim závidíme… Občas se snažíme popoběhnout, ale cesta je na nás až moc kamenitá a technická, tak většinou jen rychle jdeme. Na rozcestí zamíříme z kopce dolů směrem k Ramzové. Loni ve sněhu jsme to tady docela hnali, ale bez sněhové pokrývky nám to především v první polovině moc nejde. Ale nijak se tím netrápíme a různě rychlým tempem se blížíme k Ramzové, kde na nás čeká poslední kontrolní bod a občerstvení.
Pípáme si na průběžném 68. místě. V nohách máme 48 kilometrů za 9 hodin 18 minut a před sebou drsné stoupání na Obří skály a Šerák, kde jsem si loni vytrpěl své. I proto se při jídle dost krotím, ačkoliv už mi docela kručí v žaludku. Pro jistotu. 🙂 Když máme plná bříška i nádoby na vodu, loučíme se a po zelené značce se vydáváme k Vražednému potoku, kde začíná ta pořádná legrace.
V první fázi podél potoka je cesta docela milosrdná. Dokonce ani druhý úsek vedoucí od rozcestí Pod Obřími skalami nahoru k silnici mě nijak nevyvede z rovnováhy. Až ten poslední kilometr, vedoucí z větší části kolmo k vrstevnicím, mě dostane. Funím jak lokomotiva, sunu se vzhůru rychlostí šneka, takže mě Kódl bez problémů předhání, ale vrchol pořád nikde. Až po dlouhé době se KONEČNĚ vynoří z mlhy a já si můžu zhluboka oddechnout. Těch posledních 1200 metrů jsme se nahoru sunuli skoro 50 minut, celkem od Vražedného potoka (4 km, 600 výškových metrů) nám to trvalo 135 minut. Naštěstí u v mlze se ztrácející chatě Jiřího na Šeráku víme, že to nejhorší máme za sebou.
Pravda, před námi je ještě druhý výstup na Keprník, ale v porovnání s právě absolvovaným výšlapem je to už brnkačka. Tentokrát jsme to my, kdo má při setkání s protijdoucími závodníky důvod k radosti, protože před námi je posledních 9 kilometrů, ale moc výrazně pomalejších závodníků dnes asi na trati není, potkáváme jich jen pár.
Z Keprníku už je to více méně cílová rovinka, kterou zvládáme jako v euforii. Míjíme Trojmezí a Sedlo pod Vřesovkou, nabíráme posledních pár desítek výškových metrů při cestě k Vřesové studánce, a pak už to do cíle jsou jen tři kilometry, které střídavě jdeme a běžíme. Když se před námi objeví budovy Červenohorského sedla, máme radost, že i tato Horská výzva bude úspěšná. V úžasném čase 12 hodin 28 minut přibíháme na 65. místě do cíle a tím se pro nás tento závod stává minulostí. I přes jedny z nejnáročnějších podmínek se tak tento závod paradoxně stal jedním z našich nejrychlejších.
Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 65,7 kilometru jsme zvládli za 12 hodin 28 minut průměrnou rychlostí 5,3 km/h. Během závodu jsme nastoupali a sestoupali 2.892 metrů. Na start závodu LONG se postavilo celkem 123 týmů, respektive 239 účastníků a 7 pejsků, přičemž do cíle se podívalo týmů o 23 méně. Naše dvojice pak svým dosaženým časem obsadila konečné 65. místo, vítězové to dali za 7:28. Kompletní výsledky jsou tady.
